kristleko přečtené 275

Jiný T.G.M 2018, Pavel Kosatík

Moc mě nenapadá, jak lépe napsat životopis klíčové osobnosti našeho národa, než jak se to povedlo Pavlu Kosatíkovi ke stému výročí založení Československa. Namísto o vousatém „tatíčkovi“ z národní mytologie píše svižně, vtipně a bez servítek o člověku z masa a kostí, který byl celý život tak trochu „proti všem“, ale nakonec dokázal takřka sám díky své neuvěřitelné píli a houževnatosti (kvůli čemuž musel být pro své okolí asi poněkud nesnesitelný) využít historické shody okolností a založit samostatný československý stát. TGM byl takové UFO, které v českém rybníčku čeřilo vody svými konflikty o Rukopisy, s klerikály nebo o Hilsnera. Zatímco jiní politici se „za pecí“ unavovali žabomyšími válkami, Masaryk procestoval Evropu i Ameriku a seznámil se s důležitými lidmi, kteří mu potom za války otevřeli cestu do nejvyšších míst. A díky tomu to byl právě Masaryk, který na podzim 1918 v Bílém domě zřejmě přesvědčil prezidenta Wilsona o tom, aby zlomil hůl nad habsburským mocnářstvím a federalistickými plány císaře Karla I. Přitom ještě na začátku války narážel na to, že nikdo na západě nevěděl, že nějací Češi (natož Slováci) vůbec existují. Kosatík největší Masarykův význam pro evropské dějiny spatřuje právě v tom, že rozbil Rakousko. Naopak konstrukce Československa jako státu (neexistujícího) československého národa s početnými menšinami je daleko problematičtější. Zatímco do založení státu je z textu cítit oprávněný obdiv, v prezidentském období již převládají rozpaky. TGM stanul v čele státu jako „muž minulosti“, který si užíval svou slávu jako vůdce svobodného světa a koňmo brázdil republiku v bílém polovojenském oděvu, ale ocitl se úplně mimo geopolitickou realitu, když nepřikládal význam rozpadu dohodových spojenectví po versailleské konferenci ani Hitlerovu vzestupu. Nejlépe je to vidět na rozhovoru se švýcarskými novináři v roce 1933, ve kterém snil o Československu jako o druhém Švýcarsku a tvrdil, že k válce v Evropě nedojde ani za dvacet let. „Teď už byl pouhým mudrcem. Ohlasy reality k němu nedolehly,“ píše nekompromisně Kosatík. Asi nejtvrdší je při hodnocení Masarykovy prezidentské role, kdy zatížil křehkou politiku první republiky až neuvěřitelným lpěním na tom, aby jej na Hradě vystřídal jeho „korunní princ“ Edvard Beneš, přičemž „museli z cesty všichni, kdo tento cíl odmítali akceptovat“. Plán se sice nakonec podařil, jenže v důsledku Benešových kroků po Mnichovu a po Únoru z masarykovských ideálů a republiky nezbylo nic. „Jak to, že nejtvrdší z českých politiků přehlédl, že mezi vlastnostmi jeho nástupce chybí neústupnost? Byl na konci života sám do sebe natolik zahleděný, že si nevšiml tak podstatné lidské vady?“ (10/10)... celý text

Spím v Hitlerově pokoji 2020, Tuvia Tenenbom

První autorův „politický cestopis“ při svém vydání v Německu (v roce 2011) vyvolal šok, protože natvrdo popsal, že se na svých cestách setkal se silným antisemitismem – tím samým, který před lety vehnal národ do náruče Hitlerovi. Německo projel křížem krážem, od hamburského neonacistického baru, kde štamgasti na pozdrav hajlují, přes dějinná místa holocaustu (jako vila ve Wannsee, koncentrační tábory Dachau a Buchenwald nebo pokoj číslo 100 ve výmarském hotelu Elefant, kde spával Adolf Hitler) až po snobské hotely na ostrově Sylt, jehož návštěvníci si oblíbili konzumaci zlata. Vyzpovídal politickou legendu Helmuta Schmidta, šéfredaktory Zeitu i Bildu, turecké imámy nebo frankfurtské feťáky. Všímá si, že „Němci udělají úplně cokoliv, aby vypadali dobře, aby působili krásně, aby zněli chytře“, což se projevuje vyráběním krásných aut, násilnými modernizacemi klasických divadelních a operních kusů nebo tím, že „chtějí vymazat hanbu, že včera byli vrahy Židů, tím, že se sjednotí s těmi, kdo nenávidí Židy dnes“. Tím má na mysli muslimské komunity, v nichž bují antisemitismus a nenávist k LGBT a k západnímu světu (což rozdmýchávají imámové, ideologicky instruovaní přímo z Turecka). Na cestě z turecké komunity v Duisburgu si Tenenbom povzdechl: „Poprvé v životě se cítím jako „Žid“ – a to je strašný pocit.“ (K dokonalosti pak přístup „hlavně vypadat dobře před světem“ dovedlo Německo při uprchlické krizi, jak Tenenbom ukázal ve výborné knize Čau uprchlíci z roku 2017.) Autor si všímá různých charakteristik Němců, které ve svém důsledku vedly k vzestupu nacismu – ať už je to patologický strach ze špíny, fetiš na uniformy, vlastnost být romantický a krutý zároveň nebo postřeh, že hloupost je v Německu mnohem nebezpečnější než jinde ve světě. Možná největší roli ale hrálo kolektivní až stádní myšlení, kdy jednotlivec přestává samostatně existovat a slepě následuje skupinu. Temné dědictví historie na Němce stále doléhá, větší břímě si ale nesou na východě – k zabíjení Židů, gayů nebo Romů musí připočíst špiclování a udávání vlastních příbuzných za časů Stasi. (8/10)... celý text

Spánek rozumu plodí příšery 2020, Aleš Palán

Aleš Palán během roku 2020 nasbíral s profesorem biochemie Janem Konvalinkou celkem deset rozhovorů (devět jich vzniklo mezi dubnem a zářím, v audioknize přibyla ještě kapitola ze závěru roku) zdaleka nejen o covidu. Je to člověk, jehož střízlivé, erudované a srozumitelné názory se vyplatí sledovat. Otázky se navíc neomezují jen na vědecká témata (co jsou viry, jak se šíří a jak probíhá výzkum léků a vakcín), ale i na širší společenský kontext pandemie. V té vědecké rovině si Konvalinka všímá, že covid-19 paralyzoval celý svět hlavně proto, že se snadno šíří, má řadu bezpříznakových přenašečů a zároveň poměrně vysokou smrtnost. Většina lidí jej prožije jako onu „chřipečku“, řadu lidí však pokosí jako novodobý mor. Přesvědčivě pak ukazuje, že jedinou cestou z krize je masivní očkování populace a že vývoj hned několika účinných vakcín v rekordním čase je asi největším vědeckým počinem lidstva od přistání na Měsíci. Šrámy na společnosti se však budou napravovat výrazně obtížněji. Konvalinka si povzdechuje, že „procento lidí, kteří propadají bludům, stále roste, což je neslučitelné s otevřenou, svobodnou společností a strašně na to doplatíme“, protože bláboly o škodlivosti testování a očkování zabíjejí (a bohužel nikoliv jen své šiřitele) a hlavně je tím ohrožen koncept objektivní pravdy jako samotný základ naší společnosti. Tomuto novodobému tmářství přitom během pandemie vydatně napomohla i česká vláda, která vydáváním nesrozumitelných a nesmyslných opatření ztratila důvěru občanů, kteří jaksi na protest proti vládě přestali během druhé vlny opatření dodržovat. „Ta snadnost, s jakou vládě prošlo zcela flagrantní a navíc úplně zbytečné porušení základních ústavních svobod. je do budoucna opravdu zneklidňující,“ říká k uzavření hranic loni na jaře. A varuje před politiky, kteří si zvyknou na to, že mohou libovolně rozkazovat, kdy si lidé smějí nakoupit rohlíky a v jakém počtu se smějí scházet… Což je tvrdá realita dnešního dne. Konvalinka také přesvědčivě ukazuje, že stát po první vlně covidu naprosto selhal, když nepromyšleně vše otevřel a nijak se nepřipravil na druhou vlnu, která se pak kvůli nerozvážnému rozvolnění před Vánoci překlopila ve vůbec nejhorší třetí vlnu. Kromě jednoho z nejzajímavějších pohledů na aktuální pandemii se člověk dozví řadu zajímavých informací o hledání léků na HIV, bezútěšnosti základního výzkumu nebo třeba o financování výzkumu na vysokých školách. (9/10)... celý text

České snění 2010, Pavel Kosatík

Šestnáct esejů o tom, že v kolektivním vědomí našeho "holubičího národa" se skrývají sny, vesměs vyvěrající z komplexu malé země bez moře a s dějinami plnými porážek, kde "sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe". Ve své idealistické podobě jsou roztomile neškodné, ať už jde o hledání českých stop ve světě (Bern - Beroun) či o "broušení" jazyka ("žížeň" jako náležitý výraz pro krematorium). Vstoupí-li však do politické reality, končí to rozpačitě a leckdy i průšvihem. Lidové snahy o kolonizaci na Balkáně či Volyni dopadly neslavně (obzvláště zajímavá je epizoda o kolonii Interhelpo, založené levicově smýšlejícími Čechy v kyrgyzské stepi) a když už Češi dostali příležitost nějaký zaostalý kus světa rozvinout doopravdy, počínali si na Slovensku i na Podkarpatské Rusi spíše jako dobyvatelé v černé Africe (jaké štěstí, že idea kolonií na Tahiti či v Togu zůstala jen v myslích buditelů). Vztah ke Slovensku shrnuje Kosatík výstižně tak, že slovo "československý" znělo Čechům jako "perspektivně český", zatímco Slováci spíše směřovali k oddělení obou jazyků i národů a tento trend nakonec převládl. Příklady politicky nesmyslných ambicí vyplývajících ze snů byla snaha o připojení Lužice nebo vytvoření slovanského koridoru mezi Československem a Jugoslávií (obojí naše diplomacie reálně prosazovala na Versailleské mírové konferenci). Sen o složení české hlavy do náruče Matičky Rusi bohužel našel tragického naplnění ve čtyřiceti letech porobení, symbolizovaném sovětskými poradci a tanky. Napomohl tomu prezident Beneš, když při jednáních za druhé světové války blouznil o demokratizovaném Sovětském svazu jako lídrovi slovanského světa, nepochopil ruskou mentalitu a činil ústupky (třeba postoupení Podkarpatské Rusi), které si Sověti vyložili jako slabost a umně ji využili. Naplnil se i sen o zemi bez Němců, kdy Češi využili jedinečné historické příležitosti, jenže z odsunu založeného na pomstě a kolektivní vině, provázaného loupením a masakry, se stala hnisavá rána na duši národa. Celkově to je poučná a podnětná kniha (nadto krásně zpracovaná), která propojuje mýty z doby obrození i s poúnorovým obdobím (třeba spartakiády jako pokračování sokolství včetně jeho militaristického nádechu) nebo i dnešní dobou. Jen je poněkud mrzuté, že idea Tomáše Bati o silniční a železniční síti nebude naplněna ani sto let po jeho smrti. (10/10)... celý text

Nemocná Amerika: Lekce o zdraví a svobodě 2020, Timothy Snyder

Nepředpokládám, že Timothy Snyder někdy plánoval napsat knihu o všech možných neduzích amerického zdravotnictví (od nedostatku praktických lékařů až po opiátovou epidemii, která devastuje americký venkov). Jenže pak koncem roku 2019 v nemocnici v New Havenu málem zemřel na infekci v játrech v důsledku fatálního zanedbání péče. Své poznámky sepsané během zotavování sepsal do této osobní výpovědi o současném systému amerického komerčního zdravotnictví, které podle něj připomíná „pochybnou loterii“, ve které je dominujícím faktorem zisk nemocnic a farmaceutických firem, zatímco samotné zdraví pacientů stojí kdesi na vedlejší koleji: „Nemocnice jako instituce se vás snaží dostat ze dveří, jakmile začnou slábnout příjmy, které z vás má, což není tatáž motivace jako vrátit vám zdraví. Pojišťovny pak mají spíše motivaci najít způsoby, jak vaše vyšetření a léčbu neproplatit.“ Zajímavé jsou úvahy o tom, že jistota zdravotní péče představuje důležitou součást naší svobody a že je velmi škodlivé, pokud je privilegiem těch šťastnějších občanů (ti totiž mohou začít nacházet potěšení v utrpení těch, kteří se nacházejí mimo systém). Snyder tak především pléduje za všeobecné zdravotní pojištění nebo delší rodičovskou dovolenou (standardem v USA je 12 týdnů). Což nám Evropanům připadá samozřejmé, jenže pro pravicově smýšlející Američany to jsou myšlenky jak z nějakého komunistického manifestu. Tato paradoxní situace zřejmě není dlouhodobě udržitelná, zvláště v kontextu koronavirové pandemie (kterou mimochodem Trumpova administrativa těžce podcenila a dokonce v jednu dobu zaujala přístup „čím méně testů, tím méně případů“). Pokud světoznámý profesor historie na Yaleově univerzitě málem zemře kvůli nastavení zdravotního systému na banální infekci a ještě z nemocnice odchází s tučným účtem, jak na tom jsou ty desítky milionů Američanů, kteří ani nemají zdravotní pojištění…? Pro věčně brblající Čechy by to měla být povinná četba, aby si uvědomili, že si v našem středoevropském paternalistickém sociálním státu vůbec nežijeme špatně. (8/10)... celý text

Slavnost bezvýznamnosti 2020, Milan Kundera

Milan Kundera si ve 84 letech splnil přání napsat román, ve kterém nebude „ani jedno slovo vážně“. Pro českého čtenáře je to zároveň první příležitost nahlédnout do jeho „francouzského“ světa, neboť poprvé dal svolení k překladu své francouzsky psané knihy zpět do rodného jazyka (když na prahu devadesátky seznal, že sám už to nezvládne). Za začátku je osvěžující číst Kunderu, který nepíše o komunismu a emigraci, ale o pupících mladých holek joggujících v pařížské Lucemburské zahradě… ale jen po pár dalších stránkách se z knihy Chruščovových vzpomínek zjevuje „starý známý“ J. V. Stalin. Jako by si Kundera dělal legraci sám sebe, že jiný už nebude a že sice dobře ví, že jeho vidění světa už je passé, ale přece si nedokáže odpustit takový přípodotek ke všemu, co za život napsal. Mihnou se v něm snad všechna stěžejní témata z předchozích knih jako směšnost, trapnost, zapomnění či žert (obvykle nevtipný, jako ta Stalinova historka s koroptvemi, mimochodem pravdivá), přesto to ale není jen nějaký odlehčený recyklát autora „nad hrobem“. Přestože je z textu cítit vypravěčská lehkost, leckdy je až překvapivě hluboký a vážný (např. dialog na motorce). „Čas běží. Díky němu zprvu žijeme, což znamená: jsme obžalováváni a souzeni. Pak zemřeme a zůstáváme ještě pár let s těmi, kteří nás znali, ale velice brzy nastane další změna: z mrtvých se stávají staří mrtví, nikdo si na ně už nevzpomíná a oni mizí v nicotě; jen někteří, velice, velice zřídka, zanechávají svá jména v pamětech, ale bez autentických svědků, bez jakýchkoli skutečných vzpomínek, se proměňují v loutky…“ A dokonce i takový Stalin se může stát takovou loutkou a časem upadnout do bezvýznamnosti. Když v roce 1953 umíral, bál se ho celý svět. Šedesát let poté už si dvacetiletá Alainova přítelkyně jen matně vzpomene, že to jméno kdesi slyšela… A jelikož této bezvýznamnosti nemá smysl čelit, Kundera se jí ve své poslední knize vědomě vydal napospas. (7/10)... celý text

Gottland 2018, Mariusz Szczygieł

Tuto knihu jsem poprvé četl v patnácti, krátce po prvním českém vydání. Do paměti se mi zapsala jako takové odlehčené eseje o našich nedávných dějinách optikou Poláka, který akcentuje některé aspekty, které nám Čechům unikají. Do upraveného vydání jsem se znovu začetl poté, co jsem nadšeně odložil autorovu poslední knihu Není (2018) a potvrdilo se mi, že některé knihy se vyplatí číst znovu. Zjistil jsem, že Gottland je mnohem temnější, než jak jsem si jej pamatoval. Szczygieł si všímá někdy až bizarní krutosti, kterou byli českoslovenští komunisté schopni vynalézt k eliminaci a ponížení svých oponentů. „Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší,“ poznamenal si Jan Procházka na svůj scénář k výbornému trezorovému filmu Ucho z roku 1970. Brzy dal těmto slovům za pravdu jeho vlastní osud. Režim jej zdiskreditoval, když v televizi odvysílal zfalšovaný rozhovor „od Seiny“ a když rok na to Procházka zemřel, vší silou se snažil zabránit jeho blízkým, aby jej pochovali. Podobně se komunisté nestyděli dehonestovat Martu Kubišovou prostřednictvím fotomontáží pornografických snímků, načež v osmém měsíci potratila, prožila klinickou smrt a další dvě desítky let jí režim všemožně bránil, aby se alespoň nějak živila. Zcela bizarním střípkem pak je, že režim likvidoval i některé budovy, ve kterých vystoupili zakázaní umělci (hlavně Plastici). Kontrastem vůči tomu je pak blahosklonně apologetický přístup lidí typu Karla Gotta, který v rozhovorech zdůrazňoval, že republice přece vozil valuty ze Západu; knize pak dalo název jeho někdejší muzeum v Jevanech: „Ocitnout se v Gottlandu je něco jako získat imprimatur, že minulost je v pořádku.“ Gott je určitým ztělesněním normalizačního Československa, kde „se určité otázky nedávaly“ a kde „se o určitých věcech nemluvilo“, popř. „nevědělo“. Velice silný je také příběh Otakara Švece, jenž se „tak bál svého pomníku“ J. V. Stalina na Letné, že si krátce před jeho odhalením pustil plyn. (A samotný pomník byl sedm let poté „diskrétně“ odstraněn.) Kniha ale obsahuje i pozitivnější postřehy, např. že v rámci neuvěřitelné baťovské expanze ve 30. letech zasedl v porotě architektonické soutěže na urbanistický rozvoj Zlína věhlasný Le Corbusier, nebo že v Praze plné kafkovského „fejku“ ještě docela nedávno žila zcela reálná Kafkova neteř, překladatelka z němčiny Věra Saudková. Naopak poněkud zamrazí při čtení podivného příběhu devatenáctiletého Zdeňka Adamce z Humpolce, který v roce 2003 zemřel jako „hořící pochodeň“ na stejném místě jako Jan Palach… Nové vydání (s metronomem na obálce) obsahuje kromě řady komentovaných fotografií k jednotlivým kapitolám také zajímavý dovětek „Život Gottlandu“. Není náhodou, že se tato kniha stala bestsellerem v řadě zemí (jen u nás měla desítky dotisků), protože je skutečně výjimečným svědectvím o českém národu. Můžeme mít velmi rádi, že máme „svého“ Mariusze Szczygieła. (10/10)... celý text

Návrat krále 1992, J. R. R. Tolkien

Poslední dějství války o Prsten uteče strašně rychle, Aragorn přebírá odpovědnost a z hraničáře ve vyhnanství se stává Sauronův vyzyvatel. Celá ta horečnatá snaha zachránit svět a všechny ty manévry armád Gondoru a Rohanu jsou přitom jen snahou odvrátit pozornost Barad-dûr od Frodovy cesty, aby měli dva houževnatí hobiti více času a volnější cestu na splnění svého nadlidského úkolu. „Starý blázne! Toto je moje hodina. Nepoznáš smrt, když ji vidíš?“ hrozí král nazgûlů Gandalfovi, ale ani ty nejmocnější síly Mordoru nejsou všemocné proti odhodlanosti a statečnosti mužů (i žen). Opět se objevuje motiv pomoci z daleké minulosti, ať už je to armáda Mrtvých nebo prastaří Drúadané, kteří provedou rohanské vojsko tajnou lesní cestou skrze skřetí obležení, aby mohlo zasáhnout do bitvy na Pelennorských polích. Zatímco film se soustředí na tuto bitvu, kniha vypráví třeba i o Aragornově cestě Gondorem k hlavnímu městu. Svůj návrat na trůn se ale Elendilův dědic nevybojuje mečem, ale naplněním pověsti, že „ruce krále jsou ruce uzdravitele“. Na konci třetího dílu jsou připojeny dodatky, které ukazují nesmírnou hloubku Tolkienovy fantazie a je až k nevíře, že Středozem opravdu někde za širým mořem neexistuje. (10/10)... celý text

Není 2019, Mariusz Szczygieł

Žijeme v době, kdy se všechno mění a kdy nezbývá než přemýšlet a hledat nové odpovědi na nové otázky, protože ty staré už nic neříkají, říká Jan Sokol s tím, že je úkolem filozofů, aby kladli tyto otázky a snažili se je zodpovědět. A i když v tomto svém úkolu soudobí (akademičtí) filozofové selhávají a utápějí se ve zkoumání dějin svého oboru, naštěstí máme třeba romány Michela Houellebecqa nebo právě reportáže Mariusze Szczygieła. Tento polský novinář má dar vystihnout skrze několik nenápadných a zdánlivě nesouvisejících příběhů cosi významného, jinak těžko uchopitelného. Před čtrnácti lety způsobil literární senzaci, když v Gottlandu vystihl paradoxy a tragédie českých dějin např. na příběhu sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné. V této knize se však posouvá od nadnesené reflexe dějin sousedního (a tedy cizího) národa k mnohem hlubším otázkám samotné lidské existence, na něž přitom dnešní doba neumí odpovědět. Trvalo osm let, než autor sepsal vše, co nashromáždil a promyslel o metafyzickém pojmu „není“, které v sobě zahrnuje smrt, samotu či pomíjivost a lze jej popsat jako absenci něčeho, kterou však (více či méně bolestně) vnímáme. Je to melancholická, nikoli tragická, kniha sepsaná „mužem ve zralém věku, který miluje život, avšak každý den myslí na smrt“. Szczygieł je reportér-filozof, který odpovídá na své zásadní myšlenky skrze příběhy jiných, které mapuje s velkou pečlivostí skrze rešerše v archivech a rozhovory s očitými svědky. Těch projevů „není“ je v knize celá řada, z příběhů mě asi zaujal nejvíce ten o obyvatelích Müllerovy vily v pražských Střešovicích, která se „stala svým vlastním muzeem“. Ten příběh totiž není ojedinělý, ve své době byly novodobou šlechtou rodiny, které si nechávaly stavět „zámky“ od revolučních architektů jako Adolf Loos (Müllerova vila) nebo Ludwig Mies van der Rohe (vila Tugendhat). Příběhy těch rodin však nebyly vůbec šťastné, rodina Tugendhat alespoň emigrovala a nemusela snášet potupu být nájemníkem a uklízečem vlastní vily za komunistického režimu jako Milada Müllerová… Obě vily jsou úžasnými perlami moderní architektury, člověk při nich však má trochu podobný pocit, jako když Szczygieł přemítá, že každá krásná stará věc musela dříve patřit někomu, kdo je už mrtvý… Velmi znepokojivá je reportáž „Roztomilý a poslušný“, která otevírá zajímavé úvahy o vině, trestu a druhých šancích pachatelů těch nejbrutálnějších trestných činů. Ta kniha není vždy úplně strhující, ale otevírá hodně otázek k přemýšlení. I já proto autorovi děkuji. (9/10)... celý text

Zdroj 2000, Ayn Rand (p)

Příběh vizionářského architekta Howarda Roarka je zasazen do obrazu dějin jako věčného zápasu mezi „tvůrci“ a „parazity“. Tvůrce je zdrojem myšlenek a inovací, průkopníkem nových cest, sklízí však od společnosti nenávist a posměch za to, že mu na jeho práci záleží a chce ji dělat po svém. Oproti tomu parazit žádné vlastní já nemá, přebírá myšlenky od jiných a žije „z druhé ruky“. Jako třeba Guy Francon, který žije ze slávy jediného projektu, veze se na práci svých talentovanějších podřízených a sám už jen loví klienty na večírcích. Petr Keating nechce stavět, nýbrž jen být opěvovaným stavitelem, přičemž neváhá (doslova) jít přes mrtvoly, zatímco Roark rád pracuje i na drobných projektech, pokud jsou zajímavé. Osobně mi kritika lidí žijících „z druhé ruky“ přišla uvěřitelnější než znázornění nadčlověka Roarka, jehož přesvědčení o vlastní genialitě a kamenná serióznost jsou dovedené až příliš do krajnosti. Neznám mnoho románů o architektuře, je však pěkně vidět, jak ovlivňuje svět kolem nás a jak dokáže jitřit emoce ve společnosti (Stoddardův chrám v románu, u nás třeba Kaplického knihovna). Líbila se mi reflexe souboje „čisté“ architektury a historického eklekticismu ve 20. a 30. letech, kdy vznikla moderní architektura spojená se jmény jako Mies van der Rohe nebo Adolf Loos (mimochodem, po skoro sto letech prožíváme něco podobného, kdy rozmáchlý postmoderní chaos postupně střídá uměřená a účelná soudobá architektura). Na knize je patrné zhnusení autorky z tehdejší společnosti, kterou znázorňuje jako nemyslící stádo, manipulované bulvárními plátky. Výborně je popsaný mechanismus „sílu průměrných“, kdy mocichtivý levicový kritik Toohey šikuje své věrné do různých organizací a opěvuje je ve svých sloupcích – jsou sice (pod)průměrní, ale ideologicky uvědomělí, takže je společnost uznává. Nemá valný smysl zde rozebírat černobílé postavy, které se leckdy chovají nepochopitelně, tato kniha je hlavně o myšlenkách a asi málokdo otevře knihu Ayn Randové kvůli její literární kvalitě, nicméně zvláště v druhé půlce kniha hodně ztrácí tempo (a konec je naopak uspěchaný), opakují se myšlenky a vrší se stále podobné rozhovory (či spíše monology) a proškrtání o třetinu až polovinu by ničemu neuškodilo. (9/10)... celý text

Dvě věže 1991, J. R. R. Tolkien

Ve druhé části trilogie už se „velké“ dějiny dávají do pohybu a je to strhující jízda Rohanem, který málem rozložily síly zlovolného Sarumana. „Málo jsme dbali na to, co leží za hranicemi naší země. Máme písně, jež o těch věcech vyprávějí, zapomínáme je však a učíme jim jenom děti, lehkovážně, jen ze zvyku. A teď mezi nás ty písně sestoupily z podivných míst a viditelně chodí pod sluncem,“ říká král Théoden. Gandalf mu odpovídá: „Není teď ohrožen jen život lidí, ale i život tvorů, které jsi považoval za pověst. Nejsi bez spojenců, i když je možná neznáš.“ O tom je tato kniha. A také o tom, že se nevyplatí kácet stromy, protože v tajemných lesích Středozemě žijí prastaří entové, kteří se dají na svůj poslední pochod a pomohou na okamžik zastavit postup temných sil. Přes poněkud zběsilé tempo vyprávění si i zde Tolkien našel čas na obrazy jako „paběrkování“ dvou hobitů uprostřed zkázy Železného pasu, nadšených z objevu nejlepšího dýmkového koření, nebo dušení králíka na bylinkách v temnotou zahaleném jižním Ithilienu. Tolik nezapomenutelných momentů jako pronásledování skřetů, sraz entů ve Fangornu a jejich tesknění po entkách, sebevražedná cesta Froda se Samem (a Glumem) do Mordoru s napínavými momenty v Mrtvých močálech nebo doupěti Oduly… (10/10)... celý text

Možnosti milostného románu 2020, Jan Němec

Odvážné obnažení milostného vztahu dvou intelektuálů, „přešlechtěného“ spisovatele Janka a „syrové“ studentky Niny. Autobiografické psaní má v české literatuře tradici (třeba Tereza Boučková nebo Ludvík Vaculík), ale Jan Němec je asi první, kdo z vlastní knihy vychází jako narcistní pitomec, a to jak svým chováním ve vztahu, tak i tím, jak se s jeho koncem (ne)vyrovnal a navíc to celé sepsal a předložil světu ke čtení. Ta sebestřednost a přechytralost se projevuje i v (dnes už dost otřepaném) postmoderním střídání stylů od „tříděného odpadu z milostné korespondence“ po jmenný rejstřík, prokládání příběhových částí s výstřižky ze zpravodajských serverů nebo výpisky z četby Durrella, Cortázara nebo Brocha. V těchto chvílích se ale Němec stává pouhým epigonem literárních velikánů a oslabuje to nejsilnější část knihy, kdy autor používá tu nejprostší uměleckou formu – vyprávění. Je to působivý příběh o lásce na prahu třetího tisíciletí, kdy se naše generace kolem třicítky nemůže ubránit dojmu, že se pořád na něco připravuje, trpí nechutí se vázat a klopýtá v kolotoči prchavých lásek a bolavých rozchodů. O tom, že vztahy leckdy stráví rutina nebo lhostejnost a že zoufalý člověk přistoupí i na hloupé a nedůstojné úmluvy, aby svou lásku neztratil úplně… Jan Němec šel s vlastní (místy dost prodřenou) kůží na trh a sepsal knihu plnou kontrastů a rozporů – od dojemného výletu s prarodiči na Pálavě k závislosti na pornu, teatrálním scénám brečení na koberci a házení mobilu do koše nebo k fotce na občance potřísněné semenem. (7/10)... celý text

Společenstvo Prstenu 1990, J. R. R. Tolkien

Moje vnímání Pána prstenů je samozřejmě ovlivněné tím, že jsem knihy (hlavně Hobita, ale částečně i trilogii) znal ještě před tím, než šly do kin (také skvělé) Jacksonovy filmy. Vždy když otevírám ošoupané první české vydání z roku 1990, vracím se domů, na důvěrně známá místa, jako bych hrdiny osobně znal a putoval po rozlehlé a opuštěné Středozemi společně s nimi. Tolkien stvořil legendu, naprosto věrohodný svět s hlubokou mytologií a historií, zaniklými říšemi, národy se svébytnými jazyky a poezií. Většina lidí žije své prosté životy, tu a tam ale z hlubin probleskne magie (mohylový duch, dveře do Morie otevírané slovem, bouřící hora Caradhras, Balrog) z dávných dob, jejichž poněkud tajnůstkářskými pamětníky jsou Gandalf, Tom Bombadil nebo melancholičtí elfové, kteří žijí v tajemných hvozdech a zpívají svým líbezným jazykem. Trilogie začíná ve chvíli, kdy se ve světě venku dějí divné věci a v Mordoru povstala temná síla, bažící po dávno ztraceném Prstenu. První díl mám snad nejradši proto, že vyprávění plyne pomaleji, je více času na odbočky do historie nebo života hobitů, elfů, trpaslíků a čarodějů. Jen pomalu se hobití výlet proměňuje ve vážnou výpravu na záchranu Středozemě, z níž se v dalších dílech stává zběsilý kvapík plný tryskových přesunů přes daleké kraje a krvavých bitev velkých armád. (10/10)... celý text

Než potkala mě 2018, Julian Barnes

Před čtyřicítkou se historiku Grahamovi obrátí život naruby, když po patnácti letech opustí zatrpklou manželku s dcerou a zamiluje se do bývalé herečky Ann. Změna to ale není jen pozitivní, protože po čase začne nový vztah kalit Grahamova „retrospektivní žárlivost“ vůči Ann, která metastázuje do chorobné posedlosti, kdy objíždí obskurní kinosály a vyhledává staré filmy, které před lety natočila, a žárlí na všechny muže, se kterými kdy měla poměr, ať už (jen) na plátně nebo (také) v realitě. Motiv knihy může někomu připadat přitažený za vlasy, ale osobně jsem zažil žárlivé scény kvůli věcem, které se staly dávno předtím, než jsme se s přítelkyní vůbec poznali. „Před lety jsem si zcela normálně užívala života a můj zcela normální manžel, kterého jsem tenkrát ani neznala, z toho dneska šílí,“ říká Ann, přičemž pointu románu dobře vystihuje její myšlenkový pochod, že „se snažila necítit provinile kvůli něčemu, o čem věděla, že cítit se kvůli tomu provinile je hloupost“. Pro jakýkoliv vztah je každopádně takováto forma žárlivosti zdrcující, poněvadž jednoho z partnerů sužují iracionální pocity vůči událostem, které se staly v minulosti a jeho partner je není logicky schopen nijak ovlivnit. Barnes navíc v této novele dovádí Grahamův stav do extrému, kdy jej žárlivost zcela ovládne a jedná nekontrolovatelně jako psychopat. Kniha je ze začátku 80. let, kdy jistě nebylo běžné hledat psychologickou pomoc ve chvíli, kdy se z legrační libůstky stane nebezpečná obsese (ani dnes by si však mnoho lidí nepřipustilo, že má vážný problém, protože jsou přece naprosto duševně zdraví). Míra popírání zjevné reality je přesto překvapující: „Graham není blázen. Graham je smutný, rozrušený, někdy opilý, ale nedá se o něm říct, že je blázen. Stejně tak o něm nelze tvrdit, že je žárlivý. To je slovo, které ve vztahu k němu odmítá použít.“ Závěr mi přišel poněkud přitažený za vlasy, ale pobavila mě pointa, že špatného spisovatele Jacka nakonec „prozradí“, že do svých knih vstupuje se zážitky z vlastního života. Přeji každému, aby nemusel ve vlastním životě řešit podobný problém, jako Graham a Ann. (8/10)... celý text

Irák. Peklo v ráji 2015, Paweł Smoleński

Málokde na světě by se člověk chtěl narodit méně, než v Iráku posledních dekád. Nejenže tam letní teploty atakují padesát stupňů, ale země se po desetiletích hrůzovlády Saddáma Husajna propadla do smyčky chaosu, nenávisti a násilí, ať už politicky nebo nábožensky motivovaného. Reportáže jsou psány v měsících krátce po americké invazi v roce 2003 a je s podivem, že to autor vůbec přežil (někteří jeho místní průvodci tolik štěstí neměli). „Bagdád po Saddámovi, to je bída a špína, haldy smetí, zápach výfukových plynů a smrad zahnívajících odpadků, vyhořelé domy, otrávený Tigris, hanba a pokoření.“ Saddám nechával své nepřátele sadisticky mučit a osobně je popravoval, rozpoutal války s Íránem a Kuvajtem se stovkami tisíci mrtvých, neštítil se zmasakrovat kurdské civilisty chemickými zbraněmi… Byl posedlý okázalým luxusem a vlastní genialitou, v Bagdádu nechal na svou počest vystavět obří mešitu… Ve jménu pomsty za své strašlivé dětství si vzal jako rukojmí celou zemi, kde před tisícovkami let vznikla civilizace a která disponuje pátými největšími zásobami ropy na světě, a dovedl ji do chudoby a rozkladu. „Na první pohled existuje nějaká správa; existují hranice a národní reprezentace hraje fotbal, občas je i ta práce. Ale to všechno dohromady připomíná cedník. Můžete do něj nalít litry vody, ale stejně na dně nezůstane ani kapka.“ O životě v této prokleté zemi vyprávějí zkušený novinář, zpěvačka, mudžáhidové (předchůdci ISIS) nebo dvojník Saddámova zhýralého syna Udaje. Všechny ty rozhovory jsou zahaleny depresivními mračny, která nerozhání ani vědomí, že od sepsání knihy část Iráku ovládli džihádisté z ISIS a jak píše sám autor v předmluvě k českému vydání, „život lidí se tam v zásadě nezměnil, rozhodně ne k lepšímu“. (9/10)... celý text

Nabarvené ptáče 2017, Jerzy Kosiński

„Hlavou mi prolétlo něco jako záblesk naděje, že vydloubnuté oči by se daly vrátit zpět, kam patří.“ Chlapec však brzy zjišťuje, že válka umí pouze ničit, zanechává po sobě spálenou zem posetou mrtvolami – a nic z toho se napravit nedá, stejně jako šrámy na duši, které válečné hrůzy zanechávají. Východoevropský venkov byl za druhé světové války opravdu peklem na zemi, kde rozsévali teror němečtí okupanti i místní partyzáni a pronásledovaní lidé nezřídka nacházeli u primitivních a pověrčivých vesničanů pouze surovost a nenávist. Kosiński stvořil až boschovský svět, v němž malý chlapec podniká strastiplnou pouť takřka biblických rozměrů, její jednotlivé zastávky však nejsou tolik podstatné. Všechny ty popisované brutality a bizarnosti jsou až barokně kašírované, dovedené k maximálnímu „uměleckému dojmu“, autor sám však říká, že podle očitých svědků „ve srovnání s tím, co vytrpěli, je román idylickou selankou“. Realita totiž obvykle sice byla spíše banální než okázalá, ale „daleko brutálnější, než si člověk i v té nejbizarnější fantazii může vůbec představit“. Více než kopulace s kozlem nebo scéna s nabarveným ptáčetem mě osobně zasáhlo líčení, jak vesničané sledovali transporty do lágrů a byli rádi, že „bůh židy konečně potrestal“, vilně si prohlíželi fotografie židovských dívek a pokud nějaká z vlaku utekla, místo záchrany ji znásilnili a zabili… Tématu působení válečných hrůz na malé dítě se věnovala také Agota Kristof ve výborné knize Velký sešit (1986) a je smutnou pravdou, že v časech krutosti může být přizpůsobení jedinou cestou k přežití. (8/10)... celý text

Dvě sestry 2018, Åsne Seierstad

Co přiměje dvě dospívající dívky z rodiny somálských přistěhovalců na předměstí Osla, aby zahodily veškerý svůj dosavadní život a odjely do války v Sýrii, provdaly se tam za džihádisty a rodily jim děti, protože Islámský stát bude potřebovat nové bojovníky? Autorka v této knize dovedla žánr dokumentární prózy k dokonalosti, nashromáždila obrovské množství informací, na základě nichž vypráví strhující příběh jedné rodiny, který zároveň ukazuje na hlubší problémy norské společnosti i světové politiky. Autorka předkládá informace čtenáři, ale nechává jej udělat si vlastní názor. Není to však úplně snadné, protože není zřejmé, kde přesně se stala chyba a zda se dalo zabránit tomu, aby byly mladé dívky smeteny vlnou radikalizace, která je dovedla až do Islámského státu. Jedním z důvodů byl jistě pocit vykořenění druhé generace přistěhovalců, kteří si říkají: „Proč být druhořadým Norem, když můžeš být prvořadým muslimem?“ Na rozdíl od svých rodičů neutíkali před válkou nebo bídou, naopak vyrostli v relativním blahobytu (až neuvěřitelně) štědrého sociálního státu a islám je pro ně jednak „návratem ke kořenům“, jednak určitou pubertální revoltou proti rodičům a norské společnosti. Najednou tak nejsou cool legíny s flitry a Justin Bieber, ale nikáb a videa s vousáči kázajícími o „halal datingu“ (spoiler: nic takového neexistuje) a džihádisty, co řežou hlavy zajatcům. Tato pubertální revolta by však pravděpodobně za pár měsíců či let vyšuměla do ztracena, pokud by přímo v Norsku neexistovalo podhoubí radikálních islamistů. A toto je právě nejcitlivější bod, kterak norský liberální stát zcela přehlížel šíření extrémního islamismu a nijak nezasáhl proti skupinám, které radikalizovaly mladé lidi a verbovaly je do řad Islámského státu. Pozoruhodný je pak pohled do „chlapáckého“ světa mladých džihádistů, pro které je islám jen zástěrkou pro ukájení svých choutek, ať už sexuálních nebo násilnických. Výsledkem centrálního příběhu pak jsou naprosto vymyté mozky obou dívek, z nichž jedna schvaluje zabití vlastního otce, pokud je „vyzvědač“, a druhá hájí znásilňování kurdských a jezídských žen slovy, že „to nejsou ženy, ale válečná kořist“. Asi nejsmutnější jsou pasáže o zoufalé snaze jejich otce je „zachránit“, čemuž obětuje peníze, psychické zdraví i vlastní důstojnost, o vlas unikne smrti na popravišti Islámského státu, aby zjistil, že dívky ve skutečnosti opravdu chtějí v Islámském státu zůstat. Velmi podobnou zápletku má výborný švédský seriál Chalífát (2020) na Netflixu, díky kterému jsem se k této knize dostal. (10/10)... celý text

Robert Šlachta: Třicet let pod přísahou 2020, Josef Klíma

Z obvodního oddělení v Pohořelicích přes zásahovou jednotku, protidrogovou centrálu až po řízení ÚOOZ a zásah na Úřadu vlády. Tak by se v kostce dal shrnout životní příběh asi nejznámějšího českého policisty, který vypráví v této knize. Dává zajímavý vhled do práce policajtů-srdcařů, kteří obětují práci veškerý osobní život, vysvětluje práci s informátory nebo plánování „realizací“. Hlavně ale velmi otevřeně jednotlivé kauzy, od těch nejslavnějších s přesahy do politiky (Nagygate, Vidkun, Bereta), až po případy méně známé, ze kterých však někdy mrazí. Třeba když pražský vrchní soud „omylem“ propustil z vazby íránského obchodníka se zbraněmi, díky čemuž unikl americkým tajným službám… Nejobsáhlejší a obsahově i nejzajímavější je kapitola o kauze Nagyová, u které je pozoruhodné, jak detailně měli policisté nastudované vazby mezi politiky a podsvětím, a to i díky tomu, že se jim povedlo infiltrovat Rittigovu nedobytnou baštu v hotelu Ventana. Přestože soudní výsledky zásahu na Úřadu vlády nejsou úplně přesvědčivé (a sám Šlachta přiznává, že zásah těžkooděnců u Nagyové nebyl šťastný, stejně jako dnes už legendární tisková konference se slovy o zabavených metrácích zlata), to podstatné se potvrdilo. Byla to právě Nagyová, která propojovala „šíbry“ s nejvyšší politikou, požadovala luxusní kabelky za schůzky s Nečasem, úkolovala vojenskou rozvědku, aby sledovala jeho manželku…. Hodně pozornosti je věnováno také policejní reorganizaci v roce 2016, kdy politici ČSSD rozvrátili jediný policejní útvar v zemi, ze kterého k nim neprosakovaly informace. Díky formě rozhovoru je kniha živá (a sedí jí formát audioknihy), ale žádné skutečně konfrontační otázky tam nenajdete, zkrátka to je „přípravná palba“ na kandidaturu do parlamentu. Šlachtovi bych ale nevyčítal, že otevřel cestu Andreji Babišovi – byly to samy „zavedené“ strany, které natolik prorostly s podnikatelským podsvětím, že přestaly být důvěryhodné. Poněkud mě ale zarazila jedna věc – Šlachta totiž zjevně ani po těch třiceti letech pod přísahou nepochopil, že v trestním řízení neplatí, že účel světí prostředky, nýbrž pravý opak – všechny důkazy musejí být obstarány v souladu se zákonem, jinak k nim soud nesmí přihlížet. Z nezdarů pak Šlachta hojně viní „formalistické“ soudce, což mi nepřijde korektní. (7/10)... celý text

Cesta k nesvobodě 2019, Timothy Snyder

Klíčová kniha k pochopení destruktivního vlivu putinovského Ruska na dnešní svět (po invazi v únoru 2022 to platí dvojnásob). Timothy Snyder analyzuje šest událostí z let 2011 až 2016 a zasazuje je do širšího historického kontextu. Základem pro další vývoj byly vnitropolitické změny v Rusku – renesance fašistických myšlenek a rozpad zbytků demokratického systému, který symbolizují nepokrytě zmanipulované parlamentní a prezidentské volby v roce 2012. Putin tehdy ukázal, že si může dovolit úplně cokoliv a že politiku chápe jen jako rituální podporu své osoby. Dalším milníkem je obrácení zády k EU, kdy se Putin z opatrného spojence Západu proměnil v ochránce „panenské Rusi“ před údajnými západními zvrácenostmi v čele s homosexualitou. Jelikož Rusko ztratilo ekonomickou i vojenskou sílu (kromě jaderného arzenálu), snaží se alespoň oslabit EU podporou nacionalistů a separatistů (a Miloše Zemana). Nejlepší mi přišly dvě kapitoly o konfliktu na Ukrajině v roce 2014 a navazující informační válce, které proměnily tvář světa možná více, než si uvědomujeme. Vojenský vpád na území suverénní země, anexe Krymu, udržování konfliktu na Donbasu, zabití 298 civilistů na palubě sestřeleného letadla MH17 – to vše jsou zločiny podle mezinárodního práva, které Putin přečkal takřka bez úhony. Svých cílů však nedosáhl – obsadil jen malou část Ukrajiny, která se ale nerozpadla a naopak došlo k posílení armády, národní sounáležitosti a protiruských nálad. Putin založil ukrajinský konflikt na lživých narativech a dezinformacích, kterými od té doby kremelská propaganda zaplňuje veřejný prostor. Pro tradiční diplomacii není snadné čelit protivníkovi s jaderným kufříkem, jenž ostentativně lže, překrucuje realitu a staví na tezi, že Rusko nikdy nečiní nic zlého, vždy je jen obětí křivd a že na faktech nezáleží. V poslední kapitole o amerických prezidentských volbách v roce 2016 se Snyder věnuje napojení Donalda Trumpa na Rusko, které mělo dezinformační kampaní vydatně napomoci jeho zvolení. Kromě toho si všímá varovných trendů, které ohrožují americkou demokracii, ať už je to manipulace s volebními obvody nebo omezování voličských práv. V dnešním světě bohužel přestává být samozřejmé, že „jeden hlas skutečně reprezentuje jednoho občana“. A budeme-li uhýbat silám poháněných kremelskými zájmy, bude to jenom horší. (10/10)... celý text

Nevědomý svědek 2012, Gianrico Carofiglio

Této knihy italského soudce, senátora a spisovatele jsem si všiml před lety díky glose českého soudce a profesora Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo (odkaz v recenzích). Není to detektivka, spíše introspekce jedné trestní kauzy očima schopného, ale napůl vyhořelého advokáta, který kromě problémů klientů řeší i vlastní porozvodové chmury. Jako právníka mě zaujalo věrohodně popsané fungování italské trestní justice, od roku 1989 založené na americkém vzoru. Obdobou zámořské „guilty plea“ (tedy odsouzení bez procesu na základě přiznání viny a dohody o trestu) je zde „zkrácený proces“, ve kterém soud rozhoduje „od stolu“ na základě důkazů ve vyšetřovacím spisu. Možnosti obhajoby jsou v něm omezené, ale obviněný dostane nižší trest a ušetří se čas i peníze. Háček je v tom, že leckdy může jít „sedět“ člověk, který nic nespáchal a důkazy proti němu jsou chatrné, ale nechce riskovat vyšší trest v řádném procesu nebo si nemůže dovolit velmi drahého obhájce (ex offo advokáti pro něj nehnou prstem, pokud jim neplatí bokem). Moc spravedlivé to tedy není. Příběh nevypovídá ani tolik o institucionálním rasismu (byť policisté mohou mít tendenci „preferovat“ coby podezřelé osoby jiné rasy, ať už Afričany v Itálii nebo Romy v Česku) jako spíše o obecné tendenci policie a prokuratury stíhat a žalovat i v případech, kdy důkazy nejsou moc průkazné, hlavně „aby byl pachatel“. Trestní soud ale pak nesmí rozhodovat na základě pravděpodobnosti, ale jistoty. To v závěrečné řeči advokát Guido Guerrieri správně zdůrazňuje a poukazuje na výzkumy, podle kterých je lidská paměť zrádná a vzpomínky svědků lze snadno „přeprogramovat“ sugestivními otázkami a způsobem vedení výslechu. Policisté totiž často vidí, slyší a vnímají jen důkazy, které jejich vyšetřovací teorii potvrzují, a veškeré pochybnosti přehlížejí. Výsledkem takového přístupu pak může být poněkud hořká pointa, že skutečný únosce dítěte, který jej zabil a hodil do studny, dopaden nebyl. (9/10)... celý text