Lenka.P7 komentáře u knih

Výborná kniha rozhovorů s Jiřím Froňkem, světově uznávanou kapacitou v oblasti transplantační chirurgie, doplněných kratšími pasážemi, na nichž se podíleli Marek Orko Vácha a Radkin Honzák. V závěru je několik neméně zajímavých rozhovorů s pacienty, kteří transplantaci podstoupili či se samotnými dárci orgánů. Tato kniha ukazuje, k jak obrovskému pokroku v transplantaci orgánů v posledních desetiletích došlo; vždyť třeba první úspěšnou transplantaci plic provedl u nás prof. Pafko teprve v r. 1997. Dnes už se provádějí tak složité výkony, jako multiviscerální transplantace, zahrnující žaludek, játra, pankreas a tenké střevo (je o ní zmínka v knize) a procento úspěšnosti mnohdy značně překračuje 90 %. Za zmínku stojí rovněž dříve nemyslitelná transplantace orgánů u malých dětí, zejména s ohledem na nesmírně náročnou práci při šití miniaturních cév a další technické problémy. Toto vše umožnilo teprve použití cyklosporinu jako zatím nepřekonaného imunosupresiva. Není bez zajímavosti, že vůbec první generikum tohoto antibiotika bylo vytvořeno u nás v bývalém podniku Galena.
Poměrně rozsáhlá kapitola pojednaná formou trialogu Kalenská - Froněk - Vácha je zaměřena na etické problémy související s transplantacemi a dotkla se i problematiky eutanázie a asistované sebevraždy. Jak se dalo očekávat, v tomto směru k úplné shodě názorů nedošlo.
Jiří Froněk strávil delší čas na poměrně vysokém postu v Londýně a mě zaujal jeho popis vztahů mezi lékaři a pacienty. Zatímco po medicinské stránce jsme na tom přinejmenším stejně (alespoň pokud jde o IKEM) jako v jiných vyspělých zemích, v Británii je pacient rovnoprávným partnerem lékaře. U nás bohužel ještě stále přetrvává ten paternalistický starorakouský model, kdy pan doktor ví všechno nejlíp a pacient by měl pokud možno mlčet. A k tomu ještě ta titulománie (pan primář, pan docent, pan profesor...), která snad není v žádně jiné oblasti u nás tak rozšířená jako ve zdravotnictví.
Kniha je dobře napsaná a velice čtivá, přestože pojednává o ne zrovna zábavném či populárním tématu. Přečetla jsem ji během tří večerů a vřele doporučuji každému.

3 25.12.2023

Plky ješitného polovzdělance, který o klimatoligii neví zhola nic.

Chytré povídky od chytrého a vzdělaného autora, i když literárně zas úplně dokonalé nejsou. Raději čtu jeho občasné komentáře k aktuálním událostem (Nihilistův blog), které jsou naprosto perfektní a je na nich vidět, že autor má velmi dobrý přehled o širokém spektru témat, které zpracovává.

2 08.12.2023

Příliš mnoho slov k popisu čehokoli, jak to umí jen filozofové. Vším tím prosvítá Steinerova sebechvála a přesvědčení o tom, jak je výjimečný. Platí to i u kapitoly Jazyky érotu, což je jakási kombinace popisu sexuálních praktik a komparativní lingvistiky. Myslím, že není žádná škoda, že ty knihy, o kterých uvažoval, nakonec nenapsal.

08.12.2023

K této knize jsem se dostala teprve nedávno, když jsem si přečetla na webových stránkách Billa Gatese, že tento titul doporučuje. A nelitovala jsem. Kniha je čtivá, dobře napsaná a přestože jde jen o velmi omezený výčet taxonů, jež jsou na pokraji zániku nebo již zanikly, její poselství je zřejmé: vlivem činnosti člověka (a o tom již nemůže být sporu) biodiverzila na Zemi povážlivě klesá a tento proces akceleruje. Na toto téma by se toho dalo napsat hodně, ale vše podstatné napsal v úvodu k českému vydání Marek Orko Vácha. Jen bych se opakovala. Vřele doporučuji každému, kdo se kromě vlastního blahobytu a růstu HDP zajímá alespoň trochu o svět, ve kterém musíme my i další generace žít.

4 02.12.2023

Přestože kniha vyšla v USA již před 27 lety, je zcela aktuální i dnes. Do jisté míry je poplatná tehdejší době a tehdejším iracionálním postojům a přesvědčením (z nichž některé dodnes přetrvávají), ale na mnoha případech ukazuje, jak se dobrat pravdy; v kostce řečeno, jde o kritické myšlení. Sagan byl vynikající vědec a popularizátor vědy s mnohostrannými zájmy a je to vidět i v této knize. Podrobně např. popisuje středověké procesy s čarodějnicemi, metody, jakými se získávaly "důkazy" a jak probíhaly "spravedlivé" soudy, ať již církevní nebo světské. Je to někdy děsivé čtení. Z doby, kdy kniha vznikala (jde vlastně o sbírku esejů, vycházejích předtím časopisecky) byly např. velmi populární kruhy v obilí, o kterých i vzdělaní lidé věřili, že jsou mimozemského původu. Sagan popisuje, že autory těchto jevů byli dva kumpáni z hospody v Southamptonu, kteří se tímto způsobem potají léta bavili na úkor důvěřivců z celého světa. K obratu došlo až v okamžiku, kdy je přistihla manželka jednoho z nich, která si manželovy noční odchody z domova vykládala zcela jinak. Dlouhá pasáž je věnována fenoménu UFO, prvně pozorovanému někdy v 50. letech minulého století, v jehož existenci podle průzkumů v USA z r. 2022 stále věří 34 - 42 % populace. Podobně 10 % Američanů věří, že Země je plochá a 12 % je přesvědčeno, že Američané na Měsící nepřistáli. V knize je zmíněno mnoho dalších příkladů pseudovědeckého nazírání světa, jen namátkou např. mimosmyslové vnímání, telepatie, teleportace, únosy pozemšťanů mimozemšťany, bermudský trojúhelník, pyramidologie (broušení žiletek v pyramidce z papíru), proutkaření, senzibilové, astrologové (u nás třeba Ant. Baudyš, bývalý vysokoškolský pedagog a ministr obrany!), víra v "psychickou chirurgii" schopnou vyjímat z těla orgány bez poranění kůže, atd atd. Pro nás může být zajímavá pasáž o vlivu ideologie totalitních režimů na rozvoj vědy a prosazování pseudovědeckých teorií. Typický je případ T.D. Lysenka, který zlikvidoval na mnoho let rozvoj genetiky v celém sovětském bloku a postaral se o to, aby jeho kritik, špičkový vědec N.I. Vavilov, byl odsouzen k smrti. Za vůbec nejdůležitější ale považuji kapitolu Vytříbené umění detekovat nesmysly (v originále Baloney Detection Kit). Zde je popsáno, jak rozpoznat falešné a zavádějící argumenty a jak je konfrontovat s fakty; v podstatě jde o nástroje skeptického myšlení. Těchto několik stránek, možná v poněkud zjednodušené podobě spolu s praktickými příklady, by se mělo vyučovat na všech školách. Je důležité, aby se tak stalo brzy, protože jakmile je jednou hodnotový systém člověka vytvořen, je nesmírně obtížné ho změnit - nastupuje to, co se v sociální psychologii označuje jak kognitivní disonance a konfirmační zkreslení.
Jak poznamenává Sagan v závěru, věda sice není ani zdaleka dokonalým nástrojem k poznávání světa, ale je tím nejlepším, co máme. Jednoznačně doporučuji.

5 15.11.2023

Na přebalu knihy se uvádí, že "čerpá z dramatických životních příběhů několika vědců, kteří došli na hranici lidského chápání a dali lidstvu moc zničit sebe sama". Trochu mi to připomíná ty frankensteinovské romány z minulých dob o "šílených vědcích", rozhodnutých zničit lidstvo i celý svět. Aby toho autor dosáhl, musel hodně fabulovat a vykreslit vybrané charaktery tak, aby tomuto schematu odpovídaly. Jak sám uvádí v doslovu, mnoho pasáží je fiktivních a jejich četnost se postupně zvětšuje. Zcela reálná je jen úvodní část pojednávající o vývoji bojových plynů a úloze Fritze Habera, fyzikálního chemika, německého vlastence a válečného zločince, ale také nositele Nobelovy ceny. Tady o nějaké "hranici lidského chápání" nemůže být řeči, Haberovy cíle byly ryze pragmatické. Tato kapitola také naznačuje, že Labatut není zrovna kovaný v chemii; mluví tam o "extrakci dusíku ve formě čpavku ze vzduchu", ale procento tohoto plynu ve vzduchu je zcela zanedbatelné. Ve skutečnosti jde o vysokotlakou syntézu čpavku z atmosférického dusíku a z vodíku, získávaného převážně z metanu. Také další kapitola, pojednávající o Schwarzschildově řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, víceméně odpovídá skutečnosti, ale při nejlepší vůli tam nenacházím nic, co by bylo dnes pro člověka vzdělaného v matematice a fyzice nepochopitelné. Jinak je tomu u dalších pasáží. Na příkladu života a díla několika osobností, vesměs matematiků a fyziků, vyslovuje autor pochybnosti, zda je vůbec vědecký pokrok pro lidstvo žádoucí. Popis jejich osobního života, který má problematizovat jejich vědeckou činnost a poukazovat na jejich psychickou labilitu, je z velké části (ne-li zcela) fiktivní a snaží se je představit ne zrovna v lichotivém světle. Několik ukázek: "Heisenberg v deliriu cítil, jak se mu mozek štěpí na dvě půlky, každá hemisféra pracovala samostatně. Nechápal sice, jak ke svým vlastním výsledkům došel, ale měl je v sešitě, napsané vlastní rukou... byl tak nervózní, že dělal jednu chybu za druhou.." A také "A tak značkoval okolí jako zvíře, co chvíli podřepl, nesundal si ani boty, výkaly zakrýval kameny". Podobné se opakuje u Schrödingera: "Padl na postel a usnul s botami na nohou. Hlava ho bolela, jako by celou noc propil... vůbec nic nedávalo smysl. Prolistoval pár stránek a zvedl se mu žaludek. Co je to proboha za blábol? Nechápal svoje vlastní dedukce, nevěděl, jak z jednoho kroku odvodil následují. Mrštil sešitem o stěnu. Kopal do nábytku a mrskal okolo sebe knihami, dokud ho nesrazil na kolena záchvat kašle, až sípal s hlavou několik centimetrů od podlahy". Jediný z vědců zmíněných v knize s doloženými psychickými problémy byl francouzský matematik Grothendieck, který se po čtyřicítce vědy vzdal ve prospěch politického aktivismu a v závěru života u něj skutečně propuklo šílenství. Na závěr Labatut ústy svého alter ego píše: "právě matematika - a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa - mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem... Stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět".
Zajímavá předpověď, ale jak praví známý bonmot, předpovídání je obtížné, zejména pak předpovídání budoucnosti.

4 13.11.2023

Pro čtenáře, alespoň mírně vzdělané v chemii a biochemii, nepřináší kniha prakticky nic nového. Podobnou knihu lze koneckonců napsat o kterémkoli biogenním prvku. Ale je to čtivé a své čtenáře si jistě najde.

06.11.2023

Inspirován zřejmě Einsteinovými teoriemi relativity, Ridley razí název "obecná evoluce", přičemž klasickou darwinistickou (biologickou) evoluci označuje jako "speciální" a považuje ji jen za specifickou verzi evoluce obecné. Je přesvědčen, že veškeré dění, ať již v přírodě, společnosti, technice, ekonomice, politice, kultuře, finančnictví atd. atd., podléhá stejnému evolučnímu schématu. Tyto dvě kategorie jsou ovšem nesouměřitelné. Biologická evoluce probíhá již miliony let a je podporována mnoha důkazy, od paleontologických nálezů až po sekvenování genomů. Naproti tomu téměř všechno ostatní zahrnuté do obecné evoluce je časově velmi omezené a důkazy přinejmenším sporné; jak lze např. v období zhruba jedné generace nebo i kratší době vůbec aplikovat myšlenky evoluce? Ridley ovšem zastává názor, že i v těchto případech jde o spontánní, zevnitř vycházející proces, který nemá žádný cíl, děje se formou pokus - omyl, veškeré změny jsou emergentní a lidé či institutce nad ním nemají kontrolu. Jako příklad (nepříliš šťastný) uvádí vznik svého počítače: "Je produktem evolučního procesu; ten jednak propojil práci tisíců vynálezců, prosel nesčetné množství možných návrhů a vybral konečnou verzi avšak jednotlivé složky a stavební části vděčí za svou existenci jiným vynálezcům". Toto je ale popis běžného postupu při výrobě jakéhokoli podobného produktu. Cíl je (na rozdíl od evoluce) předem jasný a využívání předchozích zkušeností naprosto samozřejmé. Pro něco takového existuje slovo pokrok: záměrný pohyb směrem ke zdokonalenému, zlepšenému nebo jinak žádoucímu stavu. Tedy ne evoluce, jak ji chápe většina lidí.

Celou knihou se táhne jako červená nit teze, mnohokrát opakovaná, že veškeré zásahy řídících orgánů, tedy "shora dolů" dopadnou špatně, kdežto opačný, spontánní proces (zdola nahoru) bude úspěšný. Hlavní kritika je zaměřena na státem financováné a řízené projekty, která je jistě alespoň částečně oprávněná, ale nějak se zapomnělo na projekty úspěšné (např. urychlovač LHD, teleskopy Webb a Hubble, objev Higgsova bosonu, gravitačních vln, temné energie), které přinesly obrovské množství nových poznatků a které by soukromý sektor nikdy nedokázal financovat a realizovat. Ridley se rovněž zapoměl zmínit o Japonsku, silně centralizovaném státu, v kterém se brzy po válce vytvořila prosperující a bohatá společnost nebo o skandinávských, napůl socialistických, státech, jejichž řízení přineslo občanům jak prosperitu, tak i sociální jistoty. A je tu také rozpor: jestliže všechno podléhá evolučnímu principu, evoluce zrovna tak vytvořila systém "shora dolů". Co s tím?

Další, silně kontroverzní téma, které Ridley v knize rozvíjí, je ochrana životního prostředí. Počátky "zelené ideologie" nachází již v Hitlerově Německu: "Také v Německu se ničení lidských životů úzce spojovalo s ochranou přírody Právě zeleně motivovaná snaha obnovit rolnickou společnost vedla nacisty k invazi do Polska. A jejich zelený antikapitalismus a odpor k bankéřům je dovedl k nenávisti vůči Židům". Vskutku pozoruhodné vysvětlení vzniku druhé světové války a holocaustu!
Podobně se staví ke změnám klimatu, kde používá stejnou argumentaci jako v předešlých případech: "Stále více vědců se mi svěřuje se svými obavami z toho, že převládající pohled (na globální oteplování) je zkreslený a příliš zaměřený shora dolů". A pokračuje dál, že přesvědčení klimatologů o nebezpečnosti globálního oteplování je "typicky náboženským rysem". Při výběru publikací k danému tématu postupuje bohužel velmi selektivně; to, co nepodporuje jeho názory, jednoduše ignoruje. To nelze charakterizovat jinak, než jako porušení všeobecně uznávaných etických norem vědecké práce.
Kniha začíná kapitolou o evoluci vesmíru. Čekala jsem, že půjde o jednu z nejrozsáhlejších pasáží - vždyť v posledních letech došlo k mnoha zásadním objevům, které vedly k vytvoření nových hypotéz a modelů vývoje vesmíru, jako je např. inflační expanze po velkém třesku, teorie superstrun, existence multiverza, úloha temné hmoty, stáří vesmíru atd. Bohužel nic z toho nebylo zmíněno. Pomineme-li obecný historický úvod, Ridley odbyl celou historii vesmíru na necelých dvou stranách, kde se zaměřil pouze na kritiku (dnes již překonaného) antropického principu. Napsal: "Pro kohokoli mimo úzkou kliku kosmologů, kteří tráví příliš mnoho času se svými teleskopy, zní myšlenka antropického principu buď triviálně, nebo přihlouple, podle toho, do jaké míry ji vezmeme vážně". Není jasné, zda měl jako reprezentanty této "kliky" na mysli Johna Wheelera (participativní princip) nebo Stephena Hawkinga (slabý antropický princip), kteří se na základě sofistikovaných matematických modelů pokoušeli začlenit do svých rovnic možný vliv lidské existence na počáteční podmínky i průběh vesmírné evoluce.

I když některým kapitolám nelze nic vytknout, posuzováno jako celek jde o špatnou knihu. Vědecká fakta jsou smíchána s ideologií a politikou, výběr podpůrných argumentů je silně subjektivní a to jsou z hlediska vědy smrtelné hříchy. Kniha může sloužit leda jako odstrašující ukázka toho, jak vědecké či odborné pojednání nepsat. Možná si ale Ridley vzal k srdci jeden Einsteinův bonmot: "Vychovávat lze jen vlastním příkladem. A když to nejde jinak, tak špatným příkladem".

4 06.11.2023

Z dnešního pohledu téma téměř věštecké - nebo to byl jen výstřel naslepo? Spiš ne, vždyť Žantovský má spoustu zkušeností z mezinárodní politiky a diplomacie. Ale jinak nic moc, takový kříženec le Carrého s červenou knihovnou. Zpočátku má děj spád, ale postupně je to stále rozvleklejší a méně pravděpodobné. Ale v tomto žánru jde o jeho prvotinu, příště to možná bude lepší.

3 01.11.2023

Výborná kniha díky oběma protagonistům - i klást otázky se totiž musí umět. Je to již několikátá kniha rozhovorů s Karlem Schwarzenbergem, ale i v ní se objevuje leccos nového. V každém případe platí, že v kontextu moderních českých dějin představuje Schwarzenberg naprosto výjimečnou osobnost, která může sloužit jako vzor noblesního politika se všeobecným rozhledem a bohatými mezinárodními kontaky, zcela oddaného zájmům České republiky. Díky historii rodu i vlastním pohnutým osudům k tomu měl všechny předpoklady: české dějiny zná hluboko do minulosti včetně jejich evropských souvislostí a během svého života v emigraci se seznámil s řadou významných zahranicních politiků. Jak dokládají vzpomínky některých osobností v druhé části knihy, toto vše uplatnil po návratu do vlasti. Tak např. během svého angažmá na Hradě přispíval k chodu prezidentské kanceláře nejen finančně, ale i praktickými radami stran protokolu, oblečení atd. a také důvěrnými informacemi o osobnostních charakteristikách potenciálních kontaktů. Já bych ještě vyzdvihla jeho smysl pro humor, tak vzácný na naší politické scéně. Pomineme-li humor IV. cenové skupiny, existuje snad u našich současných či minulých politických špiček alespoň zárodek této vlastnosti? Zdá se, že ješitnost a vědomí vlastní důležitosti to vylučují. Dobře charakterizoval povahové rysy K. Schwarzenberga Martin C. Putna: "Zakotvenost v duchovních hodnotách, které kdysi tvořily Čechii i celou Evropu, vznešenost bez snobismu a lidovost bez demagogie a bodrého pitvoření, schopnost být současně doma v Čechách i v celé Evropě“. Takovýto postoj k životu a ono "noblesse oblige" mají nadčasovou platnost a žádné rádoby progresivistické myšlenky či hnutí je nemohou znehodnotit.

7 01.11.2023

Hledání "teorie všeho". Poutavý výklad historie poznání vesmírných sil od Newtona až po standardní model jsem ještě chápala, ale když došlo na teorii strun, byla jsem v koncích. Nemyslím si, že je vůbec možné jí dokonale porozumět bez dobré znalosti abstraktní matematiky. A je také otázka, zda bude možné její správnost ověřit nějakým pozorováním či experimentem, tak jako v případě Einsteinových teorií. Náročný text, ale určitě stojí za přečtení.

3 11.10.2023

Jak snadno vydělat peníze: sežeňte dvanáct spisovatelek a dejte jim za úkol napsat povídku, ve které bude vystupovat slečna Marplová. Pak už jen stačí vytisknout na obálku knihy co největším písmem AGATHA CHRISTIE a ořízku pomalovat řvavými barvami a úspěch je zaručen. Vždycky se najde dost důvěřivců, kteří neodolají a knihu koupí. Teď už jen zbývá zapřáhnout do tohoto byznysu umělou inteligenci a zisk bude ještě větší, odpadnou autorské honoráře.

2 06.10.2023

"První z knih o zdravé výživě a dobré životosprávě, kterou jsem kdy četl" napsal Petr Koubský a já s ním souhlasím. Proč jsou názory na tuto tématiku tak rozporné, je vysvětleno hned v úvodu. Vzhledem k biologické variabilitě a pomalému vývoji civilizačních chorob vyžaduje posuzování možných negativních či pozitivních vlivů na zdraví člověka sofistikovaný metodický přístup a k vyhodnocení získaných výsledků je nutné použít matematickou statistiku. Jen tak lze odlišit náhodná pozorování od fakt, která budou s vysokou mírou pravděpodobnosti platná. Za nejzajímavější považují první část knihy, týkající se výživy a dietetiky, která podrobně pojednává o vlivu jednotlivých nutričních složek a příjmu potravy na zdravotní stav. Velmi stručně shrnuto, jako optimální lze doporučit středomořskou dietu, zahrnující hodně zeleniny, ovoce a ryby, dostatek vlákniny a málo živočišných tuků, cukru a soli. Současně autor podrobuje kritice nejrůznější nepodložené informace a mýty o potravních doplňcích a dietách, často s použitím poněkud expresivního výraziva. Několik ukázek: Paleodieta - romantická hovadina. Bezlepkové šílenství - vítězství marketingu nad vědou. Pitný režim - voda neodplavuje toxiny z kůže ani nezlepšuje pleť; pijte, jen když máte žízeň. Detox - všechno jsou to nesmysly, detox dieta vás nezbavuje ničeho kromě peněz. Pšeničná tráva jako zdroj kyslíku - blbost a donebevolající nesmysl. Koenzym Q10 - mnoho povyku pro nic. Redukční diety - všechny fungují stejně, podmínkou je, aby byly hypokalorické, tj. příjem energie musí být menší než výdej. (Jak prosté!) Je zajímavé, že v knize není zmíněn glutamát sodný, ještě před nemnoha lety zdroj celosvětové hysterie týkající se jeho neblahých účinků. Lze doufat, že podobný osud budou mít i další sporné produkty.
Ne se vším lze souhlasit. O kyselině alfa-linolenové se tvrdí, že je nejdůležitější omega-kyselinou, ale ona pouze slouží jako zdroj pro syntézu eikosanoidů, které jsou důležitou součástí buněčných membrán. Pro zajištění dostatečného příjmu přírodního resveratrolu by údajně musel člověk vypít 1000 litrů červeného vína denně a přitom se neví, jaká je jeho skutečná potřeba. A samozřejmě aspirin nebyl uveden do prodeje v r. 1988, nýbrž 1899.
Pasáže týkající se fyzické aktivity, spánku, stresu atd. nepřinášejí mnoho nového. Za zmínku snad stojí jeden fakt, který potěší nepříliš aktivní část populace: Jim Fixx, propagátor joggingu v USA, zemřel na infarkt ve 52 letech během svého každodenního kondičního běhu.
Knihu doporučuji každému, kdo má zájem dozvědět se aktuální a vědecky podložené informace o tom, jak žít pokud možno zdravě.

3 21.09.2023

Velká nuda, vzdala jsem to asi po 50 stránkách. A to, o čem si autor zřejmě myslí, že je humor, mi připadá hodně ubohé. Možná bych se prokousala až na konec, ale je mi líto toho času. Asi jsem apriori zaujatá proti skandinávské literatuře.

1 08.09.2023

Simon Mawer opět nezklamal. Přestože Anatomie rodu není klasický román, ale spíš románová kronika, je to strhující čtení. Sledujeme genealogii dvou větví Mawerových předků, abychom se teprve v závěru dozvěděli, jak došlo k jejich spojení. Jistě nebylo jednoduché pátrat v matrikách a dalších dokumentech starých témeř 200 let a ne všechno se podařilo bezpečně objasnit, nicméně nespornou výhodou byla pro autora skutečnost, že Británie byla a je stabilní zemí, kde se úřední dokumenty neničily či neztrácely. Kromě záznamů v matrikách nalezl autor také informace v námořních a armádních archivech, protokolech o sčítání lidu i v tehdejším denním tisku. Tak se např. dozvíme, že jeden z Mawerových předků trpěl venerickou chorobou a že jedna z hlavních hrdinek soustavně podváděla při vyplňování úředních záznamů. Kniha také ukazuje, jak ještě během vrcholící průmyslové revoluce byly v britské společnosti obrovské rozdíly v materiální i intelektuální sféře mezi majetnými vrstvami a chudinou. Hodně lidí bylo zcela negramotných, děti rodičů, kteří se z nějakého důvodu octli na mizině, byly posílány do chudobinců a nemalé množství lidí tehdy živořilo bez majetku, zázemí i perspektiv. Mawer znovu ukázal, že psát umí. Přečetla jsem všechny jeho romány a Anatomii rodu bych zařadila do první třetiny těch nejlepších. Nakladatelství Kniha Zlín mělo tentokrát šťastnou ruku při výběru překladatele - kniha je přeložena dobře včetně námořnických a vojenských termínů, jen reprodukce starých záznamů jsou někdy nečitelné, ale možná je tomu tak i v anglickém vydání.

7 08.09.2023

Při vší úctě k Madeleine Albrightové, tato kniha jejích memoárů mi nepřipadá příliš čtivá. Jednotlivé kapitoly nejsou uspořádány chronologicky ani tématicky, jde spíš o fragmenty vybrané z jejích nesmírně mnohostranných aktivit v průběhu jejího života, od akademické sféry, diplomacie až třeba po sbírku jejích broží. Protože se pohybovala v nejvyšších patrech US politiky a navíc v tak kritických obdobích, jako bylo 11. září, válka v Zálivu atd., čekala jsem, že se dozvím nějaké podrobnosti o tom, jak a na základě jakých informací se americká vláda v té době rozhodovala. Bohužel v tomto ohledu jsem se nedozvěděla o nic víc, než co prošlo běžnými informačními kanály té doby. Kniha je zaměřena na amerického čtenáře a řada pasáží, týkajících se třeba US celebrit, televizních programů a seriálů, společenských událostí atd, je pro nás do značné míry nesrozumitelná.

04.09.2023

Román? Spíš soubor povídek či fragmentárních vyprávění z prostředí luxusního hotelu. Toto je jediný sjednocující prvek celé knihy, jedině snad ještě popis různých zlodějen, praktikovaných různými zaměstnanci hotelu. Autor nepochybně toto prostředí dobře zná a zpočátku je popis, jak hotel funguje, docela zajímavý. S postupem času mi však další podrobnosti začaly připadat poněkud nudné. Stále jsem čekala, kdy se osudy dílčích hrdinů nějakým způsobem propojí, ale až do konce knihy se tak nestalo. Je pravda, že se občas některá z postav objeví v jiné povídce, ale bez nějaké významné příčinné souvislosti. Žádná hlavní postava, kolem níž se vyprávěné příběhy odehrávají, tam není. Rovněž chybí jakákoliv zápletka a její rozuzlení. Střídání literárních stylů a osob vypravěče (jistě záměrné) také není zrovna podle mého gusta. Přes ocenění, které kniha dostala, byla pro mne velkým zklamáním.

1 26.08.2023

Naprostý škvár, navíc napsaný literárním stylem evokujícím tak nejspíš písemnou práci nepříliš nadaného studenta střední školy. Třeba ty dialogy (pokud vůbec na nějaký narazíte)! S velkým přemáháním jsem přelouskala asi dvě třetiny knihy, ale dál už to nešlo. Jak se mohla tato kniha stát v USA bestsellerem, je pro mne naprostou záhadou.

Název knihy je poněkud zavádějící - jak můžeme něco označit za umění, když tomu nerozumíme a vlastně tomu nerozumí nikdo? Výstižnější je podtitul, jde skutečně u různé historky více či méně související s výtvarnou scénou. Autor se zřejmě inspiroval knihami Dona Thompsona (např. Jak prodat vycpaného žraloka... nebo Supermodelka a krabice Brillo), které popisují bizarní situace v mezinárodním obchodě s moderním uměním. Nechybí samozřejmě historky o uklízečkách, které omylem zničily umělecké dílo a autor se v tomto případě přiklání k názorovému proudu, který považuje za umění prakticky vše, co je vystaveno v galerii nebo co za umění prohlásí sám tvůrce. Je ale zmíněn i opačný názor, kdy v podobném případě jistý renomovaný italský kritik prohlásil, že jestliže si uklízečky myslely, že jde o odpad, tak to také odpad byl. Podle J.H. Vitvara jde ovšem o "velmi nebezpečné přesvědčení". V celé knize však není uveden žádný příklad něčeho, co umění není, ani to, co lze považovat za dobré a co za špatné umění. Patří do umění pornografie? Zřejmě ano, protože v knize zmíněná umělkyně Lenka Klodová vydává "Umělecký pornografický časopis". Anebo existuje "obyčejná" a "umělecká" pornografie a pokud ano, jak se to pozná? Patří do umění také reklamy? Tvůrci reklam sami sebe označují za "kreativce", což je téměř synonymum pro umělce. Není lehké se v moderním umění orientovat a tak tomu myslím bylo vždy. Tato kniha k lepší orientaci příliš nepřispěla. Ale i tak obsahuje řadu zajímavých a nepříliš známých historek, týkajících se vesměs starších výtvarných generací, zatímco v případě moderních autorů a autorek jde hlavně o příběhy a situace nějakým způsobem provokující či šokující. Každopádně stojí za přečtení.

20.05.2023