los komentáře u knih

Tasmánie jako iluze bezpečného místa, kam se lze dnes, v době globalizace, bezprecedentní konektivity a přelidnění, na Zemi schovat a přečkat/přežít nadcházející krize - klimatické, válečné, pandemické, ekonomické, politické, ale i hodnotové a osobní/intimní

zatímco Houellebecq na to jde skepsí a cynismem, Giordano empatií

Tasmánii jsem četl těsně po Labatutově Maniacu, takže ve mně epizodické vsuvky o atomové bombě o to více zarezonovaly a u Giordana je vnímám nejen jako varovný apel, ale též jako podobenství o naději

Giordano klade mnoho nepříjemných aktuálním otázek, s nimiž jsme právě konfrontováni snad všichni, a snaha hledat odpovědi či východiska nás jistě často uvrhá do strachu a pasivity, cítíme se ohroženi každodenními teroristickými útoky, dezinformacemi, společenskými i ekonomickými zvraty, jež nedokážeme ovlivnit, ale i iracionální úzkostí; myslím, že Giordano říká, že máme ještě naději, pokud neutečeme do "svých" Tasmánií

doporučuju především čtenářům ve věku cca 35-55 let

4 30.12.2024

z kdysi čtených úryvků jsem tušil, že to bude bizár, ovšem takto v celku... doposavad jsem se nesetkal s tak kuriózním spojením parnasistního stylu (předmluva) a socrealismu (psáno 1948-1951) s "magickým" myšlením (albánský prsten z bájné Atlantidy) a průběžným dovoláváním se boží přízně = snad to jen potvrzuje snadnou ovlivnitelnost autorčiny povahy, nekriticky absorbující i naprosto protichůdné směry

paměti jsou žánr výsostně subjektivní, a proto nemá smysl přistupovat k nim jako k odbornému výkladu, s faktickou nespolehlivostí je nutno počítat, a pokud není záměrná, je zapomínání přirozeným, ba nezbytným průvodním jevem vzpomínání (to k až akribickému srovnávání dat v ediční zprávě); chápu, že autorka možná chtěla vyjádřit své znechucení nad pozdější slepou adorací SKN, kterého sama zbožňovala (?), a dalších známých a národem milovaných uměleckých osobností, snad se sama cítila upozaděna... nu, je tu prostě i ta odvrácená strana "hvězd"

četl jsem druhé vydání (Host 2015) a nepozdává se mi ediční výkon Jiřího Veselského a Milana Blahynky, zejména co se týče kompilování pramenů, doplňování textu (byť v hranatých závorkách) či názvů kapitol (!) a jazykového řešení vůbec, a taky bych očekával obsáhlejší vysvětlivky, případně i nějakou (literárně)historickou komentářovou stať (stránka biografického medailonu o BHN na konci mi přijde málo)

kdo vydrží do strany 50 (kapavka a filcky), určitě to zvládne až do konce

4 29.12.2024

žádná detektivka, nýbrž morální thriller, k jehož dešifrování jsem hledal klíč v indiciích, které Tokarczuková sama nabízí:
*Blakeův mysticismus a jeho verze křesťanské nauky o povaze dobra a zla, světla a tmy, duše a těla (viz i jméno hlavní postavy, "duševní zdraví" nebo že katolíci neuznávají zvířecí duši)
*5. přikázání a o nevinnost Ex 23,7
*ekoastrologie (zvířetník)
*ekofeminismus (všichni muži jsou myslivci/pytláci, masožrouti a pokrytci; krutost vs. utrpení)
*(ne)rovnost člověka a zvířete (k vozu i pluhu člověk zapřahuje zvíře...)

jako snad každá kniha Tokarczukové i Kosti mrtvých zůstávají po tolika letech od prvního vydání originálu náležitě kontroverzní a stále dokážou čtenáře jízlivě popichovat, určitě stojí za přečtení
(***české vydání v Hostu 2010 s obrázky Jaromíra 99)

8 27.12.2024

na Maniaca jsem se dlouho těšil a nezklamal mne - tak jak píše alsha níže o flow: člověk začne číst vpodvečer, a najednou je půl páté ráno...

varovné poselství, které mne naplno a těžce zasáhlo asi tak v polovině knihy: analogie mezi jadernou zbraní a umělou inteligencí = ten okamžik, kdy si člověk uvědomí ztrátu kontroly, že to už nejde zastavit (řetězová reakce), že to začalo naopak ovládat nás

3 26.12.2024

jako u všech Binetových románů (osobně mám nejraděj jeho prvotinu) ani v Perspektivách nejde o to, kdo je vrah a jak je vypátrán, nýbrž o způsob, jak je román napsaný, tzn. Binetovo mistrovství tkví v inovaci formy, nikoli obsahu

co tím myslím?
zaprvé: epistolární román je prastará literární forma a detektivka zase tradiční žánr s charakteristickými prvky vyprávění (dedukce, hádanka, tajemství, napětí atd.) - Binet oba dokázal originálně propojit (kolik znáte epistolárních detektivek?)
zadruhé: čtenář zklamaný příběhem by se měl spíš ptát, proč Binet inovuje způsob jeho vyprávění? co tím chce v dnešní době sdělit? myslím, že čtenáři napovídá už názvem románu: perspektivy = ve významu "hlediska, stanoviska" chce možná upozornit na současnou relativizaci pojmů jako třeba pravda (subjektu, komunity, většiny...) a její falzifikace; ve významu "výhledy" (do minulosti, do budoucnosti) klade např. otázku, jestli se dokážeme poučit svými dřívějšími omyly a příště se jim vyhnout; ve významu "pohled do dálky se zdánlivým sbíháním rovnoběžných čar a s postupným zmenšováním vzdálenějších předmětů" může apelovat na naši lidskou paměť a zapomínání nebo popírání skutečnosti atd. atd.

Perspektivy mohu jen doporučit, výborný a propracovaný román

3 26.12.2024

shoduju se ve všem se čtenářkou Ventimiglia:

Kamen napsal výborný historický román z doby rakousko-uherské monarchie, v němž zúročil mnoho poznatků ze svých dřívějších prací vztahujících se k první světové válce a moravskému místopisu, věrohodně propojuje skutečné události s fabulovaným příběhem v širokém rámci tehdejšího společenského, politického, církevního i kulturního kontextu - a kdyby knihu tvořily právě jen oddíly nazvané Hráči, byl bych čtenářsky plně spokojen...
bohužel tato vyprávěcí linie je prokládána druhou (Pátrači), odehrávající se v současnosti, je to jakási klišovitá danbrownovka, v níž stárnoucí novinář Petr Kříž (autobio?) a mladičká studentka Adéla rozkrývají tajemství "Hráčů", a navíc příšerně blbě napsaná: obě postavy neustále někam chodí nebo jezdí, aby tam na první dobrou získaly všechny potřebné indicie, které do sebe řetězovitě zapadají a hned z nich lze vyvodit relevantní závěry, a při tom si o tom spolu povídají - respektive jde o dva monology odborníků na cokoliv, jejichž prostřednictvím mají být čtenáři předány potřebné informace (au!) = copak se spolu vědci stejného zaměření baví tak, jako by si navzájem předčítali rozsáhlé pasáže z odborných referátů?

Kamen se zjevně pokoušel o "přirozený" hovorový jazyk: proč ale Moraváci hovoří podivnou obecnou češtinou s "pražskými" koncovkami a vedlejší věty uvozují zájmenem jenž?

kromě nadbytku mott, o jejichž funkci ví zřejmě jen autor, je závěr zbytečně překombinovaný, doslovný a epizodické linky násilně dotahované, škoda, méně je někdy více

4 25.12.2024

co chce vlastně Škrabal svému čtenáři sdělit? že se cítí doma nedoceněn a že je tedy třeba následovat Rudiše či Denemarkovou více na Západ? že uživit se psaním dnes znamená psát za směšné "grantové dávky" na objednávku? (odtud také délka knihy = měsíční rezidenční pobyt a cca 5000 Kč na ruku) že je nepřípustná jakákoli polemika s moderním paradigmatem gender, multikulti, feminismem, geopolitou, klimatem, woke culture... že vysmívat se lze jen "starému" světu a minulosti, protože se stydíme, že jsme se do něj (nebo naši rodiče) narodili?

Škrabalův vypravěč má na objednávku nakladatelství stvořit cestopisný bestseller, a tak se vydává na Mallorku, dovolenkový ráj stárnoucích německých buranů (analogicky Češi a Chorvatsko), aby zde dostal příležitost konfrontovat své předsudky se stávající realitou, anebo se jen utvrdil v dosavadních stereotypech?

nenalézám odpověď, ale napadá mne jedna prazvláštní podobnost s úkolem a provedením jistého pana amanuensa před 180 lety, ale kdo dnes zná Rubeše, že?

nicméně zaujalo mne využití poznámek pod čarou (patrně namísto závorek přímo v textu) pro dodatečné komentáře a zařazení ilustrací generovaných pomocí Midjourney

4 25.12.2024

publikace zjevně poskytuje autorce i jejím čtenářkám příležitost pro sebereflexi a má tedy nějakou terapeutickou hodnotu, rád bych však doplnil i stinnou stránku:
samotný autobiografický příběh (ne, není to román, není to vůbec umění, ale to je teď jedno) píše Janáková ve třetí osobě, dojímajíc se nad nehezky prožitým dětstvím s toxickou matkou, nejde o týrání, spíš o trápení, ale ani z něho se pisatelka dodnes nevzpamatovala, budiž, mne spíš vyděsily texty v knize následující, různého žánru a funkce, kde už Janáková promlouvá v první osobě a které chápu jako nefikční, řekněme subjektivně faktografické - z nich vyplývá, že Janáková do svých cca 50 let věku podstoupila desítky neúspěšných psychoterapií (většina z nich byla/je alternativní léčitelství) a že se rozhodla své vnitřní zranění kompenzovat pěstounstvím: osvojila si tedy postupně tři dívky, každou s jiným hendikepem (zdravotním, psychickým, výchovným), které ovšem postupně přestává zvládat (zvlášť když jedna napadá druhou a terorizuje třetí atd.), divím se, že jí vůbec byly svěřeny a považuji to za nezodpovědné - bohužel cesta dobrých skutků často vede do pekla

hodně stručně shrnuto, Arnheim v této krátké, leč myšlenkově zhuštěné stati vysvětluje, že teorii informace lze jen s obtížemi aplikovat na umění, protože v umění není pravidelnost formy vnímána jako redundance, zatímco informatik nazve redundancí jakoukoli předvídatelnou pravidelnost (pro matematika může být přímka redukovaná na sekvenci bodů vysoce redundantní, nikoli však pro výtvarníka)

2 24.12.2024

pěkná pohádka pro dolních nevímkolik milionů ("ficky")

2 24.12.2024

masivní mediální propagace mě nakonec zviklala k četbě a začátek mě opravdu zaujal, sice ne literárně (ok, prvotina, autorčin styl teprve vzniká), ale autenticitou líčení pocitů a chování náctileté, ten krajně subjektivní idealismus, sebelítost a sebezahleděnost spojené s agresivní vulgaritou a extrémní kritikou veškerého vnějšího světa, pak mne trochu zamrazilo ve scénách, kdy Hana poskytuje sexuální ukojení sousedovi (možná víc ze soucitu než ze zamilovanosti), a předpokládal jsem, že román bude rozvíjet podoby manipulace dospívající dívky, ale tak od poloviny se už bohužel stává jen červenou knihovnou, popisem naivních dívčích snů a fantazií, nemohu doporučit

5 23.12.2024

představuju si cílovou čtenářku raných povídek Růženy Svobodové v roce 1895: slečna dcera nebo mladá manželka nějakého movitého pražského obchodníka, průmyslníka či vyššího úředníka, která umí francouzsky, dopoledne tráví vyšíváním a odpoledne břinká vybraným hostům v domácím salonu na piano; zatímco její služky čtou potají "krvavé" a milostné romány o tom, jak si boháč vezme chudou, ona čte moderní/modernistické prózy Svobodové o hrdinkách, které touží stát se dobrou manželkou, matkou a hospodyní, a když to nejde, obětují se, tzn. zmarní svůj život, protože prostě není a nemůže existovat jiný smysl života tehdejší ženy

SPOILER
Anna se raději neprovdá, aby její nápadník nemusil živit i její matku; paní E. se trápí v manželství se starcem, protože nepochopila nabídku mladého; Pražačka bez věna se musí provdat za statkáře, ale na venkově se nudí a trpí; vesnická učitelka musí zůstat slečnou a všem je pro smích; stará chůva obětovala celý život výchově prince a umírá zapomenuta; Ludmila uteče s vesnickým podučitelem, aby se nemusela provdat za úředníka, a společně pak spáchají sebevraždu, protože neunesou svou hanbu

obávám se myslím právem, že dnešní čtenář/ka povídkám Svobodové jen málo porozumí, pokud nezohlední tehdejší společenský konsenzus

5 23.12.2024

"secesní" povídky Růženy Svobodové z prvních let 20. století; stylizované ornamentální popisy vnějšího prostředí i ženského nitra s důrazem na prožitek vizuálního vjemu, iluze skutečnosti zastíněná iluzí krásy - tohle snad muselo být mrtvé už v době svého vzniku, ale chci sám sebe přesvědčit, že se Svobodová opravdu snažila vyjádřit pasivnost a bezvýchodnost života ženy z lepší společnosti v konzervě rakousko-uherské monarchie

SPOILER
hrdinky Marných lásek teatrálně umírají nebo se demonstrativně sebevraždí (Emilie deponovaná macechou na opuštěný ostrov nešťastnou touhou po vysněném ženáči; z těžké nemoci uzdravená Anna vstupující do rozbouřených mořských vln, když zjistí, že nevěrný manžel si přál a čekal na její smrt; sběratelka umění Kateřina esteticky inscenující svou otravu jedem pro nemilovaného manžela a nenáviděného bývalého milence), jiné hořce rekapitulují své milostné vystřízlivění (herečka Margit, tanečnice Janotová)

na druhou stranu to není póza = téma sebevraždy okolo roku 1905 výrazně rezonovalo tehdejší společností (asi jako dnes třeba genderová identita), viz třeba rozsáhlá analýza T. G. Masaryka Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty

3 22.12.2024

generační román konečně po mužské linii s obrovským potenciálem strhnout čtenáře autorovým nadšeným vyprávěním, které plyne "jako po drátku", nevěřil bych, že je to prvotina, a kdyby Šanc udělal poslední tečku na straně 268, doporučoval bych všem a těšil se, jakou pěknou pohádku o indiánech (i když já byl od mateřské školky vždycky Old Shatterhand!) jsem si pro potěšení vybral na závěr roku...

...jenže pak najednou přijde rychlý zvrat k jakési červené knihovně, neuvěřitelné se stane nevěrohodným, už takhle černobílý svět dobrých a morálních chudáků žijících v přírodě, přirozenosti a tradici a nespravedlivě vykořisťovaných mocnými boháči, obchodníky a průmyslníky, ponižovaných namyšlenými měšťáky a pronásledovaných krutými četníky/šerify/policajty sklouzne k naivní idyle nekriticky oslavující vše alternativní a subkulturní v sentimentálním kýči se všemi stereotypy, které si lze představit (trampové, skauti, disidenti, Romové, odebrané děti, bioženy atd.)

jestli Šanc nezůstane autorem jedné knihy-konfese, pak bude jistě druhá o alternativní biokomunitě rodinných ekofarem (podporovaných dotacemi z EU)

4 21.12.2024

pohádky o mašinkách jsem zbožňoval pro ten neopakovatelný dětský prožitek napjatého tajemna, který mi už v dospělosti moc nejde navodit, takovéto "bojím se hezky", s neochvějným přesvědčením, že všude okolo se nacházejí místa s kouzelnými výhybkami, kudy lze projít do jiného světa

zvláštní, v dětství jsem si vůbec nevšiml, jak "názorně výchovné" tyhle pohádky jsou...

5 21.12.2024

vše, co jste chtěli vědět o mitochondriích, a báli jste se zeptat - jenom že těch 20 let se na knize už moc podepsalo; když už, tak doporučuju spíš Laneovu Záhadu života

3 21.12.2024

nedělám si iluze, že by běžný čtenář někdy otočil na tirážovou stránku knihy a zkoumal, kdo je jejím redaktorem, případně se pídil po pracovní náplni redaktora odpovědného, odborného, technického, jazykového, redaktora překladu atd., nejenže se v tom neorientují studenti literatury, ale bohužel - jak jsem měl nedávno možnost zjistit - ani knihovníci-katalogizátoři Národní knihovny

Sedláček v tom chtěl zjevně udělat všem jasno, ale výsledkem je vcelku nesourodá kompilace, z níž má myslím skutečnou výpovědní hodnotu jen jediný: "Povolání redaktor - pán i služebník" od Evy Slámové, starý minimálně 15 let, tzn. nebyl určen a psán pro tuto publikaci; ostatní příspěvky se kolem vlastní redaktorské práce porůznu ochomýtají buď s povzdechy nad její náročností a nevděčností, nebo s náležitě marketingovým "každá liška chválí svůj ocas"

obávám se, že po přečtení této knihy laik jasno mít nebude..., ale aspoň si zapamatuje, že knihu "nedělá jen autor" - a třeba jednou nalistuje i tu tirážovou stránku

5 20.12.2024

Leskov možná stojí ve stínu Tolstého a Dostojevského, ale rozhodně to není "neznámý spisovatel", jeho prozaické práce - povídky, črty a skazy - si cenil Čechov i Gorkij a třeba Šostakovič podle Lady Macbeth Mcenského újezdu napsal operu (mimochodem loni /2023/ uvedená v pražské Státní opeře), pro zajímavost: v roce 1862 navštívil Prahu a líbily se mu Obrazy z okolí domažlického Boženy Němcové, dokonce se trochu naučil česky a přeložil její pohádku O dvanácti měsíčkách

Leskov je podmanivý vypravěč - nezobrazuje, ale vypráví (viz tradice skazu a mistrná práce s jazykem = kněz mluví spisovně a vzdělaně, nevolník vulgárně, řemeslník slangem + slovní hříčky a anekdoty) - a tvůrce literárního typu tzv. dobrého ruského člověka; Leskovova Stargorodská kronika (kromě Machoninova nového názvu Až se hnou vody - důvod viz více doslov - též dříve vydaná pod názvem Duchovenstvo sborového chrámu) je toho názorným příkladem: autor má srdečné pochopení pro prosté, bezvýznamné, obyčejné lidi - dobráky se zranitelnou duší, komické svými zastaralými názory a lpěním na tradicích, neschopné přijmout nové myšlenky a technologie, nikdy je nekarikuje ani nezesměšňuje (ostatně velmi dobře zná to, o čem vypráví - jeho dědeček byl venkovský pop)

Leskovovu románovou kroniku Až se hnou vody ocení nejspíš ti, kteří při četbě nespěchají, znají dějiny carského Ruska a mají rádi Gogola

4 20.12.2024

zajatecký tábor, v němž se z vězňů, živořících v děsivých podmínkách, stávají krysy, obrazně i doslova, román silně působí z každé perspektivy, z níž ho lze číst: jako autobiografické svědectví, jako válečnou fikci, jako historické dokudrama, jako survival reality show, jako psychologickou sondu chování různorodých charakterů násilně uzavřených na malém prostoru v limitní situaci...

mě nejvíc zasáhlo podobenství (umocněné závěrečným obrazem), že vztahy a chování jedinců v hierarchizovaném společenství se v ničem neliší, ať už jsou jeho členy lidé nebo krysy

14 19.12.2024

(SPOILER) úlovek z knihobudky a přiznávám, že Březovský (mimochodem zeť Karla Nového) mě dosud úplně míjel, o to víc mne překvapil čtivý příběh, v mnohém podobný Hrabalovu Obsluhoval jsem anglického krále (protagonista je utiskovaný chudý sirotek po řezníkovi na maloměstě za první republiky, začíná jako číšník, a když se trochu vzmůže, odejde do Prahy, kde se nechává pod maskou uprchlého ruského knížete vydržovat uměleckou smetánkou) - kupodivu oba romány byly napsány tentýž rok (1971), může to opravdu být podobnost jen čistě náhodná?

vydání tohoto "ironického románu" v edici Klíč z roku 1983 obsahuje i fragment druhého dílu, který už Březovský nedokončil, v něm se Theo Anders svým osobitým způsobem protlouká během hospodářské krize (1929) ve Francii a tentokrát se vydává za "dítě, které bylo zachráněné z Titanicu"

4 18.12.2024