Den
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538307/bmid_den-6641c694436b7.jpg
4
59
59
Román se soustředí na relativně malou, vzájemnými příbuzenskými a přátelskými vazbami spojenou skupinu postav. Především to jsou manželé Isabel a Dan a jejich děti; Isabelin bratr Robbie, Danův bratr Garth a jeho partnerka. Zatímco se svět kolem nich mění, členové rodin procházejí bouřemi dospívání a stárnutí, zamilovanosti a rozchodů, a učí se jít dál. A do životů už tak dost spletitých zasahuje covid se všemi svými důsledky: izolací, která problémy jen prohlubuje, všeobecnou nedůvěrou a hrozbou smrti. Křehký, komorní příběh vymezený lety 2019 až 2021 je vlastně mistrovskou sérií momentek, jejichž společným jmenovatelem by mohla být láska za časů pandemie. Láska ve všech podobách, láska podle Michaela Cunninghama.... celý text
Přidat komentář
Michael Cunningham je znám převážně svým románem Hodiny, za nějž získal Pulitzerovu cenu a děj knihy byl později zfilmován s Meryl Streep v hlavní roli. Já tuto knihu nečetla, vím však, že mi ji spoustu lidí doporučovalo. Když jsem viděla, že autorovi vychází novinka s názvem Den, řekla jsem si, že ji rovnou vyzkouším a uvidím, jak mi autorova tvorba sedí. Knihu jsem dostala v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace
Jedná se v podstatě o takové momentky ze života jedné rodiny. Dan a Isabel, manželé, kteří procházejí krizí; Isabelin bratr Robbie, který po rozchodu s přítelem nachází své štěstí ve falešném instagramovém profilu; děti Nathan a Violet, obě snažící se najít své postavení - jak v rodině, tak mezi spolužáky. První vhled do života této rozmanité skupinky se odehrává v roce 2019, kdy sledujeme drobné praskliny na jinak dokonalém obrázku brooklynské rodiny. V roce 2020, v těžkém lockdownu, se vztahy v domácnosti napnou na maximum, zatímco Robbie zůstane uvězněn na Islandu a komunikuje s rodinou skrze falešný profil. V roce 2021 se rodina vyrovnává s těžkou ztrátou, kterou zažila během pandemie, zároveň se snaží znovu najít rovnováhu v jejich, teď už silně narušených životech.
Když o tom píšu, zní to jako fajn příběh :D Bohužel, samotný proces čtení jsem si moc neužila. Potenciál kniha má, ale zpracování pro mě bylo velmi zkratkovité. Chtěla jsem víc - detailů, myšlenek, vysvětlení toho, proč jsou jednotlivé postavy zrovna tam, kde psychicky byly, toho se mi ale nedostávalo. Knize se však nedá upřít jedinečná atmosféra smutku a nostalgie, která vás bude provázet od první kapitoly. Tak jen pozor na to, kdy ji budete číst.
Mistrně napsáno, popsáno. Životní autorova moudrost, vyzrálost. Pro mě je kniha smutná. Život jde dál, naděje, láska žene dál...
Můj velký oblíbenec opět nezklamal. Baví mě jeho popisy momentu, prostředí, nálady. A samozřejmě postavy. Postavy ze všech možných ingrediencí ale strašně opravdové. Dík!
Mám neblahý pocit že na knihu velice rychle a velice lehce zapomenu, vož se mi u jinych autorovo knih nestalo. Možná u jedné. Je to několikátá kniha kde autor/ ka zpracovava covid. Napisledy jsem četla Divadlo na Tomovo jezeře od Ann P. a také si knihu pamatuji nyní jen častecně.
Čtenářský zážitek se i zde u MC odehrával jen na jedné straně. Na té druhé už byl méně fascinujici 3,5/5
Pokud bych přečetl za Den, tak by se mi kniha líbila....ALE trvalo to déle než bych si přál, PROTO nemohu chvalořečit jako předešlé knihy...MOŽNÁ je jinak nastavený můj mindset A hrdinové mi promě Robbieho nepřirostla k srdci...COŽ je u, románu založený na vnitřním světě postav, ŠKODA...
Klasický Cunningham, i když vlastně nic nového, přesto výjimečný čtenářský zážitek. Je pár autorů, kteří se neomylně vždy trefí do mého vkusu a ON je nepochybně jedním z nich.
Nejsem si jistý, nakolik covid funguje jako literární téma. Málokdo má chuť si připomínat dobu lockdownů a stavu "kolektivní omráčenosti", kdy se lidé ze strachu před nákazou zdráhali jít do obchodu nebo otevírat okna. Autor však pandemii považoval za tak zásadní událost, že ji nemohl ve svém díle pominout. Je to pochopitelné i proto, že ji sám prožil v New Yorku, paralyzovaném první vlnou na jaře 2020, kdy nemoci podlehly tisíce lidí. Jeho román se nicméně zaměřuje spíše na to, jak náhlá katastrofa zasáhne rodinu Isabel, jež se potácí mezi prací v oboru, který přestává existovat (fotoeditorka v tištěném časopisu), a vyčpělým manželstvím s Danem. Z bývalého rockera a kokainového závisláka se sice vyklubal skvělý táta jejich dvou dětí, čímž z nej ale vyprchal veškerý sexappeal. A když domácnost opustí její gay bratr Robbie, který je oba "miluje víc, než oni jsou schopni milovat jeden druhého", křehká rovnováha nepříliš funkční rodiny se roztříští a rozlévá se osamění, deprese a smutek. V knize mě sice rušilo množství "balastních" pasáží, ať už jde o lyrické popisy instagramových postů nebo (až příliš) všední rozhovory s dětmi u snídaně nebo při oblékání, ale i tak podává zajímavé svědectví o naší nepříliš povzbudivé současnosti. Cunningham přemítá, že skutečný konec civilizace nezačíná "nahoře" mezi politiky a šéfy korporací, ale "dole" mezi rodiči dětí, kteří si nemohou být jisti, že ve stěnách školy není azbest nebo že někdo nevejde do třídy s poloautomatickou zbraní v ruce. Covid ale spíše nasvítil úpadek lidských vztahů, kdy si manželé posílají esemesky mezi ložnicí a schodištěm nebo kdy matka uzavřená ve svém bytě dovolí otci jejího syna jediný kontakt, a sice že se postaví na chodník a ona dítě přinese k oknu. Nepřipomíná konec civilizace spíše toto...? (6/10)
Jen první věta v knize mi stačila, aby mi bylo jasné, že tento příběh se mi bude líbit, neboť Michael Cunningham je pro mě Pan spisovatel.
Seznamte se s Robbiem, jeho sestrou Isabel a její rodinou. Poznejte jejich životy, lásky, problémy i životní strasti. Je to komorní příběh o vztazích za časů běžných i těch covidových, které poznamenaly naše osudy.
Toto byl pro mě tak krásný, i když smutný, příběh. Celou rodinu jsem si okamžitě zamilovala. Všichni mi byli blízcí, bylo mi s nimi dobře a připadalo mi, že se s nimi znám již celé roky. Prožívala jsem tak jejich každodenní problémy i nelehká rozhodnutí. Je to příběh nejen o rodině, dětech, ale i o odpovědnosti a ztrátách. Navíc je tu tolik emocí! V knize mi bylo smutno, cítila jsem jejich bolest i bezmoc. A naopak radost s malou Violet.
Kniha nás donutí zamyslet se nad naším životem a nad vztahy s našimi nejbližšími. Možná se v příběhu najdete, možná vás jen popostrčí tou správnou cestou.
Na knize je rozhodně zajímavá i obálka. Odeon se rozhodl pro spolupráci s uměleckými školami a pro své knihy ze Světové knihovny oslovil začínající umělce – studenty. Je to krok k propojení literatury a vizuálního umění a já tomu opravdu tleskám. Skvělý nápad!
Od Michaela Cunninghama jsem četla zatím jen Hodiny, ale po přečtení Dne jsem si jistá, že potřebuji i další jeho knihy.
Otevřete vaše dveře, i srdce, a pozvěte k vám na návštěvu Isabel, Robbieho i Dana. A pozdravujte je ode mě, už teď se mi po nich stýská.
Zpočátku se mi kniha velmi líbila, jednotlivé postavy mě zaujaly a očekávala jsem s každou kapitolou, co bude následovat. Postupně ale požitek vyčpěl a konec byl na mě hodně teskný. Asi nejsem typ čtenáře pro takovou knihu, byť jsem ráda, že mi čtenářský klub opět rozšířil obzory.
První půlka knihy byla skvělá, Cunningham píše téměř meditačním stylem, připomínalo mi to romány Kaziu Ishigura. Po půlce jakoby začal ztrácet dech a utápět vše ve smutku. Ale i tak zůstává pan Spisovatel, jeho vlastni styl vypraveni je velmi působivý.
Strašně jsem se se v tom ztrácela, ale některé myšlenky mi opravdu zůstanou v hlavě na dlouho
Michael Cunningham v nejlepší formě. Začíná to jako Domov na konci světa a končí jako... jako Den. Muzikant Dan, Isabel trpící pocitem, že si svůj život nezaslouží, Nathan, který chce uvidět hvězdu z jezera, Violet v téměř slepém zrcadle ve žlutých šatech, Garth se Shakespearem, který má zuby, a Chess, matka Odina, po níž se chce příliš mnoho... a ti všichni milují Robbieho, co ochutná, zač je toho Island. Stejné datum tří po sobě jdoucích let, spousta emocí a přemýšlení, komunikace přes instagram, e-mail a SMS, ale překvapivě i skrze ručně psané dopisy, vytříbený jazyk, silné obrazy a metafory, na konci dojetí a tiché usebrání, smíření, které snad nastane. Díky.
"Kdo není bezmocný? Není lepší si to přiznat? Neměli bychom obviňování raději zaměnit za důstojnější a poněkud cynické smíření se stavem věcí? Milujeme jeden druhého, protože nedokážeme skutečně milovat sami sebe. Jsme na sobě navzájem závislí, protože se nemůžeme spoléhat na sebe samé. Nedokážeme rozmluvit svým dcerám ošklivé šaty, které už jim nesedí. Nemůžeme sevřít svět v náručí, jak jsme to dělali dřív, nemůžeme zabránit tomu, aby lidé umírali."
Musím říct, že na novou knihu jsem se neskutečně těšil a nezklamala mě ani v nejmenším. Michael prostě umí psát a opět to dokázal. Vylíčit smutek, radost, zklamání i naděje v jednom a završit to tragédií a pandémií.
A snad dle doslovu dopíše i tu Glory...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Kniha, u které strašně moc záleží na osobním rozpoložení čtenáře. Jak už to tak u Cunninghama bývá, i tady vložil do slov pocity, které bychom si možná ani neuvědomili. Číst text ve smutnějším období, tak by mě kniha srazila ještě hloub.