Lenka.P7 komentáře u knih

První dvě kapitoly knihy jsou věnovány hodnocení krásy v průběhu kulturní historie člověka s mnoha citacemi nejrůznějších osobností, hlavně filozofů, kteří se teorií krásy zabývali. Tato část mi připadala poněkud suchopárná, asi něco jako hesla do encyklopedie; chyběl mi tam osobní pohled autora. Poutavější je oblast, ve které je Koukolík doma - emoce a funkce neuronových sítí. I zde je část textu spíš učebnicového charakteru, vysvětluje se, co jsou to neurony, axony, dendrity, synapse… Nicméně v dalším jsou popsány zajímavé experimenty, které pomáhají odhalit, co člověk považuje za krásné, ať jde o lidské tváře, výtvarná díla nebo hudbu a na jejichž základě lze vytvářet hypotézy o procesech, které se v mozku odehrávají. Pokud jde o výtvarné umění, je překvapivé, že v knize není zmíněn zlatý řez, jenž je již od středověku považován za ideál krásy, i když o jeho univerzální platnosti se stále ještě vedou spory. V knize je pouze zmíněna matematická analýza krajinářských maleb charakterizovaných poměrem rc, bohužel ale není vysvětleno, co přesně tento poměr znamená. Nejkratší je poslední kapitola (čítající pouhé tři stránky) věnovaná kýči. Zde se mj. píše, že pro výtvarný kýč je charakteristická neotenie, tj. zdůrazňování dětských rysů nebo vůbec rysů mláďat. To ovšem zdaleka nevystihuje různorodé projevy kýče, které nalézáme jak u klasického, tak i moderního umění, v reklamě a mnoha dalších oblastech našeho života.

25.10.2024

Další pokus navázat na Larssonovy příběhy o Lisbeth a Mikaelovi, ale tentokrát úplný propadák. Zřejmě ne náhodou brněnský Host (vydavatel původní trilogie) nabídku na vydání této knihy odmítl. Nakladatelství Kniha Zlín tyto zábrany nemělo. Zatímco Lagerkrantzovo pokračování Milénia, i když se plně nevyrovnalo prvním třem dílům, bylo čtivé a napsané ve stejném duchu a s dodržením původních charakteristk hlavních postav jako v Larssonových knihách, toto je něco zcela jiného. Příběh bloudí a nemá žádný spád. Vyskytují se v něm postavy, které nemají na dění žádný vliv. Naopak Lisbeth Salanderová se objevuje až někdy ve čtvrtině knihy a je to někdo jiný, nevýrazná, nudná osoba, postrádající svou fascinující energii, vitalitu a šmrnc. O nic líp nedopadl ani Mikael Blomquist, který je jen stínem původní postavy z předchozích dílů. Je otázkou, zda autorka tyto díly vůbec četla. Jediná povedená postava je Svala, Lisbethina neteř. Styl psaní je hrozný, příběh skáče sem tam, nemá žádný vývoj ani pointu, občas ani není poznat, kdo zrovna mluví a co se vlastně děje. Poměrně hodně prostoru se věnuje švédským politickým stranám a lokálním problémům, pro čtenáře mimo Švédsko zcela nezajímavým. Abych se ujistila, že neposuzuji knihu příliš přísně, přečetla jsem si vícero recenzí k jejímu anglickému vydání. Naprostá většina z nich byla zcela negativní, nejčastější známkou byla jedna hvězdička. Jedna ze čtenářek napsala: "Please dear God, don't let this author write any more novels in this series!" Toto přání se jí ovšem nesplní - peníze jsou peníze a to, že autorka parazituje na cizí slávě, zase není (přinejmenším pro ni) tak podstatné. Stejného názoru byli nepochybně i Larssonovi dědici, jeho otec a bratr, kteří vlastní veškerá autorská práva a kteří museli dát k vydání souhlas. Naopak Eva Gabrielsson, která žila se Stiegem posledních 32 let, nedostala nic, protože nebyli svoji, ale v jejím držení se zase nachází téměř kompletní rukopis čtvrtého dílu Milénia. Jeho dokončení a vydání ještě stále brání legální překážky, takže nezbývá než doufat, že dřív nebo později se situace vyjasní a milovníci Larssonova díla budou mít potěšení přečíst si ještě jeden autentický příběh navazující na původní trilogii.

3 20.10.2024

Jedna z těch dobrých Crichtonových knih, sice kratší rozsahem, ale nabitá informacemi o životě v Londýně v polovině 19. století. Vychází ze skutečné události, ovšem modifikované v duchu autorské licence. Kvalitní oddechové čtení ve výborném překladu Jaroslava Kořána. Bavily mě vtipné pasáže o tehdejším postavení žen. Např.: "Od každého slušného muže se vyžaduje, aby se všemi ženami, třebas toho nejhrubšího zrna, jednal opatrně a s ohledem na choulostivost jejich ženské letory. Tato letora, se svými posvátnými pohnutlivými zřídly, svou zušlechťující mateřskou žírností, svou kromobyčejnou citlivostí a nesmírnou křehkostí, to jest se všemi těmito vlastnostmi, jež v sobě zahrnují již samu esenci ženství, jest odvozena z bio-logických či psycho-logických principů, kteréžto vymezují veškeré rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím. Jest tudíž neustále chovati na paměti, že esence ženství mešká v každé příslušnici tohoto pohlaví, každý ji musí náležitě respektovat, a to i vzdor vzezření jistých vulgárních osob, jež se zdají řečené ženství zcela postrádati."

5 11.10.2024

S cílem zabránit globálnímu klimatickému kolapsu, autor, povoláním vědecký pracovník v oblasti materiálové fyziky, rozpracovává koncepci jednotné daně na uhlík obsažený ve fosilních palivech. Vychází z návrhu J.E. Hansena koncipovaného pro USA s tím, že se jej snaží aplikovat v celoplanetárním měřítku. V zásadě jde o velice zajímavou myšlenku, jejíž prosazení je však v dohledné a pravděpodobně i vzdálené budoucnosti vysoce nepravděpodobné. Hlavním problémem by bylo zapojit do takovéhoto obřího projektu většinu zemí, zejména těch nejlidnatějších a současně méně vyspělých, jejichž ekonomika je postavena na fosilních palivech. Jako příklad může sloužit Čína: tam se za dva roky spotřebovalo tolik cementu, jako v USA za celé 20. století a její produkce oceli činila dvě třetiny produkce celosvětové. V obou případech jde o energeticky vysoce náročné procesy, které se bez spalování uhlí či jiných fosilních zdrojů (zatím) neobejdou. A stejný vývoj můžeme očekávat v Indii, dnes nejlidnatejší zemi světa. I tam by se Indové rádi dostali na stejnou úroveň jako v Číně, ovšem jejich hlavním energetickým zdrojem je uhlí. A co Rusko, podle senátora McCaina benzinová stanice převlečená za stát? Myšlenka, že by rozvinuté země přispěly rozvojovým do takové míry, aby se jejich ekonomiky alespoň částečně vyrovnaly, je iluzorní. V knize je uvedena spousta příkladů a návrhů, jak omezit produkci CO2 v mnoha průmyslových odvětvích i v domácnosti, ale bohužel konkrétní čísla vesměs chybí. Některé návrhy jsou poněkud bizarní - např. kácení stromů v deštných pralesích jako zdroje řeziva pro dřevostavby (co má nohy, z místa těžby uteče) - to by se ekologům asi nelíbilo. Rovněž problematika zemědělství a produkce potravin je pojednána velmi stručně a bez jakékoliv kvantifikace. Jak ukončení produkce biopaliv sníží intenzitu zemědělství? Jak se zvýší množství organických hnojiv, když budou pravděpodobně omezeny stavy skotu kvůli produkci metanu? V knize se píše o budoucím "nevyhnutelném zastavení růstu populace". Poslední výhled OSN říká ale něco jiného: do roku 2050 má vzrůst celosvětová populace na 9,7 mld, do roku 2100 na 10,4 mld. Proponované omezení produkce umělých hnojiv (energeticky vysoce náročná syntéza amoniaku ze vzdušného dusíku a zemního plynu) by tak s velkou mírou jistoty vedlo k hladomorům. I tak stojí knížka za přečtení, zejména její první část, pojednávající o příčinách a důsledcích globálních klimatických změn.

1 09.10.2024

Ploché, nezajímavé a nudné psaní. Ano, má jít a do jisté míry jde o satiru, ale text je málokdy skutečně vtipný, bez metafory či přirovnání, bez zajímavého či nečekaného použití jazyka. Navíc mnohé společenské postoje, které Bradbury před zhruba 50 lety (originál vyšel v r. 1975) karikoval jako "pravicové", jsou dnes společenskými normami, v jejichž rámci se pohybujeme - např. biopotraviny, uplatnění žen ve vysokých funkcích, politická korektnost atd. atd. Větší část textu je psána v přítomném čase, příběh nemá žádnou gradaci, žádnou pořádnou zápletku a mnohomluvně se v něm popisují bezvýznamné situace z běžného života. Např: "Howard zajde k opékači topinek a zasune do něj chléb… Howard stiskne tlačítko a z opékače vyskočí topinky"… "Vstoupí do předsíně, oblékne si dlouhý kožený kabát.. projde předsíní, otevře domovní dveře a vykročí ven". .."Howard odstrká nákup přes nezastavěnou plochu nákupního areálu…kolem vyschlé fontány a pak vykachlíkovaným průchodem až k výtahu. Vyjede nahoru, přeskládá krabice…a vrátí se s prázdným vozíkem do obchodu. Pak na parkovišti odtlačí i náklad sklenic a odveze druhý vozík zpátky". .."Odemkne dveře na straně řidiče, nasedne a dvakrát otočí klíčkem v zapalování". A tak to jde stránka za stránkou. Nuda, kterou nezachrání ani popis sexuálních avantýr hlavních protagonistů nebo sociologický žargon. Pro televizní seriál ovšem vhodné. V anotaci k českému vydání se praví: "Slavný univerzitní román báječného britského satirika předčí cokoli od Davida Lodge". Já to vidím obráceně: většina Lodgeho příběhů je i dnes čtivá, zábavná, vtipná. Kdežto z pohledu dnešního čtenáře je toto Bradburyho dílo nezajímavé a beznadějně zastaralé. Co vedlo nakladatelství k vydání 40 let starého románu a změně jeho původního názvu, mi není jasné. Komerční úspěch to zřejmě nebyl, dnes lze zakoupit Bořitele dějin v obchodu Levné knihy za 9 Kč. I to je jistým indikátorem jeho hodnoty.

02.10.2024

Zpočátku zajímavé a vtipné, postupně se ta zajímavost nějak vytrácí. Existuje několik modelových situací, které se s mírnými obměnami stále víceméně opakují. Že by se dala knížka přečíst jedním dechem, jak v předmluvě uvádí Marek Vácha, tak to u mě rozhodně neplatilo.

27.09.2024

Jako obvykle, Kuras se snaží vyvolat dojem, že všemu rozumí nejlíp. Pokud jde o víno, zdá se, že tomu nerozumí vůbec, jinak by nemohl napsat, že hlavním kriteriem kvality vína je jeho obsah alkoholu. Jinak hodně povrchní a odbytá knížka.

20.09.2024

Chytlavý titul včetně aliterace, ale skutečnost je jiná, celá kniha je v podstatě o mitochondriích. To by nevadilo, kdyby autor nezacházel do naprostých detailů a v mnohém se neopakoval. Problém evoluční biologie na biochemické úrovni je v tom, že nejsou k dispozici nezpochybnitelné důkazy a z valné části jde pouze o hypotézy, často si odporující. Autor samozřejmě považuje za správné hypotézy vlastní a možná má pravdu. Tato kniha může být dobrou vysokoškolskou učebnicí, ale pro běžného čtenáře je těžko stravitelná.

1 15.06.2024

Kniha nepřináší o problematice odpadů nic moc nového, jedině snad z hlediska sociální antropologie. Autor nemá valné povědomí o biologii (mutace krokodýlů spláchnutých do odpadu) ani chemii (pochody probíhající při kompostování). Některé jeho závěry, vyžadující vhled do přírodovědné problematiky, jsou silně problematické. Hodně chaotické vyprávění, zahrnující i věci, které se daného tématu vůbec netýkají.

05.06.2024

Spiknutí? Leda tak v pomatené mysli delirantního alkoholika. Pravda? Leda její pravý opak v duchu Orwellova románu 1984. Ale jinak (zřejmě nechtěná) demonstrace charakteru člověka, jehož do značné míry ovládá ješitnost, nenávist a mstivost. Proto bylo třeba se pomstít lékařům z ÚVN, kteří mu v listopadu 2021 zachránili život. Proto ty útoky a insinuance lidí, jež považuje za své nepřátele. Ještě zbývalo do textu zakomponovat onu známou historku o meruňkových knedlících a vinné klobáse, mírně upravenou tak, aby bylo zřejmé, že šlo o pokus spiklenců vyvolat fatální metabolický rozvrat jeho alkoholem poničených jater. Škvár a odpad!

Při vší úctě k Radkinu Honzákovi a jeho psychiatrické erudici a smyslu pro humor, tato kniha mi nepřipadá příliš zdařilá. Ano, jsou tam zajímavé pasáže o emocionálním vývoji dětí, fyziologických aspektech smíchu, klasifikací emocí atd. stejně jako pár dobře vypointovaných humorných historek, ale to vše je překryto balastem, který není zajímavý, zábavný, ani směšný. Třeba asi 15 vyprávěnek o malých chlapečcích/holčičkách, kde o nějakém humoru snad nelze vůbec mluvit a k tématu knihy se ani nevztahují. Nebo rozvláčné povídání o japonských kočkách či čínská legenda o červené niti - souvisí to nějak s tématem radosti? Připadá mi to, jako by autoři sebrali fragmenty svých nepublikovaných textů a namíchali z toho směs, která by vydala na jednu knížku.

15.03.2024

Životní osudy geniálního matematika a logika a jeho postupný pád do deprese a paranoie jsou natolik lákavé, že se staly námětem mnoha životopisných knih ( u nás např. "Neúplnost" od Rebeccy Goldsteinové). Budianskyho kniha je jiná v tom, že místo vysvětlování slavných Gödelových teorémů (kterým stejně rozumí jen minimum lidí), je postavena na příběhu muže, jehož život se protnul s politickými a filozofickými převraty v Evropě v první polovině 20. století a který měl to štěstí, že svou vědeckou kariéru započal v předválečné Vídni, jež byla v té době domovem špičkových matematiků, fyziků i filozofů. Budiansky, i když Američan, obohatil svoje vyprávění množstvím hodnověrných dobových reálií ze střední Evropy včetně místopisu Vídně i Brna, kde Gödel až do svých 18 let žil (aniž se naučil česky) a než se přestěhoval do Vídně. Během krátké doby se plně rozvinul jeho výjimečný talent - jeden ze svých nejvýznamnějších objevů zpracoval do své habilitační práce, kdy mu bylo pouhých 26 let! Brzy nato se začala politická situace v Rakousku rychle měnit. S rozmachem nacismu začalo pronásledování intelektuálních elit ať již arijského nebo nearijsého původu a možná v souvislosti s tím se u Gödela projevily první psychické problémy, jež ho pak provázely celý život. Následuje barvitý popis jeho útěku z Rakouska do USA na začátku druhé světové války a jeho činnosti v Institutu pokročilých studií v Princetonu, kde již pracovala početná skupina evropských uprchlíků včetně Alberta Einsteina, jeho pozdějšího nejdůvěrnějšího přítele. Poměrně hodně prostoru věnuje Budiansky rakouské předválečné i poválečné politice. Zpochybňuje přetrvávající rakouské mýty o tom, že Rakousko bylo obětí nacistické rozpínavosti: v plebisctu o připojení Rakouska k Říši hlasovalo pro anschluss víc než 99 % obyvatel! Následovala divoká arizace, propouštění univerzitních pedagogů, ať již Židů nebo liberálů (Gödel byl mezi nimi), šikana, fyzické útoky. Kdo mohl, emigroval, kdo ne, měl smůlu nebo byl rovnou zastřelen jako prof. Schlick, významný rakouský fyzik a filozof. Snad ještě hanebnější byl postoj poválečných rakouských úřadů k emigrantům: nebyl zájem, aby se vrátili zpět na své posty. Budiansky píše: "Rakouský talent dívat se ve správný čas jinam přežil válku úspěšně". A pokračuje výčtem rakouských nacistů, kteří se na univerzitu vrátili na úkor svých oběti. Toto byl zřejmě jeden z důvodů, proč se Gödel do Vídně již nikdy nevrátil, i když o to zpočátku stál.
Pro ty, kdo mají zájem, je na konci knihy příloha, která krok za krokem prochází jeden z Gödelůvých důkazů. O jeho pochopení jsem se ani nepokoušela, stejně jako o pochopení valné části doslovu k českému vydání. Ale i tak jsem si knihu užila.

2 13.03.2024

Zajímavá a poutavá knížka našeho předního psychiatra, pojednávající ovšem z větší části o problémech psychologických. Hodně je naznačeno již v úvodní osmistránkové kapitole, kde se vysvětluje, proč nejen u nás, ale i v jiných rozvinutých zemích dochází k hlubokému názorovému rozdělení společnosti, frustraci početných částí populace a nejrůznějším nenávistným projevům. To přesto, jak podotýká Höschl, že objektivně vzato žijeme v nejlepší době, jaká kdy v našich dějinách byla. Ale: "Když jsem naštvanej, tak mi nikdo nebude nebude říkat, že se mám dobře! Já sám vím nejlíp, jak se mám!" Velmi stručně shrnuto, Höschl vidí jako hlavní příčiny tohoto stavu biologicky vrozenou a z evolučního hlediska důležitou potřebu preferovat špatné zprávy před dobrými (vydatně poskytované sdělovacími prostředky), obrovské zrychlení šíření informací se zavedením internetu a jejich shlukování v informačních bublinách, omezenou schopnost mladších generací vnímat smysl obsáhlejšího sdělení v důsledku klipové kultury, chybnou výchovu malých dětí (miminka v kočárku s mobilem) a také, v nejširším smyslu slova, umění odpouštět. V dalších kapitolách se podrobněji probírají jednotlivá témata zaměřená na geneticky podmíněné psychické poruchy, interpersonální vztahy, závislosti, agresivitu atd. V jejich závěru jsou vždy uvedeny "Rady do kapsy", které heslovitě shrnují nejdůležitější poznatky. Pokud jde o vlastní psychiatrii, došlo zde nepochybně od dob Sigmunda Freuda a C.G. Junga k velkému pokroku , ale přesto si troufám tvrdit, že tento obor ještě ne zcela splňuje to, čemu se dnes říká evidence-based medicine. Slibně se rozvíjí objektivní metody mapování mozkové činnosti (např. funkční magnetická rezonance), ale stále toho ještě víme o emočních pochodech v mozku velmi málo.

3 27.02.2024

Knihu jsem přečetla hned jak vyšla, ale tehdy mě zajímala jen situace kolem covidu a předpokládaný další vývoj. Teď jsem se k ní vrátila a zjistila, že jsem dost pominula ty zásadnější problémy vzniku pandemií, jejich prevence a eliminace. Je neuvěřitelné, jak během několika málo dní dokázala světová vědecká komunita virus SARS-CoV-2 izolovat, identifikovat, přečíst jeho genom a posléze navrhnout řadu metod přípravy příslušných vakcin. Méně potěšitelné bylo to, jak obtížně museli profesionální epidemiologové prosazovat běžné zásady prevence šíření viru v populaci. Jak Smejkal píše, mezi odpůrci a dezinformátory bylo i nemálo vzdělaných lidí. Zdá se, že se zde uplatňoval jev, kterému psychologové říkají Dunning-Krugerův efekt: člověk, úspěšný v jednom oboru nabude dojmu, že rozumí i oboru zcela odlišnému. Tak třeba profesor onkologie začne fušovat do virologie a epidemiologie a produkuje tak úžasné blbosti. Smejkal pracuje na část úvazku jako internista v USA a jeho zkušenosti s americkým zdravotnictvím jsou neméně zajímavé. Mě zaujal jeho popis vztahů mezi lékaři a pacienty. Ráda bych věděla, jestli by se třeba v naší nemocnici odvážil nějaký pacient zeptat lékaře, jestli si před vyšetřením umyl ruce... Možná je to tím, že u nás stále přetrvává mýtus, že naše zdravotnictví je "zadarmo". Výborná kniha, jen ten její název moc nevystihuje to, o čem pojednává.

2 25.02.2024

První z knih Václava Smila, která mne příliš nenadchla. Jak je jeho zvykem, Smil shromáždil a interpretoval obrovské množství faktů, které se tím či oním způsobem týkají velikosti a jejím měřením, především pokud jde o extrémní hodnoty. Nejzajímavější mi připadají pasáže týkající se biologie, např. jak velikost ovlivňuje rozmnožování a přežití organismů, jak sporný může být vztah mezi indexem tělesné hmotnosti a zdravotními riziky u člověka, proč mají lidé v teplejších oblastech delší nohy a že existuje průkazná korelace mezi tělesnou výškou a výsledky testů u dětí a výší výdělků u dospělých. A pár dalších zajímavostí souvisejích s měřítkem: Jak vám změna velikosti talíře pomůže zhubnout? Co dělá obličej krásným? Je estetika zlatého řezu oprávněná? Samozřejmě vše je doplněno obecnými zákonitostmi normálního rozdělení četností (Gaussova křivka), allometrického růstu, vztahů mezi velikostí těla a energetickým metabolismem atd. Další části knihy jsou věnované technologickým, sociálním a ekonomickým otázkám, jako jsou limity inženýrských projektů, urbanizace, velikosti populace, mezinárodního obchodu atd. Mnohé z těchto problémů již byly diskutovány v jeho nejobsažněším díle Růst a v některých jeho starších časopiseckých článcích. V této knize postrádám nějakou jednotící myšlenku; v podstatě jde jen o volně propojené úvahy o tom, jakou roli hraje velikost a měřítko v přírodě a v lidských záležitostech.

1 19.02.2024

Vtipné a zasvěcené eseje o jídle a vaření z pera newyorkského food kritika. Ten, finančně podporován časopisem Vogue, cestuje po světě, ochutnává, hodnotí a doma rekonstruuje zajímavá jídla, typická pro danou lokalitu. Rozsah jeho zájmů se pohybuje od zdánlivých banalit jako je chléb, přes jednoduché recepty s minimalizovanou cenou, starobylé recepty, recepty slavných šéfkuchařů až po exkluzivní "haute cuisine". Doma také zkoumá, jakou kulinářskou technologii zvolit, aby se pro daný pokrm dosáhlo optimálního výsledku. Tak např. pro testování nejvhodnější metody smažení hranolků shromáždil 50 kg brambor, 40 litrů oleje a další ingredience, aby na základě mnoha zkoušek shrnul svá doporučení do celkem 13 bodů, zahrnujících odrůdu brambor, velikost hranolů, druh tuku, dobu smažení, jeho teplotní průběh atd. Pro zajímavost, jako jedna z nejlepších testovaných alternativ se ukázalo smažení hranolků ve směsi morku a koňského (abdominálního) loje... Většina kapitol je doplněna recepty, vztahujícími se k pojednávané problematice. Já jsem vyzkoušela jeho recept na alsaskou choucroute (kysané zelí, šunka, uzený bůček, klobásky atd.) a i když jsem nahradila telecí a štrasburské klobásky jinými, výsledek byl velmi dobrý. Řada esejů je zaměřena na kritiku převládajících názorů na to, co je a co není zdravé. V některých případech má pravdu, v jiných, zejména pokud jde o metabolismus živin a účinky antinutričních látek, se totálně mýlí. Jelikož je ale původním povoláním právník, budiž mu to odpuštěno. Další kritika se týká způsobu přípravy jídel: v USA byla v době vydáni knihy více než polovina hlavních jídel připravována na nějakém typu grilu. Totéž můžeme koneckonců pozorovat i u nás - "grilovačka", vydatně podporovaná katalogy supermarketů, je dnes v létě rovněž velmi populární. Steingarten k tomu píše: "...klasické techniky, jako je pečení, smažení, dušení, pošírování, brazírování, vaření, vaření nad párou a zapékání už patří minulosti... (grilování) je způsob přípravy, který nevyžaduje žádné odborné vzdělání, žádnou pohotovost, žádnou předběžnou přípravu. Vše co potřebujete vědět, se dočtete v příručce, kterou vám dodají s grilem". A uzavírá: "Nasaďte si jen nějakou pitomou umaštěnou čepici, na slisované brikety nalejte plechovku benzinu a všechno bude chutnat úžasně stejně - nakyslý smrad pálícího se tuku a černajícího masa, vytrvalý puch čerpací stanice".
Knihu dobře přeložila a vlastními poznámkami a vysvětlivkami doplnila Jitka Rákosníková. Zajímavé čtení pro každého, kdo občas rád v kuchyni experimentuje.

12.02.2024

Skvělá kniha, snad ještě o něco lepší než ta předchozí. Etzler svůj názor na Čínu nijak nezměnil, naopak ji dnes považuje za největší světovou hrozbu. Jak píše, na rozdíl od zaostalého Ruska, které uznává jen sílu, je Čína bohatší, disciplinovanější a střízlivější. A chytřejší a umí čekat. Dokládá to reportážemi o pozvolném čínském pronikání do původně filipinských území v Jihočínském moři nebo ohrožování japonských rybářů ve Východočínském moři. Obojí je možné shlédnout jako TV záznamy pomocí QR kódů - to platí i pro další reportáže (výborný nápad). Etzler se neopakuje, stále nalézá a zpracovává další zajímavá témata. Je přímým svědkem událostí v Abbottabádu bezprostředně po likvidaci Usámy bin Ládína, mapuje důsledky politiky jednoho dítěte, píše o životě lidí na čínském venkově, o prostituci, zpracovává přípravy a průběh světové výstavy v Šanghaji atd. To vše v podmínkách neustálého tlaku čínských represivních orgánů a kontroly jak běžných lidí, tak hlavně zahraničních žurnalistů na každém kroku. V knize se uvádí, že v r. 2023 bylo v Číně v provozu 850 milionů (!) kamer, které ve spojení se sofistikovanými programy pro rozpoznávání obličeje mohou i v takto početné populaci sledovat kohokoliv. V pravém smyslu slova policejní stát.

Protože Etzler kromě CNN pracovail i pro Českou televizi, vrací se ve vzpomínkách i k tomuto období. Poněkud nevyjasněné byly příčiny jeho odchodu - on sám podal výpověď, aby se později dozvěděl, že byl již předtím propuštěn - údajně po nátlaku Miloše Zemana. Nicméně se také dozvíme, kdo natočil to světoznámé video, ve kterém "ten senilní dědek Klaus" krade při oficiální návštěvě Chile protokolární pero a jak se podařilo dostat toto video do zpráv ČT. Servítky si nebere ani při charakterizaci dalších veličin, nějakým způsobem spojených s Čínou. Např. Jaroslav Tvrdík je "neschopný gauner" a "hajzl a buran", premiér Nečas "pročínský hňup", primátor Bém "amatérský buran" atp. V knize je hodně dalších expresivních výrazů, ale já je Etzlerovi ráda odpouštím, protože kniha jako celek je opravdu výborná, čtivá i zajímavá. Doporučuji každému.

2 10.02.2024

Po vydání vlastního životopisu v r. 2016 se Frederick Forsyth na naléhání své manželky rozhodl, že s psaním skončí. Ke své škodě toto rozhodnutí porušil a výsledkem je Liška, jeho nejslabší román. Zvolil si podobné téma jako ve své rané povídce Jak na věc (v knize Kvintet z r. 2001), v níž vystupuje Julia Day, hackerka s punkovým účesem, schopná prolomit jakýkoli firewall. Myslím, že byl v tomto ohledu první; třeba Lisbeth Salanderová z románů Stiega Larssona ( která jako by Julii z oka vypadla), se objevila na scéně až o nějakých 8 let později. V Lišce je zase hlavním hrdinou mladík s Aspergerovým syndromem s podobnými zázračnými schopnostmi. S jeho pomocí se daří britské tajné službě sabotoval činnost svých nepřátel, ať již je to poškození ruského bitevního křižníku, zničení íránské továrny na výrobu obohaceného uranu, zničení výrobny balistických raket v KLDR atd. První část se čte dobře a kdyby kniha skončila s ruským křižníkem, bylo by to ještě únosné. Další děj už jsou bohužel jen předvídatelné variace na obdobné téma. Přečetla jsem hodně Forsythových knih a vím, jakým skvělým vypravěčem byl a stále ještě je. Nicméně tvůrčí schopnosti s postupujícím věkem přece jen ochabují a jemu bylo v době vydání Lišky 80 let! Z nostalgie a kvůli vzpomínkám na potěšení, jež mi přinášela četba jeho dřívějších knih, dávám 3 hvězdičky.

4 04.02.2024

Další kniha rozhovorů z pera Aleše Palána - tentokrát ovšem nikoli rozhovorů vis-à-vis, nýbrž formou jeho písemných otázek a následných odpovědí tázaného. Tím se trochu vytratila autenticita a bezprostřednost dialogu a na knize je to znát. Miloslav Nevrlý, přírodovědec, cestovatel, tulák, skaut a autor několika spisů o pohořích východní Evropy, si vedl od útlého mládí deníky a z nich při odpovědích, někdy docela obsáhlých, čerpal. Ne vždy to bylo úplně k věci. Za nejslabší považuji část popisující jeho činnost v libereckém muzeu, tam šlo v některých případech o pouhé banality. Naopak jeho vzpomínky na cesty, většinou do zcela opuštěných lokalit, které absolvoval sám nebo jen s malou skupinkou přátel, jsou nesmírně zajímavé. To vše se odehrávalo za totality a v mnoha případech to bylo spojeno s porušováním tehdejších zákonů a nařízení. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, s jak minimálním vybavením a prostředky (a za silně problematických hygienických podmínek) mohl tehdy člověk putovat pěšky celé týdny a těšit se přitom z dosud nedotčené přírody.

2 03.02.2024

Poutavý přehled evropské poválečné historie z pera britského autora, ilustrovaný četnými osobními vzpomínkami a zážitky ze setkání s hlavními politickými aktéry té doby. Popisuje, jak se Evropa vynořila z válečné zkázy, demokratizovala se a stala se "celistvým svobodným kontinentem", aby pak po několika desetiletích znovu začala upadat. Hodně prostoru je věnováno vývoji ve střední a východní Evropě, zejména před rozpadem a po rozpadu Sovětského svazu. Pro nás může být potěšitelné vysoké hodnocení v různých souvislostech často zmiňovaného Václava Havla jako jednoho z nejvýznamnějších protagonistů tehdejších východoevropských společenských přeměn. Víc pozornosti je ovšem věnováno Polsku (jeho manželka je Polka) a také Maďarsku, zejména s ohledem na jejich postupný odklon od demokratických principů. Jedním z hlavních témat knihy je to, jak po nebývalém pokroku "nové Evropy" bezprostředně po pádu Berlínské zdi, jednom z nejnadějnějších období evropských dějin, se mnohé pokazilo: od etnických čistek v bývalé Jugoslávii, přes finanční krizi v r. 2008, nezvládnutou migrační krizi a budování nových hraničních bariér. Ukázalo se, že dosažený pokrok, považovaný za nezvratný, byl velmi křehký a mnohé iluze s ním spojené byly definitivně pohřbeny v únoru 2022, kdy došlo k ruské invazi na Ukrajinu.
Kniha je velice čtivá a nabízí poněkud jiný pohled na moderní dějiny Evropy než je ten náš. A pro budoucí léta (a možná desetiletí) to není pohled optimistický. Shrnuto jednou větou: líp už bylo.

6 28.01.2024