kristleko přečtené 277

Serotonin 2019, Michel Houellebecq

Opět je to román o lásce, lidských selháních a o hořkosti z roztrženého vztahu, který nejde poslepovat nazpět. Houellebecq tepe dnešní hédonistickou společnost, která zdánlivě dává člověku křídla a nekonečné možnosti, ale ve skutečnosti ho může snadno zničit. Podobně jako kapitalistická ekonomika permanentního růstu a zisku devastuje jak poctivé zemědělce, tak přírodu a krajinu. A právě téma zemědělství propojuje osobní a společenskou rovinu románu. Florent-Claude je agrární analytik, který se definuje jako západní muž středního věku, který se v těžkém zklamání z profesního i osobního života rozhodne zmizet z očí světa a rekapituluje, proč „umírá smutkem“, i když mu z materiálního hlediska nic nechybí. V rámci „loučení se svým libidem“ vzpomíná na dvě ženy, Kate a Camille, které „mohl učinit šťastnými“, ale nestalo se tak z vesměs stupidních důvodů. Setkává se i s Claire, pro kterou byl jediným mužem, jenž miloval opravdu ji, a ne její byt… Příběh vztahu s Camille je hořký jako žluč a v závěru Florent-Claude pochopí, že ne vše se zahojí, že nedokáže změnit běh věcí, že mechanismy neštěstí jsou silnější, že se nikdy nesetká s Camille a že „umřou sami, nešťastní, každý ve svém koutě“... Jeho určitým protipólem je Aymeric, kamarád ze studií a potomek šlechtického rodu, který se ale namísto rozmnožování zděděných majetků snaží uživit poctivým zemědělstvím. Jenže „čím víc se snaží dělat všechno, jak se má, tím hůř na tom je“, takže to nakonec prostě vzdá. Spektakulární obraz ozbrojené občanské neposlušnosti zoufalých farmářů, která nevyhnutelně končí tragédií, je mrazivým připomenutím, co může vzejít z nahromaděné frustrace a bezmoci, které dřímou hluboko v naší společnosti a mají potenciál ji rozvrátit. Houellebecq ve svém asi nejdepresivnějším románu varuje, že jestli se máme v dnešní době něčeho bát, je to emoční vyprázdněnost, epidemie zatvrzelých srdcí. Abychom si jednou při pohledu do minulosti neříkali, že ten život „proběhl kolem nás, aniž nám nějak pokynul, elegantně, nenápadně a vyložil nové karty – jednoduše se od nás odvrátil; vážně, viděno zblízka jsme toho zas tolik neprožili“. (9/10)... celý text

Dar Ašera Leva 2003, Chaim Potok

Co všechno může způsobit jedna rodinná návštěva na pohřbu strýčka? Děj se posunul o dvě dekády, Ašer se jako malíř proslavil po celém světě, ale žije ve francouzském exilu, protože jeho chasidská komunita doma v New Yorku mu stále neodpustila jeho „kacířské“ obrazy. Svět se změnil a doba se posunula, ale chasidé ne. Ašer už neřeší dilemata dětství a dospívání, kdy si musel vybrat mezi tradicí (vírou, rodinou a komunitou) a svým talentem, nýbrž daleko „dospělejší“ problémy a dilemata. Jak naložit s fascinující sbírkou moderního umění, kterou po sobě zanechal strýček-zlatník? „Obětovat“ vlastního syna komunitě coby „náhradu“ za sebe, který ji kdysi „zradil“? Je vůbec možné smíření s vlastním otcem, který synův talent nikdy nepřijal? (Není.) Děj se posouvá velmi pomalu, styl je místy velmi kontemplativní, plný metafor, hádanek (např. proč je „dlouhá cesta, která je jistá, lepší než krátká, která jistá není“) a různých myšlenek ze světa judaismu i světa umění. Zdá se mi, že je to spíše takový dovětek k prvnímu dílu příběhu o Ašeru Levovi než plnohodnotné pokračování, a to přesto, že je o dobrých sto stran delší. (7/10)... celý text

Jmenuji se Ašer Lev 1996, Chaim Potok

Chaim Potok měl výjimečný um vyprávět příběhy z prostředí, které je modernímu evropskému čtenáři zcela vzdálené, které však ukazují na určitou univerzálnost lidského bytí. Jinými slovy, dospívání nadaného malíře v rodině chasidských židů nakonec může být podobně složité jako dospívání zázračného fotbalisty v rodině univerzitních profesorů. Potok velice lidsky a chápavě popisuje napjatý rodinný vztah Ašera a jeho otce, který je natolik zaslepen svým politickým posláním pro náboženské hnutí, že není ochoten si připustit, že by jeho jediný syn mohl jít zcela jinou životní cestou – sice ho má rád, ale zároveň jeho talentem hluboce opovrhuje. Přitom moudrý rebe dobře chápe, že každý člověk může mít jiný talent, ale je důležité, aby zůstal dobrým člověkem (zde ladovským chasidem). Ta rodinná linka knihy je nejsilnější, kdy je Ašer od dětství pronásledován bujnou imaginací, kterou rozvíjí politický a náboženský svět, v němž žijí jeho rodiče – v živých barvách vidí ruské židy na Sibiři, mrtvého Stalina v rakvi, stejně jako později vidí svou matku, doslova ukřižovanou v okně utrpením a zoufalstvím z napětí v rodině, smrti bratra, věčného cestování jejího manžela… Kniha v závěru mocně graduje, kdy vše vyvře na povrch: „Otočil jsem se k obrazům zády a zavřel jsem oči. Už jsem nevydržel dívat se na dílo vlastních rukou a vědět, jakou bolest zanedlouho způsobí lidem, které mám rád.“ Poselství knihy je pak jasné, ale nesmírně bolestivé: „Ašer Lev maluje dobré obrazy a ubližuje lidem, které má rád. Buď tedy velkým malířem, Ašere; to bude jediné ospravedlnění za bolest, kterou způsobíš.“ Kromě toho však i tento Potokův román nabízí až intimní vhled do fungování rodin amerických ortodoxních židů a v neposlední řadě i řadu zajímavých postřehů o výtvarném umění. Třeba tento: „Vstupuješ do náboženství zvaného malířství. Jenom ten, kdo ovládl tradici, se může pokusit něco k ní přidat nebo se proti ní vzbouřit.“ (10/10)... celý text

Mefisto 1984, Klaus Mann

Podtitul „román jedné kariéry“ shrnuje nejsilnější stránku knihy – nadčasový portrét bezpáteřního kariéristy, který „je uvězněn ve své ctižádosti jako ve vězení“ a jde přes mrtvoly, aby dosáhl svého. Hendrik Höfgen ztělesňuje lidskou odpornost a až zvrácené, hraniční zlo. Totalitní režim tyto vlastnosti jen umocní, ale takovýchto psychopatických a bezpáteřních kreatur je i dnes mezi námi habaděj… To ale neznamená, že by dobové zakotvení románu bylo nevýznamné, naopak. Mann skvěle vystihl dusnou atmosféru Výmarské republiky a následnou politickou i morální zkázu celé země po nástupu nacistů v roce 1933 (kdy autor z Německa emigroval). Román je „příběhem ze současnosti“, psaný několik let před válkou i holocaustem, a přesto zločinnost nacismu popsal až jasnozřivě. Příběh je o to silnější, že se skutečně udál, přičemž inspirace životní cestou Mannova švagra Gustafa Grüdgense byla tak silná, že se autor vydání v rodném Německu nedožil (kvůli odporu Grüdgensových potomků a právních sporech až před německým ústavním soudem mohla kniha legálně vyjít dokonce až v 80. letech). V samotném příběhu Hendrika Höfgena lze vysledovat plejádu charakterových vad a patologických vlastností jako např. vymyšlené (vznešenější) jméno nebo skrývaný, ale o to silnější sexuální fetiš. Höfgen si sice dobře uvědomuje, že se zaprodal novému režimu, ale je „hysterický štěstím“ ve chvíli, kdy má úspěch ve své životní roli Mefista a zároveň se těší přízni pohlavárů nové moci. Jeho pakt s ďáblem však nevyhnutelně vede k absolutnímu rozpadu osobnosti a uměleckému úpadku, ztělesněném rolí Hamleta v „nordické verzi“ slavného dramatu. Höfgen sice chlácholí sám sebe tím, že „uprostřed nepřítelova tábora zevnitř podrývá jeho moc“, ale ono to takto nikdy nefunguje, taková skvrna na člověku ulpí až do smrti. (10/10)... celý text

Velký sešit 2014, Agota Kristof

Zvláštní kniha, těžko se komentuje. Existuje názor, že dobré umění je jen to, které je pravdivé a které vychází z nitra autorovy vlastní osoby a životní zkušenosti. Z výborného doslovu Jana Machonina k této knize jsem pochopil, že Agota Kristof to viděla velice podobně – odmítala napodobování jiných autorů a vyvinula unikátní strohý styl, v němž „vše je na svém místě, nic není lživě sentimentální, falešné, prázdné“. A přesně takové je i vyprávění těch tak zvláštních dětských hrdinů, kteří si čas na maďar-ském venkově během války krátí různými „cvičeními“, při nichž se řežou do stehen a polévají rány lihem, žebrají nebo přitloukají žáby hřebíkem k prknu. A kromě toho „studují“ se slovníkem v ruce a své zážitky zapisují do velkého sešitu: „Musíme popisovat, co je, co vidíme, slyšíme, co děláme. Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů.“ Není to jediná kniha o dětech, které rodiče ukryli u příbuzných nebo známých na venkově, aby tam přečkaly hrůzy války, jen aby prožily ještě daleko horší věci, než které je mohly potkat ve městě… Je však pozoruhodná tím, jak syrově ukazuje, že děti jsou schopny se velice rychle přizpůsobit změněným okolnostem a z vymydlených maminčiných mazánků se stát malými predátory ve zlém a zákeřném světě. Jinými slovy, v časech krutosti je přizpůsobení jedinou cestou k přežití. Což je dost brutální postřeh ženy, která otřesnou realitu války na venkově jako dítě sama zažila. (8/10)... celý text

Ku-klux-klan: Tady bydlí láska 2017, Katarzyna Surmiak-Domańska

Kniha velice zdařile kombinuje reportáž přímo ze sjezdu jedné z odnoží současného Ku-klux-klanu v Arkansasu s epizodami z historie amerického rasismu. Řekl bych, že KKK je takovým černým svědomím Ameriky samotné, protože jí vždy připomínal, jaká byla ještě před několika lety – vždyť až do poloviny 19. století bylo v USA legální otroctví a do 60. let minulého století byla akceptována rasová segregace. Všechny tři generace KKK primárně reagovaly na překotné společenské změny a je až neuvěřitelné, jaký kult se stal z původně neškodné zábavy pár znuděných konfederačních vojáků po občanské válce a kolik lidí to stálo život. Historická a současná rovina knihy se prolínají, ta první je však výrazně nosnější – lze ji v podstatě shrnout, že dnešní postavení amerických černochů je logickým důsledkem nejrůznějších rasistických právních instrumentů – otroctví, leasing vězňů, tzv. zákony Jima Crowa, lynč nebo segregace. Autorka to přitom plasticky dokládá na sledovaných dobových případech (od Mary Phaganové přes příběh filmu Hořící Mississippi až k O. J. Simpsonovi). Oproti dobám, kdy Washingtonem pochodovaly desítky tisíc přívrženců KKK nebo kdy byl každý správný jižanský šerif členem KKK, jsou jeho dnešní odnože spíše sborem extremistů a životních ztroskotanců, zároveň však výnosným byznysem pro jejich vůdce. Druhá rovina knihy není jen cestou do myšlení přívrženců KKK, ale možná spíše do duše obyvatel Biblického pásu, kde se ve dvoutisícovém městě pohodlně uživí přes sto kostelů. I tak člověku běhá mráz po zádech, když ve městě Harrison, kde byli černoši na počátku 20. století vyhnáni a stalo se z něj "sundown town", kde se po setmění nesměli černoši zdržovat, i dnes slyší věty jako "Já mám Hitlera rád", nebo když jeden přívrženec KKK autorce vysvětluje, proč by se s ní nemohl nikdy bavit, kdyby byla černoška: "Pochop to, já jsem rasista! To není sranda. Nemůžu dovolit, aby můj syn viděl, že mluvím s černoškou jakoby nic. Že je to normální." (9/10)... celý text

Všechny jejich lži 2017, Tuvia Tenenbom

Tuvia Tenenbom procestoval USA ještě v době, kdy byl Donald Trump všeobecně považován za excentrika, který nemá v republikánských primárkách sebemenší šanci, a jeho specifický žánr „politicky nekorektní reportáže“, založené na neustálé interakci s lidmi, nabízí hodně pestrou přehlídku nejrůznějších tváří dnešní Ameriky, která je plná vtipných a ironických postřehů. Amerika je podle Tenenboma rasistická a nenávistná, společnost je rozdělená a segregovaná – hodně smutné jsou třeba jeho rozhovory s „barevnými“ lidmi z ghett, kde vládnou násilné gangy a politici o ně nejeví sebemenší zájem, včetně prvního „barevného“ prezidenta v amerických dějinách... Americké společnosti pak vládne politická korektnost, která vede k neupřímosti a pokrytectví, citlivá témata se cenzurují a tiskoví mluvčí politiků dávají novinářům falešné vizitky, aby je už nemohli kontaktovat. Byť je Tenenbom až moc vysazený na to, že všichni mají podporovat Izrael, pozoruhodný je jeho postřeh, že všichni Američané, kteří věří v klimatickou změnu, jsou zároveň pro-palestinští. Těžko říct, jestli je dnešní Amerika opravdu „tavicím kotlíkem zkyslých hroznů, smíchaných s pizzou a asfaltem“, každopádně však není namístě si ji idealizovat, jakkoliv je stále lídrem svobodného a demokratického světa. (9/10)... celý text

Wittgensteinův synovec 2005, Thomas Bernhard

Autobiografická novela o Bernhardově přátelství s Paulem Wittgensteinem, jehož strýc Ludwig dosáhl vrcholu v dějinách filosofie, zatímco on dosáhl na vrchol v dějinách šílenství (píše Bernhard). Je to zvláštní příběh zajímavého, inteligentního, vzdělaného a kulturního člověka, jemuž však duševní choroba nedovolila normálně existovat a stále častěji jej přiváděla do bezútěšného prostředí ústavů pro choromyslné. Zároveň ale bylo okouzlující, jak svobodně Paul ve světlých momentech žil a jak využil ohromný majetek zděděný po patricijských předcích, cestoval do Paříže, Londýna, Říma, proléval své útroby nejdražším šampaňským v Café Sacher, chodil denně do vídeňské opery, rozhazoval šilinky lidem na vídeňských ulicích… Je to taková zvláštní sonda do života a myšlenkového světa dvou vídeňských intelektuálů, kteří si byli blízcí i proto, že oba bojovali jak se svým chatrným zdravím (Bernhard málem zemřel na plicní onemocnění), tak i s malostí Vídeňáků a Rakušanů vůbec. Je to vlastně kniha o touze žít, byť její hrdinové jsou poněkud jiného ražení, než jsme u takových příběhů zvyklí. Kdo má Bernharda (nebo Vídeň) rád, bude myslím spokojen. (9/10)... celý text

Hold Katalánsku 1991, George Orwell (p)

Orwell sepsal své zkušenosti bezprostředně po návratu ze španělské občanské války, v níž bojoval za milice POUM nejprve v zákopech aragonské fronty proti fašistům a pak v Barceloně proti vládním gardistům, ovládaným komunisty. Kniha je pozoruhodná hlavně zcela upřímným popisem stavu vládních vojenských jednotek, které přes amatérismus a naprostý nedostatek zbraní, munice i tabáku vzdorovaly přes dva roky frankistickým vojskům. To je první postřeh, že různé milice v této válce si nezaslouží posměch, byť byly slabé a dezorganizované. Druhý postřeh se týká vojenského života – v každé válce, co je svět světem, jsou vojáci zavšivení, je jim zima, mají hlad… a to vše vnímají více, než nepřítele nebo snad vyšší politický smysl války, fyzické nepohodlí totiž vždy převáží nad vším ostatním. Třetí postřeh se týká popisů boje, kdy si Orwell v divoké palbě čte v zákopu detektivku, střelbu a házení granátů na nepřítele líčí jako zábavu, nebo když popisuje, jak byl zasažen kulkou do krku – vše je velmi lidské a upřímné. Čtvrtý postřeh je politický – jak svět nechal ve Španělsku vyhrát fašisty, aby se po světě nešířila komunistická revoluce (přitom komunisté byli paradoxně nejvíce protirevoluční silou v té době ve Španělsku coby pátá kolona Sovětského svazu). Pátý postřeh je asi nejsilnější a Orwell jej rozvinul v eseji Ohlédnutí za občanskou válkou (1943) i dalších knihách – odpor proti ideologiím, které znemožňují diskusi, a proti propagandě: „Jednou z nejotřesnějších věcí na válce je to, že veškerá propaganda s celou tou nenávistí a lží pochází od lidí, kteří nebojují.“ Zatímco milicionáři POUM krváceli na frontě, komunis-tické noviny o nich psaly, že jsou zakuklení fašisté. A právě politické spory vládnímu táboru nakonec prohrály celou válku… (8/10)... celý text

Snídaně u Tiffanyho 1969, Truman Capote

Jaký to příběh se skrývá za jménem na dopisní schránce „Slečna Holiday Golightlyová, cestovatelka“! Capote v podstatě přenesl do New Yorku padesátých let minulého století motiv známý už třeba z Paní Bovaryové – honba za pozlátkem z časopisů, omámení cestopisy, touha po nespoutaném velkoměstském životě i s těmi snídaněmi u Tiffanyho. Holly je takový ten typ holky, do které se každý zamiluje, ale za vší tou roztomilostí a odzbrojující přímočarostí se skrývá i hodně naivity a povrchnosti, kdy to podstatné uniká – jak si ostatně po dojemné závěrečné scéně s kocourem uvědomí i sama Holly: „Nevědět co je moje, dokud to nezahodím.“ Jak výstižně napsal Igor Hájek v doslovu: „Vrstvami dokonale uplatněného velkoměstského líčidla postupně prohlédá podoba mile přirozené holky odkudsi z texaského Zapadákova, dojemně opuštěného lidského vrabce, který k nikomu a ničemu nepřipoután třepetavě přelétá z místa na místo a nepozoruje ani, že ho podvědomá touha po nikdy nepoznaném bezpečí a jistotě může zavést do blaženého útulku klece.“ Není vlastně jasné, jak příběh té zvláštní slečny skončil, ale v kleci to určitě nebylo. A není to nakonec lepší než zůstat po celý život kdesi na texaském venkově, od čtrnácti let jako sirotek provdána za zvěrolékaře s pěti dětmi...? (9/10)... celý text

Podzemní železnice 2018, Colson Whitehead

Čau uprchlíci! 2018, Tuvia Tenenbom

Tuvia Tenenbom projel v roce 2016 autem Německo, v té době zavalené více než milionem migrantů. Je to pozoruhodné svědectví, hlavně kvůli čistě reportážní technice, kterou autor používá – chce se zkrátka bavit s lidmi, ať už jde o uprchlíky, běžné Němce, politiky (Gregor Gysi či Frauke Petryová) nebo pracovníky neziskovek, při rozhovorech s nimi pak umí být velice neodbytný a nekorektní. Výsledný text je na jednu stranu velice vtipný, Tenenbom však problémy nezlehčuje, spíše obnažuje témata, která oficiálně nikdo neřeší (nebo se to nehodí přiznat). Jádrem knihy je postřeh, že „Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. To, čím si uprchlíci procházejí v táborech – ať už je to nekonečná nuda, hrůzostrašné bitky na nože, rozbité záchody, nechutné jídlo, přidělování včerejších nepřátel na jeden pokoj nebo absence hygieny, to všechno tyhle lidi ovlivní na celý život. Ano, Německo možná zachránilo jejich těla, ale zabíjí jejich duše.“ Dost pak mrazí z rozhovorů s těmi migranty, kteří nasypali do kapes pašeráků cestou na Západ veškeré své úspory a teď doslova hnijí kdesi v uprchlickém zařízení (třeba v kójích ve starém berlínském letišti Tempelhof) a říkají, že kdyby jim zbyly nějaké peníze, vrátili by se zpět domů… Možná ještě horší jsou však postřehy o brutálním pokrytectví Němců, kteří všechno to dobro páchali jen proto, aby konečně světu ukázali, že už mají svou nacistickou minulost za sebou… Komu se to nelíbí, je ze slušné společnosti vyobcován, a když pak při oslavách nového roku 2016 došlo v Kolíně nad Rýnem k hromadnému znásilňování a osahávání žen agresivními mladými migranty, úřady a média to usilovně tutlaly, protože „nechtěli, aby se Frauke Petryová a její přátelé dostali do Bundestagu, až nadejde čas voleb“... Je to hodně osobně laděný a názorově vyhraněný cestopis, který sympaticky jde proti soudobému moru politické korektnosti. (9/10)... celý text

Zpráva o jednom únosu 2007, Gabriel García Márquez

Kolumbijský narkobaron Pablo Escobar byl na přelomu 80. a 90. let tak bohatý a mocný, že je i po téměř třiceti letech popkulturním symbolem a jeho příběh stále fascinuje – jak ukazuje třeba mimořádně úspěšný (a skvělý) seriál Narcos. Čím jsou téměř třicet let staré události z druhé strany zeměkoule tak přitažlivé? Asi hlavně tím, že Escobar chtěl být nejen nejbohatším, ale i nejmocnějším a nejuznávanějším mužem země – byl to sebestředný megaloman bez jakýchkoli skrupulí, měl prsty v sestřelení letadla se 107 lidmi na palubě nebo ve vypálení kolumbijského Nejvyššího soudu… Márquez sepsal tuto reportáž o jednom z Escobarových „vrcholných kousků“, když v rámci boje proti vydávání narkomafiánů k dlouhým trestům do zahraničí (zejména USA) unesl desítku známých novinářů a dalších osobností, aby donutil vládu přistoupit na jeho požadavky. Oproti seriálu Narcos je Márquezova reportáž daleko intimnější a je na ní znát, že než se proslavil jako spisovatel, tak řadu let pracoval jako novinář – jde do detailů, v jakých podmínkách Escobarovi lidé svá rukojmí drželi a pečlivě líčí všechny možné peripetie vyjednávání mezi vládou a narkomafií. Na knize je patrné zoufalství, které autora zachvátilo po vleklých drogových válkách, které jeho vlast uvrhly do chaosu a obecného úpadku mravů, kde zavládl fatalismus a lidský život ztratil cenu: „Zavládl názor, že zákon je tou největší překážkou štěstí, že nemá smysl učit se číst a psát a zločincům se žije líp a bezpečněji než slušným lidem.“ (9/10)... celý text

Přijde kůň do baru 2018, David Grossman

Román formou jednoho stand-up večera, stylisticky vybroušený do dokonalosti. Stárnoucí a trochu děsivý komik (který už dlouho „neví, co ztratil dřív, jestli důstojnost, nebo zábrany“) dlouhé hodiny vypráví o prvním pohřbu svého života a čtenář má stejné pocity jako účastníci toho zvláštního večera, kteří „čím dál míň rozumějí tomu, čeho se nedobrovolně účastní. Vsadím se, že by se už dávno sebrali a odešli, nebo ho dokonce vypískali, nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného.“ Tu knihu v podstatě nelze číst jinak než na jeden zátah, byť je místy až fyzicky obtížné klestit si cestu vyprávěním toho smutného klauna – dobrými vtipy, špatnými vtipy, hodně špatnými vtipy, historkami ze života, interakcí s publikem, a hlavně tou nesnesitelně protahovanou a nikdy nekončící cestou pouští s vojáky na pohřeb… Kniha je ale nakonec hlavně o křehkých přátelstvích, která může zadusit jen to, že se protnou dva světy, které měly raději zůstat navždy odděleny. A kvůli takové maličkosti se v nejhorší chvíli jeho dosavadního života nakonec za toho malého kudrnatého pihatého kluka nepostaví ani ten jediný, který mohl (a měl). (8/10)... celý text

Ruské disko 2011, Vladimir Kaminer (p)

Jsou to takové povídkové jednohubky, v nichž Kaminer vypráví leckdy až bizarní příběhy a příhody z Berlína začátku 90. let, kdy bylo v opojení z pádu železné opony a v souvisejícím chaosu možné zjevně úplně všechno. Kdyby jen půlka z toho, co Kaminer píše, měla pravdivé jádro, byla by to dost divočina. Kromě zábavných historek o soužití Rusů a Němců mě zaujala uvolněná a radostná atmosféra všech těch příběhů. Jsou totiž o lidech, kteří utekli na Západ až po roce 1989 a hledali tam po desetiletích sovětské šedi hlavně svobodný život. Neodcházeli za kariérou a úspěchem, a proto jim bylo v (multi)kulturním podhoubí divokého Berlína tak dobře, byť se životem spíše protloukali, z místa na místo, ze vztahu do vztahu a hlavně z flámu na flám. Čte se to každopádně skvěle, byť se některé motivy ke konci už opakují. (8/10)... celý text

Fikce / Alef 2009, Jorge Luis Borges

Borgesovy povídky bych přirovnal k těžko proniknutelnému labyrintu fantastických představ, intelektuálních hrátek a fabulací, kulturních a literárních narážek. Některé jsou v podstatě jen suchopárným výčtem děl neexistujícího člověka, jiné napínavým příběhem s detektivní zápletkou – a přece mají všechny něco společného. Nevím, jak to přesně nazvat, ale je to nesmírně atraktivní. Borges pracuje s tajemnem, nekonečnem, mystikou, vytváří fascinující světy jako nezapomenutelnou Babylónskou knihovnu, pootevírá témata jako nesmrtelnost, paměť, vědění… Už tu bylo vícekrát zmíněno, že Borges není autorem na jedno čtení, jeho povídky lze pročítat znovu a znovu a vždy tam najdete něco nového. Nejvíce se mi líbila myšlenka o příběhu, který rozvíjí všechny možné varianty lidského života, vyjádřená v povídce Zahrada, v které se cestičky rozvětvují. Podobně muž dokonalé paměti, Alef jako „místo, v kterém jsou všechna místa na světě“ nebo Babylónská knihovna, která obsahuje všechny knihy. Každé z témat, která Borges v povídkách vždy jen tak naťukne, by vydalo na samostatný román. Borges nikdy žádný nenapsal, v jeho povídkách jsou ale obsaženy všechny romány, které napsat mohl… (10/10)... celý text

Toulky českou minulostí 1 1995, Petr Hořejš

Dosti pozoruhodný počin, vezmeme-li v potaz, že to autor dával dohromady, když pracoval za minulého režimu ve vodárnách a chemičkách a oficiálně publikovat nesměl. První díl už dnes není tak svěží jako v době svého vzniku v 80. letech, nicméně propojení základního historického vyprávění a nesčetných medailonků, glos a dobových reálií v bočním sloupci stále funguje perfektně. Čtenář si připomene či doplní základní přehled o historickém vývoji, a navíc se dozví různé střípky a zajímavosti, o nichž neměl tušení. První díl je zároveň atypický v tom, že je fakticky rozdělen na tři části antropologickou, archeologickou a historickou. Je zajímavé sledovat, jak se osídlení na našem území proměňovalo a mísilo, stále však zůstávalo zemědělskou kulturou, zatímco v Mezopotámii vznikaly první městské státy a později ve Středomoří prosperovala velkolepá Římská říše. Velice užitečné jsou právě poznámky o vývoji ve zbytku Evropy či světa, na kterých si lze uvědomit, že naše země byly až donedávna zaostalým místem, kde půda příliš neplodila a život byl tudíž těžký Alespoň nějak doložená historie začíná fakticky až v 9. století s knížaty Mojmírem na Moravě a Bořivojem v Čechách, prvními opravdu plastickými historickými postavami pak jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj. V té rané přemyslovské době, kdy se často dějinná fakta zaměňují s bájemi a legendami, tato kniha poskytuje alespoň základní orientaci. Střídala se období stability a vzestupu státu s obdobími zmatku, kdy byl stát často existenčně ohrožen. Po zakladatelské etapě, kdy byl přemyslovský stát etablován za cenu vraždy bratra a vyvraždění konkurenčního rodu, přichází první zmatek kolem roku 1000 s vykleštěným a oslepeným Jaromírem a Vladivojem coby symbolem úpadku a ztráty suverenity. Dalším okamžikem vzestupu je první král Vratislav II. (1085), krátce poté však přichází druhý zmatek první půlky 12. století, kdy se opět knížata střídala a stát byl pod silným vlivem císaře. Poslední vzestup přichází s druhým králem Vladislavem II. (1158), po jeho smrti však stát upadá do třetího zmatku až do nástupu Přemysla Otakara I., čímž kniha končí a nechává čtenáře v očekávání druhého dílu, který snad přinese trochu více optimismu. (9/10)... celý text

Mezi mýty a minarety 2018, Břetislav Tureček

Souborem čtyř rozhovorů se Janu Rovenskému povedlo dát dohromady knihu ve stylu „vše, co jste chtěli vědět o islámu, ale moc jste se to neměli kde dozvědět“. Způsob informování o islámu v Česku se totiž v podstatě omezuje na dva zcela protilehlé póly – nahnědlé strašení hordami barbarů, řezáním hlav a hromadným znásilňováním na straně jedné a naivní představy o sluníčkovém světě bez rozdílu kultury a náboženství na straně druhé. Oba póly přitom zpravidla sjednocuje naprostá neznalost skutečných poměrů v islámském světě. Tímto problémem respondenti v rozhovorech Jana Rovenského rozhodně netrpí, všichni znají problematiku do detailu – nejenže mají „načteno“, ale i osobní zkušenost. Čtenář se dozví nespočet zajímavých faktů o historii i současnosti islámského světa, nahlédne do základů věrouky a zároveň si přečte i názory na velmi palčivou otázku vztahu islámského a západního světa. Velmi cenné jsou stovky poznámek pod čarou a detailní slovník jmen a pojmů v závěru knihy. Celkové poselství je přitom poměrně jasné – islám je se západní kulturou opravdu jen velmi složitě slučitelný, pokud vůbec, rozhodně však nejde o nějaké barbarské náboženství, kterým bychom byli oprávněni pohrdat. Kdo knihu hodnotí jako „odpad“ jen proto, že je o islámu, by ji měl v prvé řadě otevřít sám. Protože jakkoli nám islám může být cizí, je součástí dnešního světa a je důležité mu porozumět, či se o to přinejmenším pokusit.... celý text

Mapa a území 2011, Michel Houellebecq

Je to jiný Houellebecq než ten buřič z přelomu milénia, který pohoršoval explicitními sexuálními scénami a nevybíravou kritikou společnosti. Tentokrát se vydal do světa současné umělecké komerce, kterou důvěrně zná a docela něžně a ironicky si vyřizuje účty s celou branží, kde jedna zdařilá kniha nebo výstava může „no name“ umělce vystřelit do výšin pohádkových výdělků a společenské smetánky. Na jednu stranu je to klasický román, kdy čtenář sleduje životní osudy fotografa a malíře Jeda Martina od dětství až po stáří, na druhou stranu typická postmoderní koláž žánrů, motivů, úvah a aluzí. Do děje vstupuje i sám Houellebecq, v podstatě jako mediální karikatura sebe sama, jako podivínský literát hnijící v bezútěšném domě kdesi v Irsku. Oba umělci ve středobodu románu v podstatě vystihují Houellebecqův princip „rester vivant“, tedy jak nezemřít a být schopen tvořit přes apatii a nechuť k životu – tvoří a jejich díla se těší obdivu kritiky i veřejnosti, nejsou ale schopni opětovat lásku, navázat smysluplný vztah s blízkými, zkrátka se tak trochu bezcílně toulají životem… Je to méně naštvaný a emotivní Houellebecq než ve starších románech, ale důraz na osudovost určitých životních rozhodnutí je přítomná i zde: „Existuje chvíle, kdy je třeba věci udělat a dosáhnout možného štěstí, tato chvíle trvá několik dní, občas několik týdnů nebo dokonce měsíc, ale dochází k ní jedinkrát, a chceme-li se k ní později vrátit, jednoduše to nelze, pro nadšení, přesvědčení a víru už není místo a zůstanou po nich něžná rezignace, vzájemný posmutnělý soucit, zbytečný a pravdivý pocit, že k něčemu mohlo dojít, že jsme se zkrátka neukázali hodni daru, který nám byl dán.“ (8/10)... celý text

Král Oidipús 2010, Sofoklés