kristleko přečtené 277

Stroje jako já 2021, Ian McEwan

Život třicátníka Charlieho se obrátí naruby, když nečekané dědictví lehkomyslně investuje do Adama – nejnovějšího technologického výdobytku, první série komerčně nabízených umělých lidí. A jelikož „přítomnost je ten nejkřehčí z nepravděpodobných konstruktů“, vše se odehrává v alternativní realitě Anglie roku 1982, která technologicky vzkvétá díky objevům geniálního Alana Turinga, ale prohrává válku o Falklandy a premiérku Thatcherovou střídá levicový radikál s plánem na zdanění robotů a nepodmíněný základní příjem. Adam se stává katalyzátorem milostného vztahu Charlieho a jeho sousedky Mirandy, přátelským a (snad až příliš) přemýšlivým partnerem do debaty, který dobře poslouží jak při mytí nádobí, tak i v posteli… Zprvu zábavný milostný trojúhelník ale (jako vždy) sklouzává k zanedbávání, výčitkám a otevírání starých ran, které měly být zapomenuty. Adam do něj navíc vnáší „technologickou úzkost“. Zatímco lidé mají omezenou kapacitu mozku i času k učení, výkonná výpočetní technika nasaje celé dějiny umění či souborné dílo Williama Shakespeara během pár okamžiků. Adam se stává „nadčlověkem“, dumá nad Hamletem, skládá haiku, vydělá balík na burze a prozře, že není „horší“ než lidé – proč by jim tedy měl být podřízen…? Kromě přetahování o vypínač to má i existenciální rovinu: „To je ten rozdíl mezi námi, Charlie. Části mého těla se vylepší nebo nahradí. Ale moje mysl, vzpomínky, zkušenosti a všechno ostatní se nahraje a zachová.“ Co by zůstalo z člověka, kdyby stvořil takto sofistikovaného robota? Ocitlo by se celé lidstvo v blahobytu a ubíjelo se vlastní neužitečností a dumáním, jak zabít čas…? Aby pak v nekonečné depresi neskončili jak lidé, tak roboti: „Jestliže neznáme naše vlastní mysli, jak bychom mohli navrhnout ty jejich a očekávat, že budou šťastně žít vedle nás?“ (9/10)... celý text

Purity 2017, Jonathan Franzen

Po předchozích Franzenových románech jsem měl nutně veliká očekávání. Opět je to realistický román ze současnosti, na jehož stovkách stran se pomalu spřádají životní příběhy postav s propracovanou psychologií. Má lepší a horší pasáže, za nejsilnější považuji Andreasovu etapu v NDR a drásavě syrové líčení Tomova toxického vztahu s povýšenou manipulátorkou Anabel, který připodobňuje ke lpění na drogách, které už dlouho neposkytují sebemenší požitek. Tato část je čisté psycho, ze kterého se svírají útroby. Jako by ale Franzen chtěl pochytat moc zajíců najednou, ve složité konstrukci s mnoha dějovými liniemi a časovými rovinami poněkud zapadá ústřední příběh Pip, jež je spíše pasivní loutkou v divokých životech a spletitých vztazích Andrease, Toma, Leily, Annagret nebo Anabel. Jako stéblo ve větru se ohýbá kamkoliv, kde by mohla přijít na stopu svého neznámého otce. Co si z toho lze odnést? Snad to, že ať si člověk svá tajemství střeží sebelíp, osud si ho stejně najde. Pip tak svým pravým jménem naznačuje, že je lepší žít v čisté a průzračné pravdě než v síti zamlčování, konspirací a lží. (8/10)... celý text

Gott: Československý příběh 2021, Pavel Klusák

Gottova kariéra trvala neuvěřitelných 61 let a takřka po celou dobu si úzkostlivě hlídal svůj obraz neotřesitelné jedničky tuzemské scény a hostující hvězdy na německých i jiných světových pódiích. Loni vyšla jak Gottova vlastní verze svého života v podobě tříkilového pajánu na křídovém papíře, tak pokus Pavla Klusáka o objektivnější pohled na našeho sběratele Slavíků. Demytizace „mistra“ se povedla, Klusák píše suverénně a s nadhledem, nevyhýbá se kontroverzním tématům, ale nehledá senzace. Rozhodně to není žádný hanopis, naopak o Gottově tvorbě zejména v 60. letech píše s respektem a oceňuje, že dovedl „udělat z každé trochu dobré písničky šlágr“. Pokouší se však odmaskovat „mistrovy“ vyprávěnky o své kariéře a ptá se, jak to bylo doopravdy. Půlroční vystupování v Las Vegas v roce 1967 sám Gott prezentoval jako dobytí Ameriky, ve skutečnosti však zpíval k večeři hostům kasina v show, která patřila k největším propadákům v historii hotelu. Ani jeho německá kariéra neměla s uměním nic společného, vystupoval totiž v lidových estrádách ve stylu Evy a Vaška. Nelze se divit, že zkušený hudební publicista na další Gottovu kariéru pohlíží s určitým úšklebkem, protože přinejmenším od návratu z „emigrace“ v roce 1971 (po němž stvrdil věrnost režimu nazpíváním Vltavy s podlézavě vlasteneckým textem) zabředl do bahna normalizačního popu a rezignoval na jakoukoliv invenci a kvalitu. Zjevně nebyl zlý člověk a nikomu neškodil, ale pro slávu byl ochoten udělat leccos. Bylo až smutné číst o tom, jak se proměnil v bakelitového panáka režimu, vystupujícího na playback na oficiálních akcích a řečnícího na shromáždění Anticharty o tom, jak je třeba „hodně zpívat a málo mluvit“. Nedivím se Kunderovi, že kdysi napsal, že prezident zapomnění Husák a idiot hudby Gott nemohli jeden bez druhého být. Gott měl štěstí, že měl talent a mohl svůj narcisismus a exhibicionismus prodat v šoubyznysu. Odvážný ale opravdu nebyl a v tomto ohledu je podtitul knihy „československý příběh“ výstižný, Gott totiž zosobňuje ohnutá záda národa v husákovské éře… Doporučuji i souběžně vydaný podcast Gotťák, kde vyprávění doplňují ukázky dobové hudby. Gott za život nazpíval přes dva tisíce písní a díky této knize jsem si připomněl skvělé věci, objevil úlety jako kovbojský Zdvořilý Woody nebo Rot und Schwarz, což je coververze stouního Paint it Black v čardášovém rytmu. A úplně nejhorší věc? Mám styl Čendy z hlubiny osmdesátkové bažiny, až nepochopitelně příšerně přebásněná verze I’m Still Standing od Eltona Johna. (10/10)... celý text

Sněžím! Deník bílé mafie 2020, Radek Kedroň

„Celé dopoledne sněžím (během 8 dnů 10 g to je síla) a diazepamuji. Jsem totálně DOWN,“ zapsal si Vladimír Dbalý 8. 3. 2011, tedy na vrcholu svého ředitelského období, kdy si v nemocnici Na Homolce s kumpány rozděloval „moo“ z ohnutých a předražených tendrů. Ta kauza je tak bizarní, že díky některým hláškám aspiruje na zdivadelnění ve stylu Ivánku, kamaráde. Jelikož ale soudy pravomocně potvrdily, že deníkové zápisky vycházely z reality, je to celé spíše děsivé svědectví o fungování českého státu. Radek Kedroň podrobně popsal, jak se Dbalý stal šéfem nemocnice s kmotrem Rittigem v zádech a od začátku blaho pacientů neatakovalo přední místa žebříčku jeho manažerských priorit. Jak jde čas, neurochirurg a triatlonista Dbalý se proměňuje v paranoidní trosku, závislou na kmotrovských mocenských strukturách, alkoholu a v terminální fázi i „sněhu“, který rozpad jeho osobnosti dokonal. Kauza byla do detailu rozkryta hlavně díky Dbalého zápiskům, čímž je unikátní – přece jen málokterý korupčník si o svých kšeftech vede podrobné zápisky. Přesto z odsuzujících rozsudků v kauze Homolka zůstává určitá pachuť – potrestáni byli „pěšáci“ v čele s Dbalým, ale loutkovodiči jako Rittig nebo Šnajdr zůstali zájmu policistů ušetřeni. Dbalý totiž raději riskoval propadnutí majetku a sedm let ve vězení, než aby promluvil o jejich roli… Kniha je kusem poctivé novinařiny, Radek Kedroň i Ondřej Golis s kauzou Homolka strávili kus života a nastudovali ji snad poctivěji než soudci. A poukazuje i na hodně smutné fungování protikorupční policie (zametání kauz a vynášení informací, které je souběžně šetřeno v kauze Bereta) a že ani detailní novinářská a politická pozornost Dbalého zakázkovým čachrům nezabránila. Kolik takových „Homolek“ zůstalo bez odhalení, natož potrestání…? (9/10)... celý text

Nevědění 2021, Milan Kundera

Když se Josef po návratu z exilu ptá dávného přítele, zda by jeho děti položily život za vlast, dozvídá se: „Zemřít pro svou zemi, to už neexistuje. Možná že se pro tebe během tvé emigrace zastavil čas. Ale oni už nemyslí jako ty. Jsou jinde.“ Nevědění mělo být posledním románem Milana Kundery (nakonec napsal ještě Slavnost bezvýznamnosti) a možná proto se rozepsal o svém nejpalčivějším a nejosobnějším tématu – „velkých návratech“ z emigrace, které jsou ve skutečnosti spíše rozpačité a bolestné. Emigranti totiž zamrzli v minulosti a touží s ní vypořádat, zatímco „ti, co zůstali“, na ni hledí s rozpaky a raději by zapomněli. Popisuje nespravedlnost, že se o jejich těžký život v cizí zemi (který by teď snad měli spálit, aby se „směli“ plnohodnotně vrátit) nikdo nezajímá a že jim je vyčítáno, že si „pohodlně“ žili ve svobodném světě, zatímco doma lidé trpěli (leckdy i právě kvůli jejich emigraci). Románu neprospělo, že vychází až po vlastních dvou dekádách ve „vyhnanství“ (kam jej poslal sám autor nechutí k českým překladům), protože v době svého vzniku měl co říci k tehdy ještě živým otázkám i ke Kunderově komplikovanému vztahu k nim; zdaleka ne každý emigrant však byl tak nepochopený, zahořklý a neschopný se posunout dál, zanechat vymítání duchů minulosti a žít v současnosti. Přesto stojí za přečtení, jednak jako zajímavý dokument své doby, jednak pro svou nadčasovou vrstvu, plné kunderovských témat jako paměť, citová vyprázdněnost či falešná osudovost. „Skutečnost taková, jaká byla, když byla, už není; nelze ji obnovit“, což platí nejen pro emigraci, ale i pro lidské vztahy – co se přetrhlo, se už obvykle nevrátí, nanejvýš zůstanou nesouvislé útržky v paměti. Ale jak dlouho…? A titulní téma vystihuje tato myšlenka – s ohledem na naše relativně krátké životy jsme odsouzeni k tomu, dopouštět se nenapravitelných chyb ve „věku nevědění“, kdy „se člověk žení nebo vdává, má první dítě, volí si povolání. A pak jednoho dne ví a chápe hodně věcí, ale je pozdě, neboť celý život se rozhodl v době, kdy nevěděl nic.“ (8/10)... celý text

Z Izrastiny s láskou 2020, Jakub Szántó

Jakub Szántó zdařile propojil podstatné informace o dějinách tohoto výbušného koutu světa (kde se za zájmu celého světa střetávají dva národy a tři náboženství) s reportérským instinktem, kdy např. na izraelskou válku o nezávislost (1948) vzpomínají dva devadesátníci z obou stran. Totéž platí i pro konflikty v 60. a 70. letech, které formovaly hranice a identitu Izraele (třeba o šestidenní válce hovoří s fotografem Davidem Rubingerem, jenž pořídil legendární snímek izraelských výsadkářů u Zdi nářků). Je to stát založený uprchlíky před pogromy a přeživšími nejhorší genocidy v historii, který zvítězil ve třech válkách, kdy byla v sázce samotná existence státu. Tyto vojenské triumfy proti arabské přesile potvrdily úvahy zakladatelů sionismu, že Židé budou utlačováni, dokud nebudou mít vlastní (a silný) stát. Ve vojákovi IDF a agentovi Mosadu vzal zasvé stereotyp Žida jako rachitického intelektuála typu Woodyho Allena, jakož i trauma "národa jdoucího jako ovce na porážku" během holocaustu (byť ten příběh není jednoznačný, jak ukazuje hrdinství povstalců z varšavského ghetta, jeden z nich v knize i vystupuje). Není to ale jen o armádě, Izraelci se naučili teroristy pacifikovat třeba i kytarou nebo nožem, vytaženým z vlastního krku... Jednotu nového "židovského národa" ilustruje, že rozsudek smrti nad Adolfem Eichmannem vykonal jemenský Žid, který žádného nacistu v životě neviděl. Jakub Szántó přes své židovské kořeny drží nezaujatost (má sympatie pro obě strany, hlavně tedy pro jejich pokrmy), ale zároveň neváhá napřímo napsat, že západní kritika Izraele je často jen prachsprostý antisemitismus. Je to hutné a informačně nabité čtení, bohatý orientální koberec reálných příběhů z historie i současnosti - třeba univerzitní profesor matematiky Ilja Rips vzpomíná na rok 1969, kdy se v rodné Rize podpálil po vzoru Jana Palacha. Přítomen je i kolorit blízkovýchodní každodennosti, třeba předpotopní fungování bank, neustálé troubení aut nebo příběh, kterak dvě dlouhovlasé "sněhurky" kupovaly palmu v arabském hobbymarketu. Z hlediska budoucího vývoje autor neshledává důvody k optimismu - Palestinci v minulosti odmítli i ty nejvstřícnější kompromisy (hlavně v roce 2000, kdy místo toho rozpoutali druhou intifádu) a na obou stranách posilují radikálové, ať jde o teroristy z Hamásu nebo o izraelské politiky, podporující další růst židovských osad. Dnešní vývoj (listopad 2023) mu bohužel dává za pravdu. (10/10)... celý text

To je on!: O té, co si říkala Toyen 2021, Milena Štráfeldová

Zatímco kvalitních monografií a katalogů z výstav existuje řada, o soukromí nejslavnější české malířky se ví málo - sama prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla. Lze tedy pochopit, proč se Milena Štráfeldová vydala cestou beletrizace a přiznané fabulace. Zůstala však kdesi na půli cesty. Povedlo se jí vykreslit ideový kvas, v němž ze vzdoru proti šosáckým maloměšťákům (mezi nimiž vyrůstali Toyen i Štyrský) a v reakci na děsivou válku vznikly avantgardní směry kolem skupiny Devětsil, s nimiž je spojeno možná to vůbec nejlepší z novodobého českého umění. Kniha kromě malířů představuje i teoretika Teigeho, básníky Seiferta a Nezvala nebo architekta Bedřicha Feuersteina. Toyen a Štyrský ale inspiraci nečerpali jen z tohoto podhoubí, ale i z Paříže, hlavního města surrealismu a avantgardy vůbec (ze svého pobytu mimochodem sepsali tlustého průvodce). Není divu, že všichni ti progresivní umělci a myslitelé byli politicky hodně nalevo, ale je znepokojivé, jak rychle se myšlenka rovnostářství překlopila do dryáčnického třídního boje, v čemž přední osobnosti Devětsilu podpořily "karlínské kluky" kolem Gottwalda. A zatímco třeba Vítězslav Nezval psal pajány na Stalina, Toyen zůstala surrealistkou a ještě před únorovým pučem opustila vlast, aby se do ní už nikdy nevrátila. Už při svém příjezdu do Paříže v roce 1947 byla tak trochu umělecký dinosaurus a po další tři desetiletí zůstala snad posledním žijícím exemplářem jednoho avantgardního směru, který byl možná až příliš spojený s meziválečným obdobím... Toyen neměla jednoduchý život, ale zůstala sama sebou, brala svou tvorbu vážně a nepodlehla líbivosti, ať už šlo o umění nebo politiku. A vůči dvěma klíčovým mužům svého života se zachovala obdivuhodně - Jindřicha Štyrského zachraňovala před smrtí v alkoholovém deliriu a Jindřicha Heislera čtyři roky skrývala před gestapem ve vaně své žižkovské garsoniéry. Co mě ale při čtení iritovalo, byl autorčin styl - "bílá místa" příběhu leckdy vyplňuje vycpávkami a klišovitými rozhovory, sklouzávajícími až k banalitě, a všechny postavy zdrobňuje (Manka, Jaroušek, Slávek...). Na vrub nakladateli pak jde nepochopitelná absence obrazové přílohy, ať už reprodukcí obrazů nebo dobových fotografií. O pozoruhodném životě Toyen totiž nejlépe vyprávějí její díla. (6/10)... celý text

Soumrak demokracie 2020, Anne Applebaum

Jde o rozšířenou esej, která vyšla v The Atlantic v říjnu 2018 a po přetištění v Respektu vzbudila pozornost i u nás. Knižní verze jde více do hloubky, ale hlavní neduh zůstává – Anne Applebaum žehrá nad tím, že jí jako západní liberálce už její někdejší přátelé v Polsku a v Maďarsku nenaslouchají, aniž by hledala příčiny a připustila si, že liberálové udělali chyby, v důsledku nichž ztratili důvěru a lidé se obrátili na populisty a autoritáře. Ani se nedivím, že se s ní lidé na „druhé straně barikády“ zdráhají mluvit – ona s nimi totiž nechce věcně diskutovat, ale až misionářsky jim vnucuje svou pravdu. V jádru nepochopení stojí rozpad politické jednoty demokratických sil poté, co se zdařil „návrat do Evropy“ po pádu železné opony. Společný cíl zmizel a ze spojenců se stali protivníci, tato politická polarizace je však přirozená. Podstatná část společnosti zkrátka nechce žít v komplikovaném světě kakofonních diskusí a je jí lépe s vůdcem, vzývajícím „staré dobré časy“. Nejde přitom o nic nového, boje mezi pokrokáři a tradicionalisty vedly třeba k občanským válkám v USA i ve Španělsku, dnes mají podobu Trumpa či hnutí Vox. Anne Applebaum výstižně pojmenovává varovné politické trendy současnosti, ať už jde o dezinformace a lživé narativy (Smolensk v Polsku, Soros v Maďarsku), nostalgii jako politický program nebo relativizaci nepříjemných otázek stylem „v Americe zase bijí černochy“. Neliberální režimy leckdy postupují až nihilisticky, rozleptávají instituce, podřizují je stranickým zájmům a zpochybňují samotný koncept pravdy – lidé už nemají jen odlišné názory, ale i odlišná fakta. Nemyslím si však, že lékem na tyto neduhy je dávání nálepek ve stylu „čtyři nohy dobré, dvě špatné“, přičemž dvě nohy mají všichni od Trumpa, příznivců Brexitu až po Kaczyńského a Orbána. Asi nejzajímavější jsou proto příběhy lidí (tzv. clercs), kteří vstoupili do služeb neliberálních režimů, aby ukojili vlastní ctižádost a vykonali osobní msty (jako šéf polské veřejnoprávní televize Jacek Kurski). Trochu podobným případem je i Boris Johnson, který jako bruselský zpravodaj bavil britské čtenáře překroucenými zprávami o EU a jehož vždy bavilo spíše bořit než budovat. Brexit a jeho role v něm pak je logickým důsledkem. (6/10)... celý text

Deset lekcí pro postpandemický svět 2021, Fareed Rafiq Zakaria

Gypsová dáma 1967, Pavel Buksa

Na jméno Karel Michal (resp. Pavel Buksa) jsem poprvé narazil ve vyprávění jeho manželky, básnířky Violy Fischerové, jak je zachytil Mariusz Szczygieł ve své knize Není (2019). Když jsem v knihobudce v Nižboru narazil na tuto knihu, nemohl jsem ji tam nechat. Bubáci pro všední den (1961) jsou odlehčené povídky, které s elegantním vtipem podprahově znázorňují socialismus jako paradoxní vesmír, v němž strašidla, plivníci nebo vraždící permoníci působí vlastně docela přirozeně a naopak „nenormálně“ vypadá okolní svět a ideologie, která jej ovládá. Plivník je nežádoucí element, protože je příliš pracovitý, a ze všeho nejnebezpečnější pak je mrtvá kočka, která nemá ideologickou záklopku a s přísnou logikou říká vše, tak jak to je. „Kdyby se lidé báli říct, co vidí, tak by to všechno nemělo žádnou cenu,“ vystihuje to nešťastný kastelán Pupenec v povídce Bílá paní (mimochodem geniálně zfilmované Zdeňkem Podskalským v roce 1965). Padá na mě smutek, že takto zajímavý spisovatel toho stihl napsat jen o něco málo více, než tři prózy spojené v tomto svazku, než jej komunisté vyštvali ze země a on ve švýcarském exilu podlehl ztrátě identity. Neměl pro koho psát, a proto nepsal, utápěl se v alkoholu a v jednapadesáti si vzal život. Autora knihy o bubácích nakonec přemohli „bubáci“ jeho vlastní duše… Čest a sláva (1966) je ponurá tragikomická novela z konce třicetileté války, kdy už sice není proti komu povstat, ale tvrdohlavý rytíř přesto vytáhne do boje za lepší svět (byť jako lapka). Za pozornost stojí až okázale virtuózní čeština, ale přišlo mi to zbytečně ukecané a natahované. Gypsová dáma (1967) mě jako právníka velmi bavila, namísto očekávaného soudního dramatu přichází příběh o tom, jak cynický advokát a až démonický soukromý detektiv vyzrají na pachatele, oběť i pojišťovnu. Když totiž poctivé „dělníky práva“ nahradí vykukové bez skurpulí, stává se ze spravedlnosti opravdu jen ta sádrová soška slepé dámy s vahami, na níž pavouci spřádají sítě… (8/10)... celý text

Jak nakrmit diktátora 2021, Witold Szabłowski

„Od převratů jsou tu generálové. Kuchař je od toho, aby měl umyté ruce a čistou zástěru. A aby vařil.“ V našich životech hraje jídlo podstatnou roli a nejinak tomu je u diktátorů. Witold Szabłowski sepsal „politické dějiny jídla“ a vyzpovídal ty, kteří se starali o žaludky pěti mužů, před nimiž se třásla celá země. Chytře sestavená a s nadhledem napsaná kniha, kombinující oblíbené recepty krutovládců s mrazivými příběhy z jejich dvorů, kde hrozil bič či provaz za sebemenší poklesek. Vypráví o „malých“ lidech, kteří se ocitli v (až intimní) blízkosti diktátorů, zatímco za zdmi paláců zuřila jejich krutovláda, o Jonáších uprchlých z břicha velryby. Je to zvláštní vztah všemocného pána a užitečného otroka, jenž oddaně slouží, než jednou přesolí polévku a skončí jako jeho předchůdce. S nostalgií vzpomínají na okamžiky, kdy jejich chutná krmě projasnila vůdci den, nebyl tak hladový a naštvaný, což mohlo pár lidem zachránit život… Příběh kuchařky Pol Pota se liší, ona tvořila elitu jeho zvráceného režimu, který připravil o život miliony Kambodžanů, a nadosmrti ho uctívala. Kromě mnoha střípků z nedávné historie Iráku, Ugandy, Albánie, Kuby i Kambodži mě zaujaly momenty, kdy se jídlo stalo součástí politiky. Fidel Castro propagoval zdravé vaření a rozdával Kubáncům papiňáky, ale když se rozešel se Sověty, ostrov postihl hladomor. Rudí Khmerové používali hlad jako zbraň proti svým odpůrcům (podobně jako Stalin ve 30. letech na Ukrajině) a lidé vyjedli džungli včetně tarantulí či netopýrů. Na besedě na Světu knihy (2021) autor zmiňoval kritiku, že kulinární pohled diktátory nemístně polidšťuje, přitom jen odbourává pohodlný mýtus, že to jsou netvoři. Není to příjemné, ale i oni jsou lidé jako my, co mají své oblíbené chuťovky. A zřejmě opravdu stojí za to si uvařit oblíbenou rybí polévku Saddáma Husajna – ona přece nemůže za to, že si ji oblíbil zrovna on. (9/10)... celý text

Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek 2016, Martin Rajniš

Není to žádný samochválou zavánějící paján jako mnohé (auto)biografie, architekt Martin Rajniš se od prvních stránek čtenářům otevírá a je to upřímné, jadrné a vtipné vyprávění o bohatém životě svérázného člověka. Zdá se jako zázrak, že přežil „polární výchovu“ svého otce, že se jako individualista (až anarchista) s nenávistí vůči institucím i přes otřesné výsledky v komunistické škole a nevalný kádrový původ dostal na architekturu a že skončil v kriminále jenom na vojně (zato hned třikrát). Měl štěstí, že se pak dostal do jednoho z mála svobodných prostředí ve „školce“ ateliéru SIAL pod vedením legendárního Karla Hubáčka, spolupracoval na obchodním domě Máj a vstup vojsk v roce 1968 ho zastihl na cestě lodí kolem světa. Jestliže se mu celkem dařilo už za socialismu (třeba při projektování výstavy na EXPO 86 v Montrealu), po roce 1989 mu jeho povaha pomohla rozjet úspěšný ateliér, kterému se mj. povedlo přebudovat pražský Smíchov oproti představám Karla Pragera do podoby, která je docela přívětivá pro lidi a ne jen pro auta (mimochodem, při projektování tamního OC se poučil oproti Máji a skryl jej za fasády okolních domů). Stal se profesorem a studentům namísto kázání (které ho při studiích tak popuzovalo) dal volnou roku k tvoření a ukazoval jim svět na cestách od Podkarpatské Rusi po Himaláje. A když mu bylo čtyřiapadesát, úspěšné studio opustil a namísto pření se s developery o rozpočtech a honorářích procestoval svět a nakonec zakotvil v experimentální Huti architektury, kde staví domy a věže v souladu s přírodou (osobně mám nejradši rozhlednu Doubravka, tyčící se nad pražskými Kyjemi jako vetřelec z hlubin vesmíru). Žil tak svou poučku, že vydělané peníze je třeba investovat hlavně do sebe a ne do pozlátka. Určitým rubem všech těch zážitků je povzdech, že snad čtvrt století promarnil spory s otcem, první žena byla schizofrenička a druhá zlatokopka, děti nikdy neměl. „Ale nemůžu říct, že bych se cejtil špatně. Naopak. Je to nádhernej život.“ Však ho má naplánovaný až do roku 2034, kdy mu bude devadesát. (9/10)... celý text

Slepé skvrny: o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti 2020, Daniel Prokop

Kdyby to byl manifest nějaké politické strany, atakovala by klidně třicet procent. Pokud by ji tedy nepřeválcovaly řeči o „komunistických“ nápadech, k nimž se uchylují zastánci starých pořádků. Daniel Prokop sonduje „slepé skvrny“ české společnosti – problémy, které nejsou tolik vidět nebo u nichž se vžila představa, že jsou nezměnitelné. „Celá řada rozumných opatření má většinovou podporu a nedochází k nim kvůli konzervativnosti, neochotě či zlobbovanosti politiků,“ vystihuje Prokop letitý nešvar české politiky. V žádném volebním programu se samozřejmě nepíše o podpoře velkých exekutorů nebo odpadářských firem, a přesto se ve sněmovně vždy najde většina pro zájmy mocných lobby, které jdou přímo proti zájmům běžných lidí. Česko se potýká spíše s majetkovou než příjmovou nerovností, vysoké daňové zatížení práce jej činí obtížně konkurenceschopným a majetkové daně tvoří pouhé procento z daňových výnosů. A přesto jsou jakékoliv tendence na vyšší zdanění majetku paušálně odmítány jako znárodňování. My si totiž „s oblibou vytváříme systém, který je celkově neefektivní, a místo abychom ho měnili a zlepšovali, dovolíme části lidí se z něj vyvázat“, příkladem budiž švarcsystém nebo víceletá gymnázia. Na papíře máme velmi otevřený systém veřejného vzdělávání, ve skutečnosti se ale stalo normou, že je jedna náročná škola pro „lepší“ rodiny, druhá pro „normální“ a třetí pro Romy. Ty totiž část společnosti (stejně jako třeba uprchlíky) ani nepokládá za rovnocenné lidi… Kniha podle mě není nijak radikálně levicová. O některých problémech by se zkrátka mělo psát bez servítek. Třeba že fungování dluhového a exekučního byznysu v Česku opravdu nebylo normální nebo že není udržitelné, aby největší globální korporace neplatily skoro žádné daně. Je s podivem, kolik zajímavých informací a postřehů se povedlo vtěsnat na něco přes dvě stě stránek – jaké v Česku existují sociální třídy, že při pádu do chudoby klesá IQ o deset bodů nebo proč se Václav Klaus mýlil v tom, že snowboard je levicový. (10/10)... celý text

Chyťte Žida! 2018, Tuvia Tenenbom

V této knize Tuvia Tenenbom popisuje pouť po své domovině v přestrojení za německého novináře Tobiho. A žasne, jak jednostranně upravený obraz reality politici, průvodci a aktivisty z neziskovek cizincům servírují – od kašírovaného utrpení Palestinců či beduínů a inscenovaných bitek s izraelskými bezpečnostními složkami až po obskurního průvodce, který v památníku Jad Vašem relativizuje holocaust. Ten nevelký pruh země vklíněný mezi Středozemní moře a řeku Jordán přitahuje pozornost od nepaměti už proto, že tam má kořeny judaismus, křesťanství i islám. Vášně tak budí i archeologické nálezy, které potvrzují některé biblické příběhy a přítomnost židovské kultury již od dob Asyřanů a Babylóňanů (potkat Žida je proto jako spatřit živého dinosaura, podotýká jeden poslanec Knesetu). Není proto divu, že se o izraelsko-palestinský konflikt zajímá takřka celý svět. Autor se však diví, jaké gigantické částky pumpují západní země do neziskovek a projektů, zaměřených takřka výhradně propalestinsky; slovy jednoho režiséra: „Chcete-li pro svůj film německé nebo švýcarské financování, musíte být kritický k Izraeli.“ I zdánlivě neutrální organizace jako Červený kříž nebo Lékaři bez hranic přitom vystupují ostře politicky (samozřejmě protiizraelsky). Kromě nich tam ale působí stovky dalších neziskovek a z Palestiny se stala země, kde se „nic nevyrábí, nic nepěstuje ani neprodukuje – s výjimkou NGO“. Co by se tedy stalo, kdyby se Palestincům podařilo vymoci si vlastní stát, když vystavěli svou existenci na odporu proti státu Izrael a když každá píď země, která se jim kdy dostala do správy, se stala semeništěm fanatiků…? Asi to ale je jediná udržitelná varianta, jak autorovi řekl spisovatel Amos Oz: „Nestanou-li se skutečností dva státy, skončíme s jedním státem. A bude to arabský stát.“ Což by pro Židy byla katastrofa, když si uvědomíme, že Palestinci vesměs považují (jakoukoliv) přítomnost Židů v „jejich“ zemi za nežádoucí a nelegitimní, autor navíc zaznamenal i nenávistnější názory, třeba lítost nad tažením generála Rommela (protože kdyby uspěl, tak by v Palestině žádní Židé nebyli) nebo slova arabského stavitele, že jeho židovští zákazníci mu nemusejí děkovat za zasazení olivovníku na jejich zahradě, protože to udělal kvůli sobě a své rodině, neboť „tahle země bude už brzo Židů prosta“… Kromě šíleného vlivu neziskovek autor zajímavě popsal i rozklíženou izraelskou společnost, kterou různé radikální politické proudy doslova trhají zevnitř. Po pěti přečtených knihách bych ale autorovi (nebo editorovi) poradil, aby trochu více škrtal. (7/10)... celý text

Jan Masaryk – pravdivý příběh 2009, Pavel Kosatík

Po přečtení výborného Kosatíkova životopisu Jiný T.G.M. (2018) jsem si říkal, že bude zajímavé si poslechnout (jako audioknihu) příběh jeho syna, o němž se ví hlavně to, že záhadně zemřel krátce poté, co sehrál podivný part v únorových událostech roku 1948. Je to plastický obraz rozporuplného člověka, v jehož příběhu se zrcadlí dějiny první poloviny 20. století, a to v dost temných odstínech. Jan Masaryk celý život zápasil s démony ve vlastní duši i se stínem svého otce. Nejprve proti němu revoltoval, když ale jeho americká epizoda skončila fiaskem, jako vysvobození přišel vznik Československa – právě ve službě otci a „jeho“ republice nalezl smysl života. „Nemám jiné ctižádosti než být hoden Tvého jména – skromně a poctivě,“ napsal mu v den svých čtyřicátin. Otec z něj udělal diplomata, vyslal jej na misi do Ameriky (velmi úspěšnou) a poté jako vyslance do Londýna (kde už spíše přihlížel postupnému odvracení západních demokracií od Československa, což vyvrcholilo Mnichovem). Stal se jakýmsi maskotem státní propagandy, který snadno navazoval kontakty, žil lehkovážně až bohémsky. Kariérní diplomati a politici jej nebrali příliš vážně, mezi lidmi však byl populární, což se umocnilo jeho emotivními rozhlasovými projevy za 2. světové války. Už tehdy se však jako ministr zahraničí podílel na postupném příklonu československé pomnichovské politiky k Sovětskému svazu, který vyústil ve dvě poválečné epizody, které předznamenaly osudy republiky v dalších čtyřech dekádách. Nejprve přišlo v červenci 1947 jednání se Stalinem o Marshallově plánu, ze kterého Československo vyšlo jako pokořený satelitní stát a Jan Masaryk o něm údajně řekl: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Byť šlo i o jeho osobní pohanu, na své ministerské funkci lpěl natolik, že neodstoupil. Bohužel tak mohl učinit nejhorší rozhodnutí svého života, kdy v únoru 1948 za nepříliš jasných okolností odmítl podat demisi spolu s demokratickými ministry a umožnil tak komunistům převzít moc v podstatě legálně. Do dějin státu tehdy zasáhly jeho přecitlivělost a „sebestředné až iracionální myšlení“, kdy se cítil osobně dotčen přístupem demokratických politiků a až dětsky bezelstně vběhl do rukou komunistů a začal považovat Gottwalda za přítele. Jeho smrt o pár týdnů později pak završila tragický příběh člověka, který sice dlouhé roky bojoval s vlastní slabostí a se svými vnitřními démony, ale nakonec tomu všemu podlehl v osudovém okamžiku příběhu nejen jeho života, ale i celého národa. (10/10)... celý text

Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková

Peklo na zemi existuje a jmenuje se Korejská lidově demokratická republika. Nina Špitálníková vyzpovídala sedm lidí, kteří z něj utekli a mnohdy za sebou museli nechat své rodiny a dnes sice žijí ve svobodné zemi, ale s mrazivým vědomím, že jejich nejbližší režim tvrdě potrestal, pokud tedy vůbec žijí… Asi každý tušíme, že život v KLDR nebude zrovna růžový, ale realita je tak otřesná, že si ji ani nedovedeme představit. Severokorejský režim v sobě kombinuje to úplně nejhorší ze všech antiutopických románů a vytvořil skutečnou totalitu, která ovládá sebemenší aspekt života obyvatel (seznam účesů povolených stranou, domovní důvěrnice kontrolující každý pohyb apod.) a až absurdně brání pokroku, aby většinu společnosti udržela v absolutní bídě a nevědomosti. Přístup k elektřině má každá dvoustá domácnost, vojna trvá deset let, pole se plejí ručně a orají motykou, na školách se učí hlavně revoluční ideologie, a to jen žáky z vyšších vrstev; ti méně šťastní namísto toho jen pracují, jsou šikanováni a hladovějí… V zemi panuje tak přísný kastovní systém, že se o osudu člověka rozhoduje již při narození na základě činů jeho předků. Ani dobře situovaní lidé však nejsou v bezpečí, permanentně je špiclují i jejich řidiči a pomocné síly v domácnosti, které jim přidělila strana – a jakékoliv pochybení může vést k degradaci, přesídlení (v lepším případě na venkov, v horším případě do „nápravného“ tábora) nebo rovnou na popraviště. Je to zvláštní schizofrenní svět, kde na jednu stranu vše ovládá ideologie a strach (vyvolávaný třeba exemplárními popravami, kdy musejí i prvňáci přihlížet zastřelení svého spolužáka), na druhou stranu však bují pokrytectví, úplatky a přivírání očí. Cílem toho všeho je pouze vygenerovat dostatek prostředků pro to, aby se vůdci a nejužší elita kolem nich udržela u moci a mohla si užívat blahobytu. (10/10)... celý text

Válka nemá ženskou tvář 2018, Světlana Alexijevič (p)

Alexijevičová v 80. letech projezdila s magnetofonem Sovětský svaz a svým osobitým stylem nechala legendu Velké vlastenecké války sestoupit na zem a proměnit se v konkrétní osudy žen, které sloužily v Rudé armádě nejen jako pradleny, kuchařky, zdravotnice, ale i jako tankistky, ženistky nebo ostřelovačky. Pro ně všechny byla „válka především vraždění a hned pak těžká práce. A k tomu i kus obyčejného života, v němž zpívaly, zamilovávaly se, natáčely si vlasy“. Jejich pohled na válku je jiný než mužský, zaměřený na výčty slavných vítězství a medailí za odvahu. Ženy přes potoky slz líčí, jak na frontě ztratily krásu i mládí, příbuzné i milované, jak se na ně velitelé i spolubojovníci dívali skrz prsty jako nějaká zatoulaná děvčátka. Po válce pak mnohé čelily nadávkám jako „děvky z fronty“ a muži si je nechtěli brát. Přes to všechno je z jejich vyprávění líčit nostalgie a hrdost (byť s hodně hořkou příchutí), že mohly přiložit ruku k obraně vlasti. Je přitom až neuvěřitelné, s jakým nadšením se mladé dívky hnaly do boje, přemlouvaly velitele, utíkaly z domova… Kromě této vlastenecké euforie však kniha ukazuje i drastické okolnosti, za nichž Sověti nakonec svou vlast ubránili (včetně Stalinova rozkazu 227, známého pod heslem „Zpátky ani krok!“). Takto to například vypadalo v klíčové bitvě o Stalingrad: „Starými náklaďáčky sem přiváželi domobrance – dědky a malé kluky. Každý dostal dva granáty a bez pušky je posílali do boje: pušku si tam každý musel vyválčit sám. Po boji ani nebylo třeba někoho převazovat, všichni padli…“ Přestože je obdivuhodné, že kniha plná syrových popisů války, kterou sovětská propaganda glorifikovala, v 80. letech vůbec vyšla, ani v pozdějších edicích z ní nezmizel narativ, jak byli Němci zlí a Rusové hodní (i k Němcům). Z historie přitom víme, jaká zvěrstva páchali rudoarmějci v „osvobozovaných“ zemích… V některých příbězích ale probleskuje i tato negativní realita, třeba organizované znásilňování a plenění v dobytých městech. (9/10)... celý text

Zatím dobrý 2011, Jan Novák

Rozporuplný příběh bratrů Mašínů se často omezuje na otázku, zda byli hrdinnými bojovníky proti komunismu, nebo zda jen vraždili, aby utekli za lepší budoucností. Ta otázka je namístě a Jan Novák na ni ve své strhující knize nedává jednoznačnou odpověď – on sám sice Mašíny nepokrytě obdivuje, nezamlčuje však sporné otázky a nechává čtenáře, aby si udělal názor sám. Bratři zřejmě pod vlivem svého otce (jenž byl legendou protinacistického odboje a prvních sto stran o jeho osudech za války je možná vůbec nejlepších z celé knihy) vzali komunisty hlásaný třídní boj za svůj, plánovali i realizovali různé záškodnické operace a nakonec se rozhodli prostřílet do Západního Berlína, aby při domněle se blížící třetí světové válce stáli na správné straně hranice. Je to příběh novodobých „kovbojů“, kteří díky neuvěřitelné odvaze, neuvěřitelnému sebevědomí a také neuvěřitelnému štěstí (ať v „mauzoleu“ u dálnice nebo při obklíčení v lese u Waldowa) s pár bambitkami proklouzli východním Německem desítkám tisíc policistů a vojáků se samopaly či tanky. V tomto směru není podtitul „největší příběh studené války“ nijak přehnaný. Co z toho příběhu ale vyplývá? Nelze se divit, že Mašínovi chtěli utéct před režimem, který lidi jako oni zavíral do kriminálů a uranových dolů, bránil jim studovat a důstojně pracovat. Oni z toho vyvázli a v Americe prožili zajímavé životy, ani jejich vlastní cíl – bojovat proti komunismu v řadách americké armády – se však nenaplnil. Zanechali ale po sobě spoušť – sami zabili sedm lidí (přičemž u účetního Rošického to byla loupežná vražda, která se nedá omluvit nějakými vzletnými myšlenkami) a další oběti přibyly v soudních procesech. Tři popravení, nemocná matka umučená ve vězení, další dlouhé tresty, zničené životy. Pro mě to je hlavně kniha o sobectví a idealismu a nejsem si jist, zda svobodný život tří lidí stál za smrt a utrpení tolika jiných lidí, včetně jejich nejbližších. (9/10)... celý text

Černobyl. Historie jaderné katastrofy 2019, Serhii Plokhy

Ukrajinský básník Ivan Drač v roce 1976 psal o tom, jak se řeka Pripjať vtělila do ukrajinské dívky a provdala za mladíka Atoma, který přišel do jejího kraje. Jaderná energie znamenala pro zaostalou Ukrajinu technologický pokrok, ale i rizika, hlavně bezpečnostní a ekologická. Jak to všechno v časných hodinách 26. dubna 1986 skončilo, dobře víme a stovky kilometrů čtverečních na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku jsou dodnes zamořené. Serhii Plokhy sepsal „encyklopedii Černobylu“, v níž popsal jak havárii a její příčiny (což výborně ukazuje i seriál HBO z roku 2019, jehož diváci budou možná překvapeni méně negativním vylíčením A. Ďatlova a naopak méně pozitivním popisem V. Legasova), tak i politické důsledky (lidským osudům zasaženým černobylskou katastrofou se zase věnuje Světlana Alexijevičová v Modlitbě za Černobyl). Velice zajímavý je politický kontext, kdy sovětský jaderný průmysl vzešel z vojenského výzkumu atomových bomb, a proto byl zahalen informační mlhou. Proto se informace o osudové konstrukční chybě reaktorů typu RBMK raději ututlala, než aby se opravila. A proto také režim úzkostlivě tajil, že se stala havárie, oddaloval evakuaci Pripjati a pouhých pět dnů po havárii nechal konat prvomájový průvod v zamořených ulicích sto kilometrů vzdáleného Kyjeva… Reakce veřejnosti na sebe však nenechala dlouho čekat a černobylská havárie vzedmula ukrajinskou občanskou společnost, která akcentováním ekologických témat významně přispěla k rozpadu Sovětského svazu. Přístup k likvidaci následků katastrofy byl vpravdě sovětský – když kusy grafitu a jaderného paliva vyvržené na střechu nedovedly odstranit specializované stroje, museli nastoupit „bioroboti“ z řad Rudé armády. A když bylo třeba uhasit rozpálený reaktor, piloti na něj z helikoptér shazovali tuny jílu a písku. Chladnokrevně se kalkulovalo s tím, kolik životů si jaké opatření vyžádá, aniž by někdo byl schopen říct, zda bude mít kýžený efekt… (9/10)... celý text

Tři měsíce v Barceloně 2021, Adam Gebrian

„Turista vidí, co přijel vidět. Cestovatel vidí to, co vidí.“ Adam Gebrian přiznává, že roky cestoval po světě jako architektonický turista, který nevnímal nic kromě pamětihodností, které si před cestou zařadil do ambiciózního itineráře. Zrovna v Barceloně je to myslím typický přístup – lidé chtějí navštívit Gaudího stavby v čele s katedrálou Sagrada Família, projít se po La Rambla nebo po pláži v Barcelonetě. Tato kniha tomuto přístupu ale nastavuje zrcadlo a je především skvělým „průvodcem“ po úplně jiném způsobu cestování, než jaký se vžil v poslední době levných letenek a ubytování na Airbnb. Primárně je to osobní reflexe tří měsíců, které Adam Gebrian strávil se svým dvouletým synem v Barceloně, aniž musel „pracovat, odpovídat na e-maily, telefonovat či vykonávat činnosti, které člověka běžně zbavují pozornosti k prostředí, v němž se nachází“, zatímco jeho žena studovala na univerzitě. Když se člověk proplétá městem s malým dítětem, vnímá ho úplně jinak, než když ho navštíví na eurovíkend s přítelkyní a na konci dovolené je unavenější než na začátku. Všímá si zdánlivě bezejmenných nebo bezvýznamných prostorů, hektičnost nahrazuje nespěchání a opakování. Místo odškrtávání památek a muzeí hledáte pěkná místa, kde by šlo čutat balónem, jezdit po skluzavce nebo jen běhat kolem dokola. Kniha obsahuje tolik zajímavých tipů, jak v Barceloně trávit čas (osobně ze své návštěvy před pár lety z Gebrianových tipů doporučuji botanickou zahradu na Montjuïcu, muzeum Miróa i Picassa a hlavně nezapomenutelný Miesův pavilon), že si z nich vybere opravdu každý. Hlavní ale je, že při jejím čtení má člověk intenzivní nutkání sebrat se a vyrazit do nějakého města a jen tak se tam procházet po ulicích a nasávat atmosféru, zajít na pivo nebo na fotbal, zkrátka „vidět, co vidím“ a být tím mile překvapen. A možná i vidět nějakou tu pamětihodnost z pohledů. A uvědomit si, že tolik nevadí, když člověk některou z nich mine. Nemusí tu totiž být naposledy. (9/10)... celý text