los komentáře u knih

závěrečný díl trilogie je nejvíc dějový a v závěru přinese několik nečekaných rozuzlení, které objasňují původ elektronického deníku i jeho "pisatelky" z roku 2038, a to perspektivou badatele a jeho inteligentního robota z roku 2099 (nechci spoilerovat, ale vše do sebe pěkně zapadne)

celá dystopie alarmuje před alternativou budoucnosti, v níž západoevropská společnost s humánními úmysly bezprecedentní rovnosti a tolerance, ve snaze odčinit viny dřívějších generací dospěla falešnou interpretací hodnot k totalitě, civilizace zapřela sama sebe dezinterpretací hodnot a popřením vlastního duchovního základu = tolerujeme všechno možné vnější jako vzhled, pohlaví, sexualitu, náboženství, zvyky a rituály, ne však způsob myšlení a vyjadřování!!!

jednou snad za nás "racionálně" analyzuje veškeré lidské pinožení umělá inteligence

7 21.03.2024

Hand na mnoha názorných příkladech ukazuje, jak důležité je brát při analýze v úvahu data, o nichž víme, že nám chybějí (protože nikdy nemůžeme shromáždit všechna), abychom eliminovali chybná rozhodnutí a nesprávné závěry; taky že data nejsou jen čísla, grafy a statistiky, ale veškeré informace, a zejména že korelace není totéž co kauzalita

"temná" data dělí do patnácti kategorií: o nichž víme, že chybějí - o nichž nevíme, že chybějí - pouze vybrané případy - subjektivní výběr - nepodstatná - potenciální - zastaralá - chybné definice - chyby souhrnů - nepřesné měření - gaming - informační asymetrie - podvodná - smyšlená a uměle vytvořená - extrapolace za hranicemi dat

uvítal bych širší záběr do digitálního světa, nicméně i tak poučné čtení

7 20.03.2024

hodně nesourodé příspěvky ve sborníku (na Palackého v Olomouci asi nutný grantový výstup), jehož sjednocujícím tématem je tělesná bolest: příspěvek Dvořákové o anorexii je zkrácená diplomka, Rychlíkův o skalpování upravená kapitola z rozepsané monografie, Soukupův o kyborzích a Soukupové o body hackingu jsou hodně obecné souhrny známých informací, které už hrozně zastaraly, Dudziakové o extrémních modifikacích v ČR je asi nejpřínosnější z celého sborníku (viz více na hell.cz)

5 16.03.2024

půjdu proti proudu, ale tento konkrétní způsob osvěty považuju za nešťastný, protože dítěti před nástupem puberty v problematice biologické pohlaví vs. společenský gender udělá spíš zmatek; jasně "svobodná volba, kým se cítím", ale v tomhle věku se dítě identifikuje v podstatě s kýmkoli/čímkoli, co mu kultura předloží, od princezen a Spidermanů po elfy, hobity, čaroděje, vlkodlaky a upíry atd., a přesto do 15 let nemůže samo rozhodnout o pohlavním styku, do 18 let si koupit alkohol nebo si vyzdobit tělo tetáží atd.

sdělení v komiksu je dost zmatečné: už název evokuje nebinárnost, ale Lukáš se cítí dobře, když se obléká jako dívka a chodí na dívčí toalety; příběh je prokládán příklady, kdy se muži v jiných než západoevropských kulturách převlékali a chovali jako ženy, okrajově je však zmíněna i Johanka z Arcu a Toyen v mužské roli, ale dávat dítěti za vzor Aboridžince, indické hidžry, albánské burneši nebo mexické muxes je opravdová pitomost (multikulti nádhera rozmanitosti je fajn, ale sociálněkulturní kontext a postavení jedince v dané společnosti je diametrálně jiné, než jak se tu líčí, a opravdu nespočívá v krásném oblečení a "hlavně v podpatcích" = citace), didakticky není zrovna nejlepší ukazovat, že kolektiv spolužáků přijme Lukášovu transexpresi teprve po jeho pokusu ukrást spolužačce kabelku atd., takhle fakt ne...

budiž, každý má právo bavit se podle svého naturelu, ale proč to nemůže zůstat na blogu?

původní Collodiho Pinocchiova dobrodružství, tedy žádná zkrácená ani převyprávěná či jinak idealizovaná verze, jsou (pro konec 19. století) typický výchovný román (s pikareskními prvky) pro menší chlapce

nejen díky ilustracím Zmatlíkové ("moje" české vydání z 60. let) jsem si Pinocchia vždycky nějak propojoval s Aškenazyho Pitrýskem

mimochodem český překlad vyšel ještě před první světovou válkou pod názvem Oříškova dobrodružství a české překlady z doby druhé světové Pinocchia jmenují také jako Otesánek nebo Nosáček

...a ty upálené nohy hned na začátku jsou fakt na dnešní děti drsné

11 15.03.2024

dobré tipy pro jednotlivce i instituce, jak efektivně a efektně popularizovat výstupy moderního výzkumu, žel výhradně z prostředí věd přírodních; kniha je zpracována podobným způsobem, jaký sama pro prezentaci doporučuje, tedy samé velkoformátové, digitálně upravené fotografie a minimum textu, a ten členěn do krátkých, graficky různorodě odlišených bloků a popisků; bude zastarávat v závislosti na rychlosti vývoje podpůrných technologií

7 15.03.2024

(SPOILER) shoduju se s hodnocením čtenářů níže: myslím, že rozumím autorčinu poselství, které chtěla popisem nebývale brutální šikany ve školním kolektivu vyjádřit, avšak symbolicky složité a myšlenkově náročné podobenství zásadně oslabuje věrohodnost a realističnost vyprávění (zejména v přímé řeči školáků a pak ta závěrečná scéna v parku), byť je japonská mentalita a mezilidské vztahy od západního modelu v mnohém odlišná, považuju (snad oprávněně) povědomí o hranicích lidské důstojnosti za univerzální napříč kulturami

vedle šikany Šilhavce, který trpí ponižováním pro svou vrozenou tělesnou vadu, je tu šikana Kodžimové, která si svou "odlišnost" zvolila dobrovolně, trochu jako pózu, sama si "nastavuje pravidla" sebeponižování, aby tím, že se bude chovat jako nemajetná (což není, na rozdíl od Šilhavce) a nebude se mýt, vyjádřila svůj soucit se skutečně chudým biologickým otcem = Kawakami tak na poměrně malém prostoru inscenuje různá morální dilemata, jež není vůbec jednoduché posuzovat, např. Šilhavec se nakonec rozhodne pro operaci, vyhoví tedy společenskému tlaku na "normalitu" jedince, na druhou stranu je to korekce v jeho vlastní prospěch (viz úplný závěr a pointa příběhu = sejmutí obvazu a omamující pocit z prostorového vidění, tedy doslova "prozření"), u Kodžimové jsem se zamýšlel, kdy má společnost respektovat svobodné rozhodnutí jedince nakládat se sebou samým a kdy přestat podporovat jeho sebeklamy (má vůbec právo zabránit jí v sebetrýznění?)

opět mě ve východoasijské literatuře překvapilo líčení mezigeneračních vztahů, myslím to, s jakou úctou se děti (nejen -náctiletí, ale i -cetiletí) chovají k rodičům, že třeba i přes zjevné konflikty a averze striktně respektují autoritu

8 13.03.2024

podle názvu a obálky jsem čekal nějaký vztahový šmodrchanec, partnerský, milenecký konflikt mezi mužem a ženou, a překvapilo mne (mile) nečekané setkání dvou nevlastních sourozenců v docela kuriózní situaci;

krátké, ale o to intenzivnější vyprávění o starostech dospívání, které se dotýká mnoha rodinných a sociálních problémů (puberta syna - autisty?, nedořešené bývalé vztahy rodičů, drogová závislost sestry, umírající babička v hospicu; vztahy dětí ve školním kolektivu, nerovnost společenského postavení atd.), velmi uvěřitelné!

epizodní, ale výmluvná scéna generačního dialogu: když Lorenzo sedí u babiččiny nemocniční postele a vypráví jí svou fantazii

6 13.03.2024

podle statistiky advokátních kanceláří přichází prý nejvíc žadatelů o rozvod jednak po letních dovolených a po vánočních svátcích, jednak po odchodu do důchodu, rozuměj tedy v okamžiku, kdy manželé vystoupí z hektického kruhu zaměstnání a každodenních povinností a najednou spolu tráví 24 hodin denně 7 dní v týdnu = viz demografické statistiky ČSÚ pro kategorii 60+

Verhulst bere tenhle stále narůstající trend s nadhledem cynika a s velkou nadsázkou líčí Désirého svérázné řešení, jak se zbavit Moničiny šikany; groteskní příhody simulanta však v závěru střídá nejedno hořké a bolestné odhalení, bolestné proto, že prozrazuje mnohé, ale jaksi pozdě (kápo Alzheimer, Rosa Rosendaalová, dcera Charlotta...)

7 12.03.2024

knihu jsem zvládnul až napočtvrté, opravdu jsem se snažil, ale buď jsem prostě nepochopil onu "mozartovskou genialitu", neztratila-li se v překladu, nebo mi nedochází angloamerické reálie a nemám dostatečně vyvinutý transkulturní smysl pro humor, v každém případě se mi celé vyprávění jeví jako skrytý projev vzteku a žárlivosti tatínkovy zpovykané holčičky (Elektřin komplex), která dospívá a už není jediným středobodem jeho pozornosti a celého života

jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány podle kanonických děl světové literatury (Shakespeare, Joyce, Kafka, Christie, Flaubert, Huxley, Melville, Hemingway, Shaw, Brontëová, Nabokov, Conrad, Dickens, Kesey, García Márquez, Chandler, de Sade, Ovidius...) a na desítky a desítky dalších autorka dále odkazuje (parafrázuje, cituje, případně je po někom hází), pokoušel jsem se je tedy číst a interpretovat pomocí tohoto explicitního klíče, avšak žádný hlubší smysl nebo význam jsem neobjevil - snad jde jen o vnější podobnost, pouhou referenci nebo vtipnou relaci, veškerá metaliterární nadstavba mi přijde nadbytečná a k vlastnímu vyprávění jen doplňková

a taky by mě zajímalo, když se Modra s tátou stěhuje třikrát až pětkrát ročně napříč celou Amerikou, často zmiňuje přespávání v hotelech a jiných dočasných ubytování, pouze s batohem na zádech a příručními zavazadly, jak to, že má vždycky při ruce knihovnu plnou titulů z širokého spektra věd humanitních, společenských i přírodovědných, beletrie, encyklopedií, motivačních příruček i úplného braku??? = teda já už několik knihoven v životě stěhoval, mnohokrát i bez auta, a věřte mi, že se to fakt pronese, tudíž cestovat s papírovou knihovnou je pěkná blbost, pokud nejezdíte kamionem nebo soukromou jachtou

7 11.03.2024

vítám jakýkoli způsob procvičování pravopisu, pokud čtenáře donutí zamyslet se nad naší mateřštinou, "obtížná" slova jsou vybrána víceméně náhodně a nejsou nijak strukturována podle jazykových jevů, které reprezentují, což má pro zapamatování svá pro i proti = schopnost vypořádat se s korektním zápisem konkrétního slova vs. pochopení principu příslušné mluvnické kategorie a odvození dalších příkladů (pokud je jednomu každému slovu věnována celá stránka, pak bych našel místo pro rozšiřující kontext a pojednal, nebo aspoň odkázal k širším souvislostem, např. odkazem do PČP)

6 09.03.2024

(SPOILER) kdybych byl o polovinu let mladší, asi bych Frischovu novelu ani nedočetl, kromě (v době vzniku moderní) experimentální formy kombinující autorův beletristický text s ručními výpisky a výstřižky z ilustrovaných encyklopedií a naučných slovníků (v závěru knížky seznam reálných titulů) by mne asi obsah nezasáhl tak, jak mne dokáže oslovit dnes: stařec žijící sám a stranící se sousedů postupně chátrá na těle a duchu, celá novela je vlastně dlouhým záznamem nejrůznějších nesouvisejících nevyřčených myšlenek, které se mu během dne honí hlavou, prokládaných soupisy všeobecných znalostí o vzniku Země přes dinosaury až k člověku (odtud název), slovníkovými definicemi a nejrůznějšími objektivizovanými daty a fakty (něco jako AZ kvíz), jimiž se zjevně pan Geiser snaží udržovat v kognitivní kondici

čtenář si teprve seskládáním těchto útržků může domýšlet (nebo jsem si to přinejmenším domyslel já), že má Alzheimera (= záhadné mizení a objevování se klobouku na hlavě nebo mloka v koupelně, bloudění při procházce, náhlé puzení vydat se do hor za dávno mrtvým kamarádem, dezorientace v přítomném čase, neschopnost postarat se o základní potřeby jako ohřát oběd, strach z lidí, samotný přechod z psaní výpisků na bláznivé vystřihování z knih a přichycování papírků připínáčky na všechny stěny domu atd.), poslední výstřižek napovídá, že prodělal mrtvici

není to rozhodně literatura pro každého, doporučuju nečíst, pokud zrovna máte depku

8 07.03.2024

promyšleně, ale nenásilně komponovaný polyfonní román, příběh čtyř generací, v němž do sebe postupně zapadají všechny detaily; proti toku času se vystřídají 4 vypravěči, členové rodiny, když jim je právě 6 let, takže čtenáři se dostane více úhlů pohledu na popisované situace; v časovém záběru 60 let autorka trefně poukázala nejen na politické události období 1944-2004 (holokaust, izraelsko-palestinský konflikt, národnostní i náboženské střety, hippies, 11. září atd.), ale i na proměny výchovy, na vnímání a prožívání dětství (i když jsem se občas pozastavil nad jednáním a myšlením postavy, které zrovna šesti letům neodpovídalo), kritika jak "angloamerického", tak autoritářského typu výchovy, vyrůstání v neúplné či v náhradní rodině, stejně jako násilná adopce je myslím zjevná

netušil jsem, že Nancy Hustonová je manželkou Tzvetana Todorova, škoda že nejsou dostupné i její eseje, rád bych je četl

5 07.03.2024

Fracassi umí navodit atmosféru jakési bezvýchodnosti od prvních stránek, a i když je brzy zřejmé, jak příběh skončí (asi tak v okamžiku, kdy Chris vytáhne z moře "podivnou" rybu), nezdá se, že by mu šlo jen o líčení co nejbrutálnějších variant smrti pokud možno všech postav, ale i rozsahem úspornou novelu dokáže rozšířit o hlubší psychosociální aspekty (osobní a rodinná situace Jacka, Jimma a Henryho) a celý příběh lze vnímat jako podobenství, kde bezedné moře může třeba symbolizovat společnost, vilejši nekontrolovatelné vnější nebezpečí atd. atd.

3 07.03.2024

sedm povídek, každá jiná a jedna lepší než druhá, mám-li škatulkovat, tak jistě inspirace magickým realismem, méně děje a více nedořečení, na pointu si čtenář musí opravdu přijít sám, Crace mu to neulehčí

povídky nejsou propojené tématem, časoprostorem ani postavami, z náznaků, atmosféry a minima nápověd (odkazy na reálie: konkrétní světová města nebo dobové technologie) lze odvodit, že se odehrávají na jakémsi blíže nespecifikovaném "sedmém" kontinentu Země v 19. a 20. století, spojuje je střet města s venkovem, civilizace s divočinou, techniky s přírodou, inovace s tradicí, fakta s pověrou atp.

vyprávění je nabité významy a symboly a překračuje noetický horizont, nutno číst pozorně každé slovo a nespěchat, katarze jistá, doporučuju

4 05.03.2024

nenáročná, taková záchodová knížka víceméně náhodně vybraných zajímavostí a plná ilustračních obrázků, připomene spoustu informací, co člověk za život posbírá, ani neví jak

výtku mám k výběru "omylů", protože autoři, jejichž jména jsem v knize nenašel, nerozlišují mezi úmyslnými podvody (Beringerovy kameny), lidskou pověrčivostí a hloupostí (homeopatika, blesk neuhodí 2x do stejného místa), hoaxy (chemtrails), společenskou konvencí (Pluto označována za planetu v letech 1930-2006) a vědeckou hypotézou vzniklou v závislosti na možnostech poznání v určité době (teorie dutozemě, geocentrismus či Einsteinův stacionární vesmír)

4 05.03.2024

graficky je knížečka opravdu nápaditě připravena (černobílo-červené nebo modré dřevoryty, promluvy vypravěče ke čtenáři jiným fontem, číslování stránek pozpátku jako odpočítávání času atd.), ale příběh samotný mě neoslovil: začíná to jako E. T. A. Hoffmann, pokračuje jako Goethův Král duchů a končí jako Pinocchio...

...pro menší děti je zápletka kvůli střihu a návaznosti časových rovin příliš složitá a symbolika postav, jakož i motivace jejich jednání neprůhledná, na tolik "a proč?" se vám nebude chtít odpovídat

3 03.03.2024

tak zatímco Sofie (sic!) hledá význam, já (marně) hledám smysl... této pseudofilozofické, školácké alegorie

7 02.03.2024

jsem okouzlen retellingem Mannova Kouzelného vrchu, nebo chcete-li očarován novým pojetím Čarovné hory, v němž Weib Tokarczuk demaskuje "tajemným" vypravěčským hlasem (ve femininní wir-formě, ale jinak v románu žádná ženská nepromluví!) maskulinitu západoevropské společnosti (nejen) počátku 20. století s jejími dvěma pilíři = pokrytectvím a konformismem

dokonalé, doporučuju!!!

7 28.02.2024