kristleko přečtené 275

Jeden z nás: Příběh o Norsku 2019, Åsne Seierstad

Vyzvánějící telefony u chladnoucích těl obětí... "Máma... Máma... Máma..." Volání, na která už nikdo neodpoví... To je brutální tečka za posledním pokusem věčného outsidera prosadit se ve světě, jehož výsledkem je kromě 1518 stran manifestu o nutnosti osvobození Evropy od multikulturalismu především vražda 77 lidí, z většiny teenagerů na táboře mladých socialistů. Autorka stejně jako ve výborné knize Dvě sestry (2016) formou tzv. dokumentárního románu rekonstruuje události dle archivních záznamů a rozhovorů s účastníky. Vypráví příběh jednoho zradikalizovaného Nora, jenž se rozhodl strhnout s sebou do propasti celý svět. Jeho matka si nesla trauma z vlastního bezútěšného dětství, jeho otec byl chladný a odvrhl jej; těch odmítnutí se za jeho mládí navršilo mnoho - neprorazil mezi sprejery ani v politice, neuspokojilo ho přijetí mezi zednáře, nic nevystudoval a peníze vydělal jen prodejem falešných diplomů. Je to až surrealistický obraz, jak ve své "prdírně" v matčině bytě mezi pařením World of Warcraft hromadí zbraně, plánuje teroristický útok a sepisuje manifest ve jménu templářského řádu, který si vybájil, aby "vypadal jako zajímavý, ne jako neúspěšný člověk". Breivik chtěl být opěvován jako novodobý křižácký rytíř, ze znaleckých posudků v soudním procesu však vyšel spíše jako osamělý a prázdný muž, přesvědčený o vlastní výjimečnosti a frustrovaný z vršících se selhání. Právě takto vzniká zlo. (A proto je důležité, aby bylo časem zveřejněno maximum informací i o střelci z FF UK.) Není snadné to napsat, ale je až neuvěřitelné, jak tvrdě tento "osamělý vlk" zasáhl norskou společnost na těch nejcitlivějších místech - bombou před vládní budovou a masakrem na táboře pro budoucí poslanecké asistenty a ministerské úředníky. Norský stát při zásahu proti němu fatálně selhal - vrtulník není k dispozici, vysílačky nefungují, policejní člun se potápí, zásadní informace z tísňové linky (o podezřelém muži v uniformě a SPZ jeho dodávky) zůstane nepovšimnuta na žlutém lístečku; přitom Breivik na ostrově Utøya "zabíjel průměrně jednoho člověka za minutu". Vyznění příběhu zabolí - zatímco přeživší a rodiny obětí jsou mladými socialisty vnímány jako přítěž jejich sluníčkové image, každá Breivikova absurdní žádost o lepší podmínky ve věznici rezonuje v médiích po celém světě, protože jeho čin z něj zkrátka udělal celebritu. (10/10)... celý text

Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení 2022, Martin Moravec

Výjezdy, pitvy, výslechy, rekognice, balistika, tyto pojmy určovaly život plukovníka Mareše posledních třicet let. Jako řadový kriminalista a pak i šéf pražského oddělení vražd pracoval na těch nejsledovanějších kauzách a řadu jich později přiblížil veřejnosti jako scénárista jediných krimiseriálů, u nichž se skuteční policisté nechechtají ani nestydí. Případy 1. oddělení i Devadesátky měly takový úspěch, protože je napsal sám život a scénárista nepotřebuje klišé, protože může jen vybrousit k dokonalosti reálné kauzy a okořenit je autentickými střípky z vyšetřování. Kniha dobře ukazuje, že ač práce na mordpartě může vypadat lákavě, je i hodně těžká a vysilující. Vražda je ale tak brutální útok na základy lidské společnosti, že policie musí dopadení pachatele věnovat maximální úsilí. Její práce je ale mnohem drsnější než u Columba a Poirota, kteří měli mrtvoly bez krve a sofistikované pachatele. Oproti němu čeští kriminalisté pátrají mezi bezdomovci, vyslýchají pologramotné pachatele a těla obětí se nacházejí v tak pokročilém stadiu rozkladu, že by to nevydýchal ani Tarantino... Jako advokáta mě zaujaly postřehy o praktických postupech vyšetřování a o tom, že dobrý kriminalista není jen pracovitý a pečlivý, ale musí mít i "šestý smysl" při vedení výslechů či vyhodnocování vyšetřovacích verzí. Nejsilnější je pasáž o tom, jak ničivý je zásah zločinu do života běžného člověka. I když totiž oběť přežije, fyzické i psychické následky si nese do konce života. A pokud zemře, pozůstalí se málokdy vzpamatují a jedinou útěchou je jim trest pro pachatele, případně vlídné slovo kriminalisty, který s nimi zůstane v kontaktu a supluje jim péči, ve které stát naprosto selhává. Velmi povedená je audiokniha v podání Miroslava Hanuše čili seriálového majora Korejse. (9/10)... celý text

Život Vernona Subutexe 2 2023, Virginie Despentes

Po poněkud utahaném začátku druhý díl otevírá dvě linie, které se v příběhu střetávají jako černá a bílá. Na jedné straně je to zpověď Alexe Bleache coby manifest rockové generace, pro kterou hudba znamenala vše. Ti lidé neproseděli život před televizí, ale prožili jej na koncertech, zkrátka tak, že "se ve všech ohledech shodoval s jejich sny". Posledním exemplářem tohoto druhu je Vernon Subutex, jemuž se nakonec žije nejlépe na ulici, protože "má úplně všechno na salámu a bere věci, jak přicházejí". V pařížském parku Buttes-Chaumont a v jednom přilehlém baru se stává jakýmsi kazatelem, jako DJ dovede lidi vtáhnout, dostat je do transu, aspoň na chvíli díky němu vyklouznou z ubíjející všednosti a okusí svobodu a nespoutanost jeho bohémského světa. Jeho rubem je démonický producent Dopalet, jenž dává okázale na odiv svou moc, aby zamaskoval vlastní povrchnost a prázdnotu. Zajímavý je motiv protestů escrache, kdy lidé berou spravedlnost do vlastních rukou a obnažují poklesky mocných přímo před jejich domy. Každopádně jsem zvědavý, jak obě zápletky - pomsta za Vodku Satanu i rockové "tábory lidu" - dopadnou v posledním díle. (9/10)... celý text

Jeden den 2011, David Nicholls

Proměny životů dvou obyčejných lidí, nasvícené dvacet let po sobě vždy uprostřed léta na den svatého Swithina. Dex & Em, Em & Dex... Ti dva působí naprosto opravdově a jejich vztah i charaktery se na těch čtyřech stovkách stran obnažují až na dřeň. Emma se životem protlouká, jak dovede. Je to trochu zasněná intelektuálka, ale ryzí, poctivá a jdoucí si za svým snem aspoň trochu zlepšit svět kolem sebe (ať už učením, divadlem nebo literaturou), ale nevěří si a to jí dlouho sráží. Co ona postrádá, tím Dexter přímo oplývá - penězi od rodičů, sebevědomím hraničícím s narcisismem... Ne že by sny neměl, ale omezují se na slávu, blahobyt a zábavu. Propadá pozlátku televizního byznysu, alkoholu, drogám, chová se jako nedospělý a bezcitný floutek. Co takové dva lidi může spojovat...? Jejich křehký romantický příběh stojí na čtyřech silných rozhovorech (v Egejském moři, před restaurací Poseidon, na svatbě Tilly a v pařížském bytě) plných něhy, špičkování, ale i ironie a bolesti. Sledovat všechny ty roky jejich protínání a míjení sice je leckdy hořké, ale ve všech těch životních zvratech přetrvává naděje. Jako by ty dva pojilo jakési nezničitelné pouto. A až v samém závěru (kdy už je vše nenávratně ztraceno) přichází ten chybějící střípek, že je k sobě svázal ten magický "den poté", přitom tak všední - ospalé ráno, kocovina, výšlap nad kopec nad městem... a jediný polibek, kterým "všechno začalo"... Tento jediný úkrok od přísné chronologie vyprávění mu dává ohromnou sílu. Nakonec je to ale "jen" literatura, takže tragickým koncem (bez něhož by však poslední část nebyla zdaleka tak silná) se přece není třeba vázat. I když takový někdy život je, že nadělí citrony, ze kterých limonádu prostě neuděláte... Lze ale přemítat, jak by Dex & Em dopadli, kdyby on odeslal dopis z Indie, kdyby ona řekla "ano" na dovolené v Řecku nebo kdyby se zkrátka v nějakém okamžiku zachovali jinak. A byli by pak šťastní...? Z knihy plynou dvě poučení do mezilidských vztahů. Za prvé, neexistuje nic jako "špatné načasování". Když totiž potkáte toho pravého, kdy jde vše hladce a konverzace nevázne, tak je třeba to zkusit, jinak se ze života stane potácivé zkoušení metodou pokus-omyl, zkrátka mrhání časem. A za druhé, nesmíme zanedbávat vztahy s lidmi, kterým na nás záleží a mají nás rádi, a myslet si, že někoho máme "jistého", jako záložní plán pro případ, že neklapnou nějaké lákavější plány. Není to kniha o tom, že přátelství mezi mužem a ženou nemůže existovat, jako spíše že skutečná láska znamená, že váš partner je současně vaším nejlepším přítelem a že víte, že je přes všechny své chyby a slabosti v jádru dobrým člověkem (a proto mu třeba dáte další šanci). Téma osudového a přitom nenaplněného vztahu mě vždy dostane; ač o něm byla napsána řada knih, Jeden den je z nich nejsilnější, má svižné dialogy, jemný humor a skvěle navozuje atmosféru 90. let (což asi ještě více vyniklo v anglickém originálu). K románu se rád znovu vrátím, už ale těžko zažiju ten pocit, jako když jsem jej dočítal dlouho do nedělní noci se slzami v očích a pak nemohl spát, protože mi hlavu zaplnili Dex & Em. (10/10)... celý text

Čtyřicet dnů 2015, Franz Werfel

Příběh udatného boje Arménů, kteří se v létě 1915 vzepřeli nucenému vysídlení (ve skutečnosti vyhlazení), jsem otevřel po vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu letos v září. Další z položek dlouhého seznamu arménských národních traumat, přičemž genocida během první světové války je tím největším. Hrdý národ, který již ve 4. století přijal křesťanství a obýval rozlehlé oblasti Kavkazu a východní Anatolie, se ocitl rozdělený mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, kterou od konce 19. století uchvacoval turecký nacionalismus. Turci sice tvořili sotva polovinu populace, chtěli mít říši sami pro sebe a zejména radikální Mladoturci si stále častěji kladli otázku, zda "národnostní menšiny nejsou zbytečným zdrojem neklidu a jestli by nebylo nejlepší, kdyby vůbec nebyly". Stačila drtivá porážka osmanských vojsk, záminka o zradě a Arméni "padli do rukou vlastního státu", který se vší efektivitou zorganizoval první genocidu v moderní historii s organizovanými deportacemi, pochody smrti, koncentračními tábory v mezopotámské poušti a půldruhým milionem mrtvých. Franz Werfel (původně pražský Žid) knihu napsal, aby svědectví přeživších "vyrval říši mrtvých". Jaký paradox, že kniha vyšla v roce 1933, kdy se nacisté chopili moci a v následujících letech mladoturecké vynálezy dovedli k mrazivé dokonalosti při "řešení židovské otázky". To vše se ale ve Werfelově románu (bohužel) objevuje spíše okrajově, neboť jeho valná část se věnuje osudu několika tisíc Arménů z vesnic u Antiochie, kteří odmítli odejít jako ovce na porážku a rozhodli se genocidě čelit se zbraní v ruce a opevnili se na hoře Musa Dagh (příběh má historický základ a i proto byla kniha oblíbená třeba mezi obránci varšavského ghetta). Kromě statečnosti a hrdosti je to i příběh o lidské zabedněnosti, závisti, pověrčivosti a hašteřivosti, které dovedou zachvátit jakoukoliv skupinu lidí bez ohledu na to, v jakém se nachází nebezpečí. Venkovské a tradicionalistické prostředí s přirozenými autoritami kněží a několika málo vzdělanců se sráží s pařížským světem Gabriela a Julietty, kteří z něj vyrazili na výpravu za rodinnými kořeny, jež se však ukázala být smrtící pastí. Ústředním tématem je upřednostnění přežití skupiny před osudy jednotlivců, čemuž Gabriel obětuje vše, rozkročen mezi svou rodinu a svůj národ, uchvácený vojevůdcovstvím a zanedbávající strádající manželku a zvlčilého syna. Takových silných postav tam ale není mnoho (přeživší rodina pastora ze Zeitunu nebo dezertér Sargis Kilikjan, odkojený nenávistí k Turkům a vyhořelý celoživotním strádáním), většina jich jen figurky za hranicí karikatury, jejichž osudy (mnohdy rozepsané na mnoho stran) mi byly vlastně lhostejné. Všechno to střílení a hašteření na Mojžíšově hoře na hutných 750 stran úplně nevydá, kniha ale hlavně díky několika silným pasážím o dějinných událostech (např. rozhovor německého duchovního s Enverem Pašou nebo svědectví z tábora Dajr az-Zaur, jakési arménské Osvětimi) stojí za přečtení. (8/10)... celý text

Totální rauš – Drogy ve třetí říši 2016, Norman Ohler

Objevný pohled na historii Třetí říše jako jeden velký drogový rauš, kdy po impozantním vojenském rozmachu přicházela od podzimu 1941 čím dál hnusnější kocovina. Není to akademická historická práce, jako spíše pokus o vysvětlení dějinných událostí, které dává smysl vzhledem k farmakologické nadvládě Německa od 19. století (v laboratořích firmy Bayer dělilo jen pár dnů objev aspirinu a heroinu, který se přidával do sirupů proti kašli pro děti, hospodyňky zase čelily únavě pralinkami s obsahem pervitinu) a archivním záznamům Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella. Ten vůdci postupně podal - injekčně i perorálně - přes osmdesát substancí včetně silných narkotik jako kokain či eukodal. Ze zapřisáhlého abstinenta se v péči dr. Morella stal narkoman, jehož touha po "okamžité možnosti fungovat" z něj - zvláště po atentátu v červenci 1944 - udělala lidskou trosku s rozpíchanými pažemi nádražních feťáků, která v hlubinách bunkru ztratila veškerý smysl pro realitu. Tato část knihy je až fyzicky nepříjemná. Mimořádně zajímavé je vysvětlení, jak dokázal (početně i materiálně slabší) wehrmacht v roce 1940 převálcovat spojenecké armády a během měsíce dobýt Francii. Němci se přitom na západní frontě během tzv. podivné války do útoku nijak nehnali a odvážný plán generála von Mansteina na tankový průnik přes Ardeny byl odmítán jako sebevražedný. Umožnilo jej teprve nasazení pervitinu, díky němuž byli vojáci tři dny a tři noci bdělí a pancéřové divize generála Guderiana pronikly do hloubi francouzské obrany, která se z toho už nevzpamatovala. Blitzkrieg najednou dává smysl. Ztělesněním vojenského pádu Třetí říše pak byly kamikaze ponorky Seehund s posádkou mladých rekrutů, posilněných drogovým koktejlem testovaným na vězních ze Sachsenhausenu. (9/10)... celý text

Klub: Sexuální skandál ve Švédské akademii 2022, Matilda Voss Gustavsson

V roce 2018 jsem sotva zaznamenal zprávu, že Nobelova cena za literaturu nebude udělena kvůli jakémusi sexuálnímu skandálu. Tato kniha rekonstruuje, jak v říjnu 2017 - kdy explodovala kauza Harveyho Weinsteina a rozhořelo se hnutí Me Too - jedna mladá kulturní redaktorka začala pátrat po tom, zda není něco shnilého i ve státě švédském. A jeden drb se během měsíce rozvinul v investigativní text na titulní stránce deníku Dagens Nyheter, v němž 18 žen obvinilo přední postavu švédského kulturního života ze sexuálního obtěžování a v několika případech dokonce ze znásilnění. Jean-Claude Arnault sice neprorazil jako fotograf ani divadelník, založil ale proslulý stockholmský kulturní klub Forum a vzal si Katarinu Frostensovou, básnířku a hlavně členku Švédské akademie, skupiny 18 vyvolených (jen Švédů), kteří spolu s Nobelovou cenou propůjčují laureátům i celosvětovou literární nesmrtelnost. Arnault skrze svou ženu využíval akademii k čerpání peněz do své kapsy a k získávání vlivu, kterým se naučil uspokojovat svůj chtíč. Jak vystihla jedna z jeho obětí, světu umění se dokázal přiblížit jen tak, že "obtahoval kreativní ženy a vydíral je tím, že jim může zničit - nebo naopak nastartovat - kariéru". Přesto byly jeho vazby k dalším členům akademie tak úzké, že se instituce postavila k aféře čelem až po několika otřesech, které ji málem připravily o veškeré renomé. Za všemi těmi podrobnostmi a švédskými jmény vidím několik obecnějších sdělení. Za prvé, jaká je síla nezávislých médií, které dokážou dát hlas i bezejmenným, kteří si netroufají sami postavit mocným. Nakonec i v Česku máme podobnou kauzu, kdy dva novináři sesbírali svědectví několika dívek a posvítili na veřejné tajemství, že Dominik Feri je sexuální predátor. Za druhé, i sebevznešenější instituci nakonec tvoří jen lidé, co mají libůstky a vrtochy. Moc korumpuje, přičemž mocní ji často projevují právě sexuálním nátlakem. A za třetí, společenské elity jsou bohužel plné "upírů" jako Arnault, kteří sami nic nevytvořili a nedokázali, ale postupně se přisáli k úspěšným a vlivným, až stanuli po jejich boku. (8/10)... celý text

Mimochodem 2021, Woody Allen (p)

S nadhledem napsané vzpomínky "obchodníčka s chichotáním s vtipy o parkování, který byl z neznámých důvodů povýšen na filmaře" a přes padesát let točí se zběsilou kadencí jednoho filmu za rok. Jako kluk obdivoval ikony jako Groucho Marx (a desítky dalších komiků a herců, jejichž jména nám dnes nic neříkají), první dolary vydělal posíláním vtipů do novin a prorazil i jako komik, nakonec se ale proslavil svéráznými konverzačními filmy, natočenými jakoby líně, se scénami na jeden záběr a bez detailů, ale s osobitým humorem coby jediným způsobem, jak vzorovat vědomí smrtelnosti a nesmyslnosti lidského bytí. Ač nikdy nenatočil "velký" film ani neměl obří komerční úspěch, nepřehlédnutelnou postavou Hollywoodu se stal i proto, že snad v každém svém filmu ztvárnil roli neurotického intelektuála, chrlícího jednu vtipnou repliku za druhou. Vyprávění o jednotlivých filmech ale až tak zajímavé není a daleko více pozornosti poutá obšírné líčení války s Miou Farrow. Ač byl Woody Allen v oficiálních vyšetřováních očištěn, dodnes jsou živé představy, že znásilnil její nezletilé zaostalé (adoptivní) dítě a vzal si jej za ženu (Soon-Yi) a že obtěžoval její dceru Dylan (pro níž se stalo zdrojem obživy vyprávění příhody, jak ji měl jako sedmiletou v podkroví osahávat). Allen z toho všeho vychází sice jako podivín, ale přece jen uvěřitelněji než Mia, jež sbírá adoptivní děti jako plyšáky a toxicita z ní přímo prýští. Je to příběh o židovském klukovi z Brooklynu, jenž měl dost píle i štěstí a splnil se mu sen o koktejlech na Manhattanu, mohl točit filmy podle vlastních scénářů a obsazovat do nich krásné herečky a randit s nimi. A současně nostalgické vzpomínání na neopakovatelnou druhou polovinu 20. století, kterou dnešní progresivistická vlna touží zadupat do země spolu se všemi obyvateli tohoto skanzenu machismu, kolonialismu a nevím čeho ještě. Ostatně i Woody Allen je jedním z těch, koho "cancel culture" smetla. (8/10)... celý text

Život Vernona Subutexe 1 2023, Virginie Despentes

Vernon Subutex sice míval legendární obchod s vinyly, jeho slávu i zbytky peněz ale odvál čas a po vyhazovu z nájmu začíná odysea zpustlého bohéma po gaučích jeho zestárlých dávných známých. Nachází se mezi lidmi, jejichž životy jsou prodchnuty toxickými vztahy, alkoholem, drogami, násilím, nejistotou v bydlení i financích, nenávistí rasovou i třídní: "Nemyslel bych tolik na podřezávání zazobanců, co si žijou jak prasata v žitě jen proto, že mi všechno sebrali. Mně a lidem jako já." Autorka dobře ví, o čem píše (sama pochází z nuzných poměrů a prošla si drogami, prostitucí i hromadným znásilněním) a podává "zprávu ze dna" o Paříži, kde nemá místo Eiffelovka ani Musée d'Orsay. Sugestivně zvedá témata jako sociální nerovnost (a z něj plynoucí frustrace chudých vrstev se všemi negativními jevy jako násilí či závislosti) nebo stárnutí (které je často prostě jen smutné, pro muže i pro ženy). Drsně ukazuje tenkou hranici mezi sice nuznou, ale relativně pohodlnou existencí na podpoře v podnájmu, a tvrdým pádem do světa bezdomovců, který "se zřetelným zlomem oddělí od světa zdravých". Nespoutaným vyprávěním, současným jazykem a mimózním příběhem s myriádou obskurních postav (jako hudební novinářka Lydia Bazooka, expertka na kybernetický lynč Hyena nebo pornohvězda Vodka Satana) mi to spíše než Houellebecqa připomínalo Výkřik techniky od Thomase Pynchona. Až konspirační zápletka s kazetami se zpovědí zesnulé rockové ikony Alexe Bleache dává Vernonovi naději na spásu, a tak je důvod se těšit na druhý díl. (8/10)... celý text

Nesmrtelnost 1993, Milan Kundera

Nesmrtelnost jsem si záměrně uschoval v knihovně až na okamžik, kdy Milan Kundera zemře. Morbidní? Možná ano, ale zrovna on, který si tak rád s čtenáři hrál a poučoval je, by mohl takový kapric svému věrnému čtenáři odpustit, snad se nad ním i pousmát. Ambiciózní název dává najevo, že šlo o plánovaný pomník, kterým si Kundera přál vystoupat na literární nebesa a zapsat své jméno mezi velikány jako Goethe nebo Hemingway (kteří snad i proto na stránkách románu vedou hluboké disputace) - zkrátka naplnit "velkou nesmrtelnost" podle své vlastní definice. Každopádně je to jeho nejvíce vykonstruovaný román, nejvíce intelektuálně sebestředný, snad až pozérský. O čem je? "To se nedá vyprávět," říká autor o svém románu, jenž "radikálně uniká jakékoli iluzi pravděpodobnosti" a jehož postavy jsou sotva něčím více než "věšáky na myšlenky" a laboratorními myšmi, ponechanými napospas rozmarům literáta. Oč méně je zde příběhu, o to více se filozofuje. Kundera ale žádný filozof nebyl, spíše se zaštiťoval velkými jmény a přemítal nad lidským údělem. Člověk podle něj dovede ovlivnit máloco, jeho život utváří spíše náhoda – ať už jde o jeho tvář, rodinu, obraz v očích ostatních nebo to, kterou drobnou epizodou se (pokud vůbec) zapíše do paměti nebo dějin (jako nebohý Tycho Brahe, na nějž se nevzpomíná jako na pozorovatele hvězdné oblohy, jako spíše pro pověst o protrhženém močovém měchýři). Přes mnohé skvělé postřehy (třeba že "být absolutně moderní znamená být spojencem svých hrobníků") a skvělé scény poťouchlého profesora Avenaria (ať už "totálním oslem" nebo při propichování pneumatik) to byla Kunderova kniha, která mě - ač je u čtenářů nejlépe hodnocena - bavila ze všech nejméně. (7/10)... celý text

Slovensko 30 let poté 2022, Pavel Kosatík

Autor původně chtěl napsat fejetonovou knihu z cest po Slovensku, ale usoudil, že u sousedů teď "jde o všechno" a je třeba českým čtenářům shrnout, co se tam od revoluce událo. Pavla Kosatíka je vždy radost číst, když píše historické syntézy (jako výborné Slovenské století), tato kniha je ale poskládána hlavně z povrchních popisů politické "pěny dní" a černobílých soudů laického pozorovatele. Třeba hodnocení prezidentky Čaputové jako "ztělesnění úspěchu" je dost mimo, aspoň tedy v kontextu politického chaosu před letošními volbami (a jejího vlastního rozhodnutí ani znovu nekandidovat). Nicméně určitý přehled o vývoji Slovenska po roce 1989 tato kniha poskytuje. Zaznamenává třeba absurdní pád vlády Ivety Radičové v roce 2012, kdy Richard Sulík otevřel dveře návratu Roberta Fica kvůli tzv. eurovalu, který parlament stejně nakonec schválil. Prvky absurdity měl i Ficův výstup po vraždě Jána Kuciaka, kdy pod tlakem demonstrací podával demisi do rukou prezidenta Kisky celý vysmátý se slovy, že rozhodně nikam neodchází. Zachycuje i obludnosti jako justičního mafiána Harabina, otevřeného neonacistu Kotlebu v parlamentu nebo soudce a prokurátory na výplatní pásce mafiánů typu Kočnera. V posledních letech proběhly zásahy proti špičkám justice, policie i tajné služby, což je v Česku sice nepředstavitelné, ale je to skutečně zásluha vlád po Ficovi, že uvolnily vyšetřovatelům ruce. Celkově jsou to hodně zvláštní tři dekády, kdy slovenskou politiku určuje několik málo sveřepých a silných mužů, jimž ostatní nedokážou vzdorovat. A vliv na ni má i tradice zcela odlišná od té české, ať už je to "klanová" struktura společnosti nebo její přízeň vůči Rusku. (5/10)... celý text

Slovenské století 2021, Pavel Kosatík

Ač bylo 20. století převážně česko-slovenské, společný stát Češi vždy vnímali jako hlavně "svůj" a Slováky brali spíše jako statisty do počtu. Tato přehlíživost podrývala vzájemné vztahy od samého počátku. Pavel Kosatík se toho dotkl už v Českém snění (2010) a v této knize vypráví příběhy ze společné historie, které Češi neznají, a známým událostem dodává slovenský kontext. Slováci rozhodně mají několik státnických osobností. Charismatický důstojník francouzské armády M. R. Štefánik se zasloužil o vznik republiky zásadním způsobem (inicioval vznik legií a otevřel T. G. Masarykovi dveře k premiéru Briandovi) a jen jeho předčasná smrt a spory s Benešem zapříčinily, že se z něj stal "třetí vzadu" zakladatelského triumvirátu. Milan Hodža zase spolupracoval na plánech federalizace monarchie s Františkem Ferdinandem d'Este a po roce 1918 sloužil republice v řadě funkcí včetně předsedy vlády. Na Slovensku však nakonec převážila klerikální a nacionalistická politika zahořklého Andreje Hlinky, jehož nekonstruktivní opozice pomohla podkopat společný stát natolik, že se v krizi rozpadl. Toho už se "pán na Slovači" nedožil, jeho následovníci ("Tiso - Tuka, jedna ruka") však namísto nezávislého státu stvořili kolaborantský satelit, který platil nacistům 500 marek za každého deportovaného Žida... Na vojensky neúspěšném Slovenském národním povstání pak podle Kosatíka bylo nejvýznamnější, že se obyvatelstvo postavilo proti "svému" klerofašistickému režimu. Éra socialismu sice přinesla Slovensku hospodářský rozvoj, kýženou federalizaci ale nikoliv (i zásluhou Gustáva Husáka, který byl v roce 1954 odsouzen v procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, ale po roce 1968 se v čele státu postaral o to, aby z federace zůstalo jen slovo v názvu ústavního zákona). Když pak v lednu 1990 v parlamentu vypukla tzv. pomlčková válka, pro Čechy to byla v podstatě malichernost, pro Slováky však šlo o samotnou podstatu soužití ve společném státě. Tehdy vyvřel desetiletí trvající problém, že se Češi nikdy příliš nezajímali o to, co Slováci říkají a co chtějí. A protože tentokrát už společný stát nebyl (geo)politickou nutností a představitelé obou zemí nebyli zrovna jednoduché osobnosti, vydaly se každá svou cestou, ač si samostatný stát před volbami v roce 1992 přála sotva čtvrtina Slováků. (9/10)... celý text

Pražské vize 2018, Klára Brůhová

Kniha popisuje jedinečnou dobu formování dnešní tváře Prahy, nejprve modernizačními snahami ještě za monarchie (kdy došlo k asanaci židovského ghetta a podobný osud měl čekat celé historické centrum včetně Malé Strany) a následně nadšením z nové republiky, která poptávala reprezentativní vládní budovy i pomníky státnosti. Střetávaly se myšlenky na radikální přestavbu historického města se zárodky památkové péče a soutěžily mezi sebou historické a novátorské architektonické ideje. Odvážná řešení obvykle zůstávala na papíře, ale podněcují k zamyšlení, o kolik zajímavější mohla Praha být - například dostavba Staroměstské radnice v podobě jakéhosi zikkuratu z kovu a skla od J. Gočára (1908) nebo průkop Letnou s monumentální vstupní branou od J. Kouly (1897). Palackého náměstí mohlo být zastavěno úředními budovami v kubistickém stylu dle návrhu V. Hofmana (1913), ale nakonec zvítězila varianta B. Hübschmanna odkrývající pohled na Emauzy. Za nimi se zase mohly tyčit výškové budovy podle návrhu J. Havlíčka ze 40. let. Nákresy z architektonických archivů ožívají v povedených ilustracích, které je přenášejí do reality města. Mnoho odvážných projektů nebylo realizováno pro nedostatek peněz nebo odvahy, či je zastavily války. Některým částem Prahy tak dodnes "něco chybí", třeba náměstí Republiky by jistě vypadalo jinak třeba s originálním divadlem P. Janáka než se dvěma nákupními centry. Řada plánovaných staveb se realizovala až po roce 1945 (což už kniha nezachycuje). Praha se dočkala Nuselského mostu (ač není podepřen mrakodrapy jako v návrhu z 20. let na obálce knihy) i budov divadla a parlamentu v podobě Nové scény a Federálního shromáždění od K. Pragera. A komunisté zrealizovali i svou verzi snu o velkolepém památníku nad Prahou, žulový Stalin však na Letné vydržel jen sedm let... (9/10)... celý text

Sběratel světů 2008, Ilija Trojanow

Román utkaný ze všemožných příběhů, kultur a chutí Orientu, po kterém putuje Richard Francis Burton a pokouší se "splynout s davem" v Baródě, Sindhu i Hidžázu a později pátrá po pramenech Nilu ve východní Africe. Byl pravým opakem stereotypního Brita druhé poloviny 19. století, jenž si arogantně podmaňoval svět, hrál uprostřed džungle pólo a nechal se obskakovat sluhy jako sáhib. Burton se "štítil té mazlavé otupělosti života a existovala jen jediná možnost, jak nepromrhat svůj život: učit se řeči". Jako mladý koloniální důstojník v Indii pronikl tak hluboko do místních jazyků i zvyků, že splynul s prostředím a získával pro impérium informace jako špion, později v přestrojení dokonce vykonal pouť do Mekky (a vydal o tom knihu). Také do angličtiny přeložil Tisíc a jednu noc či Kámasútru a jako první běloch na objevitelské výpravě spatřil jezero Tanganika. Novodobým "sběratelem světů" je ostatně i sám Ilija Trojanow, jenž se sice narodil v Bulharsku a vyrostl v Německu, ale (podobně jako Burton) žil v Indii, vykonal hadždž a pěšky prošel Tanzanii. Mimoevropský svět ho zjevně ovlivnil a styl románu je zvláštní kombinací německé preciznosti a orientální rozvleklosti, různí se vypravěči i časové roviny, mísí se věcné vyprávění s poetickými a snovými pasážemi, až se čtenář někdy ztrácí jako bazaru kdesi v Arábii. Čtení to ztěžuje, občas uniká podstata příběhu, ale tak se zkrátka v těchto kulturách vypráví. V jádru románu je otázka, nakolik lze proniknout do světa jiných lidí, osvojit si jejich náboženské a kulturní zvyky a hodnoty. "Když přijmu identitu někoho jiného, pak mohu cítit, jaké to je být jím," říkal Burton jako člověk, jemuž se to snad povedlo. (8/10)... celý text

Lidská skvrna 2009, Philip Roth

Román o člověku, jenž v mládí vyzrál na "starou" americkou historii rasismu a segregace tím, že si vykonstruoval alternativní rodinnou historii a z černocha se stal potomkem ruských Židů. Takováto vědomá (nikoliv však legální) volba jiné rasy za účelem získání výhod je reálný historický jev zvaný "passing". Coleman Silk díky tomu mohl studovat (a později učit) na bělošských univerzitách, leč na sklonku slovutné kariéry jej doběhne "nová" historie, když jediný překroucený výrok vede k fatálnímu obvinění z rasismu. Kniha z přelomu milénia je překvapivě aktuální i po čtvrtstoletí, kdy politická korektnost metastázovala do "cancel culture" a postihla řadu známých osobností (třeba J. K. Rowlingovou za údajně transfobní výroky). Osou románu je otázka, kde je hranice mezi lpění na tajemství a životem ve lži. Silk sice překročil stín "negra", ale za jakou cenu? Zřekl se svých předků a lhal o svém původu ženě i dětem (které se proti všem zákonům genetiky narodily bílé). Když pak "zemře skandální smrtí jako nějaký bizarní outsider", je to smutná tečka za rozporuplným životem. Člověk zkrátka nikdy nemá dokonalou kontrolu nad vlastním životem a nikdy zcela nevyvrátí své kořeny. Kniha se mi ale nečetla snadno, kvůli Rothovu vodopádu slov a mnoha rozvleklým odbočkám leckdy uniká to podstatné. (7/10)... celý text

Hledání rovnováhy aneb Život soudce 2023, Tomáš Němeček

Tento otevřený knižní rozhovor je ideální pro každého, kdo se zajímá o život a názory člověka, jenž bude dalších deset let předsedou Ústavního soudu. Josef Baxa je jednou z mála všeobecně respektovaných autorit mezi českými právníky, byl totiž takřka u všeho podstatného, co se v tuzemské justici v posledních čtyřech dekádách odehrálo. Začínal v 80. letech jako trestní soudce, po roce 1989 se podílel na budování nového režimu jako soudce (při rozhodování o rehabilitacích) i funkcionář (jako místopředseda plzeňského krajského soudu a později náměstek několika ministrů spravedlnosti v čele s Otakarem Motejlem). V roce 2003 pak využil unikátní příležitosti vybudovat "nový soud bez zátěže z minulosti", vsadil na mladší generaci právníků a dnes je Nejvyšší správní soud ozdobou justice a Baxovou největší zásluhou. Ve vztahu k fungování justice je orientovaný na výsledek, tedy aby se soudci neuchylovali při "vyřizování věcí" k formalismu a alibismu, nýbrž aby účastníkům "srozumitelně vysvětlili, zda jsou v právu nebo ne, a pokud nejsou na správné adrese, kam tedy mají jít". A jako "právní romantik" rád vypráví o tom, s kým by se soudci (ne)měli stýkat nebo o tom, že rozsudky by měla být radost číst. Jenže sám Baxa ve své kariéře pravidla leckdy překračoval. Vzpomíná třeba na to, jak už tři měsíce před jmenování soudcem vedl jednání a vyhlašoval (trestní!) rozsudky pod jménem svého kolegy, jak se při skandálu na plzeňských právech přimlouval u vedení fakulty (kterou spoluzakládal) za svou dceru nebo jak těsně unikl kárnému řízení za souběh soudcovské a náměstkovské funkce. Toho rozporu si ale sám je vědom a nevyhýbavě říká, že už by nezopakoval některé věci, které byly systémově špatně: "Tehdy jsem si říkal, že přece máme dobré úmysly. Jenže zákony a zvyklosti se mají vytvářet pro špatné počasí - právě proto, aby je nezneužil někdo se zlými úmysly." Pro mě je Josef Baxa jednoznačně pozitivní postavou, ale zdaleka ne všichni uchazeči o vysoké pozice (nejen v justici) jsou ze stejného těsta a uvědomují si, že "čím větší moc a vyšší postavení, tím uměřeněji se s tím musí zacházet". (10/10)... celý text

Putinova válka 2023, Michal Kubal

ČT má reportéry na Ukrajině nepřetržitě od začátku invaze, díky čemuž přináší bezprostřední postřehy a příběhy, které přibližují válečnou realitu daleko lépe, než rutinní zprávy o dobytých vesnicích a ztrátách na životech a technice. Velmi dobře funguje i knižní podoba ve formě kroniky, zachycující dění v roce 2022. Z něj sice Ukrajina vyšla pobořená a s nespočtem uprchlých, zabitých a zraněných obyvatel, avšak s narovnanou páteří jako hrdá země, která se ubránila snaze Moskvy o bleskovou "speciální vojenskou operaci" a instalaci loutkové vlády. Nepovedená invaze v očích Ukrajinců zbavila Rusko aury neporazitelné velmoci a sovětskou mentalitu podřízenosti vystřídalo odhodlání zbavit vlast okupantů. Zaujaly mě dva konkrétní vjemy z války. David Borek v dubnové reportáži z okolí Kyjeva popisuje, že vůní války pro něj je "intenzivně štiplavé aroma borovic, rozštípnutých explozemi granátů" v lesích kolem satelitních městeček jako Buča a Irpiň, kam se lidé z metropole hojně stěhovali a dnes jsou synonymy masakrů okupantů na civilistech... Pavel Polák si pak při červencové návštěvě Oděsy všímá, že zvukem války pro něj je "nepříliš hlasité kvílení sirény", která se rozezní ve všech městech v trajektorii každé rakety vystřelené Ruskem. Jenže zní pětkrát denně půl roku, lidé už neběží hned do krytu a dál se koupou v moři (ač je plné min). Nerozvážnost? Snad ano, ale "lidé se i v nejhorších podmínkách pokoušejí žít dál, protože nic jiného jim nezbývá". Válka nakonec znamená hlavně hodně tvrdé práce pro všechny - vojáky, zdravotníky i novináře, kteří se ocitají v nebezpečných a emočně vypjatých situacích. Jen pár dnů předtím, než si Michal Kubal pořídil památné selfie po rozhovoru s prezidentem Zelenským, byl svědkem pohřbu dvouletého chlapce, jenž zemřel pod troskami domu zasaženého ruskou raketou... Knihu obohacují i pohledy na válku z "domovských štací" zpravodajů v Polsku, Německu, Izraeli či Turecku. Karel Rožánek pak doplňuje ponurý obraz Ruska se zmanipulovanými volbami, zatýkáním a strachem z mobilizace. (8/10)... celý text

Operace Rath 2015, Radek Kedroň

Je zajímavé si připomenout přelomovou kauzu, která otřásla českou politikou poté, co v květnu 2012 detektivové zadrželi hvězdu sociální demokracie s krabicí vína se sedmi miliony korun. Za ty roky sice v paměti utkvěly různé střípky (jako rozplývání se nad "hezky žluťoučkými" penězi nebo Kottovo motto "můžeš chlastat, můžeš krást", kterým si nadepsal svůj korupční notes), ale v této knize Radek Kedroň podrobně zachytil celou kauzu včetně neznámých detailů z vyšetřování. Manévry s umístěním policejních štěnic do kanceláří a obydlí podezřelých, utajování případu před kolegy a nadřízenými kvůli obavám z úniku informací, úpal z dlouhého sezení v rozpálené dodávce, kam byly přenášeny prostorové odposlechy... Dvojice kriminalistů Šebková & Ševcovic odvedla brilantní práci a pak další roky trnula, zda se na konci soudního ping-pongu nebude smát Rath a jeho korupční kumpáni. Kniha je z roku 2015, kauza však pravomocně skončila až o čtyři roky později (a to jen její první větev) po zásahu senátu Pavla Zelenky na vrchním soudu, který shodil ze stolu veškeré odposlechy a spolu s nimi i řadu skutků z obžaloby. Tresty se tím snížily a hlavní aktéři sice strávili pár let ve vězení, ale majetkové sankce postihly jen zlomek lupu ze středočeských stavebních a zdravotnických zakázek... V tomto ohledu je kauza Rath skutečně "nechutnou žvýkačkou bez jasného konce a katarze", jak to autor nazval v podcastu Vinohradská 12 poté, co byl exhejtman v lednu 2022 propuštěn na podmínku. Na kolika radnicích nebo hejtmanstvích fungoval podobný systém organizované korupce z předražených veřejných zakázek...? Kniha každopádně dobře ukazuje podstatu případu, vyvrací nesmysly v obhajobě obžalovaných a obnažuje i jejich charaktery - malicherné obavy, aby miliony ve sklepě nechytily plíseň, Rathovu absolutní hamižnost při řízení kraje nebo jeho vršení obstrukcí v soudním řízení, kdy mu nebylo trapné vůbec nic, aby oddálil nevyhnutelné. I když má justiční výsledek kauzy k přesvědčivosti daleko, veřejnost si názor na charakter aktérů může udělat sama. (8/10)... celý text

Děti nade vše 2021, Delphine de Vigan

"Někteří rodiče si neuvědomují, že se jejich dítě narodilo s vlastním právem na zobrazování, a chovají se, jako by ho vlastnili." Tato kniha je o jedné rodině, která nejenže práva svých dětí nechrání, ale naopak je zneužívá k vlastnímu prospěchu. Mélanie je dcerou své doby, vyrostla na televizních reality show typu Big Brother a plynule přešla na sociální sítě, kde mnozí sdílejí ze svého života úplně vše. Když se jim narodí děti, začnou sdílet i je. Přicházejí lajky a nabídky spolupráce, z mámy se rázem stává "mama influencerka" a na podpisy jejích ratolestí se v nákupních centrech stojí fronty. Je to svět povrchnosti, sebestřednosti, konzumu, hamižnosti. Příběh je spíše schematický a postavy poněkud ploché (policistka Clara působí čistě jako protiklad Mélanie a katalyzátor děje, stejně jako zápletka s únosem Kimmy), cílem totiž zjevně bylo především upozornit na tzv. sharenting, který sice může rodičům přinést slávu a peníze, ale jejich děti může poznamenat na zbytek života. Bude jen dobře, poodkryje-li tato kniha toxický svět, který většině společnosti zůstává skrytý za algoritmy sociálních sítí kdo totiž nemá malé děti, takový obsah nejspíš nikdy neviděl. A ono to přitom existuje, i u nás v Česku. (8/10)... celý text

Impérium 2018, Ryszard Kapuściński

"Nikde žádná cesta, jen strašné hory a soutěsky." Slova z putování po Transsibiřské magistrále v 50. letech charakterizují onu ledovou zemi bez konce, které dovede vládnout jen neomezená moc Impéria, které se orientální člověk absolutně podřizuje. Moc má až sakrální charakter, ať už za cara nebo Stalina (a dnes Putina), a když jej za Gorbačova ztratila a přiblížila se lidem, Sovětský svaz to nepřežil. A právě ve zlomových letech 1989 až 1991 jej procestoval legendární polský reportér Ryszard Kapuściński a zachytil poslední chvíle, kdy nekonečné a nehostinné Rusko, kulturně bohatý a divoký Kavkaz, úrodná Ukrajina i vyprahlé středoasijské republiky tvořily jediný, absurdně rozlehlý stát. Sovětský komunismus dovedl k dokonalosti kulturu neúcty ke všemu kulturnímu a duchovnímu, jakož i koncept "zbytečné krutosti". Bolševický režim mj. z milionů "bezprizorných" ve 30. letech vybudoval nezastavitelnou byrokratickou mašinerii perzekucí tajné policie, politických procesů, poprav a především sadistických arktických gulagů. Už z těch názvů jde mráz po zádech - Vorkuta! Kolyma! Pro miliony lidí byl Nogajevův záliv u Magadanu stejným symbolem jako železniční rampa v Osvětimi - byla to brána do říše smrti. A kdo tam přece přežil, ten nebyl už nikdy tím, kým býval předtím, protože viděl věci, co by člověk nikdy vidět neměl... "Přemýšlel jsem o strašlivé neužitečnosti utrpení. Velká část lidských zážitků, ta nejbolestnější a nejtěžší, po sobě nezanechá stopy. Kdyby bylo možné spojit energii utrpení, kterou ze sebe vydaly miliony lidí, a proměnit ji v tvořivou sílu, dala by se z naší planety stvořit kvetoucí zahrada." Dějiny v Rusku vždy kráčí velkolepěji a surověji, jak je vidět třeba na příběhu chrámu Krista Spasitele v Moskvě, který byl postaven jako triumf carské moci po vítězství nad Napoleonem, za Stalina byl stržen a po pádu komunismu opět obnoven. Nebo na osudu Aralského jezera, připomínající pád civilizace kolem náhle vyschlé řeky Uzboj v 17. století, tentokrát však nikoliv jako důsledek přírodních změn, nýbrž lidské nenasytnosti a lhostejnosti. (10/10)... celý text