Výpravy pro den i noc přehled
Jiří Peňás
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484323/bmid_vypravy-pro-den-a-noc-7QU-484323.jpg
5
10
10
Jiří Peňás vydává třetí knihu cestovních zápisků, které týden co týden píše, aby nezapomněl, kde byl. Vycházejí na příslušném místě v Týdeníku Echo a dvakrát se z nich už složila knížka. Výpravy pro den a noc jsou zápisky jednoho muže, jenž se za vás vydává na dobrodružné výpravy třeba do Kouřimi, do Březnice, do Tochovic nebo na lipanské bojiště a jiná atraktivní místa. Večer se pak vrací domů a po nocích plánuje, do jaké obce vyrazí příště. V době covidové se dalo jistou dobu vyrážet jen do blízkého okolí, což je na knize znát. Dobrodruhovi to ale nevadilo, vzrušující zážitky si našel i tam. Když to pak poměry zase dovolily, statečně vytáhl na pár dní za hranice, třeba do Uher nebo na Slovensko, přešel Krkonoše a byl ve Slezsku, kde se teď mluví polsky. Taky byl, jak čtenář nalistuje, v Rakousku, s čímž se hned pochlubil. Forma těchto zápisků odpovídá pisatelově naturelu a je vlastně i jeho portrétem. Rád by si říkal flanér (flâneur), ale obává se, že si to o sobě myslí jen on. Pro Charlese Baudelaira to byl člověk, který se uměl potloukat po městě a vychutnávat jeho možnosti. To, pokud jde třeba o Rokycany, nepochybně platí, v případě Paříže už to bude horší. Podobně jako onoho baudelairovského dandyho i našeho pisatele zajímá cokoli. Nikoli ale nutně do hloubky, která pak začne nudit. Rád k sobě řadí věci, které spolu souvisí jen volně, a nechává se unášet asociacemi a volnými spoji. Má sklony poněkud poučovat, když nemá koho, tak aspoň sebe. Má rád klidná místa, ale občas se rád podívá, čím žijí davy, miluje pohledy z kostelních věží a mostů a rád vstupuje do vod přírodního druhu. Sedne si rád do kavárny a hned chce, aby vypnuli rádio, neboť je neurotik, který by chtěl, aby lidé znovu uměli slyšet ticho. Vadí mu tisíc věcí, ale ještě víc věcí miluje, i když třeba jen nostalgicky. Ví, že jeho svět pomalu, vlastně docela rychle, odchází a ten nový se mu moc nelíbí, ale nemůže s tím nic dělat, tak aspoň o tom odcházejícím píše, což mu snad nemůže nikdo vyčítat. Doufá, že v tom není sám a že to někdo ocení. Třeba právě jeho čtenáři.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Výpravy pro den i noc. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Další kniha ze série Peňasových "Výprav", která opět dosáhla kvality autorova standartu. Neznám jiný cestopis, který by tak inteligentně a zároveň citlivě zasazoval dané geografické informace do kulturně-historické perspektivy. Děkuji za podobné knihy.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Výpravy pro den i noc v seznamech
| v Přečtených | 10x |
| ve Čtenářské výzvě | 1x |
| v Doporučených | 1x |
| v Knihotéce | 5x |
| v Chystám se číst | 9x |
| v Chci si koupit | 6x |
| v dalších seznamech | 1x |
Autorovy další knížky
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2006 | Nemilosrdné příběhy českých dějin |
| 2019 |  Výpravy pro starší a pokročilé |
| 2020 | Výpravy pro blízké i vzdálenější |
| 2022 | Výpravy pro čtvero ročních období |
Peňásovy texty jsem měl vždy rád, jen mi sešel z očí po jeho odchodu z LN (kde se naše profesní cesty krátce protnuly). Snad i proto mě pak nadchlo, když se mi dostal do ruky tento (v pořadí třetí) díl jeho vlastivědných cestopisů, ač s nádechem ponurých covidových časů, které by si člověk už raději ani nepřipomínal. Jiří Peňás je sečtělý intelektuál, svými slovy "flanér", jehož zajímá cokoliv, byť ne nutně do hloubky, potlouká se po krajině a umí vychutnávat její možnosti, i když jsou omezené, zkrátka "když se chce, je Japonsko i v Prešově". Díky tomu nachází cosi zajímavého i na nenápadných místech, třeba pána sekajícího trávu v Tochovicích, jemuž v žilách proudí trochu schwarzenberské krve, nebo památník Antonína Švehly za Ždánicemi u Kouřimi, po druhé světové válce zamaskovaný za pomník jejím obětem. Hojně připomíná více i méně známé rodáky, třeba básníka a překladatele aztécké poezie Ivana Slavíka z Hořovic nebo samorostlého fotografa-voyeura Miroslava Tichého z Kyjova. Nejvíce pozornosti však věnuje památkám. Antické chrámy u nás sice nemáme, přesto takřka v každé vesnici stojí půvabné připomínky historie, které tam zůstaly po šlechticích, statkářích, průmyslnících, církvích, mnišských řádech a také po Židech a Němcích, s nimiž všemi jsme ve 20. století svorně zametli. Není divu, že po tomto velkém dějinném úklidu dnes mnohé památky působí jako "vetešnictví s předměty, které kdysi žily bohatým životem a významem a dnes je to zbytek světa, který zmizel a kterému rozumí jen pár podivínů". Tento povzdech je od opuštěného kostela v podřipských Ledčicích a podobná sympaticky staromilská melancholie dýchá z mnoha výprav. Pořád jsme na tom ale lépe než Slováci s centry historických měst "ohlodanými na kost", vybydlenými od Romů a obklopenými panelovými sídlišti. Naopak při cestách do Rakouska si Peňás všímá milých pozůstatků dávného klidu podunajské monarchie, jako v esterházyovském paláci v Eisenstadtu, kde ve druhé polovině 18. století žil a skládal Joseph Haydn, pevně zakotvený v křesťanské víře, která "dávala člověku jistotu, ke které se my už nedovedeme ani přiblížit". (9/10)