Výpravy pro starší a pokročilé
Jiří Peňás
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424620/mid_vypravy-pro-starsi-a-pokrocile-MBs-424620.jpg
4
30
30
Kniha s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé je soubor cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým.... celý text
Přidat komentář
Zpočátku zajímavý popis osmapadesáti výprav, při kterých navštívil kulturně a historicky důležitá či významná místa v Čechách, pak ale příliš didaktické...
Líbila se mi část o tuzemských památkách, jako brněnskou čtenářku mě potěšilo i množství moravských zajímavostí. Myslela jsem si, že postřehy z ostaních zemí nebudou tak poutavé, ale opak byl pravdou. Líbilo se mi, že autor pátral v historii, aby některé zvláštnosti vysvětlil a např. kapitoly o Sicílii nebo Maďarsku byly překvapivé a humorné, všechny kapitoly byly proložené vlastními zkušenostmi a pohledem autora. Souhlasím s předchozím hodnocením, jsou to většinou jen obyčejné výlety, ale skoro z každého si čtenář něco zajímavého odnese. Jediné co mi vadilo, bylo neobvyklé množství tiskových chyb, korektura byla zřejmě velmi liknavá.
Stejně jako se mezi herci říká, že není malých rolí, autor Výprav vzbuzuje dojem, že není nezajímavých míst. A taky jakousi lehkostí vzbuzuje dojem, že je docela jednoduché o navštívených městech svoje postřehy psát. A to už je docela umění… Jiří Peňás si sbalil na cesty poučený, ale nepoučující pohled, zvídavost a trochu poťouchlý smysl pro humor.
Všechno je jednou poprvé, tedy i mé první negativní hodnocení je na světě.
Tak jsem první a doufám, že ne poslední, který to nedočetl, protože by to nečetl ani Švejk a kdyby Václav Havel žil, tak by to pochválil, protože autor je jeho obdivovatel a tak jsem skončil po 70 stranách, a dál už se nebudu trápit, protože je spousta knih, které si zaslouží nejen moji pozornost, ale i úctu.
No pokud by se někdo podivoval, co to je za šílené souvětí...... tak tak nějak píše autor.
Bohumil Hrabal se také nečte lehce, ale ten do knih dával vlastní myšlenky.
Tady to je kompilace textů napsaných někým jiným s vnitřními prožitky autora, které tedy ani náhodou nesdílím. No a že by to byl cestopis? No to snad ne. Jsou to jen texty pro vyplnění prostoru Echa, které má minimální čtenářskou základnu a to právem.
Moje chyba, že jsem něco takového chtěl vůbec číst.
Skvělé!
Já vlastně ani nevím, zdali podobné psaní někoho dostane na cesty. Řekl bych spíše,
že je to čtení pro podobně laděné poutníky, kteří již vlastivědu tohoto typu provozují.
Nádherně napsané.
Dívejme se okolo, na všechno to obyčejné, okolo kterého či čeho projdeme většinou
bez povšimnutí.
To je dnes již asi zapomenutý školní předmět - vlastivěda.
A nejlepším kantorem je Peňás.
Pozoruji, že čím jsem starší, tím méně už mě lákají ony velkolepé expedice do Himálají, amazonských pralesů, Thajska ... a soustu dalších exotických míst světa a čtení o nich. A naopak o to více mě přitahují takové ty obyčejné výlety "za humna". Tato knížka je právě o takovýchto "obyčejných" výpravách (v ČR i blízkém okolí) a já si čtení náramně užíval a už pomalu plánuji, kam se na jaře/v létě vydám. Pan Peňás používá jazyk, který mi sedí, místy je vyprávění vtipné, místy naučné. Určitě si přečtu i druhý díl.
Velmi uspokojující čtení, autor píše osobitě, zná mnoho z historie, (kulturních) dějin, architektury, je vtipný a často má jednotlivé "kapitoly" nádherně vypointované, navíc je to staromilec, což ovšem sympaticky čtenáři nevnucuje, spíš si tak někdy posteskne, ale ví, že s tím nic nenadělá.... Bohužel je odbytá redakce: spousta chyb v letopočtech (v řádu staletí) i místních názvech (Valdice/Valtice) atp. Každopádně autorův přístup je - alespoň pro mě - inspirující. Už se těším na další díl
Jaro v plném rozpuku, turistické boty , díky mimořádné situaci, zaprášené v koutě, nálada na bodu mrazu. A tak jsem otevřela tuto knížku, kterou jsem si včas opatřila a vydala se spolu s autorem na cesty po řadě zajímavých míst u nás i za hranicemi. Nazvala bych tuto knížku bedekrem, ale není to docela pravda, bedekry jsou jen popisné, zatím co autor navštívená místa popisuje s humorem a legendy i skutečné události glosuje velice vtipně, úsměvně, Navíc jsou texty doplněny pěknými fotografiemi. Ač mi většina navštívených měst a památek je dobře známá, přesto jsem se vždy něco nového dověděla. Skoro s lítostí jsem tyto cestopisné črty po přečtení odkládala, zlepšily mi náladu a boty urychleně vyčistím. Díky pane Peňási.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2006 | Nemilosrdné příběhy českých dějin |
| 2019 |  Výpravy pro starší a pokročilé |
| 2020 | Výpravy pro blízké i vzdálenější |
| 2022 | Výpravy pro čtvero ročních období |
Po druhém přečteném díle konstatuji, že Jiří Peňás si našel svébytný styl, který dokonale sedí jeho naturelu: zážitky z výprav (což je "hlubší forma výletu s odbornou přípravou, dává se během ní pozor a očekávají se zážitky a poznání") prokládá historickými a kulturními vsuvkami, má smysl pro humor i pro nevázané a nevážné filozofování. Pokaždé na šesti stránkách včetně dvou fotografií. Někdy se text vydaří náramně a je z toho cestopisný esej s až existenciálním vyzněním, jako v belgickém Ostende, kde maloval surrealista James Ensor a léto 1936 tam společně strávili Joseph Roth a Stefan Zweig, ale z "jejich" secesního města nezbylo po válce takřka nic a dnes je to letovisko s nekonečnou řadou moderních hotelů podél pobřežní promenády. Jindy se text vydaří o něco méně, ale i tak to jsou zajímavé vlastivědné poznámky z cest po Česku a přilehlém vesmíru, kdy Peňás skutečně dovede "najít půvab i tam, kde ho jeden nečeká". Třeba kousek od Tachova se nachází Windischgrätzova jízdárna, velkorysá "katedrála pro koně, kteří mezitím ale skoro zmizeli ze světa; něco podobného se katedrálám stalo s vírou". Texty jsou prodchnuty hlubokým citem pro hodnoty, historii a melancholickým steskem po "řádu a ladu starého světa, který jistě nebyl ideální, ale když zanikl, nastoupilo něco mnohem horšího". Pro český lid to dobré vysvědčení není, u nás je to často hezké spíše obyvatelstvu navzdory a na chátrající pozůstatky po okradených šlechtických rodech a vyhnaných sudetských Němcích bývá smutný pohled. A dnes aby se člověk bál, když se začne stavět nebo rekonstruovat. Po dlouhá staletí si lidé zakládali na klasických vzorech a kvalitním řemeslném provedení, pak však "moderní doba vzala věcem proporce, zavrhla uměřenost a tradici, zničila hierarchii, takže lidé často už nejsou schopni rozeznat, co je hezké a co ošklivé, co se kam hodí, jaký materiál a tvar použít, aby nepůsobil vulgárně, lacině, křiklavě". (9/10)