Život Vernona Subutexe 2 přehled

09.08.2024

Úplně nejvíc se mi líbí pravdivost, která z knížky čiší. Jak tak čtu, docházím k názoru, že je to to nejtěžší, co do příběhu dostat. I přes svoji bezútěšnost dává naději, což bych od knížky takového stylu nečekala, a o to víc to oceňuju. Krásný překlad, určitě dal práci.

30.07.2024

Komentář k prvním dvěma dílům. Líbí se mi, že je každá kapitola přizpůsobená postavě, na kterou je zrovna navázané polyfonní vyprávění (všechny pak spojuje sarkastický podtón), ale jinak nemůžu říct, že bych byl z čistě literárních kvalit textu, z jeho syntaktické a kompoziční výstavby u vytržení. Zejména první kniha je ke konci, kdy jedno neštěstí střídá druhé, krapet monotónní. Víc oceňuju, jak se autorka dokáže napojit na potřeby a prožívání lidí z různých sociálních vrstev, s různým kulturním kapitálem a ideologickým zázemím, na frustrovaného krajního pravičáka, progresivního intelektuála přesvědčeného, bývalou pornoherečku i člověka, který spadnul na dno, o všechno přišel a úplně se tím změnilo jeho vnímání toho, co je „normální“. Ke všem přistupuje bez opovržení, s respektem a upřímností, se snahou pochopit, co jedince v daném postavení žere nebo rajcuje, proč se cítí být zrazen systémem, proč nesnáší muslimy, zbohatlíky nebo osoby opačného pohlaví.

Tím, a taky víc evokativním a citlivým psaním, se Despentes liší od mizantropického Houellebecqa, k němuž bývá přirovnávána. Spíš v jejím psaní vnímám ozvuk balzakovského kritického realismu nebo zolovského naturalismu, zejména při líčení živoření na společenské periferii. Díky schopnosti podívat se na život očima lidí zastupujících různá patra francouzské (nebo obecně pozdně kapitalistické) společnosti, a při tom neztratit ostrý humor a nezabřednout do sentimentu, Despentes zároveň skládá rozmanitější portrét dnešní Francie a problémů, se kterými se potýká, ať jsou to rasové a třídní příkopy, chudoba, šovinismus, násilí na ženách, osamělost, gentrifikace nebo vliv toho všeho na duševní zdraví národa.

V něčem její ponor do zastrčených uliček a myšlení ztroskotanců připomíná terénní výzkum, sběr dat přímo v ulicích Paříže, kdy jsou sociologické portréty jednotlivých respondentů nosnější než příběh, který společně vytvářejí a který je stále přitaženější za vlasy (resp. stále víc čerpá z pulpového čtiva, které má autorka zjevně ráda). Ale proč ne – právě jako praktická ukázka toho, jak nepředsudečně, s ohledem na různé jejich rozpory myslet a psát o lidech, nad nimiž máme tendenci si s odporem odfrknout, je to extrémně cenné.