Strašlivá závrať
Benjamín Labatut
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488544/bmid_strasliva-zavrat-e7O-488544.jpg
4
87
87
Bůh nehraje se světem v kostky, prohlásil Albert Einstein. Na což by mu Benjamín Labatut odpověděl, že Bůh možná ne, ale ďábel ano. Strašlivá závrať je románem faktu o vědcích, kteří ve svých oborech učinili převratné objevy – Bohrovi, Heisenbergovi, Schrödingerovi a dalších –, došli však na hranice lidského chápání a poprvé v dějinách dali lidstvu moc zničit sebe sama. Třeba německý chemik Fritz Heber objevil umělá hnojiva, která zachránila lidstvo před hladomory. Vynalezl ale také bojový plyn yperit, který zabil tisíce vojáků v zákopech první světové války, což jeho manželku dohnalo k sebevraždě, již spáchala před jeho očima. Podobně atomy, které roztrhaly Hirošimu a Nagasaki na kusy, nerozštěpily šikovné ruce generálů, ale skupina fyziků vyzbrojených hrstí rovnic. Dramatický příběh Benjamína Labatuta o určujících momentech dějin vědy nás vrhá do vzrušujícího území mezi fakty a fikcí, pokrokem a zkázou, genialitou a šílenstvím a staví nás před otázku, jestli díky vědě lépe rozumíme světu, nebo ho naopak ztrácíme.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , PasekaOriginální název:
Un verdor terrible, 2020
více info...
Přidat komentář
Ten epilog Nočního zahradníka ve mě stále doznívá... Určitě autorovým záměrem nebyla rezignace na vědecké poznání; spíše poukázat, že izolovaný vědecký pokrok, bez korekce společenské odpovědnosti, může být dobrý sluha, ale zlý pán (to vlastně řešil i Faust).
Labatuta si tak řadím vedle skvělá díla jako je Sebaldův Austerlitz a Saturnovy prstence, 1913 od Illiesa, Zweigovy romány jako Triumf a tragika ER, Montaigne, Zápas o svědomí (a další) a snad i francouzsky psané Kunderovy romány.
PS: nechápu, jak někdo takové knize může udělit méně jak ****
Strašlivá závrať má pozoruhodnou melancholicko tematickou spojitost se dvěma knihami – s nedávno vydanou Stellou Maris C. McCarthyho a se Saturnovými prstenci W. G. Sebalda. Tahle spojitost se projevuje tedy i poměrně přímočaře: u Stelly je to zejména postava Alexandra Grothendiecka a Saturnovy prstence Labatut explicitně uvádí jako jeden z lit. zdrojů. Zvláštní (a netriviální) je ovšem názor, že za maniakálně vášnivou racionalitu číhá temný objev nicoty jako základního principu bytí a že rozumově poznatelný svět spočívá v její náruči. Jde nezpochyby o názor šířeji sdílený (sám jsem o jeho pravdivosti přesvědčen), který se blýská i v komplexněji utvářených filozofiích (třeba u Nietzscheho nebo Deleuze). Nicméně u výše zmíněných prozaiků je fascinující shoda v tematizaci skrze postavy, které jsou schopny matematického chápání skutečnosti na hraničně abstraktní úrovni (myslím, že v tomhle směru lépe uspěl Labatut než McCarthy), a dále v jakémsi ohledávání a rešeršování melancholických struktur nebo spíš sedimentů historie (zde je Sebald jen obtížně dostižným vzorem).
Když vidím nějaké umělecké dílo, nebo čtu dobrou knihu, tak mě napadá, jak na něco takového mohl autor přijít. Jaké myšlenkové pochody ho přiměly, aby umělecké dílo mělo právě takovou podobu, hraničící s genialitou, a ne jinou. Tato kniha vlastně poukazuje na to, že vědci při svých výzkumech a tvorby různých teorií mohou procházet různými peripetiemi a vymýšlet zvláštní věci. Dokonce se může stát, že někteří sami nevědí, jak ke svým poznatkům došli, ale vědí, že jsou správné.
Zajímavé také je, že jejich práce je může přivést na samotnou hranici šílenství, což dobře popisuje tato kniha.
Zajímavé je, do jakých podrobností autor popisuje některé události, ale předpokládám, že se našlo dostatek zdrojů a svědků, které tyto události popisují.
Dodatek na závěr: Pokud chcete alespoň rámcově pochopit, co to je kvantová mechanika, doporučuji si přečíst tuto knihu.
Chilský autor Benjamin Labatut se se svým románem Strašlivá závrať dostal do finále Man Bookerovy ceny za rok 2021, ačkoliv mu označení román tak úplně nesedí.
Více se jedná o povídky, které vzájemně propojuje téma existenciální krize nejvýznamnějších světových vědců 20. století (z oblasti chemie, fyziky a matematiky) a jejich myšlenek.
Propagační text ke knize se táže, zda světu díky vědě lépe rozumíme, nebo ho naopak ztrácíme.
Od velkých objevů je totiž vždy jen krůček k jejich zneužití a absolutní destrukci.
Kniha je vystavěná právě na protikladech pokroku a zkázy, geniality a šílenství, biografický přístup se mísí s fikčními prvky, které se postupně zahušťují.
První polovina knihy mě bavila jako dlouho nic a zároveň ve mně probouzela silné pocity zoufalství Když ho totiž prožívají největší mozky v dějinách lidstva, co si pak máme počít my ostatní?
V druhé polovině pak ale vyprávění ztratilo jiskru, nebo jen možná autor téma vyčerpal dříve, než si připustil a zamýšlel.
Kniha nicméně rozhodně stojí za vaši pozornost a rozšíří vám obzory.
No jen považte, jak často se vám naskytne příležitost přečíst si prózu z Chile? :)
Na přebalu knihy se uvádí, že "čerpá z dramatických životních příběhů několika vědců, kteří došli na hranici lidského chápání a dali lidstvu moc zničit sebe sama". Trochu mi to připomíná ty frankensteinovské romány z minulých dob o "šílených vědcích", rozhodnutých zničit lidstvo i celý svět. Aby toho autor dosáhl, musel hodně fabulovat a vykreslit vybrané charaktery tak, aby tomuto schematu odpovídaly. Jak sám uvádí v doslovu, mnoho pasáží je fiktivních a jejich četnost se postupně zvětšuje. Zcela reálná je jen úvodní část pojednávající o vývoji bojových plynů a úloze Fritze Habera, fyzikálního chemika, německého vlastence a válečného zločince, ale také nositele Nobelovy ceny. Tady o nějaké "hranici lidského chápání" nemůže být řeči, Haberovy cíle byly ryze pragmatické. Tato kapitola také naznačuje, že Labatut není zrovna kovaný v chemii; mluví tam o "extrakci dusíku ve formě čpavku ze vzduchu", ale procento tohoto plynu ve vzduchu je zcela zanedbatelné. Ve skutečnosti jde o vysokotlakou syntézu čpavku z atmosférického dusíku a z vodíku, získávaného převážně z metanu. Také další kapitola, pojednávající o Schwarzschildově řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, víceméně odpovídá skutečnosti, ale při nejlepší vůli tam nenacházím nic, co by bylo dnes pro člověka vzdělaného v matematice a fyzice nepochopitelné. Jinak je tomu u dalších pasáží. Na příkladu života a díla několika osobností, vesměs matematiků a fyziků, vyslovuje autor pochybnosti, zda je vůbec vědecký pokrok pro lidstvo žádoucí. Popis jejich osobního života, který má problematizovat jejich vědeckou činnost a poukazovat na jejich psychickou labilitu, je z velké části (ne-li zcela) fiktivní a snaží se je představit ne zrovna v lichotivém světle. Několik ukázek: "Heisenberg v deliriu cítil, jak se mu mozek štěpí na dvě půlky, každá hemisféra pracovala samostatně. Nechápal sice, jak ke svým vlastním výsledkům došel, ale měl je v sešitě, napsané vlastní rukou... byl tak nervózní, že dělal jednu chybu za druhou.." A také "A tak značkoval okolí jako zvíře, co chvíli podřepl, nesundal si ani boty, výkaly zakrýval kameny". Podobné se opakuje u Schrödingera: "Padl na postel a usnul s botami na nohou. Hlava ho bolela, jako by celou noc propil... vůbec nic nedávalo smysl. Prolistoval pár stránek a zvedl se mu žaludek. Co je to proboha za blábol? Nechápal svoje vlastní dedukce, nevěděl, jak z jednoho kroku odvodil následují. Mrštil sešitem o stěnu. Kopal do nábytku a mrskal okolo sebe knihami, dokud ho nesrazil na kolena záchvat kašle, až sípal s hlavou několik centimetrů od podlahy". Jediný z vědců zmíněných v knize s doloženými psychickými problémy byl francouzský matematik Grothendieck, který se po čtyřicítce vědy vzdal ve prospěch politického aktivismu a v závěru života u něj skutečně propuklo šílenství. Na závěr Labatut ústy svého alter ego píše: "právě matematika - a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa - mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem... Stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět".
Zajímavá předpověď, ale jak praví známý bonmot, předpovídání je obtížné, zejména pak předpovídání budoucnosti.
Zpočátku mi to připadalo zajímavé, ale postupně mě to přestávalo bavit. Už jsem asi i dost přečetla o některých zmiňovaných matematicích a fyzicích, že to nebylo pro mě nijak překvapivé ani mi nepřipadají nějak revolučně převratné fiktivní nápady.
Jako jo, dalo se to číst, je to krátké, takže nestačí nudit, ale nijak zvlášť to na mě nezapůsobilo.
Jak pravil Friedrich Schiller, od dob osvícenství dochází k takzvanému odkouzlení světa. Věda přebírá hlavní roli ve vykládání jevů, náboženství a pověry ustupují do pozadí. Za pár století se lidstvu podařilo udělat obrovský pokrok - vyléčit mnohé nemoci, překonat dlouhé vzdálenosti pomocí dopravních prostředků, letět do vesmíru. Ale nepřibližujeme se také díky vědě vlastnímu zániku?
Benjamín Labatut kombinuje fakta s fikcí, aby vyprávěl příběhy několika vědců a jejich objevů. Poukazuje na paradoxy, které věda nabízí, když jedním objevem můžete milióny lidí zachránit, abyste jím jiné milióny po letech zavraždili. Vědecký svět tak neustále musí žít s vědomím, že to, co je dnes záchranou, může být zítra zkázou. A tuto tíhu, tuto strašlivou závrať, ne každý vydrží.
Kniha nabízí mnoho zajímavých souvislostí, vytváří pozoruhodné paralely, které nejsou na první pohled zřejmé. Bohužel však po určité době přestane překvapovat, uplatňuje stále stejné vzorce a vy už často vlastně víte, k čemu autor směřuje, což je při ne příliš rozsáhlé knize škoda. Příběhy vědců jsou sice v něčem zajímavé, ale nejsou zajímavé natolik, aby utáhly neměnnou, dopředu známou významovou premisu - věda nás může zachránit i zničit. Postupem času vás tak sbírka zajímavostí (někdy až trochu bulvárních) přestane bavit.
Já bych nejraději zcela okopíroval to, co napsal witiko. S tím rozdílem, že bych ještě v kritice trochu přitlačil. Nejenom, že kniha vůbec nedrží pohromadě, a to ani tematicky, ale ten pán neumí ani vyprávět. Je to paradoxní, protože to je na jednu stranu čtivé, ale je to proud efektních smyšleností, který teče téměř nekontrolovatelně a i když se mu podaří občas vyklenout jakýsi oblouk například tím, že se nějaké osudy někde spojí, tak je to fragmentalizovaná změť pozoruhodností, bizarností, velkých myšlenek, přesahujících lidské vnímání, ale zároveň banalizovaných způsobem, jakým jsou líčeny. Vůbec nechápu, že mohla tato kniha být navržena na Brokerovu cenu.
Mně se ten nápad moc líbil - vědci dostávají šílenou závrať z okamžiků, kdy zjistí, že jejich vynález mění svět, mění pohled na celý systém vědy, na pohled vědy na svět, nebo kdy se jejich objev stane nástrojem strašlivého vraždění. Ale všichni do jednoho jsou tu líčeni jako naprostí zběsilci, geniální bezdomáči, sexuální devianti, pro společnost naprosto nesnesitelní jedinci a ještě rivalové, jakoby nikdo z nich neměl v sobě žádnou pozitivní vlastnost kromě zarputilosti, vytrvalosti a geniality. Takto účelově pokřivený pohled na vědce jsem dlouho neviděl a ani nevím, jestli bych ho chtěl vidět znovu. Původně jsem chtěl dát tuto knihu dceři k narozeninám, ale nechci jí zkazit naděje vkládané do možnosti poznání světa - ne proto, že by zjistila, že ho poznat nelze, to by bylo v pořádku, ale že vědci jsou vošoustové, kteří ejakulují, osahávají dívky, mají tuberkulozu, a celkově to vypadá, že být génius znamená být naprostý lůzr. Raději od této knihy pryč.
Zdánlivě nenavazující povídky, ve kterých defilují matematici, chemici a fyzici známí i (alespoň pro mne) neznámí. Genialita versus sociální vyděděnost (přinejmenším u některých - ať už dobrovolná, nebo nedobrovolná, způsobená zvláštním podivínstvím geniální mysli). Kniha dost těžko stylem uchopitelná, přesto se čte báječně a nebudete se od ní chtít odtrhnout. Smekám před překladatelkou Annou Štádlerovou, protože tohle musel být skutečný překladatelský oříšek!
Tahle kniha by mohla být dobrou ilustrací některých fenoménů kvantové mechaniky, neboť i ona se vyskytuje ve dvou stavech najednou, ovšem v jejím případě jde o skvělost a nebetyčnou imbecilitu.
S profesorským úsměvem pod fousem si dovolím své tvrzení poněkud rozepsat, doufaje, že dostanu fyzikální Nobelovku za sepsuchválení oslavované knihy o fyzicích.
Nuže, skutečně se nejedná o román, ale jakési obrazy z fyziky převážně 20. století. Jediným jednotícím prvkem je titul a tedy ona bezbřehá a temná propast (Tartaros?), vztahující pařáty na každého, kdo se přiblíží k jejím hranicím.
V prvních povídkách se jedná o propast etickou, v jiných o propast neznáma. A skutečně v těchto příbězích jsem měl ten pocit závratě, jen trochu šťouchnout (škoda, že na Facebooku už ta funkce není). Haber, Schwarzschild, Grothendieck aj. byli opravdu skvělými beletrizovanými průvodci po planinách, kam se myšlenky normálního člověka (resp. Běžného Franty Uživatele) nedostanou.
No a pak je tu nejdelší povídka, Když přestáváme rozumět světu, pojednávající o zrodu kvantové mechaniky, kde hlavními protagonisty jsou Heisenberg a Schrödinger. Oba vědci, jakkoliv bryskní fyzici, byli dosti pofidérními osobnostmi. Heisenberg spolupracoval s nacisty na vývoji atomové bomby, byl měkkýš, a jako takový se mj. vys*al na rodiče svého židovského kolegy, které dobře znal, kteří skončili v koncentráku a po válce měl zase třeba problém přiznat, že nevěděl, jak atomovku prakticky udělat.
Schrödinger měl zase problém udržet svou mužskou ozdobu na místě, později žil v trojúhelné domácnosti a navíc měl pedofilní sklony, kdy osahával malá děvčátka; sedmnáctiletou holčinu svedl příslibem, že neotěhotní, přičemž opak se stal pravdou a holčina musela na potrat (údajně si o svých výbojích vedl nějaké písemné záznamy). Ano, takové osobnosti se opravdu nabízejí k literárním hrátkám, ovšem z toho, jak to autor pojal jsem měl pocit, že své živočišné péro z pravice (či levice) nikdy neodkládá, kalhoty jsou pro něj dostatečně dobré pouze tehdy, když jsou vyzdobeny škrkátkem a vrcholem jeho snů je prstový průzkum Venušina pahorku nějaké školačky.
Samozřejmě toto není policejní obvinění, leč pouhé konstatování, že způsob, jakým si autor v podobných věcech libuje -a jak se tímto vzdaluje poslání publikace- mi nepřipadá šťastný (férově když napíšu naturalistický román o tom, jak jsem si nechal přišít ptáka z nějakého kladrubáka a pod pseudonymem Zvoník od Matky Boží se vydal análně utěšovat dámy s dwarfismem, přičemž celé to budu vydávat jako pojednání rozporující tvrzení, že v rámci vesmíru jsme jen bezvýznamné kuličky, stanu se taky finalistou Man Bookera?)
3* za ty skvělé povídky a za fakt, že knížka mne donutila si některé věci pogooglit. Pokud někdo chce zjistit více o vědcích a jejich dětech bez nevkusných poznámek, pak lze doporučit namátkou knihy od Carla Rovelliho nebo Kvantová teorie nikoho nezabije.
Nerozumím ničemu - ale skláním se před těmi, kdo mají schopnost porozumět. A čte se to parádně.
Jednotlivé povídky jsou velice čtivé až strhující, ale přeci jen obecné nadšení úplně nesdílím. Jako "román" to totiž moc nedrží pohromadě. První a třetí povídka (a konečně i anotace), která se týká potencionální destruktivnosti vědy a problému etiky, jsou ve skutečnosti o něčem docela jiném než zbývající části, které spíš pojednávají o děsivé zkušenosti, kdy lidské možnosti porozumění narážejí na své limity. Autor se to snaží v epilogu sjednotit v monologu nočního zahradníka a tím nám dost ploše sděluje, o čem že ta kniha vlastně je, ale to je taková neobratná autorská berlička. Celý ten Epilog je dost divný, protože vše ostatní, co obsahuje, s ničím jiným nijak výrazně nesouvisí. A pak mám s knihou problém obecnější, a to je mísení faktů a fabulace, s jakou se tu podávají životní příběhy ještě nedávno žijících (či dokonce dosud žijících) lidí. Vychutnávání si tak intimních detailů, jako kdo kdy v hotelu ejakuloval do ručníku, nadělal si v horečce do kalhot nebo osahal v sanatoriu puberťačku, mi přijde docela neetické. Chápu, že to nejsou jen samoúčelné pomluvy a "střípky ze života slavných", autor tím chce ukázat děsivý rozpor mezi obyčejnou lidskostí a měřítky, jež všechno lidské překračují, ale románové fabulace příběhů skutečných, tím spíše obecně známých lidí by měla dodržovat jisté hranice slušnosti a vkusu. Nebo aspoň předpokládám, že si to do svých deníků nezaznamenávali. Vlastně mě dost rušilo to, že jsem nikdy nevěděl, co z toho je dokument, a co fabulace, takže nemám možnost zjistit, jak moc autor ty vyšinutosti, psychedelické a psychopatologické stavy vědců prestřeluje. Myslím, že to měl autor v doslovu daleko podrobněji upřesnit. Jinak je to bezesporu nezapomenutelná kniha s velice originálním a důležitým námětem, skvěle odvyprávěná. Takže dávám 75%.
Tahle útlá knížka se, dle mého, nedá číst najednou, ale je třeba ji dávkovat. Co kapitolka, to jiné téma. O genialitě jednotlivce/ů a dopadech jejich objevů. První dvě části byly o Němcích a jejich bezbřehé důvěře ve velikost Německé říše a ducha, schopností a pracovitosti.
V prvním případě - Pruská modř - o chemicích v průběhu časů, ale zejména přelomu 19./20. století. Spousta nových objevů a možností, ale také spousta bolesti a utrpení, jak si někteří ze samotných vědců uvědomili po přihlášení se na frontu ve Velké válce. Yperit byla jen jedna z hrůzných látek pustošících vše živé...
Druhý příběh - Schwarzschildova singularita - byl o astronomovi, fyzikovi a matematikovi, o němž jsem dosud neslyšela, přestože jeho teorie jsou vlastně základem pochopení existence a fungování černých děr. Podle všeho předčil ve svém myšlenkovém světě i samotného Einsteina, jenže se mu stala osudnou rovněž Velká válka, kam sám narukoval a účinně, jako žid, podporoval německé snažení, přestože nakonec zemřel prakticky na postupný rozpad organizmu.
"Jedině budeme-li na svět nahlížet v jeho celistvosti, jako na něj nahlíží světec, blázen nebo mystik, můžeme odhalit způsob uspořádání vesmíru."
Třetí příběh - Srdce v srdci - představuje matematiku v té nejobtížněji pochopitelné rovině/prostoru/bodu, tak jak ji vnímal (či vymyslel) Grothendieck. Jeho mysl šla daleko za hranice abstrakce v geometrii a byli (a zřejmě pořád jsou) z něj zoufalí i další přední matematikové světa. Jeho život je ovšem příkladem vskutku děsivého protikladu génia vědy v praktickém životě... Pak není celkem divu, že chtěl zničit veškeré své dílo a nedat ho lidstvu k dispozici.
A poslední, nejkomplexnější příběh - Když přestáváme rozumět světu - pojednává o největším otřesu nejen v matematickém a fyzikálním myšlení: kvantová mechanika (jakkoli to vypadá nedávno, je tomu už přes sto let!). Protagonisty jsou Schrodinger a Heisenberg, se vzájemně odporujícími si teoriemi a s vlastními démony a vizemi. A jim jen na okraj sekunduje Einstein a Bohr...
"Bůh nehraje s vesmírem v kostky!" (Einstein)
"Není na nás, abychom mu říkali, jak má řídit svět." (Bohr)
-----------
Geniální mysl, dle mého, nutí jí obdařené jedince pídit se dál a dál a nezabývat se tím vším okolo. I kdyby je začaly jímat obavy, jak s jejich výsledky lze naložit ke (z)ničení lidstva, stejně musí pokračovat ve svém bádání dál a dál...a rozluštit záhady světa.
„Planetu nepřivedou do záhuby politici, řekl jim, nýbrž vědci jako oni, kteří ,náměsíčně kráčejí vstříc apokalypse‘. Od toho dne se odmítal účastnit jakéhokoliv kongresu, pokud mu nebylo umožněno věnovat stejné množství času také ekologii a pacifismu. Na svých besedách rozdával jablka a fíky z vlastního sadu a varoval před ničivou mocí vědy: ,Atomy, které rozcupovaly Hirošimu a Nagasaki, nerozbil svými tučnými prsty nějaký generál, nýbrž několik fyziků vyzbrojených hrstkou rovnic.‘“
--
Tahle kniha je o tom, co se stane, když se dostaneme na okraj vědy; když se setkáme tváří v tvář s tím, čemu nemůžeme porozumět. Je o tom, co se děje s lidskou myslí, když překročí vnější hranice myšlení, a o tom, co leží za těmi hranicemi. Asi tak popisuje chilský spisovatel Benjamín Labatut téma svého světového bestselleru, který se vloni dostal do shortlistu mezinárodní Man Bookerovy ceny a americké National Book Award.
Vlastně nevím, čím má tahle kniha být, ale je tak svůdná, elegantní a tak hladce plyne, že vám nedá vydechnout. Začíná téměř jako populárně naučná literatura, ale postupně se zahaluje do mystiky a míchá dohady a fakta, trochu na způsob Vuillarda. Člověk se v životě dočetl o objevech, které se staly nečekaně nebo náhodně a které změnily běh dějin. Ale málokdy jsem o nich četl tak fascinujícím a znepokojivým způsobem jako tady.
--
„Po ošklivém rozvodu se ocitl na mizině, přestal si rozumět s jedinou dcerou a také mu diagnostikovali rakovinu kůže, ale on přesto tvrdil, že všechny tyhle okolnosti, byť sebebolestnější, měly jen druhotný význam vedle náhlého uvědomění, že právě matematika – a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa – mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem. Ne že bychom toho někdy schopni byli, povídá, ale dnes se to ještě zhoršuje. Můžeme rozbít atom, nechat se oslnit prvním světlem nebo předpovědět konec vesmíru a stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět, i když jinak mají ve svém životě pod kontrolou každičkou drobnost. Ale ono už se to netýká jen běžných lidí: i sami fyzikové přestali světu rozumět. Vezmi si například kvantovou mechaniku, nejcennější klenot lidstva, nejpřesnější a nejkrásnější fyzikální teorii s největším dosahem, jakou jsme kdy vymysleli. To ona stojí za internetem i nadvládou mobilů a nabízí příslib výpočetní síly srovnatelné jedině s božskou inteligencí. Proměnila náš svět k nepoznání. Víme, jak ji používat, nějakým zázrakem snad i funguje, a přesto na téhle planetě není nikdo, živý nebo mrtvý, kdo by jí vážně rozuměl. Lidská mysl nedokáže pojmout její rozpory a paradoxy. Je to, jako by spadla na Zem jako nějaký monolit z vesmíru, a my okolo ní jen poskakovali jako opice, šťouchali do ní a házeli po ní klacky a kameny, ale o skutečném pochopení nemůže být řeč.“
Za strhující a ani za román bych tuto prózu neoznačila, ale četla se poměrně dobře. Pro větší zážitek bych ovšem potřebovala větší propojení mezi kapitolami (tj. jednotlivými příběhy) a méně rozvleklosti v některých pasážích (např. Schrödinger v sanatoriu). Samostatně se mi příběhy líbily a ráda jsem se dozvěděla něco o soupeření mezi slavnými vědci, které jsem znala jen z fyzikální chemie (a některé vůbec).
Ještě je leden 2023 a já vím, že lepší knihu si letos už nepřečtu. Bravurní forma a hloubka tématu může způsobit čtenáři až závrať! Není to kniha o fyzice a géniích, kteří pronikají do jejích hloubek, vůbec to není kniha o fyzice…
Už dlouho se mi nestalo, že jsem si chtěl knihu znovu přečíst hned po jejím dočtení.
PS Smekám klobouk před překladatelkou Annou Štádlerovou
Výborná kniha o hrůze z matematiky a fyziky a kvant a vln a pravděpodobností a kyanidu a bojového chlóru a tuberkulózy a atomových výbuchů a zeleně. Čte se jedním dechem, jestli jste před četbou kvantovou fyziku nechápali, tak po knížce na tom budete ještě hůř. Jsem na tomhle podivném světě moc rád:-)
velmi povedené beletristické zpracování životních osudů (dnes) věhlasných fyziků a okolností, které provázely vznik jejich převratných teorií
překvapuje mne, že se jedná o Labatutovu prvotinu - Strašlivá závrať se mi jeví jako velmi vyzrálé dílo, zejména způsob, jakým pojednal "relativitu" etické stránky objevů (což považuju za hlavní téma románu)
v podtitulu je sice žánrové zařazení "román", ale jednotlivé kapitoly se dají číst i samostatně - i když... no, čtenář se tím připraví o tu "kvantovou provázanost"
už dlouho jsem si tak dobře nepočetl! doporučuju
(SPOILER)
Kniha o objevech, o jejich dvojznačnosti, možnosti zneužití. Možná spíš než o životě významných fyziků je tato kniha o metodě, která je k objevu či zapsání rovnice dovedla. V otázkách matematiky, fyziky i chemie jsem totální analfabet, takže jsem se tak trochu ztrácela ve vlnách i maticích. Motivy jednotlivých příběhů se opakují i prolínají.
Asi nejvíce mne zaujal příběh matematika Groethendiecka, nejen kvůli silnému životnímu příběhu, ale říkala jsem si, co asi děsivého ve svých rovnicích objevil. Něco, co vyděsilo dalšího geniálního matematika, Japonce Močizukiho.
Vlastně to radši ani vědět nechci....
Štítky knihy
vědci matematici fyzici věda Albert Einstein Niels Bohr, 1885-1962 Alan Turing, 1912–1954 Werner Heisenberg, 1901-1976 Erwin Schrödinger, 1887-1961 Alexander Grothendieck, 1928-2014
Strašlivá závrať
Labatut je blázen. Jeho texty jsou metaforickou změtí narace, úvah i vhledu do matematických rébusů. Čtenář se zpočátku jakoby ponoří do životopisů slavných fyziků a vědců, záhy je však pohlcen jejich šílenou myslí a v pasážích, kdy jistý matematik onanuje nad obrazem mladistvé dcery ředitele sanatoria, je sporné, o jaký žánr tady vlastně jde. Znepokojivá a nezvyklá četba, stojí to za to.