los komentáře u knih

Zpověď trosečníka je napsána tak sugestivně, že jsem během četby pouhých sto stránek vypil snad tři litry vody

9 11.01.2025

nedozvěděl jsem se nic nového, vágní úvodní slovo a pár studentských projektů bez analýzy a (třeba předběžných) závěrů; prostě projekt, který skončil se svým grantem

6 11.01.2025

malé, milé, hodně smutné

3 11.01.2025

říkám si, proč Olbracht spojil zrovna tyto tři rané, tak odlišné povídky do jednoho souboru?
"Jozka, Forko a Pavlína" je tak gorkijovská - tou sexuální scénou ve stohu se úplně vymyká "české" literatuře; a taky dokazuje, jaký je Olbracht úžasný pozorovatel: jak lidské psýchy, tak vnějšího světa - třeba ten nenápadný detail, kdy tulák pozoruje postavu zdálky se k němu přibližující a hádá, že to nemůže být muž, nýbrž jistojistě žena, protože silueta nemá mezeru mezi nohama - a je už jen na bystrosti čtenáře, jestli pochopí, že všechny ženy tehdy nosily sukně až na zem...
povídka "Rasík a pes" prý snad měla být jen epizodou v "Bratru Žakovi", ale takhle samostatně myslím lépe vynikne téma sociální nerovnosti a zla v člověku, který si své vlastní ponížení kompenzuje ponížením jiného, slabšího (nejčastěji bitím zvířete, dítěte nebo ženy), na tom se za 100+ let nic nezměnilo...

doporučuju ke čtení všem, kdo snesou hluboký prožitek osamocení a potupení, z nichž není východiska, jen "práva chvěti se hrůzou a vědomím bezmoci"

9 08.01.2025

podobně jako z dřívější Rudišovy odbočky Trieste Centrale ani z Vánoc v Praze nejsem nikterak nadšen, přestože nadevše miluju (a provozuju) pražská noční kolečka (a jestli napadne, tak si tohle Rudišovo co nejdřív obšlápnu):
jednak mě zamrzelo, že se nejedná o autorský překlad, ale autorizovaný (kdybych to věděl dřív, pídím se radši po německém originálu), jednak mi příběh přijde dost předvídatelný, šablonovitý a přesymbolizovaný, a taky možná trochu vykradený...

...přečtěte si Aškenazyho Malou vánoční povídku aneb Jak jsem se ztratil (nebo zajděte na její divadelní adaptaci do Dlouhé)

10 03.01.2025

půjdu proti proudu s hodnocením, protože to jediné, co se mi na knize líbí, jsou ilustrace, ovšem text je jeden velký kompilát:
první tři čtvrtiny knihy jsou do slova a do písmene plagiát Lovců mamutů: epizody jsou jen přeskupené v chronologii jednoho roku, takže je lze podle předlohy odškrtávat, i s úplně stejnými motivy, zápletkami, druhy lovených zvířat atd. (v okamžiku, kdy jsem dočetl k "tučným lumíkům", měl jsem chuť knihu odložit), Radostova modernizace spočívá hlavně v tom, že ústřední dvojice dětí musí být chybující chlapec a šikovné děvče (Kopčem a Veverčák neobstojí jako genderově vyvážená dvojice); teprve závěrečná čtvrtina otevře "těžce dobrodružný", akční a naprosto nevěrohodný příběh inspirovaný indiánkou či komiksem z ABC: namísto záměru opravit Štorcha Radosta spoustu chyb spíš přidal, zvláště co se týče popisu sociálních vztahů a chování v tlupě či psychických schopností postav lovců (např. pojem o neexistujících bytostech máme až z doby před 6 000 lety výhradně u obyvatel městských států, proto scéna, v níž pravěcí lovci modelují hliněné sošky a baví se výrobou kompozit, tj. skládáním různých částí zvířecích těl v jedno, je blbost)

jazykově je dílo na úrovni tvůrčího psaní s minimální slovní zásobou a chybami začátečníků, kterému chybí jednak redaktor, jednak styl = autorský záměr se v průběhu psaní evidentně několikrát změnil, stejně tak modelový čtenář: jednou to má být zábavná učebnice pro děti, pak dynamizovaný popis života lovců a sběračů, pak Kodovka s prvky humoru pro dospělé, jindy Večerníček o človíčkovi, nakonec Kruanova dobrodružství

číst pokračování (vypadá to, že budou další díly) fakt nemám zájem ani odvahu

Tasmánie jako iluze bezpečného místa, kam se lze dnes, v době globalizace, bezprecedentní konektivity a přelidnění, na Zemi schovat a přečkat/přežít nadcházející krize - klimatické, válečné, pandemické, ekonomické, politické, ale i hodnotové a osobní/intimní

zatímco Houellebecq na to jde skepsí a cynismem, Giordano empatií

Tasmánii jsem četl těsně po Labatutově Maniacu, takže ve mně epizodické vsuvky o atomové bombě o to více zarezonovaly a u Giordana je vnímám nejen jako varovný apel, ale též jako podobenství o naději

Giordano klade mnoho nepříjemných aktuálním otázek, s nimiž jsme právě konfrontováni snad všichni, a snaha hledat odpovědi či východiska nás jistě často uvrhá do strachu a pasivity, cítíme se ohroženi každodenními teroristickými útoky, dezinformacemi, společenskými i ekonomickými zvraty, jež nedokážeme ovlivnit, ale i iracionální úzkostí; myslím, že Giordano říká, že máme ještě naději, pokud neutečeme do "svých" Tasmánií

doporučuju především čtenářům ve věku cca 35-55 let

13 30.12.2024

z kdysi čtených úryvků jsem tušil, že to bude bizár, ovšem takto v celku... doposavad jsem se nesetkal s tak kuriózním spojením parnasistního stylu (předmluva) a socrealismu (psáno 1948-1951) s "magickým" myšlením (albánský prsten z bájné Atlantidy) a průběžným dovoláváním se boží přízně = snad to jen potvrzuje snadnou ovlivnitelnost autorčiny povahy, nekriticky absorbující i naprosto protichůdné směry

paměti jsou žánr výsostně subjektivní, a proto nemá smysl přistupovat k nim jako k odbornému výkladu, s faktickou nespolehlivostí je nutno počítat, a pokud není záměrná, je zapomínání přirozeným, ba nezbytným průvodním jevem vzpomínání (to k až akribickému srovnávání dat v ediční zprávě); chápu, že autorka možná chtěla vyjádřit své znechucení nad pozdější slepou adorací SKN, kterého sama zbožňovala (?), a dalších známých a národem milovaných uměleckých osobností, snad se sama cítila upozaděna... nu, je tu prostě i ta odvrácená strana "hvězd"

četl jsem druhé vydání (Host 2015) a nepozdává se mi ediční výkon Jiřího Veselského a Milana Blahynky, zejména co se týče kompilování pramenů, doplňování textu (byť v hranatých závorkách) či názvů kapitol (!) a jazykového řešení vůbec, a taky bych očekával obsáhlejší vysvětlivky, případně i nějakou (literárně)historickou komentářovou stať (stránka biografického medailonu o BHN na konci mi přijde málo)

kdo vydrží do strany 50 (kapavka a filcky), určitě to zvládne až do konce

8 29.12.2024

žádná detektivka, nýbrž morální thriller, k jehož dešifrování jsem hledal klíč v indiciích, které Tokarczuková sama nabízí:
*Blakeův mysticismus a jeho verze křesťanské nauky o povaze dobra a zla, světla a tmy, duše a těla (viz i jméno hlavní postavy, "duševní zdraví" nebo že katolíci neuznávají zvířecí duši)
*5. přikázání a o nevinnost Ex 23,7
*ekoastrologie (zvířetník)
*ekofeminismus (všichni muži jsou myslivci/pytláci, masožrouti a pokrytci; krutost vs. utrpení)
*(ne)rovnost člověka a zvířete (k vozu i pluhu člověk zapřahuje zvíře...)

jako snad každá kniha Tokarczukové i Kosti mrtvých zůstávají po tolika letech od prvního vydání originálu náležitě kontroverzní a stále dokážou čtenáře jízlivě popichovat, určitě stojí za přečtení
(***české vydání v Hostu 2010 s obrázky Jaromíra 99)

13 27.12.2024

na Maniaca jsem se dlouho těšil a nezklamal mne - tak jak píše alsha níže o flow: člověk začne číst vpodvečer, a najednou je půl páté ráno...

varovné poselství, které mne naplno a těžce zasáhlo asi tak v polovině knihy: analogie mezi jadernou zbraní a umělou inteligencí = ten okamžik, kdy si člověk uvědomí ztrátu kontroly, že to už nejde zastavit (řetězová reakce), že to začalo naopak ovládat nás

12 26.12.2024

jako u všech Binetových románů (osobně mám nejraděj jeho prvotinu) ani v Perspektivách nejde o to, kdo je vrah a jak je vypátrán, nýbrž o způsob, jak je román napsaný, tzn. Binetovo mistrovství tkví v inovaci formy, nikoli obsahu

co tím myslím?
zaprvé: epistolární román je prastará literární forma a detektivka zase tradiční žánr s charakteristickými prvky vyprávění (dedukce, hádanka, tajemství, napětí atd.) - Binet oba dokázal originálně propojit (kolik znáte epistolárních detektivek?)
zadruhé: čtenář zklamaný příběhem by se měl spíš ptát, proč Binet inovuje způsob jeho vyprávění? co tím chce v dnešní době sdělit? myslím, že čtenáři napovídá už názvem románu: perspektivy = ve významu "hlediska, stanoviska" chce možná upozornit na současnou relativizaci pojmů jako třeba pravda (subjektu, komunity, většiny...) a její falzifikace; ve významu "výhledy" (do minulosti, do budoucnosti) klade např. otázku, jestli se dokážeme poučit svými dřívějšími omyly a příště se jim vyhnout; ve významu "pohled do dálky se zdánlivým sbíháním rovnoběžných čar a s postupným zmenšováním vzdálenějších předmětů" může apelovat na naši lidskou paměť a zapomínání nebo popírání skutečnosti atd. atd.

Perspektivy mohu jen doporučit, výborný a propracovaný román

7 26.12.2024

shoduju se ve všem se čtenářkou Ventimiglia:

Kamen napsal výborný historický román z doby rakousko-uherské monarchie, v němž zúročil mnoho poznatků ze svých dřívějších prací vztahujících se k první světové válce a moravskému místopisu, věrohodně propojuje skutečné události s fabulovaným příběhem v širokém rámci tehdejšího společenského, politického, církevního i kulturního kontextu - a kdyby knihu tvořily právě jen oddíly nazvané Hráči, byl bych čtenářsky plně spokojen...
bohužel tato vyprávěcí linie je prokládána druhou (Pátrači), odehrávající se v současnosti, je to jakási klišovitá danbrownovka, v níž stárnoucí novinář Petr Kříž (autobio?) a mladičká studentka Adéla rozkrývají tajemství "Hráčů", a navíc příšerně blbě napsaná: obě postavy neustále někam chodí nebo jezdí, aby tam na první dobrou získaly všechny potřebné indicie, které do sebe řetězovitě zapadají a hned z nich lze vyvodit relevantní závěry, a při tom si o tom spolu povídají - respektive jde o dva monology odborníků na cokoliv, jejichž prostřednictvím mají být čtenáři předány potřebné informace (au!) = copak se spolu vědci stejného zaměření baví tak, jako by si navzájem předčítali rozsáhlé pasáže z odborných referátů?

Kamen se zjevně pokoušel o "přirozený" hovorový jazyk: proč ale Moraváci hovoří podivnou obecnou češtinou s "pražskými" koncovkami a vedlejší věty uvozují zájmenem jenž?

kromě nadbytku mott, o jejichž funkci ví zřejmě jen autor, je závěr zbytečně překombinovaný, doslovný a epizodické linky násilně dotahované, škoda, méně je někdy více

6 25.12.2024

co chce vlastně Škrabal svému čtenáři sdělit? že se cítí doma nedoceněn a že je tedy třeba následovat Rudiše či Denemarkovou více na Západ? že uživit se psaním dnes znamená psát za směšné "grantové dávky" na objednávku? (odtud také délka knihy = měsíční rezidenční pobyt a cca 5000 Kč na ruku) že je nepřípustná jakákoli polemika s moderním paradigmatem gender, multikulti, feminismem, geopolitou, klimatem, woke culture... že vysmívat se lze jen "starému" světu a minulosti, protože se stydíme, že jsme se do něj (nebo naši rodiče) narodili?

Škrabalův vypravěč má na objednávku nakladatelství stvořit cestopisný bestseller, a tak se vydává na Mallorku, dovolenkový ráj stárnoucích německých buranů (analogicky Češi a Chorvatsko), aby zde dostal příležitost konfrontovat své předsudky se stávající realitou, anebo se jen utvrdil v dosavadních stereotypech?

nenalézám odpověď, ale napadá mne jedna prazvláštní podobnost s úkolem a provedením jistého pana amanuensa před 180 lety, ale kdo dnes zná Rubeše, že?

nicméně zaujalo mne využití poznámek pod čarou (patrně namísto závorek přímo v textu) pro dodatečné komentáře a zařazení ilustrací generovaných pomocí Midjourney

8 25.12.2024

publikace zjevně poskytuje autorce i jejím čtenářkám příležitost pro sebereflexi a má tedy nějakou terapeutickou hodnotu, rád bych však doplnil i stinnou stránku:
samotný autobiografický příběh (ne, není to román, není to vůbec umění, ale to je teď jedno) píše Janáková ve třetí osobě, dojímajíc se nad nehezky prožitým dětstvím s toxickou matkou, nejde o týrání, spíš o trápení, ale ani z něho se pisatelka dodnes nevzpamatovala, budiž, mne spíš vyděsily texty v knize následující, různého žánru a funkce, kde už Janáková promlouvá v první osobě a které chápu jako nefikční, řekněme subjektivně faktografické - z nich vyplývá, že Janáková do svých cca 50 let věku podstoupila desítky neúspěšných psychoterapií (většina z nich byla/je alternativní léčitelství) a že se rozhodla své vnitřní zranění kompenzovat pěstounstvím: osvojila si tedy postupně tři dívky, každou s jiným hendikepem (zdravotním, psychickým, výchovným), které ovšem postupně přestává zvládat (zvlášť když jedna napadá druhou a terorizuje třetí atd.), divím se, že jí vůbec byly svěřeny a považuji to za nezodpovědné - bohužel cesta dobrých skutků často vede do pekla

hodně stručně shrnuto, Arnheim v této krátké, leč myšlenkově zhuštěné stati vysvětluje, že teorii informace lze jen s obtížemi aplikovat na umění, protože v umění není pravidelnost formy vnímána jako redundance, zatímco informatik nazve redundancí jakoukoli předvídatelnou pravidelnost (pro matematika může být přímka redukovaná na sekvenci bodů vysoce redundantní, nikoli však pro výtvarníka)

6 24.12.2024

pěkná pohádka pro dolních nevímkolik milionů ("ficky")

5 24.12.2024

masivní mediální propagace mě nakonec zviklala k četbě a začátek mě opravdu zaujal, sice ne literárně (ok, prvotina, autorčin styl teprve vzniká), ale autenticitou líčení pocitů a chování náctileté, ten krajně subjektivní idealismus, sebelítost a sebezahleděnost spojené s agresivní vulgaritou a extrémní kritikou veškerého vnějšího světa, pak mne trochu zamrazilo ve scénách, kdy Hana poskytuje sexuální ukojení sousedovi (možná víc ze soucitu než ze zamilovanosti), a předpokládal jsem, že román bude rozvíjet podoby manipulace dospívající dívky, ale tak od poloviny se už bohužel stává jen červenou knihovnou, popisem naivních dívčích snů a fantazií, nemohu doporučit

8 23.12.2024

představuju si cílovou čtenářku raných povídek Růženy Svobodové v roce 1895: slečna dcera nebo mladá manželka nějakého movitého pražského obchodníka, průmyslníka či vyššího úředníka, která umí francouzsky, dopoledne tráví vyšíváním a odpoledne břinká vybraným hostům v domácím salonu na piano; zatímco její služky čtou potají "krvavé" a milostné romány o tom, jak si boháč vezme chudou, ona čte moderní/modernistické prózy Svobodové o hrdinkách, které touží stát se dobrou manželkou, matkou a hospodyní, a když to nejde, obětují se, tzn. zmarní svůj život, protože prostě není a nemůže existovat jiný smysl života tehdejší ženy

SPOILER
Anna se raději neprovdá, aby její nápadník nemusil živit i její matku; paní E. se trápí v manželství se starcem, protože nepochopila nabídku mladého; Pražačka bez věna se musí provdat za statkáře, ale na venkově se nudí a trpí; vesnická učitelka musí zůstat slečnou a všem je pro smích; stará chůva obětovala celý život výchově prince a umírá zapomenuta; Ludmila uteče s vesnickým podučitelem, aby se nemusela provdat za úředníka, a společně pak spáchají sebevraždu, protože neunesou svou hanbu

obávám se myslím právem, že dnešní čtenář/ka povídkám Svobodové jen málo porozumí, pokud nezohlední tehdejší společenský konsenzus

7 23.12.2024

"secesní" povídky Růženy Svobodové z prvních let 20. století; stylizované ornamentální popisy vnějšího prostředí i ženského nitra s důrazem na prožitek vizuálního vjemu, iluze skutečnosti zastíněná iluzí krásy - tohle snad muselo být mrtvé už v době svého vzniku, ale chci sám sebe přesvědčit, že se Svobodová opravdu snažila vyjádřit pasivnost a bezvýchodnost života ženy z lepší společnosti v konzervě rakousko-uherské monarchie

SPOILER
hrdinky Marných lásek teatrálně umírají nebo se demonstrativně sebevraždí (Emilie deponovaná macechou na opuštěný ostrov nešťastnou touhou po vysněném ženáči; z těžké nemoci uzdravená Anna vstupující do rozbouřených mořských vln, když zjistí, že nevěrný manžel si přál a čekal na její smrt; sběratelka umění Kateřina esteticky inscenující svou otravu jedem pro nemilovaného manžela a nenáviděného bývalého milence), jiné hořce rekapitulují své milostné vystřízlivění (herečka Margit, tanečnice Janotová)

na druhou stranu to není póza = téma sebevraždy okolo roku 1905 výrazně rezonovalo tehdejší společností (asi jako dnes třeba genderová identita), viz třeba rozsáhlá analýza T. G. Masaryka Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty

6 22.12.2024

generační román konečně po mužské linii s obrovským potenciálem strhnout čtenáře autorovým nadšeným vyprávěním, které plyne "jako po drátku", nevěřil bych, že je to prvotina, a kdyby Šanc udělal poslední tečku na straně 268, doporučoval bych všem a těšil se, jakou pěknou pohádku o indiánech (i když já byl od mateřské školky vždycky Old Shatterhand!) jsem si pro potěšení vybral na závěr roku...

...jenže pak najednou přijde rychlý zvrat k jakési červené knihovně, neuvěřitelné se stane nevěrohodným, už takhle černobílý svět dobrých a morálních chudáků žijících v přírodě, přirozenosti a tradici a nespravedlivě vykořisťovaných mocnými boháči, obchodníky a průmyslníky, ponižovaných namyšlenými měšťáky a pronásledovaných krutými četníky/šerify/policajty sklouzne k naivní idyle nekriticky oslavující vše alternativní a subkulturní v sentimentálním kýči se všemi stereotypy, které si lze představit (trampové, skauti, disidenti, Romové, odebrané děti, bioženy atd.)

jestli Šanc nezůstane autorem jedné knihy-konfese, pak bude jistě druhá o alternativní biokomunitě rodinných ekofarem (podporovaných dotacemi z EU)

6 21.12.2024