kristleko přečtené 277

Děti nade vše 2021, Delphine de Vigan

"Někteří rodiče si neuvědomují, že se jejich dítě narodilo s vlastním právem na zobrazování, a chovají se, jako by ho vlastnili." Tato kniha je o jedné rodině, která nejenže práva svých dětí nechrání, ale naopak je zneužívá k vlastnímu prospěchu. Mélanie je dcerou své doby, vyrostla na televizních reality show typu Big Brother a plynule přešla na sociální sítě, kde mnozí sdílejí ze svého života úplně vše. Když se jim narodí děti, začnou sdílet i je. Přicházejí lajky a nabídky spolupráce, z mámy se rázem stává "mama influencerka" a na podpisy jejích ratolestí se v nákupních centrech stojí fronty. Je to svět povrchnosti, sebestřednosti, konzumu, hamižnosti. Příběh je spíše schematický a postavy poněkud ploché (policistka Clara působí čistě jako protiklad Mélanie a katalyzátor děje, stejně jako zápletka s únosem Kimmy), cílem totiž zjevně bylo především upozornit na tzv. sharenting, který sice může rodičům přinést slávu a peníze, ale jejich děti může poznamenat na zbytek života. Bude jen dobře, poodkryje-li tato kniha toxický svět, který většině společnosti zůstává skrytý za algoritmy sociálních sítí kdo totiž nemá malé děti, takový obsah nejspíš nikdy neviděl. A ono to přitom existuje, i u nás v Česku. (8/10)... celý text

Impérium 2018, Ryszard Kapuściński

"Nikde žádná cesta, jen strašné hory a soutěsky." Slova z putování po Transsibiřské magistrále v 50. letech charakterizují onu ledovou zemi bez konce, které dovede vládnout jen neomezená moc Impéria, které se orientální člověk absolutně podřizuje. Moc má až sakrální charakter, ať už za cara nebo Stalina (a dnes Putina), a když jej za Gorbačova ztratila a přiblížila se lidem, Sovětský svaz to nepřežil. A právě ve zlomových letech 1989 až 1991 jej procestoval legendární polský reportér Ryszard Kapuściński a zachytil poslední chvíle, kdy nekonečné a nehostinné Rusko, kulturně bohatý a divoký Kavkaz, úrodná Ukrajina i vyprahlé středoasijské republiky tvořily jediný, absurdně rozlehlý stát. Sovětský komunismus dovedl k dokonalosti kulturu neúcty ke všemu kulturnímu a duchovnímu, jakož i koncept "zbytečné krutosti". Bolševický režim mj. z milionů "bezprizorných" ve 30. letech vybudoval nezastavitelnou byrokratickou mašinerii perzekucí tajné policie, politických procesů, poprav a především sadistických arktických gulagů. Už z těch názvů jde mráz po zádech - Vorkuta! Kolyma! Pro miliony lidí byl Nogajevův záliv u Magadanu stejným symbolem jako železniční rampa v Osvětimi - byla to brána do říše smrti. A kdo tam přece přežil, ten nebyl už nikdy tím, kým býval předtím, protože viděl věci, co by člověk nikdy vidět neměl... "Přemýšlel jsem o strašlivé neužitečnosti utrpení. Velká část lidských zážitků, ta nejbolestnější a nejtěžší, po sobě nezanechá stopy. Kdyby bylo možné spojit energii utrpení, kterou ze sebe vydaly miliony lidí, a proměnit ji v tvořivou sílu, dala by se z naší planety stvořit kvetoucí zahrada." Dějiny v Rusku vždy kráčí velkolepěji a surověji, jak je vidět třeba na příběhu chrámu Krista Spasitele v Moskvě, který byl postaven jako triumf carské moci po vítězství nad Napoleonem, za Stalina byl stržen a po pádu komunismu opět obnoven. Nebo na osudu Aralského jezera, připomínající pád civilizace kolem náhle vyschlé řeky Uzboj v 17. století, tentokrát však nikoliv jako důsledek přírodních změn, nýbrž lidské nenasytnosti a lhostejnosti. (10/10)... celý text

Zničit 2022, Michel Houellebecq

"Když se člověku dostane šťastné náhody, nečekaného daru osudu, je důležité mlčet a nezpychnout, aby se bohové neznepokojili a nezačali vládnout pevnější rukou," zní stará pravda, která se objevuje v mnoha autorových knihách. Sice nemůžeme být (trvale) šťastní, ale žijeme (jen) teď a tady, nespěchejme proto s opouštěním tohoto světa, ač má tolik neduhů a nevyvíjí se zrovna pozitivním směrem. Houellebecq ve svém posledním románu odložil politické a sexuální provokace i sci-fi rozuzlení, thrillerová zápletka s neznámými, ale mimořádně sofistikovanými teroristy slouží hlavně jako kulisa, rámující osudy tří sourozenců poté, co jejich otec upadne do kómatu. Paul se coby důvěrník ministra hospodářství podílí na směřování celé země, v osobním životě má ale ke spokojenosti daleko. S manželkou Prudence neměli děti a přes oddělené poličky v lednici a oddělené ložnice dospěli do fáze, kdy se ve fancy pařížském bytě dlouhé měsíce ani nepotkají ("zlepšení životních podmínek jde často ruku v ruce s oslabením důvodů, proč žít, a zejména žít spolu"). Jeho opotřebovanou existenci paradoxně oživí otcova nemoc a on opětovně nachází cestu k bratrovi, sestře i k Prudence. Na těch více než pěti stovkách stran se pozvolna rozvíjí příběh Paula a jeho blízkých a spolu s nimi i celého světa. Ten sice přestává dávat smysl a přesahuje nás, ale i v těchto troskách normality se lépe žije pospolu než o samotě. Namísto velkolepého zničení civilizace Houellebecq civilně a něžně vypráví o lásce a rodině, byť se silně depresivními tóny. Je to román o psychickém a lidském vzepjetí na pozadí fyzického strádání. Otcova mrtvice, bratrova sebevražda a Paulova brutální diagnóza... příběh spěje k nevyhnutelnému - tíživě smutnému, ale současně smířlivě lidskému konci. Takový zkrátka je náš pomíjivý život, než přijde smrt jako "absolutní destrukce, děsivé vnoření se do nicoty". Je to rozjímání nad konečností a podobách života. Paulův otec je těžce ochromen, ale (po osvobození z LDN) žije doma a komunikuje s blízkými, kteří se o něj láskyplně starají. Jaký rozdíl oproti ponurým umírárnám, kam společnost odkládá staré a bezmocné, aby nerušili panující kult mládí... Paul zase stojí před dilematem, zda zemřít nebo podstoupit potupné znetvoření... a pak nejspíš stejně zemřít. I na rakovinu naší společnosti je zaděláno, nemůže dál pokračovat na těchto základech a je jen otázkou času, kdy lékařské konsilium vysloví drsnou diagnózu i nám všem. Finis coronat opus? Houellebecq to jistě zamýšlel rozsahem i tématem. A povedlo se, zejména posledních zhruba 150 stran je mimořádných - sex jako nejhlubší propojení dvou lidských bytostí, znovuobjevování něhy a lásky v zetlelém vztahu (a jakou v tom mohou hrát minišortky), smíření se s osudem. Lidská blízkost není samozřejmostí, važme si jí. Nikdy totiž nevíme, kolik času nám ještě zbývá. (10/10)... celý text

Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko 2021, Pavel Pospěch

Revoluce nebývají náhlým kolapsem, nýbrž tečkou za dlouhodobým chátráním. Většina kapitol této útlé knihy se věnuje varovným jevům v dnešní společnosti, které postupně rozleptávají stát a mohou vést až k jeho rozpadu (v podobě, jakou známe). Úvaha o tzv. privatismu je až úsměvná, je-li řeč o typicky postkomunistické obsesi soukromým vlastnictvím a touhou po vlastním bazénu, rubem je však nezájem o věci veřejné, neúcta k pravidlům a bezohledná snaha urvat si pro sebe maximum. Podobně je to s frontou, tím symbolem racionality a rovnosti. Předbíhání při čekání na lanovku sice popudí, nebezpečnější je ale v jiných, často jen pomyslných frontách. Pokud totiž pravidla platí jen pro neprivilegované a stát netrestá daňové úniky či večírek ministra zdravotnictví uprostřed lockdownu, je to nůž do zad samotné společenské smlouvy. Výborně je to vidět na covidové pandemii, která obnažila slabost našeho "pančovaného" státu (který ani není schopen odstranit nelegální billboardy od dálnic, takže plány na výstavbu vysokorychlostních železnic vypadají jako sci-fi). Nejde ani o objednávky nefunkčních a předražených respirátorů od pofidérních firem za horentní částky, ale o to, že se každý musel - v podstatě navzdory státu - na vlastní pěst zorientovat v chaosu vládních opatření a expertních názorů, aby ochránil sebe a své blízké a zároveň nezešílel. Více než polovina Čechů říká, že současnému světu nerozumí vůbec nebo velmi málo. Lidé nehledají pravdu, ale smysl. A pokud jim ho přestane dávat současný politický režim, najde se mnoho "autentických" politiků a dezinformátorů, kteří nabídnou alternativní realitu s jednoduchými příběhy. To považuji za nejsilnější sdělení této knihy. Jinak se v ní také dozvíte, že venkov není úplně takový, jako vypráví Miloš Zeman, nebo proč používání pojmů jako "nepřizpůsobivý" nebo "bezdomovec" jen posilují stigmatizaci ohrožených sociálních skupin. (9/10)... celý text

Podnik s nejistým koncem: Knižní rozhovor s Petrem Pithartem 2022, Petr Pithart

Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Určitým leitmotivem celého knižního rozhovoru je stěžejní myšlenka konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)... celý text

První láska, poslední pomazání 2017, Ian McEwan

"Na aukci kuriozit a cenností v Melton Mowbray v roce 1875 vydražil můj pradědeček penis kapitána Nichollse," dozvídáme se v první větě povídkové sbírky, jíž McEwan přesně sto let po tomto milníku jedné rodinné historie vstoupil do literárního světa. Pokládal se tehdy za "jakéhosi fauvistu, jenž brojí proti maloměšťácké literatuře, která lidem leze krkem". Stylově se ještě držel při zemi, tematicky už méně. Jeho příběhy jako by také pocházely z nějaké aukce bizarností a úchylek - najdeme v nich třeba opékání živé kočky nebo tolik podob zneužívání a utrpení dětí, že nad herci souložícími při zkoušce na jevišti sotva pozvedneme obočí. Však si tehdy autor u kritiky vysloužil přezdívku McAbre. Za těmi (leckdy až prvoplánově) šokujícími motivy se ale skrývá znepokojivé zjištění, že hrozivé věci se zpravidla nedějí podle sofistikovaných plánů, ale naopak z přízemních pohnutek nudných a tuctových lidí, kterým se zrovna naskytla příležitost (Motýli, Doma je doma). Zlo je zkrátka někdy až bolestně banální. Při čtení myšlenkových pochodů vrahů a prznitelů dětí sice přichází mírná nevolnost, ale přece jen bolestnější jsou obrazy lidí zmučených vrtochy šílené matky a sadistického šéfa (Rozhovor s mužem ze skříně) nebo bláznivé tety (Převleky). Z ostatních povídek máloco utkví v paměti, jsou to takové obrazy ze života, který náhle změní nějaká zvláštní událost. (7/10)... celý text

Rozhovory s přáteli 2019, Sally Rooney

Frances je komunistka, její kamarádka Bobbi lesba, Nick má deprese a jeho manželka Melissa nechce mít děti. Na pozadí jednoho milostného čtyřúhelníku nahlížíme do myšlenkového světa jednadvacetileté studentky – nadané básnířky, ale nejisté a sebedestruktivní –, a současně i celé její generace. Není divu, že tento debut vyšvihl Sally Rooney do popředí zájmu kritiky i čtenářů, protože upřímně a nekvětnatě vypráví o přátelstvích a láskách, jaké prožívají lidé narození po roce 1990. Smrtelně vážné prožívání progresivních politických témat je typičtější pro Západ, ale sebestřednost, povrchnost, emoční nemotornost a celková ztracenost ve světě jsou docela univerzální mileniálské rysy. Nezávazně si chatují o svých pocitech, mají spolu sex „jen ironicky“, chtějí působit sebevědomě a nad věcí, ale uvnitř je sžírá nejistota a vše ústí do neupřímného a (sebe)zraňujícího chování, jen aby si zachovali tvář. Řeší budoucnost světa, ale netuší, co s vlastním životem. Ještě zajímavější než ta generační výpověď je nekompromisně upřímná sonda do myšlení mladé holky z chudé venkovské rodiny, která hledá své místo ve světě a jedno setkání na party jí obrátí život naruby a ocitne se v úplně jiné společnosti. Nick s Melissou jsou o nějakých patnáct let starší, docela úspěšní a bohatí. Místo uklízení po svém alkoholickém otci si Frances najednou užívá léto ve vile ve Francii. Skáče do románku s ženatým starším mužem, aniž by si uvědomila, že takové vztahy bývají odsouzeny k nešťastným koncům. Těch pár hezkých společných chvil nestojí za trapné situace, výčitky a vytáčky. Ale vykládejte to zamilovaným...... celý text

Ohněm a mečem 1986, Henryk Sienkiewicz

Po této klasice jsem sáhl po přečtení dějin Ukrajiny a před dlouhou cestou vlakem do Varšavy. V jiném rozpoložení bych si jen těžko užil těch takřka osm set stran, napěchovaných historickými událostmi a ukrajinským místopisem (pro děj je totiž podstatné, kde se nachází Čerkasy nebo Síč a zda jsou postavy před Dněprem nebo za ním). Bylo ale osvěžující zase jednou číst ryze epický historický román s až dobrodružným příběhem z doby Chmelnického povstání v polovině 17. století. Sienkiewicz jej vydával na pokračování v nejtěžších dobách po trojím dělení Polska a chtěl jím povzbudit národní hrdost. Proto to není příběh národně osvobozeneckého boje Ukrajinců (jak bývá kozácké povstání standardně vykládáno), nýbrž hrdinská báje o polských šlechticích a knížeti Jeremiáši Wiśniowieckém v boji proti divokým kozákům, kteří se spolčili s tatarskými bezvěrci (a poté v Perejaslavi roku 1654 i s ruským carem, což už ale překračuje rámec knihy). Nejvíce mě bavila úvodní část, kdy rytíř Skrzetuski putuje podél Dněpru a v zajetí přihlíží dmýchající rebelii. Později už se děj ztrácí v podrobných popisech bitev nebo pátrání po Heleně. Postavy jsou poněkud papundeklové, jejich osobnosti zahalené mlhou titánství, vroucné pobožnosti a rytířské cti, proto je tak osvěžující „lidská“ postava pana Zagłoby. Jedinou skutečně zajímavou postavou je Bohun, rozervaný mezi loajalitou vůči státu a touhou po slávě v čele povstaleckých vojsk. Ona i jeho láska vůči Heleně je upřímnější než u jeho soka, jenž nakonec vítězí hlavně proto, že je šlechtic a nikoliv „chám“. Nejvíce na mě ale zapůsobil děs občanské války, kdy „se vlci usadili ve vsích a po lesích vyjí šílení lidé“, zemi křižovaly armády a nechávaly za sebou zkázu a utrpení, zvláště Chmelnického kozáci prosluli masakry Židů a Poláků. (7/10)... celý text

Kočka a myš 2009, Günter Grass

Kdy jindy otevřít druhý díl Grassovy trilogie, než na výletě do Gdaňsku? Roky od prvního dílu odbouraly očekávání, což je dobře – tato novela se totiž od fenomenálního Plechového bubínku dost liší, byť se mu podobá horečnatým vyprávěním, podivně naturalistickými scénami i kulisami „říšského“ města Danzig za druhé světové války. Nějakých patnáct let po ní vzpomíná vypravěč Pilenz na dospívání po boku spolužáka a (snad i) kamaráda Mahlkeho – jedináčka a polovičního sirotka, jehož činy poháněla zvláštní ctižádost. Díky tomu se z outsidera s ulízanou pěšinkou a nestvůrným ohryzkem stala postava s „nesmazatelnou, ani špatnou, ani dobrou, legendární pověstí“. Mahlke exceloval na hrazdě, při potápění do ztroskotané minolovky, „cákání větví“ a nakonec i při střelbě na sovětské T-34. K čemu je ale železný kříž za hrdinství, nevede-li ke smazání hříchů a všeobecnému uznání…? A k čemu je přítel, který selže v jediný okamžik, kdy je třeba jeho pomoci…? (8/10)... celý text

Brány Evropy: Dějiny Ukrajiny 2023, Serhii Plokhy

Zakřivený čas v Kremži 2022, Claudio Magris

Pětice rozjímavých povídek, v nichž se načrtnuté okamžiky v životech starých mužů (není náhoda, že kniha vyšla k autorovým osmdesátinám) prolínají s jejich zamlženými vzpomínkami na doby dávno minulé. Na gymnaziální lásky, ale i na válečné zákopy, pronásledování Židů a další absurdity, které se nakupily ve 20. století. Dýchla na mě specifická atmosféra Terstu, kdysi slavného přístavu habsburské monarchie a dnes nejméně italského města na samé hranici Itálie s Balkánem. Stáří má různé podoby – zatímco bohatý podnikatel si vychutnává anonymní roli vrátného ve vlastní budově, starý spisovatel si při pomalém stoupání do schodů o verších mladšího kolegy jen pomyslí: „Ano, budou to nějaké nové literární trendy. Ale i ty pominou.“ (8/10)... celý text

Klára a Slunce 2022, Kazuo Ishiguro

Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu 2020, Tomáš Forró

Kallocain 2020, Karin Boye

Chemické město č. 4 uprostřed Světového státu, kde ve vzácných okamžicích pobytu na čerstvém vzduchu není slyšet vlastního slova, protože se vzdušná flotila připravuje na další střet s Univerzálním státem. Je to šedivý byrokratický svět plný zákazů, propustek, udání a především strachu, v němž „policejní oči a uši“ špiclují lidi i v ložnici, každý je vnímán primárně jako „spoluvoják“ (děti mají odmalička armádní výcvik a záhy odcházejí od rodiny do kasáren) a po práci musí do služby nebo na kolektivní akce. Švédská autorka knihu psala v beznaději, kdy svobodný svět postupně užírala Hitlerova vojska, a po jejím vydání ve 40 letech spáchala sebevraždu. Řadou motivů o dekádu předběhla George Orwella a dystopickou literaturu obohatila o objev drogy, jež každému odemkne mysl. Co se jinde musí z lidí páčit mučením a vymýváním mozků (nadto často bezvýsledně), zde zvládne infuze zelenkavé substance. V jádru jde stále o střet vzletných ideologií a lidské přirozenosti, kterou nikdy nejde zcela potlačit a která přebije jakoukoliv naučenou nebo vnucenou loajalitu. Po kallocainové injekci se navenek hrdí a odvážní příslušníci „dobrovolné sebeobětovací služby“, snad nejhoršího zaměstnání na světě, projeví jako strachem zmítané lidské trosky. A je příznačné, že „disidenti“ neusilují o státní převrat, jen chtějí žít o trochu přirozeněji. Co by dal kterýkoliv totalitní režim za takové sérum pravdy, jenže pokud by opravdu i myšlenky mohly být trestné, zůstal by vůbec někdo ušetřen žalářů a popravišť…? (8/10)... celý text

Život si se mnou zahrává 2022, David Grossman

Zprvu rozbouřené vyprávění, vrhající čtenáře doprostřed spletitých rodinných vztahů, se postupně uklidňuje a z nesouvislých střepů se poskládá silná kniha o střetu generací, o rodinné historii plné bílých míst, které po dekády kazí vzduch, o lásce, zradě, nenávisti a odpuštění. Pátrání po osudech předků je pro Izrael coby zemi emigrantů typické a David Grossman ve svém posledním románu otevírá nepříliš známou historii jugoslávských „převýchovných“ táborů na ostrovech u chorvatského pobřeží, v nichž tajná policie UDBA po druhé světové válce věznila i pravověrné komunisty, které maršál Tito v rámci roztržek se Stalinem považoval za špiony a zrádce. „Podle skutečné události“ je ale i jádro příběhu matky a dcery, na který dějiny dopadly okovanou holínkou. A stačila jedna „malá lež“, aby mezi ně zasela semínko nedůvěry a zrady, které během desetiletí vyklíčilo v trauma, dusící i další generaci. Jde přitom o nepochopení, vycházející z nepřenositelné osobní zkušenosti. Stejně jako cizinci nerozumí tomu, proč se války na Balkáně zvrhávají v krvelačné běsnění, nedovedou Nina a Gili pochopit, proč Vera zvolila věrnost zemřelému manželovi a několik let sisyfovského lopocení v lágru, než aby se postarala o svou jedinou dceru. Pro ni to ale ve skutečnosti žádné dilema nebylo, pro ni a Miloše byl komunismus více než vlastní život a rodina. Dnešní generace už (snad) vědí, jak nebezpečné „opium lidstva“ představují politické ideologie, ale ony zase neprožily válečné hrůzy, politické čistky, strach z tajné policie. Zamlčování a milosrdné lži však k rozhřešení ani odpuštění vést nemohou, k tomu je třeba jedině upřímnost. „Aby člověk na světě vykonal aspoň trošku dobra, musí se opravdu hodně snažit, ale zlo jako by pokračovalo samo od sebe, stačí se k němu jenom přidat.“ (9/10)... celý text

Laskavé bohyně 2008, Jonathan Littell

„Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo.“ Strhující a vysilující pouť esesáka-intelektuála přes Ukrajinu, Kavkaz, Stalingrad, vyhlazovací tábory až po apokalyptický Berlín v posledních dnech války (a jeden hryzanec k tomu). Mamutí kniha s mimořádně znepokojivým sdělením (i přes místy diskutabilní literární kvality). Holocaust vpravdě kontroverzně líčí jako složitou administrativní mašinerii, kterou dalo fušku udržet v chodu, a současně jako zrůdný a historicky nevídaný systém vraždění lidí, který z války vytvořil cosi čistého a spravedlivého, za čím lidé utíkali z týlu do frontových bojů. Max Aue není „jedním z nás“ svým rodinným příběhem a vyšinutím (kterého je snad až moc), svým myšlením a válečným osudem ale ano. Je to zdvižený prst pro každého, kdo by si chtěl myslet, že by se v jeho době na jeho místě nikdy nemohl ocitnout a že by se zachoval jinak. Jenže jak vlastně…? Vždyť kromě ran z milosti při masakru v Babím Jaru vesměs jen získával informace a sepisoval hlášení. Kdo by totiž chtěl morálně účtovat s nacistickými zločinci, musí účtovat s celým Německem, neboť bylo dílem náhody, kdo skončil na frontě a kdo v týlových komandech či lágrech. Není proto rozdílu v odpovědnosti mezi těmi, kdo tiskli spoušť a těmi, kdo vydávali rozkazy nebo jen přihlíželi. Příběh vrcholí na Kavkaze, kde se na zapomenutém kmenu horských Židů obnažuje bizarní zvrácenost kritérií, podle nichž nacisté rozhodovali o životě a smrti milionů lidí, neboť „když necháte nazdařbůh střílet do davu, výsledek bude stejný“. Po stalingradském zranění se Třetí říše ze sebevědomě expandujícího impéria proměňuje ve zmírajícího psa, který chce ještě co nejvíce pokousat. Kniha plná všech strastí, smradů a paradoxů války, jako když důstojníci obklíčené a hladovějící 6. armády cucají koňak nebo když se esesáci koupají v bazénu a kolem prochází skupina vězňů na smrt… Do víru vyprávění je třeba se ponořit naplno, nenechat se rozhodit záplavou postav s nezapamatovatelnými jmény a hodnostmi (s výjimkami jako jazykovědec Voss nebo stavitel mostů Osnabrugge, jenž má při jejich boření „pokaždé pocit, jako kdyby vraždil dítě“) ani zvláštním jazykem, oscilujícím mezi úředním hlášením a zápisky blouznícího šílence. (9/10)... celý text

Šílenství davů 2021, Douglas Murray

A odkud bych asi tak byl?: Rusko očima zahraničního reportéra 2021, Miroslav Karas

„Ať mi nikdo neříká, že Rusko není Sovětský svaz. Je. V srdcích i hlavách.“ Miroslav Karas strávil jako zahraniční zpravodaj ČT v Moskvě osm let, odvysílal tisíce reportáží od Krymu přes Bajkonur až po Kamčatku, hovořil s pastevci velbloudů ve stepích u Kaspického moře, se Stalinovým vnukem i s perzekvovanými opozičníky v čele s (později zavražděným) Borisem Němcovem. Za tu dobu detailně nahlédl do ruské duše a shledal, že „homo sověticus je tu furt“ – v zemi vládne obsese imperiální minulostí, schází ochota přiznat si chyby (třeba invazi do Československa v roce 1968), vyzdvihuje se panenská čistota Rusi proti zlému a krvelačnému Západu, skládají se chvalozpěvy na Putina a nosí se vlastenecká trička s raketami Topol a Iskander. Rusko dnes plně ovládá kremelská propaganda, svobodná média ani politická opozice neexistují, diktátor Putin se drží u moci volebními machinacemi, rozdmýcháváním válek (Čečensko, Gruzie a naposledy Ukrajina) a splétáním pavučin lži. V titulu knihy je všeříkající hláška „zeleného mužíčka“ během anexe Krymu – Putin nejprve přítomnost svých vojáků na poloostrově ostentativně popíral, aby je o pár měsíců později vyznamenal za hrdinství. Autor zmiňuje, že právě události na Krymu a na Donbase v roce 2014 jej nejvíce zasáhly. Bezprostředně po olympiádě v Soči byl svědkem obsazení letiště v Simferopolu, během jediného dne viděl obě strany donbaské fronty, byl u výcviku separatistů a procházel se po poli s troskami sestřeleného letu MH17. Není to souvislá kniha (jako sepsal Jakub Szántó z Izraele a Palestiny), nýbrž soubor více i méně zajímavých poznámek o všem podstatném, co se v Rusku a přilehlém vesmíru za poslední dekádu odehrálo, včetně připomínek historických událostí a českých stop (třeba mrzutého osudu legionářských památníků na Sibiři). V autorovi se zjevně bije fascinace neskutečnou pestrostí přírody, národů i kultur širé ruské země se znechucením ze zločinného režimu, jemuž většina populace s mentalitou tupého mužika nadšeně přikyvuje. (8/10)... celý text

Takový pěkný pár 1986, Francis Scott Fitzgerald

Soubor časopiseckých povídek psaných lehkým perem podává svědectví o světě, ve kterém Fitzgerald v prvních čtyřech dekádách minulého století žil. Autobiografické povídky o Basilově touze po úspěchu a uznání, která tak často končila rozčarováním (Myslí si, že je báječný by si opravdu měl přečíst každý gymnazista), poté pohled na mládí a dospívání generace „vymknuté“ z dosavadního životního stylu, což o to více vynikalo na jihu, kde se čas jen líně převaluje, než aby uháněl kupředu jako na severu (Ledový palác). Z příběhů v dobových kulisách (tančírny, poutě, evropské hotely pro zámořské zbohatlíky a dobrodruhy, výletní parníky i hollywoodská studia) dýchá atmosféra „jazzového věku“, bujarého flámu dvacátých let, jehož se Fitzgerald stal symbolem (vystihuje to povídka Kdo nešetří, ten má za tři). Vše se ale nakonec vždy točí kolem milostných nebo rodinných vztahů, které se často vyhrotí v nějakém vypjatém momentu, třeba při bouři na moři nebo ničivém tornádu. Fitzgerald píše o tom, jakou (ne)mají moc peníze, co s člověkem dělá nevěra (Plavci), kolik vztahových veletočů lze zažít během jediného dne (Magnetismus) nebo o tom, zda má smysl usilovat o partnera se stejnými zájmy. Teddy ze závěrečné povídky Takový pěkný pár o tom má jasno: „Lidé se v manželství snaží o soulad zájmů, jenže pak z toho vzniká soupeření. Nemožná situace! Chytrý muž si drží skvělé krásky od těla a žení se s dívkou, která mu za to bude vděčná.“ (8/10)... celý text

Den opričníka 2009, Vladimir Georgijevič Sorokin

Dystopickou vizi Ruska v roce 2027 napsal Vladimir Sorokin v době, kdy Putin vládl docela krátce a zemi směřoval k opatrné kooperaci se Západem. Přesto už tehdy vystihl nebezpečné tendence, jež jsou hluboce zakořeněné v mentalitě ruského člověka a v posledních letech se zhmotňují v našem světě. Jde hlavně o izolacionismus, zdůrazňující posvátné tradice panenské Rusi proti dekadenci Západu, což je dovedeno k dokonalosti zdí kolem celé země, aby byla ohrazena „od nevíry a puchu pekelného, od kyberpunků proklatých, od sodomitů, katolíků, melancholiků, buddhistů, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů“. Kniha líčí jeden perný den člena carovy gardy (inspirované tzv. opričným vojskem z dob Ivana Hrozného), jenž při vyřizování naléhavých státních záležitosti stihne šikanovat a znásilňovat nepohodlné osoby, rozhazovat korupční sítě, konzumovat kvanta ruských delikates i návykových látek či se zúčastnit „housenky opričné“. Gardisté navenek stavějí na odiv svou počestnost, ale potají se oddávají všem možným neřestem. Toto brutální pokrytectví a elitářství je pro autokracie typické, režimní oligarchie žije v přepychu na úkor ostatních a kdo se jí znelíbí, stihne ho trest. Vyprávění má (místy až zběsilý) spád a pozoruhodný je archaizující jazyk, přesto poněkud vítězí forma nad obsahem, je to spíše pracovní výkaz služebníka režimu než pohled do jeho duše. (8/10)... celý text