Benjamín Labatut

Nová kniha

Maniac - Benjamín Labatut

Nejnebezpečnějším vědeckým vynálezem 20. století byla atomová bomba, nyní jí šlape na paty umělá inteligence. Když sledujeme příběhy těchto dvou objevů dostateč... detail knihy

Populární knihy

Maniac

Strašlivá závrať

Nové komentáře u knih Benjamín Labatut

Maniac

„Stejně jako Strašlivá závrať Maniac klade více otázek než odpovědí. V první části nazvané Paul se klade otázka iracionálního jako hybatele všeho, protože se vymyká všemu, co je popsatelné či měřitelné. V další části se seznamujeme s životem a dílem Johnnyho (Jánose) von Neumanna. Ve vyprávění se střídají jeho přátelé, kolegové i členové rodiny. Ze střípků jejich pohledů si sami děláme obrázek o Johnnym Von Neumannovi. Byl velice inteligentní, geniální, od dětství posedlý stroji, zbraněmi, rychlými auty i krásnými ženami. Poznáváme ho jako dobrého přítele i člověka, který možná kradl nápady. Jeho konfigurace počítače se používá stále. Kniha vypráví o jeho roli při vytvoření atomové bomby a při vývoji vodíkových bomb. Zajímavé jsou pasáže o Nilsovi Aallu Barricellim, který se snažil vytvořit žijící a reprodukující tvory v počítačové paměti. A snaha Von Neumanna vytvořit počítačovou myslící entitu schopnou se učit. Několikrát jsem si při četbě vzpomněla na hrdinu knihy Foucaultovo kyvadlo, Belba, který se také zabýval čísly, kabalou a nakonec ho stejně jako Neumanna zahubila rakovina. Jako by zahrávání s informací vedlo k množení jejího kódu. Třetí část knihy vypráví o go, hře mistra této hry I Sedola s počítačovým programem AlphaGo. O tom, že o vítězství AI rozhoduje výpočet, provedený zcela bez emocí. Myslím si, že tato třetí část o AI, možnostech jejího sebezdokonalování a učení, jde docela hrůza.“... celý text
— Lucienka220

Maniac

„Nejsem fanouškem těchto, jak sám autor na konci popisuje, "fikcí založených na skutečnosti", těchto rekonstrukcí, protože je jasné, že tenhle žánr je "autor si představuje, jak to bylo" a to i přestože se může držet popisování faktů a s "méně tak udělat vlastně více". Tohle odchýlení nevědomky líčí verzi něčeho, co je pak jak z jiné alternativní reality, protože to dost pravděpodobně nebylo nebo není tak, jak popisuje. Ale to je jen takový můj osobní problém s tímhle sub-žánrem(?). Silné téma nedělá dobré psaní, jak vždy říkám. Pokud jde o tuhle knihu, je solidně zkonstruovaná, všechny ty výpovědi, někdy "filmové dramatické" krátké věty na několika stránkách, kdy informace, otočíte, informace, otočíte, dynamika těchhle některých částí odsýpá. János von Neumann, pokud jste na něj nikdy nenarazili (vybavuje se mi pouze jeho architektura, kterou nás učili na střední), byl matematik, původem z Maďarska a o většině (slušné řádky) věcí, na nichž se podílel, je tato kniha. Koncipovaná skrze fiktivní výpovědi jeho spolupracovníků a rodiny (tady nevím, jak moc je pravda, kde se chillský autor Labatut pouze inspiroval a kde vychází z doložených informací) ale definitivně zajímavý ponor o člověku, který se pohyboval v kvantové fyzice, teorii, sestrojení digitálních počítačů (MANIAC - Mathematical Analyzer Numerical Integrator and Automatic Computer Model I) vývoji atomové a vodíkové bomby, až skončil u vývoje AI (zajímavá část s norsko-italským matematikem Nilsem Aallem Barricellim, který se sám pouštěl do dost odvážných a ambiciózních projektů - "živoucími organismy v uměle stvořeném vesmíru"). Kniha se pak v závěru přenáší z VN projektů více do současnosti, kde sledujeme zápolení předních mozků, např šachisty Kasparova a jeho interakce s umělou inteligencí. Stejně tak pak sledujeme ještě více "nedávnou" a ještě více strhující historii pěti her I Se-tola, špičky ve hře Go(líbil se mi ten popis, že hra je díky své komplexní povaze a přístupu k tomu, jak ji hrát, vlastně víc umění, než sport/zápolení), který v roce 2016 podstoupil pět her a byl de facto převálcován, s výjimkou čtvrté hry, kterou vyhrál, proti systému AlphaGo. Myslím si, že závěrečná část, nad meditací role AI v současnosti, jejího chování, "nečekaných reakcí" je velmi aktuální a zajímavé téma nedaleké budoucnosti. "My Marťané jsme v americkém jaderném programu sehráli významnou úlohu. Říkali nám tak podle vtipu, který pronesl Fermi, když se ho někdo zeptal jestli existují mimozemšťané: "Samozřejmě že existují, už žijí mezi námi. Jenom si říkají Maďaři." "Bohové jsou biologická nutnost," sdělil mi jedné zvlášť vlahé noci ve svém domě v Georgetownu během posledního léta, kdy se ještě dokázal pohybovat o berlích, "pro náš druh stejně nezbytná jako řeč nebo protistojné palce." Podle Jancsiho představovala víra pro všechny prehistorické národy světa zdroj síly, moci a smyslu, který modernímu člověku úplně chybí, a právě ten nedostatek, tuto hlubokou ztrátu, teď musí řešit věda. "Nemáme žádnou hvězdu, která by nás vedla," řekl mi, "nemáme nic, k čemu bychom vzhlíželi nebo o co bychom usilovali, takže nastal úpadek, upadáme zpátky k živočišnosti, ztrácíme to, co nám umožnilo pokročit tak daleko za hranice toho, co nám bylo původně určeno."“... celý text
— JP

Strašlivá závrať

„Labatut je blázen. Jeho texty jsou metaforickou změtí narace, úvah i vhledu do matematických rébusů. Čtenář se zpočátku jakoby ponoří do životopisů slavných fyziků a vědců, záhy je však pohlcen jejich šílenou myslí a v pasážích, kdy jistý matematik onanuje nad obrazem mladistvé dcery ředitele sanatoria, je sporné, o jaký žánr tady vlastně jde. Znepokojivá a nezvyklá četba, stojí to za to.“... celý text
— Metcheque

Strašlivá závrať

„Ten epilog Nočního zahradníka ve mě stále doznívá... Určitě autorovým záměrem nebyla rezignace na vědecké poznání; spíše poukázat, že izolovaný vědecký pokrok, bez korekce společenské odpovědnosti, může být dobrý sluha, ale zlý pán (to vlastně řešil i Faust). Labatuta si tak řadím vedle skvělá díla jako je Sebaldův Austerlitz a Saturnovy prstence, 1913 od Illiesa, Zweigovy romány jako Triumf a tragika ER, Montaigne, Zápas o svědomí (a další) a snad i francouzsky psané Kunderovy romány. PS: nechápu, jak někdo takové knize může udělit méně jak ****“... celý text
— radim777

Strašlivá závrať

„Strašlivá závrať má pozoruhodnou melancholicko tematickou spojitost se dvěma knihami – s nedávno vydanou Stellou Maris C. McCarthyho a se Saturnovými prstenci W. G. Sebalda. Tahle spojitost se projevuje tedy i poměrně přímočaře: u Stelly je to zejména postava Alexandra Grothendiecka a Saturnovy prstence Labatut explicitně uvádí jako jeden z lit. zdrojů. Zvláštní (a netriviální) je ovšem názor, že za maniakálně vášnivou racionalitu číhá temný objev nicoty jako základního principu bytí a že rozumově poznatelný svět spočívá v její náruči. Jde nezpochyby o názor šířeji sdílený (sám jsem o jeho pravdivosti přesvědčen), který se blýská i v komplexněji utvářených filozofiích (třeba u Nietzscheho nebo Deleuze). Nicméně u výše zmíněných prozaiků je fascinující shoda v tematizaci skrze postavy, které jsou schopny matematického chápání skutečnosti na hraničně abstraktní úrovni (myslím, že v tomhle směru lépe uspěl Labatut než McCarthy), a dále v jakémsi ohledávání a rešeršování melancholických struktur nebo spíš sedimentů historie (zde je Sebald jen obtížně dostižným vzorem).“... celý text
— 3497299

Přejít na knížky autora