Kolaps neznamená konec přehled

13.10.2024

Srozumitelný úvod do Bártovy "kolapsologie" formou rozhovorové jednohubky, ve které profesor egyptologie (a nově i senátor) vypráví nejen o výzkumech na Sahaře, ale i o obecnějších trendech civilizačních vývojů, které lze z pískem zavátých památek po starých Egypťanech vyčíst. Archeologové totiž mohou sledovat tisíce let vývoje této vyspělé civilizace, vždyť vládu stavitelů pyramid a reformátora náboženství Achnatona dělí dvanáct století a přibližně stejný čas pak uplynul do pohlcení Římem za vlády Kleopatry. Kolaps neznamená konec světa, nýbrž zásadní transformaci v podobě "zásadního poklesu složitosti, sofistikovanosti a kvality životní úrovně, protože ten původní stav již není déle udržitelný, přijatelný a financovatelný". Již starověký Egypt znal hypertrofii administrativy, nekontrolovatelný růst neproduktivních a mandatorních výdajů, sílící vliv úředníků a šedých eminencí, což jsou důvěrně známé nešvary fungování (nejen) českého státu. Ke kolapsu však vedou až ve chvíli, kdy se příliš rozevřou nůžky mezi vládnoucí elitou a zbytkem populace, která ztratí důvod zachovávat dosavadnímu zřízení loajalitu. Katalyzátorem těchto společenských změn byly v historii také změny klimatické a profesor Bárta připomíná, že zejména Blízký Východ a severní Afriku čeká v příštích desetiletích razantní vysychání, které může vyvolat masivní migrační vlnu. Kniha je i dnes podnětná a varovná, snad i proto, že se Bártovy veřejné výstupy v mezidobí ještě více posunuly od historických výkladů k hořekování nad stavem současného světa. Není ale k zahození, že po zvolení do Senátu zdůraznil udržitelnost namísto konzumního stylu života poháněného snem o věčném růstu, jinými slovy že "náš úkol v této rozchvácené zemi není mít se lépe, ale uchovat alespoň současný standard". (8/10)

Povrchnímu čtenáři se možná bude zdát, že Bárta má již v této knize z roku 2013 stejné názory, jako dnes. Čtenář pozornější však odhalí jemné, ale o to důležitější odlišnosti.
V této knize Bárta ještě věřil, že naše civilizace je na omylu, pokud si myslí, že je ojedinělá a jediná pravá, naopak, je jednou z mnoha. Dnes mluví o naší výlučnosti, o tom, že ještě nikdy jsme neměli možnosti, jaké máme dnes. To je však realita člověka v jakékoli době, nikdo z nás nežil v budoucnosti, všichni známe jen svou současnost a nic novějšího ještě nemáme.
V této knize Bárta ještě projevoval alespoň nějakou badatelskou pokoru, s níž se nepouštěl do témat, od nichž je svým zaměřením vskutku na hony vzdálen.
V této knize Bárta ještě nemluví o potřebě lídrů, kterou dnes razí.
V této knize Bárta mluví o zániku Staré říše v 23. století př. Kr. a cituje staroegyptské texty, kde se uvádí, ze "otroci se stali majiteli otroků". V nedávném příspěvku na sítích však tvrdí, že otroci ve starém Egyptě prakticky nebyli, až od 12. st. př Kr. Jak to tedy podle nejnovějších poznatků egyptologie je?
V této knize Bárta ještě tolik nezjednodušuje a nezamlčuje negativní stránky fungování dřívějších civilizací, které třeba v Sedmi zákonech popisuje daleko růžověji a idealizovaněji. Dokonce (byť jen jedinkrát) explicitně vysloví, že onou ztrátou složitosti, která se s kolapsy snoubí, myslí propad životní úrovně.

Myslet si, že ono zabývání se růsty a kolapsy civilizací, které nacházíme v jeho knihách posledních 15 let, je něco unikátního a světového je velký omyl, podobné pokusy podnikali již humanitní vědci 19. století, o století dřív třeba Edward Gibbon (Úpadek a pád Římské říše) a v antice by se rovněž něco našlo.

Stejná však zůstává určitá naivita, s níž Bárta přistupuje paradoxně právě k starověkým civilizacím, které by měly být jeho nejsilnější parketou. Jeho mnohdy romantické nahlížení na Bretaň, Göbekli Tepe, ale i Egypt je poněkud zabředlé v iluzích o starých zlatých časech a o ušlechtilém divochovi (více viz Horák: Návrat starých bohů, Kostićová: Kosmické stromy... - na tuto knihu jsem si vzpomněla nad popiskem fotografie Tanečníci z Gebel Uvejnátu, v jejichž tanci Bárta vidí "jeden z prastarých a dodnes fungujících způsobů oproštění lidské mysli od těla", což může být spíš jen taková eliadovská fantazie).

Rozhodně lepší než Bártovy novější knihy. A bod navíc za nepravé dveře hodnostáře Nefera jako pozadí na obálce.