• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Civilizační fórum: Výběr I. - Miroslav Bárta

ÚVODNÍ SLOVO MIROSLAVA BÁRTY: "V předkládaném prvním výběru mého Civilizačního Fóra naleznete třicítku vybraných textů, které považuji tím nebo oním způsobem... detail knihy

Nové komentáře u knih Miroslav Bárta

Kolaps neznamená konec

„Srozumitelný úvod do Bártovy "kolapsologie" formou rozhovorové jednohubky, ve které profesor egyptologie (a nově i senátor) vypráví nejen o výzkumech na Sahaře, ale i o obecnějších trendech civilizačních vývojů, které lze z pískem zavátých památek po starých Egypťanech vyčíst. Archeologové totiž mohou sledovat tisíce let vývoje této vyspělé civilizace, vždyť vládu stavitelů pyramid a reformátora náboženství Achnatona dělí dvanáct století a přibližně stejný čas pak uplynul do pohlcení Římem za vlády Kleopatry. Kolaps neznamená konec světa, nýbrž zásadní transformaci v podobě "zásadního poklesu složitosti, sofistikovanosti a kvality životní úrovně, protože ten původní stav již není déle udržitelný, přijatelný a financovatelný". Již starověký Egypt znal hypertrofii administrativy, nekontrolovatelný růst neproduktivních a mandatorních výdajů, sílící vliv úředníků a šedých eminencí, což jsou důvěrně známé nešvary fungování (nejen) českého státu. Ke kolapsu však vedou až ve chvíli, kdy se příliš rozevřou nůžky mezi vládnoucí elitou a zbytkem populace, která ztratí důvod zachovávat dosavadnímu zřízení loajalitu. Katalyzátorem těchto společenských změn byly v historii také změny klimatické a profesor Bárta připomíná, že zejména Blízký Východ a severní Afriku čeká v příštích desetiletích razantní vysychání, které může vyvolat masivní migrační vlnu. Kniha je i dnes podnětná a varovná, snad i proto, že se Bártovy veřejné výstupy v mezidobí ještě více posunuly od historických výkladů k hořekování nad stavem současného světa. Není ale k zahození, že po zvolení do Senátu zdůraznil udržitelnost namísto konzumního stylu života poháněného snem o věčném růstu, jinými slovy že "náš úkol v této rozchvácené zemi není mít se lépe, ale uchovat alespoň současný standard". (8/10)“... celý text
— kristleko

---

Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají

„Na knížku jsem se těšil a byl jsem poměrně zklamán. Od archeologa a egyptologa bych čekal především odbornou knížku na téma, které slibuje její název. Místo toho jsem ovšem dostal poněkud nesourodou sbírku takových rozmluv a skoro až kázání, která sice byla zajímavá, ale dost utíkala z tématu. MB si to na můj vkus až příliš vyřizuje se současností a místy jsem měl pocit, jako bych snad četl nějaký volební program či co. Viz např. detailní kritika kovidové situace u nás. Občas jsem měl pocit, že autor skáče z tématu na téma, jak ho zrovna napadne. Se spoustou jeho názorů víceméně souhlasím, ale potíž je v tom, že jsem spíš než názory očekával více příkladů či důkazů k daným tvrzením.“... celý text
— elcapitano

---

Kolaps neznamená konec

„Povrchnímu čtenáři se možná bude zdát, že Bárta má již v této knize z roku 2013 stejné názory, jako dnes. Čtenář pozornější však odhalí jemné, ale o to důležitější odlišnosti. V této knize Bárta ještě věřil, že naše civilizace je na omylu, pokud si myslí, že je ojedinělá a jediná pravá, naopak, je jednou z mnoha. Dnes mluví o naší výlučnosti, o tom, že ještě nikdy jsme neměli možnosti, jaké máme dnes. To je však realita člověka v jakékoli době, nikdo z nás nežil v budoucnosti, všichni známe jen svou současnost a nic novějšího ještě nemáme. V této knize Bárta ještě projevoval alespoň nějakou badatelskou pokoru, s níž se nepouštěl do témat, od nichž je svým zaměřením vskutku na hony vzdálen. V této knize Bárta ještě nemluví o potřebě lídrů, kterou dnes razí. V této knize Bárta mluví o zániku Staré říše v 23. století př. Kr. a cituje staroegyptské texty, kde se uvádí, ze "otroci se stali majiteli otroků". V nedávném příspěvku na sítích však tvrdí, že otroci ve starém Egyptě prakticky nebyli, až od 12. st. př Kr. Jak to tedy podle nejnovějších poznatků egyptologie je? V této knize Bárta ještě tolik nezjednodušuje a nezamlčuje negativní stránky fungování dřívějších civilizací, které třeba v Sedmi zákonech popisuje daleko růžověji a idealizovaněji. Dokonce (byť jen jedinkrát) explicitně vysloví, že onou ztrátou složitosti, která se s kolapsy snoubí, myslí propad životní úrovně. Myslet si, že ono zabývání se růsty a kolapsy civilizací, které nacházíme v jeho knihách posledních 15 let, je něco unikátního a světového je velký omyl, podobné pokusy podnikali již humanitní vědci 19. století, o století dřív třeba Edward Gibbon (Úpadek a pád Římské říše) a v antice by se rovněž něco našlo. Stejná však zůstává určitá naivita, s níž Bárta přistupuje paradoxně právě k starověkým civilizacím, které by měly být jeho nejsilnější parketou. Jeho mnohdy romantické nahlížení na Bretaň, Göbekli Tepe, ale i Egypt je poněkud zabředlé v iluzích o starých zlatých časech a o ušlechtilém divochovi (více viz Horák: Návrat starých bohů, Kostićová: Kosmické stromy... - na tuto knihu jsem si vzpomněla nad popiskem fotografie Tanečníci z Gebel Uvejnátu, v jejichž tanci Bárta vidí "jeden z prastarých a dodnes fungujících způsobů oproštění lidské mysli od těla", což může být spíš jen taková eliadovská fantazie). Rozhodně lepší než Bártovy novější knihy. A bod navíc za nepravé dveře hodnostáře Nefera jako pozadí na obálce.“... celý text
— Sisssi

---

---

Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají

„Bárta v knize žíká Australcům Aboriginálové - v češtině se užívá spíše Aboriginci/Aboridžinci. Vskutku nevím, proč si je Bárta tak idealizuje (vychází z dnes již zastaralých prací etnologů a antropologů (ale i amatérů) - Chaloupka, Jelínek), když se posíváte na australské domorodce, potýkají se stejnými problémy, jako kterákoli jiná civilizace na světě. Myslím, že v dnešní době je už trochu passé hýčkat si ideál "ušlechtilého divocha". Do jaké míry je jejich 60 000 let trvající civilizace optický klam? Pokud bychom na ni nahlédli detailněji, našli bychom rovněž různé přeryvy, vzlety a pády, jen asi ne tak "výrazné" v západním smyslu. A o čem svědčí dnešní nízká doba dožití, vysoká dětská úmrtnost u těchto domorodců a jejich sklon k alkoholismu a užívání omamných látek? Někdo by řekl, že je zničila právě Západní civilizace, ale neměly bychom to právě brát jako neschopnost se přizpůsbit? Celkově je mi Bártův sedmý zákon adaptace značně proti srsti, protože ono to nám důvěrně známé přehazování kabátů podle toho, jak zrovna politicky fouká, je také svého druhu adaptace a přizpůsobení se podmínkám. Úsměvně působí zážitek se súdánským předákem (str. 285), který Bártu konfrontuje se světem lidí, co nemají potřebu za každou cenu vydělávat peníze. Pokud se tímto způsobem projeví saúdský předák, stává se v našich západních očích moudrým domorodcem, pokud by nám totéž řekl např. český traktorista, bude za hloupého joudu a lenocha. Udivuje mě, že Bártu překvapuje, že někdo prostě o peníze nestojí (zvlášť, když žije v africké vesnici daleko od civilizace, kde toho s penězi jako takovými opravdu moc nepořídí). K Defoeovu "Deníku morového roku" přistupuje Bárta poněkud naivně. Je třeba si uvědomit, že že Defoe byl ročník 1660 a v době epidemie byl malé dítě. Když knihu o mnoho desetiletí později psal, vycházel sice i z dobových dokumentů (patrně včetně záznamů svého strýce), ale ani tak přece nemůžeme jeho hodnocení chování tehdejších představitelů města brát vážně a srovnávat je s těmi dnešními, navíc uvážíme-li, že později přšel ještě velký požár Londýna, který opět zamával s vnímáním a hodnocením událostí předchozích (a pár let před morem byla zase občanská válka, lidé tak žili ve výjimečně vyhrocené situaci již léta). Přežijete-li druhou či třetí katastrofu, zdá se vám ta předchozí již ne tak strašná, navíc, když to popisujete s odstupem let či desetiletí. Navíc je třeba si uvědomit i to, že lidé tehdy měli zcela jiné požadavky na život než dnes a byly v tomto ohledu daleko skromnější, nechali si líbit i věci, proti kterým by se dnes okamžitě vykřikovalo a prstestovalo, zatímco oni byli často ještě vděčni, že to nedopadlo hůř. Bárta popisuje tehdejší situaci v Londýně poměrně idylicky, ale uvědomme si, že domy, v nichž se objevila nákaza, byly zatlučeny prkny a hlídány, aby z nich nikdo nevyšel ven. Hlídači byli prostředníky, kteří izolovaným zajišťovali potraviny a další nezvytné potřeby, ale je také třeba dodat, že zbytečně vymřel třeba celý dům, protože byl s ýjimkou této pomoci uvnitř odkázán často právě jen sám na sebe co se ošetřování týče a umírali v něm lidé, kteří by při zajištění pouze základní péče (uvařit, přinést vodu, nakrmit, vynést nočník,...) přežili. Co mi však vyrazilo dech asi nejvíc, bylo použití pětidílného obrazového cyklu Thomase Colea Cesta impéria (str. 36-46) a Bártovo přesvědčení, že dobře ilustruje vznik, vývoj, vrchol a pád civilizací. Vždyť Coleův cyklus je typickým produktem romantismu a oné idealizace, které se 19. století dopouštělo ve vztahu k minulosti. Navíc sám Cole vložil do tohoto cyklu svou kritiku tehdejšího prezidenta, na to bychom neměli zapomínat a vnímat cyklus obrazů v kontextu doby vzniku a záměrů autora. Značně mimoňsky na mě působí rovněž autorovo hodnocení dobrých a špatných lídrů za covidu. Vystoupení britského premiéra Borise Johnsona v březnu 2020 (str. 186) hodnotí Bárta kladně a shledává ho inspirativním, pro mě jsou však citovaná slova "lidé budou umírat, budeme ztrácet své bližní, ale Británie zítězí" pouze prázdnými, patetickými frázemi, srovnatelnými s tím, co zaznívalo tady u nás či jinde. A ironií osudu nedlouho po vydání této knihy vyplula na povrch agéra Partygate a Johnson se nakonec ukázal být stejně nedbalý opatření, jako například u nás Prymula. Takže, jaký je rozdíl mezi inspirativním západním a neschopným domácím lídrem? Možná ve schopnosti své prohřešky tutlat? Pokud jste prosím někdo zaznamenali, že by Bárta toto později nějak okomentoval, dejte mi vědět kde. Doporučuji recenzi Ondřeje Hudečka na Bártovu knihu "Kolapsy a regenerace" a recenzi Jakuba Homolky na "Něco překrásného se končí" v časopise Dějiny-Teorie-Kritika z roku 2014, protože Bártova argumentace a způsob psaní, příklady a rétorika jsou zdá se v jeho knihách velmi podobné a většina věcí v recenzích sedí i na "Sedm zákonů". Za zmínku stojí i články Ondřeje Císaře ("Kolapsy z jedné i druhé kapsy", dohledatelné na Academia.edu) či Ondřeje Slačálka "Historikové a úpadek" v Dějiny-teorie-kritika č. 1/2023, s. 163-183, kde se autor zabývá právě i Bártovými Sedmi zákony, a článek téhož autora "Budeme se mít jako v pyramidě" zveřejněný v Alarmu (s výhradami k závěru článku, kde se autor až příliš odchyluje od pokusů o objektivní kritiku a popouští uzdu svým subjektivním politickým názorům).“... celý text
— Sisssi

---

Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají

„V zásadě lze souhlasit s tím, že civilizace se nějak tvoří, spějí k vrcholu, hroutí se a regenerují, lze v tom vysledovat i určité podobnosti, styčné body, ale celkově nad touto knihou žasnu. Žasnu nad tím, jak vysokého hodnocení se celospolečensky této Bártově knize a dalším jeho "civilizačním" názorům dostává. V úvodu píše, že tato kniha má být pojata jednoduše, aby byla pochopitelná pro široký okruh čtenářů. S jednoduchým psaním však nelze přejít také k jednoduchému myšlení - ale právě to se bohužel autorovi někdy stává. Bártovo tvrzení, že žijeme v unkátní, přelomové době, kdy se vše láme a máme jedinečnou šanci něco změnit, máme možnosti, které lidé nikdy předtím neměli a bla bla bla, je opravdu prastaré a myslím, že v každé době bychom našli více či méně lidí, co takový názor zastávali. Jen pro příklad - Kristus také věřil v brzký konec světa a království Boží na zemi, kolem roku 1000 (viz Duby: Rok tisíc) byli lidé přesvědčeni o zániku civlizace, podobně měli husité a různé jiné křesťanské sekty svůj chiliasmus, Shakespeare byl přesvědčen, že "vymknuta ze svých kloubů, doba šílí" a chiliastické myšlenky má i moderní doba, tedy nic nového pod sluncem, jen doklad toho, jak malou máme (spolu s Bártou) sebereflexi. Poměrně odpudivé (ale vlastně velmi výmluvné a symptomatické) mi připadá už jen to, že autor začíná svůj text v hospodě. Mluvení, plkání a žvanění, plané a bezobsažné, intelektuálně a hluboce se tvářící a přitom prázdné je morem dnešní doby (ale jistě i dob dřívějších). Bárta mluví o setkávání a debatování po restauracích a děkuje dlouhé řadě svých spoludiskutérů. Všimněte si, že čím delší poděkování a čím více superlativů v podobných případech zazní, tím horší kniha zpravidla je (Umberto Eco má v knize Jak cestovat s lososem krátkou parodickou glosu na téma těchto přebujelých děkovaček, vřele doporučuji). Autor bohužel často sklouzává k frázím, zkreslujícím zjednodušením, vytrhává z kontextu a je vidět, že text je více programovou statí a obhajobou (asi na tom plánuje postavit svou politickou kariéru) než soukromým zamyšlením se nad civilizací dnešní a civilizacemi minulými. Např. hned na straně 15 mluví o "těch, kteří účelově hlásají, že je nás moc" (míněno vědců z oblasti společenských věd). Nevysvětluje však kdo by ti, co toto hlásají, podle něj měli být, v čem shledává účelovost jejich tvrzení a celá fráze zavání rovněž účelovým vytvářením nepřítele. Jistě, že občas zaznívají podobné názory, ale stejně tak jsou krytizovány i spousty jiných skupin, než jen humanitní vědci, tak proč hned tak paranoidně vyskakovat a nuceně obhajovat důležitost oboru? Podobně na str. 20 mluví o zemích, které zvládly pandemii covidu nejlépe. Ale co vlastně má být to "nejlepší zvládnutí covidu"? Že měli nejméně restrikcí? Že měli nejméně úmrtí? Že měli nejvíce úmrtí (vždyť planeta je přelidněná a eliminovat slabé kusy může být podle některých lidí přínosné)? To Bárta nevysvětlí. Civilizační procesy dle něj probíhají opakovaně, stále znovu, jsou jasně popsatelné (str. 17) - opravdu? Myslím, že Bárta podobnými tvrzeními dokazuje, že není schopen opustit přebujelé ego člověka dnešní doby, který si myslí, že vše ví nejlíp, je na vrcholu, vše má v rukou, má jedinečnou šanci, atd. Vždyť již přes půl století přece v humanitních vědách zastáváme názor, že nelze poznat nějakou objektivní pravdu, že se nelze dobrat historie jako takové, pouze jejích střípků, že co píše historik je vlastně jen takový lepší román. Proč tedy žít v přesvědčení, že o mechanismu zrodu, vrcholu a zániku civilizací něco skutečně víme? Myslím, že kniha bude za pár (10, 20, 100,...) let velmi vtipným příkladem toho, jak na sebe počátkem 21. století lidé nahlíželi a bude to působit stejně úsměvně, jako podobné texty ze starší doby, nad nimiž se nyní bavíme my. Podbným způsobem by se dala okomentovat celá kniha, ale na to tu není prostor. Zmíním tedy alespoň pár do očí bijících drobností. Na str. 137 Bárta mluví o svém pobytu v Bretani (Carnacu a dalších lokalitách), hovoří o "prostředí z doby keltských druidů" - proboha, Keltové a druidi nemají s bretaňským Carnacem co dělat, to je projekce 19. století, kterou přebrali bretonští národní buditelé od Angličanů, kteří začali chybně spojovat druidy se Stonehenge a podobnými památkami již v 17. století. Leč stokrát opakovaná lež se stává pravdou a dneska tomu všichni věří, ač je Carnac z doby dávno před Kelty. Navíc je spousta kamenů uměle doplněná v moderní době, protože ty původní si místní odváželi, když potřebovali kámen na zdi domů, žlaby, patníky, dláždění, a podobně (stejný osud mají mnohé naše zříceniny hradů a tvrzí - po zpustnutí si je rozeberou lidé z okolí). Rovněž Bártovo rozplývání se nad domem, kde byl ubytován, "kde jako by se zastavil čas" je velmi vtipné v kontextu fungování cestovního ruchu. To je přece jeho účel. Nikdo vás neubytuje v zámku bez elektřiny a s nočníkem ani ve skutečné utentické selské usedlosti s hromadou hnoje hned za zápražím, ale udělají z nich pohodlné hnízdečko s puncem "starých, dobrých" časů. Je to hra na autenticitu, ne autenticita samotná. Myslím, že pan Bárta by si měl prostudovat něco k dějinám 19. století a fungování (původně národně orientované) turistiky, třeba "Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století" od Anne-Marie Thiessové.“... celý text
— Sisssi