kristleko
přečtené 275
Škola Malého stromu
2007,
Forrest Carter (p)
Jedna z nostalgických knih z dětství, kterou jsem si pamatoval jen matně. Srub v horách, indiánská babička a moudrý dědeček, jenž učí chlapce rozumět přírodě. Takoví lovci a sběrači (a paliči whisky) ve třicátých letech 20. století, kteří chtějí žít v souladu s vesmírem, hledět si svého a nikomu neškodit. Při čtení v dospělosti ale tento romantický obraz chytá temnější odstíny, které souvisejí i s vědomím, kdo knihu napsal. Dědečkova "moudrost" je totiž často spíše primitivní odpor vůči civilizovanému světu čili "zákonu". Je to "moudrost" člověka, který odsuzuje vše, čemu nerozumí (a nechce rozumět), jako třeba neznámá slova, která prý vymysleli autoři slovníků, aby jimi politici mohli balamutit obyčejné lidi. Jsou to životní názory starého muže, v jehož rodinné historii se spojila zahořklost poraženého Jihu po občanské válce a tragický příběh původních obyvatel, vyhnaných do západních stepí Oklahomy v pochodech smrti známých jako Stezka slz. Snaha o nezávislý život v souladu s přírodou je připomínkou ztraceného světa zlomeného lidu, jehož poslední příslušníci jsou roztroušení po Apalačských horách. Odporu proti "zákonu" se nelze divit, přístup amerického státu k původním obyvatelům byl totiž skutečně odpudivý (včetně snahy "civilizovat" je v internátních školách). Na druhou stranu, snad ještě horší byl přístup jižanských států k černochům a tam byl autor knihy (pod jménem Asa Carter) v 50. a 60. letech jedním z nejradikálnějších aktivistů za segregaci, dokonce v Alabamě založil odnož Ku Klux Klanu... Je tedy těžké hodnotit knihu, ve které se spojuje cit k přírodě a historická zahořklost, nadto z pera člověka, jenž patřil k tomu vůbec nejodpudivějšímu, co kdy americká politika vyprodukovala.... celý text
Kolaps neznamená konec
2013,
Miroslav Bárta
Srozumitelný úvod do Bártovy "kolapsologie" formou rozhovorové jednohubky, ve které profesor egyptologie (a nově i senátor) vypráví nejen o výzkumech na Sahaře, ale i o obecnějších trendech civilizačních vývojů, které lze z pískem zavátých památek po starých Egypťanech vyčíst. Archeologové totiž mohou sledovat tisíce let vývoje této vyspělé civilizace, vždyť vládu stavitelů pyramid a reformátora náboženství Achnatona dělí dvanáct století a přibližně stejný čas pak uplynul do pohlcení Římem za vlády Kleopatry. Kolaps neznamená konec světa, nýbrž zásadní transformaci v podobě "zásadního poklesu složitosti, sofistikovanosti a kvality životní úrovně, protože ten původní stav již není déle udržitelný, přijatelný a financovatelný". Již starověký Egypt znal hypertrofii administrativy, nekontrolovatelný růst neproduktivních a mandatorních výdajů, sílící vliv úředníků a šedých eminencí, což jsou důvěrně známé nešvary fungování (nejen) českého státu. Ke kolapsu však vedou až ve chvíli, kdy se příliš rozevřou nůžky mezi vládnoucí elitou a zbytkem populace, která ztratí důvod zachovávat dosavadnímu zřízení loajalitu. Katalyzátorem těchto společenských změn byly v historii také změny klimatické a profesor Bárta připomíná, že zejména Blízký Východ a severní Afriku čeká v příštích desetiletích razantní vysychání, které může vyvolat masivní migrační vlnu. Kniha je i dnes podnětná a varovná, snad i proto, že se Bártovy veřejné výstupy v mezidobí ještě více posunuly od historických výkladů k hořekování nad stavem současného světa. Není ale k zahození, že po zvolení do Senátu zdůraznil udržitelnost namísto konzumního stylu života poháněného snem o věčném růstu, jinými slovy že "náš úkol v této rozchvácené zemi není mít se lépe, ale uchovat alespoň současný standard". (8/10)... celý text
Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou
2021,
Martin Řezníček
Knihy zahraničních zpravodajů dovedou "jemně nakousnout" příběhy a témata, z nichž se poskládá plastický obraz příslušné země. Martinu Řezníčkovi se to povedlo, v USA působil v letech 2012 až 2017 a zpravodajsky zachytil mimo jiné cestu Donalda Trumpa do Bílého domu od začátku kampaně na zlatém eskalátoru Trump Tower přes primárky v promrzlé Iowě až po překvapivé vítězství v listopadu 2016. Kromě skalních republikánů ho tehdy volili i lidé, kteří sice inklinovali k demokratům, ale chuť zkusit něco nového a nedůvěra k Hillary Clintonové převážily jakékoliv Trumpovy charakterové vady a nesmyslné sliby. Ztělesněním tohoto světa je čtyřicátník v klobouku na republikánském konventu v Clevelandu, který nemá dost peněz a loví aspoň veverky, aby svým dětem dopřál trochu masa. Podobné problémy mimochodem řeší čtyřicet milionů Američanů... Nemyslím si, že by Hillary narazila do "skleněného stropu" jako první ženská kandidátka na prezidenta, spíše Demokratická strana narazila s její nominací do zdi nenávisti vůči establishmentu, který Hillary zosobňovala. To nesnižuje význam například ruského vměšování do voleb, kdy se mezi lidmi rozšířily dezinformace a už tam zůstaly, nicméně příčina Trumpova triumfu byla jinde. V dalších částech knihy Řezníček mapuje palčivá místa současných USA, ať už rasové nepokoje v Baltimoru nebo masové střelby (nejen) ve školách, které díky široké (a ústavně chráněné) dostupnosti zbraní prorostly do americké každodennosti. A věnuje se i "české stopě" za oceánem, ať už příběhu Martina Greenfielda, který jako Žid z Podkarpatské Rusi přežil Osvětim a založil v New Yorku krejčovství, odkud brali obleky i američtí prezidenti, nebo Čechům v Texasu, kteří mají k českému folklóru jistě blíže než my, co žijeme v Praze. Když autor odloží veřejnoprávní sterilitu a snahu "dotknout se hvězd" (jako u rozhovoru s Kissingerem), poskytuje poučený vhled liberálního novináře do doby, kdy v Americe začínala velká (nejen politická) proměna, která ještě neskončila a u které není jasné, kam povede.... celý text
Život mezi paragrafy
2017,
Gerhardt Bubník
Měl jsem to potěšení s autorem strávit mnoho příjemných chvil, takže tyto řádky mají nutně osobnější nádech. Gert patří k unikátní generaci, která zažila svět bez vymožeností jako ústřední topení nebo pračka, oplakala příbuzné zavražděné v nacistických lágrech a prožila si dějinné zvraty let 1948, 1968 a 1989, jakož i světové události jako Karbiská krize, přistání na Měsíci nebo 11. září. Během profesního života této "nejpřizpůsobivější" generace se svět technologicky zcela změnil, dopisy a telegramy vystřídaly e-maily a messengery, místo přehrávání elpíček si lze vybrat z neomezené nabídky na Spotify. V této knize Gert vzpomíná na svůj neskutečně naplněný (nejen profesní) život, paradoxně z většiny v době komunistického marasmu. Práva studoval v 50. letech, praxi vykonával v prestižní advokátní poradně č. 1 na Národní třídě, naučil se anglicky a na sklonku 60. let získal titul z Harvard Law School. Zastupoval převážně zahraniční klienty v exponovaných kauzách a k tomu procestoval svět jako krasobruslařský rozhodčí a funkcionář. Tento "americký sen" by jistě nebyl možný bez členství v KSČ, čehož si Gert je dobře vědom a sám to považuje za své selhání. V jeho příběhu však bylo daleko důležitější vzácné spojení poctivosti, cílevědomosti, bystrosti, otevřenosti a především nesmírné houževnatosti. Už jako dvanáctiletý vstával v půl čtvrté ráno, aby stihl před školou na Štvanici trénovat "paragrafy" povinných krasobruslařských cviků, a ani po osmdesátce se nevzdal práce pro své klienty. V roce 2017 mi ve svém bytě na Malvazinkách říkal (vznikl z toho velký rozhovor pro LN), že má v posledních týdnech práce nad hlavu, od nevidím do nevidím, včetně sobot a nedělí. Asi nejlépe Gertovu osobnost vystihl předseda pražského sdružení advokátů Oldřich Horák, když ho v přání k padesátinám nazval "estétem života, jehož intelektuální zájmy a znalosti jsou nad obor vlastní profese". Jeho paměti jsou inspirativní v tom, že ne každý skočí trojitý lutz, ale v silách každého je usilovat o to, aby nikomu vědomě neubližoval, choval se čestně a vykonával poctivě a svědomitě své povolání, ať už je jakékoliv. (10/10)... celý text
Depozitář
2018,
Jiří Machalický
Črty ze života kunsthistorika a kurátora vyprávějí o různých příslušnících generace, jež byla nucena své produktivní roky prožít v "neskutečném marasmu a beznaději normalizace", kdy režim sice zřetelně upadal, ale zdálo se, že vydrží navěky. "Když člověk v 70. či 80. letech procházel malebnými uličkami starobylého města, nacházel jenom stažené rolety obchodů, zaprášené výlohy nevábných skladů ověnčené optimistickými hesly socialismu. Toto podivné prostředí plné beznaděje mnoho citlivějších lidí úplně ubilo. Jakýkoliv vlastní názor byl nežádoucí, jakákoliv myšlenka ohrožovala jakýsi absurdní řád, který samozřejmě žádným skutečným řádem nebyl." Kdo neodešel do exilu nebo nešplhal po stranickém kariérním žebříku, často utápěl své deprese v alkoholu. Mezi texty vyniká Mecenáška, vyprávějící příběh jisté sběratelky umění ze Sovových mlýnů stylem "císařovy nové šaty" či přesněji "baba se zase blíží". (7/10)... celý text
Den
2024,
Michael Cunningham
Nejsem si jistý, nakolik covid funguje jako literární téma. Málokdo má chuť si připomínat dobu lockdownů a stavu "kolektivní omráčenosti", kdy se lidé ze strachu před nákazou zdráhali jít do obchodu nebo otevírat okna. Autor však pandemii považoval za tak zásadní událost, že ji nemohl ve svém díle pominout. Je to pochopitelné i proto, že ji sám prožil v New Yorku, paralyzovaném první vlnou na jaře 2020, kdy nemoci podlehly tisíce lidí. Jeho román se nicméně zaměřuje spíše na to, jak náhlá katastrofa zasáhne rodinu Isabel, jež se potácí mezi prací v oboru, který přestává existovat (fotoeditorka v tištěném časopisu), a vyčpělým manželstvím s Danem. Z bývalého rockera a kokainového závisláka se sice vyklubal skvělý táta jejich dvou dětí, čímž z nej ale vyprchal veškerý sexappeal. A když domácnost opustí její gay bratr Robbie, který je oba "miluje víc, než oni jsou schopni milovat jeden druhého", křehká rovnováha nepříliš funkční rodiny se roztříští a rozlévá se osamění, deprese a smutek. V knize mě sice rušilo množství "balastních" pasáží, ať už jde o lyrické popisy instagramových postů nebo (až příliš) všední rozhovory s dětmi u snídaně nebo při oblékání, ale i tak podává zajímavé svědectví o naší nepříliš povzbudivé současnosti. Cunningham přemítá, že skutečný konec civilizace nezačíná "nahoře" mezi politiky a šéfy korporací, ale "dole" mezi rodiči dětí, kteří si nemohou být jisti, že ve stěnách školy není azbest nebo že někdo nevejde do třídy s poloautomatickou zbraní v ruce. Covid ale spíše nasvítil úpadek lidských vztahů, kdy si manželé posílají esemesky mezi ložnicí a schodištěm nebo kdy matka uzavřená ve svém bytě dovolí otci jejího syna jediný kontakt, a sice že se postaví na chodník a ona dítě přinese k oknu. Nepřipomíná konec civilizace spíše toto...? (6/10)... celý text
Výpravy pro starší a pokročilé
2019,
Jiří Peňás
Po druhém přečteném díle konstatuji, že Jiří Peňás si našel svébytný styl, který dokonale sedí jeho naturelu: zážitky z výprav (což je "hlubší forma výletu s odbornou přípravou, dává se během ní pozor a očekávají se zážitky a poznání") prokládá historickými a kulturními vsuvkami, má smysl pro humor i pro nevázané a nevážné filozofování. Pokaždé na šesti stránkách včetně dvou fotografií. Někdy se text vydaří náramně a je z toho cestopisný esej s až existenciálním vyzněním, jako v belgickém Ostende, kde maloval surrealista James Ensor a léto 1936 tam společně strávili Joseph Roth a Stefan Zweig, ale z "jejich" secesního města nezbylo po válce takřka nic a dnes je to letovisko s nekonečnou řadou moderních hotelů podél pobřežní promenády. Jindy se text vydaří o něco méně, ale i tak to jsou zajímavé vlastivědné poznámky z cest po Česku a přilehlém vesmíru, kdy Peňás skutečně dovede "najít půvab i tam, kde ho jeden nečeká". Třeba kousek od Tachova se nachází Windischgrätzova jízdárna, velkorysá "katedrála pro koně, kteří mezitím ale skoro zmizeli ze světa; něco podobného se katedrálám stalo s vírou". Texty jsou prodchnuty hlubokým citem pro hodnoty, historii a melancholickým steskem po "řádu a ladu starého světa, který jistě nebyl ideální, ale když zanikl, nastoupilo něco mnohem horšího". Pro český lid to dobré vysvědčení není, u nás je to často hezké spíše obyvatelstvu navzdory a na chátrající pozůstatky po okradených šlechtických rodech a vyhnaných sudetských Němcích bývá smutný pohled. A dnes aby se člověk bál, když se začne stavět nebo rekonstruovat. Po dlouhá staletí si lidé zakládali na klasických vzorech a kvalitním řemeslném provedení, pak však "moderní doba vzala věcem proporce, zavrhla uměřenost a tradici, zničila hierarchii, takže lidé často už nejsou schopni rozeznat, co je hezké a co ošklivé, co se kam hodí, jaký materiál a tvar použít, aby nepůsobil vulgárně, lacině, křiklavě". (9/10)... celý text
Výpravy pro den i noc
2021,
Jiří Peňás
Peňásovy texty jsem měl vždy rád, jen mi sešel z očí po jeho odchodu z LN (kde se naše profesní cesty krátce protnuly). Snad i proto mě pak nadchlo, když se mi dostal do ruky tento (v pořadí třetí) díl jeho vlastivědných cestopisů, ač s nádechem ponurých covidových časů, které by si člověk už raději ani nepřipomínal. Jiří Peňás je sečtělý intelektuál, svými slovy "flanér", jehož zajímá cokoliv, byť ne nutně do hloubky, potlouká se po krajině a umí vychutnávat její možnosti, i když jsou omezené, zkrátka "když se chce, je Japonsko i v Prešově". Díky tomu nachází cosi zajímavého i na nenápadných místech, třeba pána sekajícího trávu v Tochovicích, jemuž v žilách proudí trochu schwarzenberské krve, nebo památník Antonína Švehly za Ždánicemi u Kouřimi, po druhé světové válce zamaskovaný za pomník jejím obětem. Hojně připomíná více i méně známé rodáky, třeba básníka a překladatele aztécké poezie Ivana Slavíka z Hořovic nebo samorostlého fotografa-voyeura Miroslava Tichého z Kyjova. Nejvíce pozornosti však věnuje památkám. Antické chrámy u nás sice nemáme, přesto takřka v každé vesnici stojí půvabné připomínky historie, které tam zůstaly po šlechticích, statkářích, průmyslnících, církvích, mnišských řádech a také po Židech a Němcích, s nimiž všemi jsme ve 20. století svorně zametli. Není divu, že po tomto velkém dějinném úklidu dnes mnohé památky působí jako "vetešnictví s předměty, které kdysi žily bohatým životem a významem a dnes je to zbytek světa, který zmizel a kterému rozumí jen pár podivínů". Tento povzdech je od opuštěného kostela v podřipských Ledčicích a podobná sympaticky staromilská melancholie dýchá z mnoha výprav. Pořád jsme na tom ale lépe než Slováci s centry historických měst "ohlodanými na kost", vybydlenými od Romů a obklopenými panelovými sídlišti. Naopak při cestách do Rakouska si Peňás všímá milých pozůstatků dávného klidu podunajské monarchie, jako v esterházyovském paláci v Eisenstadtu, kde ve druhé polovině 18. století žil a skládal Joseph Haydn, pevně zakotvený v křesťanské víře, která "dávala člověku jistotu, ke které se my už nedovedeme ani přiblížit". (9/10)... celý text
Spasitel Duny
2023,
Frank Herbert
V druhém díle se vracíme na Arrakis, která se změnila k nepoznání. Několik let po džihádu s miliardami mrtvými, ze kterého se bude vesmír vzpamatovávat stovky generací, se na pouštní planetu sjíždějí poutníci za prorockým imperátorem Muad'Dibem a jeho zbožštělou sestrou Alií. Jestli už první díl Duny nedal čtenáři nic zadarmo, tak u Spasitele Duny složitost vyprávění hraničí místy až s nesrozumitelností, události posledních let zůstávají jen v tajuplných náznacích, vztahy mezi postavami a politický kontext je třeba si spíše domýšlet. Z Paula vyprchala veškerá lidskost a působí jako bezvládná skořápka, vedená předzvěstnou schopností do jediné z myriád možných budoucností, která nepovede k jeho smrti a vyhlazení jeho rodu. Jsou to okamžiky, kdy "samotná budoucnost lidstva závisí na poměrně prostých činech jednoho jediného člověka" a Paul přitom čelí rafinovanému spiknutí mocných protivníků - kosmické Gildy, Bene Gesseritu, podivných Tleilaxanů a jeho vlastní zákonné manželky, zahořklé princezny Irulán. Celkově to působí spíše jako epilog k prvnímu dílu, respektive jako (nezbytné) přemostění mezi ním a osudy další generace rodu Atreidů. (7/10)... celý text
Duna
2023,
Frank Herbert
Herbertův svět je svébytnou kombinací klasických futuristických motivů a zvláštní starosvětské atmosféry s nádechem islámské kultury. Je to sci-fi verze feudalismu, imperátor uděluje vznešeným rodům v léno celé planety, mezi kterými se dá cestovat jedině v lodích řízených navigátory kosmické Gildy, v pozadí pak utkává sítě genetických manipulací sesterstvo Bene Gesserit. Po dávné galaktické válce proti myslícím strojům však složitější výpočty a dedukce místo počítačů provádějí speciálně trénovaní mentati a boj se vede hlavně chladnými zbraněmi (kvůli ničivému efektu při kontaktu laserpalu s obranným štítem). Středobodem tohoto vesmíru je planeta Arrakis, jejíž pouště skrývají nejen drahocenné koření zvané melanž, ale i obávané písečné červy... A tato planeta zvaná též Duna se stává dějištěm zákeřného spiknutí imperátora a prohnaného barona Harkonnena proti vévodovi Atreidovi, které jim však záhy zhořkne kvůli jeho přeživšímu synovi Paulovi. Díky melanži nahlédne do budoucnosti a mezi všemi možnými variantami nachází skulinu, jež mu umožní přežít a chopit se moci. Jelikož ale "začátky jsou velmi choulostivá doba", Paul váhá, zda své vidině podlehnout, naplnit proroctví fremenů a jako božský vůdce těchto neohrožených jezdců na písečných červech se postavit imperátorovi a rozpoutat džihád, v němž budou fanatické pluky pod vlajkou Atreidů drancovat vesmír ve jménu proroka Muad'Diba... První díl Duny nedá čtenáři nic zadarmo a chvíli trvá, než se sžije s jeho aktéry a zákonitostmi, dost v tom ale pomáhají výborné filmy Denise Villeneuva a potom to stojí za to. (9/10)... celý text
Jak se stát jiným
2023,
Édouard Louis (p)
Co všechno je člověk ochoten udělat, aby unikl svému osudu? Ta proměna je až neuvěřitelná. Oplácaný kluk v teplácích z chudé venkovské rodiny přijíždí studovat na gymnázium v Amiens a jen o pár let později chodí na věhlasnou pařížskou univerzitu a popíjí víno s šéfem americké banky na gauči z ledního medvěda. Édouard Louis ve své nejnovější knize líčí, jak se vzepřel svému třídnímu původu, který ho předurčoval, aby zůstal bez vzdělání v zajetí alkoholu a podřadných zaměstnání jako zbytek jeho rodiny. Naopak toužil po tom, aby mu nic neteklo, protože "prožít všechno znamenalo pomstít se za místo, které mi svět přisoudil při narození". Je to docela typická ambice talentovaných lidí z neprivilegovaného prostředí prorazit "skleněný strop" a nespokojit se s posunem "o stupínek výš", ale prosadit se rovnou ve "velkém světě". Klíčovou ingrediencí Louisova příběhu je jeho homosexualita. Když vzpomíná, jak už jako čtyřletý toužil po chlapcích na dvoře školky, dává to jeho útěku z komunity homofobních vesničanů nádech takřka mytické nevyhnutelnosti. A je to právě coming out, který ho od minulosti definitivně odstřihne a strhává jej do víru života movitých gayů, kteří si blonďatého fešáka vydržují a umožní mu žít jeho vytoužený pařížský život. Není to ale zadarmo. Jeho posedlost změnou po sobě zanechala spoušť v podobě zpřetrhaných vztahů s rodinou a rozbitých přátelství s lidmi, kteří mu nezištně pomáhali, aby se stali jen dalším stupínkem na žebříku jeho společenského vzestupu. (7/10)... celý text
Rusko pohledem z kuchyně
2023,
Witold Szabłowski
V zimě 1941 si šestnáctiletý Valja zapsal, že až jednou skončí obléhání Leningradu, dal by si bramboračku s houbami a masové koule s kaší, ale že "nemá cenu o tom snít, protože se nedožijeme toho, abychom to ještě někdy jedli". Zemřel o pár měsíců později, blokáda trvala další dva roky a hladu podlehl milion lidí... Witold Szabłowski ukazuje, že politická moc se často demonstruje přes jídlo a bohužel to nejsou jen opulentní hostiny mocných, ale i cílené vyhladovění populace. Málokde je to tak patrné jako v Rusku, kde pohostinnému lidu s prostou (ale chutnou) krmí vládne nelítostná imperiální moc, která se neštítí deportací ani uměle vyvolaného hladomoru jako na Ukrajině ve 30. letech. Devadesátileté stařenky vzpomínají, že zázraku přežití se dostalo jen tomu, kdo loupil a kořistil, nebo těm, kdo pracovali třeba ve školní kuchyni, kde přece jen něco k snědku bylo. Autor vyzpovídal i kuchařky, které vařily při tragédiích sovětského režimu; ty v Afghánistánu plakaly pro mladé hochy semleté ve válce s nejasným smyslem, ty od Černobylu nechaly v lese zamořeném radiací své mládí (z patnácti jich třicet let po havárii osm nežije a šest má vážné zdravotní problémy). Druhá rovina knihy vypráví o vládcích Kremlu, jejich kuchařích a chutích. Paradoxně platilo pro Mikuláše II. i pro Leonida Brežněva, že ač se jejich stoly prohýbaly pod horami kaviáru a dalších pochoutek (jako salát Olivier s tetřívky a raky), car posnídal jen jedno vejce a generální tajemník jedl hlavně pečené brambory s klobásou nebo smetanou. Být osobním kuchařem je celoživotní poslání, po smrti vůdce nesmějí "ličnici" vařit v Kremlu a oddanost dovedl až do krajnosti Ivan Charitonov, jenž následoval carskou rodinu do bolševického zajetí a byl spolu s ní v červenci 1918 v Jekatěrinburgu popraven... Kniha je plná postřehů z "kulinární historie", třeba že účastníci Jaltské konference (1945) pojídali okouna se šampaňskou omáčkou či krocana s kdoulemi, zatímco při podpisu Bělověžské dohody, která v prosinci 1991 ukončila existenci Sovětského svazu, se podával guláš z divočáka uloveného ukrajinským premiérem. A v neposlední řadě je kniha zajímavým pohledem na Rusko ještě v době, kdy polský reportér mohl hovořit třeba s lidmi, kteří připravují menu pro kosmonauty, zatímco po invazi na Ukrajinu jej zcela ovládla propaganda, jejíž součástí je i fabulace o Putinově dědečkovi, jenž měl vařit Rasputinovi, Leninovi i Stalinovi. (10/10)... celý text
Křižáci ve Svaté zemi
1996,
Miroslav Hroch
Vynikající syntéza českých historiků, shrnující vše podstatné od Clermontského koncilu (1095) a dobytí Jeruzaléma (1099), přes střídavé úspěchy dalších křížových výprav a katastrofu u Hattínu (1187) až po úpadek křižáckých států končící pádem Akkonu (1291). Je to fascinující etapa středověkých dějin s tajemnými rytířskými řády templářů a johanitů nebo s legendárními postavami jako Petr Poustevník, král Richard Lví Srdce, sultán Saladin či malomocný jeruzalémský král Balduin IV. Oficiální církevní verze vykreslovala křižáky jako vznešené a zbožné rytíře, osvobozující svatá místa od nadvlády nevěřících barbarů. Pro kulturně vyspělejší Araby (i Byzantince) to však vypadalo spíše jako loupeživý výboj germánských nájezdníků, zfanatizovaných radikálními kazateli. V první kruciátě sice (až zázračně) smetli zpohodlnělé a navzájem se svářící Araby, jenže udržet nově vzniklé křižácké státy se ukázalo jako nemožné bez vojenské podpory evropských vládců, jejichž armády musely putovat přes nehostinnou Anatolii nebo volit nákladnou cestu přes moře. Pak se křižáci mohli stát pouhými žoldáky v mediteránních mocenských hrách, jako když čtvrtá křížová výprava v režii benátského dóžete zamířila proti byzantským državám a nakonec vyplenila Konstantinopol (1204). Úpadek moci Byzance je ostatně - spolu s nepřátelstvím mezi křesťany a muslimy - nejtrvalejším politickým dědictvím kruciát. Přitom to byl právě byzantský císař Alexios I., jenž koncem 11. století po porážkách od Seldžuků žádal západní vládce o vojenskou pomoc... "Svatá válka" nakonec přinesla trvalé výsledky až na Pyrenejském poloostrově a v Pobaltí. Co je ale v historii "trvalé"? Jeruzalémské království či Antiochijské knížectví existovaly bezmála dvě století, jen o něco déle se píší dějiny USA. Několik generací se narodilo i zemřelo ve světě, jehož nedílnou součástí byly tyto křižácké státy, po nichž zůstalo "jen několik hradních ruin a gotických oblouků" nad vyprahlou krajinou... (9/10)... celý text
Foucaultovo kyvadlo
2015,
Umberto Eco
"Spojitosti se najdou vždycky, stačí chtít." Co ale může spojovat kyvadlo v pařížském technickém muzeu, pád Akkonu, jezuitského badatele Kirchera, jakési popelikány nebo synarchii? Trojice nakladatelských redaktorů se při procházení rukopisů všemožných "ďáblologů" rozhodla všechny ty myšlenky a teorie zkombinovat dohromady. A jako kabalistická metoda temura vychází z toho, že lze nalézt pravý význam Tóry změnou pořadí písmen a slov, tak Casaubon, Belbo a Diottalevi stvoří ultimátní Plán na ovládnutí světa. Jenže jako v pohádce o Pejskovi a Kočičce si na jejich "dortu" smlsnou okultisté v čele s tajemným panem Aglièm, osvojí si Plán, had začne požírat vlastní ocas a nevinná intelektuální hříčka se mění v dobrodružství ve stylu Dana Browna. Je to mimořádně komplexní kniha (včetně řazení kapitol podle kabalistických sefir), někdy k neučtení, jindy k popukání, každopádně je to esence myšlenkového světa profesora Eca, který si liboval ve slepých uličkách lidského poznání, mystifikacích, hermetismu atd. Sarkasticky se vysmívá všem soudobým ezoterickým podvodníkům, kteří ale jen jdou vstříc přirozenému lidskému sklonu k hledání čehosi, co "prochází všemi náboženstvími, vším věděním, všemi filozofiemi". Může to mít podobu pátrání po Tajemství, které oficiální náboženství skrývají, nebo představy o Neznámých nadřazených, osnujících osud světa. Ezoterika a okultismus jsou atraktivními náhražkami víry, ať už v boha nebo v sebe sama, nadto se jejich kazatelé nemusejí zaobírat pravdou, protože "když někdo předstírá, bohužel mu všichni věří"... Ač ústřední příběh trochu vyznívá do ztracena, je to geniální kniha, jež obsahuje vše od encyklopedických pojednání o templářích či rozenkruciánech přes brazilské rituály vyznavačů umbandy až po byznysplán nakladatelství Manuzio, které se obejde bez čtenářů, protože má bohaté autory, jakkoliv bez talentu i soudnosti. Jak pravil pan Garamond: "Stačí se převléknout za květiny a včely přilétnou." (9/10)... celý text
Z New Yorku do Brna
2023,
Tuvia Tenenbom
Měl jsem chuť přečíst si uprostřed zimy něco lehčího, tento nepříliš sourodý soubor textů napříč zhruba patnácti lety ale nepřináší takřka nic nového oproti autorovým (vesměs zábavným i podnětným) knihám o USA, Německu, Izraeli nebo Británii. Přesto to není marné, protože Tenenbom nemudruje od sójového latté z hipsterské kavárny, ale poctivě ověřuje fakta v terénu a klade nepříjemné otázky přímým aktérům. Všímá si všudypřítomného antisemitismu a plíživého pronikání progresivistické politické ideologie do všech koutů západního světa. Jako by to byl nový lidský druh, který "bude žít zdravě, bude podporovat svatby gayů a Palestinu, přestane kouřit, bude bojovat s klimatickou změnou a jezdit na kole". Nejenže ale "uvnitř každého progresivisty je totalitář, který se touží dostat ven", ale Západ také stále více ustupuje ropným režimům, které šíří islámský fundamentalismus podporou propagandistické Al-Džazíry i teroristů z Hamásu a Hizballáhu. Je ale docela potěšující, že kapitola z Brna líčí Česko jako ostrov příjemné normality v bláznícím světě. (5/10)... celý text