los přečtené 3152

Sbohem, město C. 1966, Philip Roth

příběh "letní" lásky dvou mladých amerických židů, zasazený cca do poloviny padesátých let, která - jako tisíce jí podobných - ztroskotává především na sociální nerovnosti (Brenda je dcerou bohatého selfmademana, pohybuje se mezi smetánkou a míří na prestižní univerzitu, zatímco Neil - personální vypravěč - žije u tetičky na chudé periferii a živí se jako knihovník; novela ostatně začíná příznačně scénou posluhy) a rovněž dobových morálních vzorcích (mimomanželský sex) Roth velmi uvěřitelně, s jemným citem pro nápaditý detail (!) a bez moralizování ukazuje hierarchizaci nejen v židovských komunitách a rodinách (ortodoxie - konzervativismus - odklon od praxe), ale i generační rozdíly či všeobecně přijímanou rasovou diskriminaci a s ní spojenou problematiku chudoby, negramotnosti atd. originální název novely "Goodbye, Columbus" odkazuje k hlavnímu městu Ohia, tehdejšímu centru těžkého průmyslu, a rovněž k tamní univerzitě (viz scéna, kdy Brendin bratr pouští Neilovi "columbskou" desku)... celý text

Nezadržitelná vlna: Technologie, umělá inteligence, moc a největší dilema 21. století 2024, Mustafa Suleyman

neuvěřitelně pokrytecký pokus, jakým se Suleyman, generální ředitel Microsoft AI a spoluzakladatel Deepmind (než ho výhodně prodal Googlu), za pomoci ghostwritera a generativní UI snaží obhájit zisky plynoucí korporacím z vývoje AI, maskovaný filantropickými a altruistickými ohledy (*), v informačně chudém výkladu vyplněném hromadou klišovitých frází a vizionářským blouzněním o obecné AI (nelze rozeznat, jaký je současný stav, co možný za sto či pět set let a co už sci-fi) se snaží čtenáře přesvědčit o nezastavitelných hrozbách AI, které dopadnou na lidstvo, a zároveň zdůvodnit, proč se sám dál podílí na jejím překotném vývoji a šíření (a hlavně prodeji) AI technologií = rozuměj: soukromé firmy mají dál inovovat a obchodovat (zisky elit), a stát má povinnost provést taková legislativní a institucionální opatření, která by nebezpečí odvracela a negativní dopady na společnost zadržovala a eliminovala (tj. odpovědnost státu i každého občana za rizika) (*) např. offshoring západních firem, jak zachraňují tisíce čínských dělníků, když je zaměstnávají ve svých tamních montovnách smartphonů za dolar na hodinu; prohlášení, že nejvýhodnější je zaměstnávat Jihokorejky, protože mají pro výrobu čipů akorát malé ručičky, jsou z domova zvyklé neremcat a poslouchat, neznají stávky ani odbory a hlavně jim stačí na hodinu jen deset centů... (kolik stál váš chytrý telefon?)... celý text

Poznání a léčba poruch manželského soužití 1973, Miroslav Plzák

obecný výklad o dynamice manželského soužití a jeho typologie následuje specializovaná část o poruchách vzniklých soužitím dvou nedisponovaných jedinců (debaklová a kalamitní situace), dvou disponovaných jedinců (s trefnou klasifikací patologických osobností od hypersteniků přes pedanty a hysterky až k chorobným žárlivcům) nebo při mimomanželském vztahu kdyby se text přepsal současným "korektním" jazykem a vyvatoval feelgood frázemi, je to vlastně úžasně moderní příručka pro vztahové mediátory a terapeuty... celý text

Český král Karel 1979, Alexej Pludek

v době vydání (téměř 50 let zpátky) to byl zdroj jinde nesoustředěných informací zasazených do hospodářsko-politického kontextu českých zemí

Vyprávění 2016, Ursula K. Le Guin

připojuju se ke čtenářce Tyet: po nadšení z povídek Le Guinové teď velké zklamání koncept fikčního světa je propracovaný a jistě se stal předobrazem desítek pozdějších SFaF, ale přijde mi, že Vyprávění chce být mocímermo správně pochopenou alegorií s hlubokým posláním, naprostá absence humoru i nadhledu, postavy jednají výhradně za účelem poslání a každé jejich hnutí brvou má osudový impakt; striktně bipolárně rozdělený svět, kde spolu soupeří dobré a zlé, zde tedy rozum a cit, věda a náboženství, a malá hrdinka se vydává na dobrodružnou výpravu, aby potlačovanou fantazii pro lidstvo zachránila, to patří do pohádek pro nejmenší... celý text

Rozhlasová hra na hlas 2024, Ondřej Koupil

malé, milé, hodně smutné

Humain: Design + humanitní vědy + umění a umělá inteligence 2021, Josef Krob

nedozvěděl jsem se nic nového, vágní úvodní slovo a pár studentských projektů bez analýzy a (třeba předběžných) závěrů; prostě projekt, který skončil se svým grantem... celý text

O zlých samotářích 1972, Ivan Olbracht (p)

říkám si, proč Olbracht spojil zrovna tyto tři rané, tak odlišné povídky do jednoho souboru? "Jozka, Forko a Pavlína" je tak gorkijovská - tou sexuální scénou ve stohu se úplně vymyká "české" literatuře; a taky dokazuje, jaký je Olbracht úžasný pozorovatel: jak lidské psýchy, tak vnějšího světa - třeba ten nenápadný detail, kdy tulák pozoruje postavu zdálky se k němu přibližující a hádá, že to nemůže být muž, nýbrž jistojistě žena, protože silueta nemá mezeru mezi nohama - a je už jen na bystrosti čtenáře, jestli pochopí, že všechny ženy tehdy nosily sukně až na zem... povídka "Rasík a pes" prý snad měla být jen epizodou v "Bratru Žakovi", ale takhle samostatně myslím lépe vynikne téma sociální nerovnosti a zla v člověku, který si své vlastní ponížení kompenzuje ponížením jiného, slabšího (nejčastěji bitím zvířete, dítěte nebo ženy), na tom se za 100+ let nic nezměnilo... doporučuju ke čtení všem, kdo snesou hluboký prožitek osamocení a potupení, z nichž není východiska, jen "práva chvěti se hrůzou a vědomím bezmoci"... celý text

Vánoce v Praze 2024, Jaroslav Rudiš

podobně jako z dřívější Rudišovy odbočky Trieste Centrale ani z Vánoc v Praze nejsem nikterak nadšen, přestože nadevše miluju (a provozuju) pražská noční kolečka (a jestli napadne, tak si tohle Rudišovo co nejdřív obšlápnu): jednak mě zamrzelo, že se nejedná o autorský překlad, ale autorizovaný (kdybych to věděl dřív, pídím se radši po německém originálu), jednak mi příběh přijde dost předvídatelný, šablonovitý a přesymbolizovaný, a taky možná trochu vykradený... ...přečtěte si Aškenazyho Malou vánoční povídku aneb Jak jsem se ztratil (nebo zajděte na její divadelní adaptaci do Dlouhé)... celý text

Ztracen v zemi mamutů 2022, Pavel Radosta

půjdu proti proudu s hodnocením, protože to jediné, co se mi na knize líbí, jsou ilustrace, ovšem text je jeden velký kompilát: první tři čtvrtiny knihy jsou do slova a do písmene plagiát Lovců mamutů: epizody jsou jen přeskupené v chronologii jednoho roku, takže je lze podle předlohy odškrtávat, i s úplně stejnými motivy, zápletkami, druhy lovených zvířat atd. (v okamžiku, kdy jsem dočetl k "tučným lumíkům", měl jsem chuť knihu odložit), Radostova modernizace spočívá hlavně v tom, že ústřední dvojice dětí musí být chybující chlapec a šikovné děvče (Kopčem a Veverčák neobstojí jako genderově vyvážená dvojice); teprve závěrečná čtvrtina otevře "těžce dobrodružný", akční a naprosto nevěrohodný příběh inspirovaný indiánkou či komiksem z ABC: namísto záměru opravit Štorcha Radosta spoustu chyb spíš přidal, zvláště co se týče popisu sociálních vztahů a chování v tlupě či psychických schopností postav lovců (např. pojem o neexistujících bytostech máme až z doby před 6 000 lety výhradně u obyvatel městských států, proto scéna, v níž pravěcí lovci modelují hliněné sošky a baví se výrobou kompozit, tj. skládáním různých částí zvířecích těl v jedno, je blbost) jazykově je dílo na úrovni tvůrčího psaní s minimální slovní zásobou a chybami začátečníků, kterému chybí jednak redaktor, jednak styl = autorský záměr se v průběhu psaní evidentně několikrát změnil, stejně tak modelový čtenář: jednou to má být zábavná učebnice pro děti, pak dynamizovaný popis života lovců a sběračů, pak Kodovka s prvky humoru pro dospělé, jindy Večerníček o človíčkovi, nakonec Kruanova dobrodružství číst pokračování (vypadá to, že budou další díly) fakt nemám zájem ani odvahu... celý text

Tasmánie 2024, Paolo Giordano

Tasmánie jako iluze bezpečného místa, kam se lze dnes, v době globalizace, bezprecedentní konektivity a přelidnění, na Zemi schovat a přečkat/přežít nadcházející krize - klimatické, válečné, pandemické, ekonomické, politické, ale i hodnotové a osobní/intimní zatímco Houellebecq na to jde skepsí a cynismem, Giordano empatií Tasmánii jsem četl těsně po Labatutově Maniacu, takže ve mně epizodické vsuvky o atomové bombě o to více zarezonovaly a u Giordana je vnímám nejen jako varovný apel, ale též jako podobenství o naději Giordano klade mnoho nepříjemných aktuálním otázek, s nimiž jsme právě konfrontováni snad všichni, a snaha hledat odpovědi či východiska nás jistě často uvrhá do strachu a pasivity, cítíme se ohroženi každodenními teroristickými útoky, dezinformacemi, společenskými i ekonomickými zvraty, jež nedokážeme ovlivnit, ale i iracionální úzkostí; myslím, že Giordano říká, že máme ještě naději, pokud neutečeme do "svých" Tasmánií doporučuju především čtenářům ve věku cca 35-55 let... celý text

Byla jsem ženou slavného muže 2015, Božena Neumannová Hodačová

z kdysi čtených úryvků jsem tušil, že to bude bizár, ovšem takto v celku... doposavad jsem se nesetkal s tak kuriózním spojením parnasistního stylu (předmluva) a socrealismu (psáno 1948-1951) s "magickým" myšlením (albánský prsten z bájné Atlantidy) a průběžným dovoláváním se boží přízně = snad to jen potvrzuje snadnou ovlivnitelnost autorčiny povahy, nekriticky absorbující i naprosto protichůdné směry paměti jsou žánr výsostně subjektivní, a proto nemá smysl přistupovat k nim jako k odbornému výkladu, s faktickou nespolehlivostí je nutno počítat, a pokud není záměrná, je zapomínání přirozeným, ba nezbytným průvodním jevem vzpomínání (to k až akribickému srovnávání dat v ediční zprávě); chápu, že autorka možná chtěla vyjádřit své znechucení nad pozdější slepou adorací SKN, kterého sama zbožňovala (?), a dalších známých a národem milovaných uměleckých osobností, snad se sama cítila upozaděna... nu, je tu prostě i ta odvrácená strana "hvězd" četl jsem druhé vydání (Host 2015) a nepozdává se mi ediční výkon Jiřího Veselského a Milana Blahynky, zejména co se týče kompilování pramenů, doplňování textu (byť v hranatých závorkách) či názvů kapitol (!) a jazykového řešení vůbec, a taky bych očekával obsáhlejší vysvětlivky, případně i nějakou (literárně)historickou komentářovou stať (stránka biografického medailonu o BHN na konci mi přijde málo) kdo vydrží do strany 50 (kapavka a filcky), určitě to zvládne až do konce... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2010, Olga Tokarczuk

žádná detektivka, nýbrž morální thriller, k jehož dešifrování jsem hledal klíč v indiciích, které Tokarczuková sama nabízí: *Blakeův mysticismus a jeho verze křesťanské nauky o povaze dobra a zla, světla a tmy, duše a těla (viz i jméno hlavní postavy, "duševní zdraví" nebo že katolíci neuznávají zvířecí duši) *5. přikázání a o nevinnost Ex 23,7 *ekoastrologie (zvířetník) *ekofeminismus (všichni muži jsou myslivci/pytláci, masožrouti a pokrytci; krutost vs. utrpení) *(ne)rovnost člověka a zvířete (k vozu i pluhu člověk zapřahuje zvíře...) jako snad každá kniha Tokarczukové i Kosti mrtvých zůstávají po tolika letech od prvního vydání originálu náležitě kontroverzní a stále dokážou čtenáře jízlivě popichovat, určitě stojí za přečtení (***české vydání v Hostu 2010 s obrázky Jaromíra 99)... celý text

Maniac 2024, Benjamín Labatut

na Maniaca jsem se dlouho těšil a nezklamal mne - tak jak píše alsha níže o flow: člověk začne číst vpodvečer, a najednou je půl páté ráno... varovné poselství, které mne naplno a těžce zasáhlo asi tak v polovině knihy: analogie mezi jadernou zbraní a umělou inteligencí = ten okamžik, kdy si člověk uvědomí ztrátu kontroly, že to už nejde zastavit (řetězová reakce), že to začalo naopak ovládat nás... celý text

Perspektivy 2024, Laurent Binet

jako u všech Binetových románů (osobně mám nejraděj jeho prvotinu) ani v Perspektivách nejde o to, kdo je vrah a jak je vypátrán, nýbrž o způsob, jak je román napsaný, tzn. Binetovo mistrovství tkví v inovaci formy, nikoli obsahu co tím myslím? zaprvé: epistolární román je prastará literární forma a detektivka zase tradiční žánr s charakteristickými prvky vyprávění (dedukce, hádanka, tajemství, napětí atd.) - Binet oba dokázal originálně propojit (kolik znáte epistolárních detektivek?) zadruhé: čtenář zklamaný příběhem by se měl spíš ptát, proč Binet inovuje způsob jeho vyprávění? co tím chce v dnešní době sdělit? myslím, že čtenáři napovídá už názvem románu: perspektivy = ve významu "hlediska, stanoviska" chce možná upozornit na současnou relativizaci pojmů jako třeba pravda (subjektu, komunity, většiny...) a její falzifikace; ve významu "výhledy" (do minulosti, do budoucnosti) klade např. otázku, jestli se dokážeme poučit svými dřívějšími omyly a příště se jim vyhnout; ve významu "pohled do dálky se zdánlivým sbíháním rovnoběžných čar a s postupným zmenšováním vzdálenějších předmětů" může apelovat na naši lidskou paměť a zapomínání nebo popírání skutečnosti atd. atd. Perspektivy mohu jen doporučit, výborný a propracovaný román... celý text

Splín arcibiskupa Kohna 2023, Jiří Kamen

shoduju se ve všem se čtenářkou Ventimiglia: Kamen napsal výborný historický román z doby rakousko-uherské monarchie, v němž zúročil mnoho poznatků ze svých dřívějších prací vztahujících se k první světové válce a moravskému místopisu, věrohodně propojuje skutečné události s fabulovaným příběhem v širokém rámci tehdejšího společenského, politického, církevního i kulturního kontextu - a kdyby knihu tvořily právě jen oddíly nazvané Hráči, byl bych čtenářsky plně spokojen... bohužel tato vyprávěcí linie je prokládána druhou (Pátrači), odehrávající se v současnosti, je to jakási klišovitá danbrownovka, v níž stárnoucí novinář Petr Kříž (autobio?) a mladičká studentka Adéla rozkrývají tajemství "Hráčů", a navíc příšerně blbě napsaná: obě postavy neustále někam chodí nebo jezdí, aby tam na první dobrou získaly všechny potřebné indicie, které do sebe řetězovitě zapadají a hned z nich lze vyvodit relevantní závěry, a při tom si o tom spolu povídají - respektive jde o dva monology odborníků na cokoliv, jejichž prostřednictvím mají být čtenáři předány potřebné informace (au!) = copak se spolu vědci stejného zaměření baví tak, jako by si navzájem předčítali rozsáhlé pasáže z odborných referátů? Kamen se zjevně pokoušel o "přirozený" hovorový jazyk: proč ale Moraváci hovoří podivnou obecnou češtinou s "pražskými" koncovkami a vedlejší věty uvozují zájmenem jenž? kromě nadbytku mott, o jejichž funkci ví zřejmě jen autor, je závěr zbytečně překombinovaný, doslovný a epizodické linky násilně dotahované, škoda, méně je někdy více... celý text

Druhé Německo 2024, Ondřej Škrabal

co chce vlastně Škrabal svému čtenáři sdělit? že se cítí doma nedoceněn a že je tedy třeba následovat Rudiše či Denemarkovou více na Západ? že uživit se psaním dnes znamená psát za směšné "grantové dávky" na objednávku? (odtud také délka knihy = měsíční rezidenční pobyt a cca 5000 Kč na ruku) že je nepřípustná jakákoli polemika s moderním paradigmatem gender, multikulti, feminismem, geopolitou, klimatem, woke culture... že vysmívat se lze jen "starému" světu a minulosti, protože se stydíme, že jsme se do něj (nebo naši rodiče) narodili? Škrabalův vypravěč má na objednávku nakladatelství stvořit cestopisný bestseller, a tak se vydává na Mallorku, dovolenkový ráj stárnoucích německých buranů (analogicky Češi a Chorvatsko), aby zde dostal příležitost konfrontovat své předsudky se stávající realitou, anebo se jen utvrdil v dosavadních stereotypech? nenalézám odpověď, ale napadá mne jedna prazvláštní podobnost s úkolem a provedením jistého pana amanuensa před 180 lety, ale kdo dnes zná Rubeše, že? nicméně zaujalo mne využití poznámek pod čarou (patrně namísto závorek přímo v textu) pro dodatečné komentáře a zařazení ilustrací generovaných pomocí Midjourney... celý text

Ve stínu neviditelných draků 2021, Ludmila Janáková

publikace zjevně poskytuje autorce i jejím čtenářkám příležitost pro sebereflexi a má tedy nějakou terapeutickou hodnotu, rád bych však doplnil i stinnou stránku: samotný autobiografický příběh (ne, není to román, není to vůbec umění, ale to je teď jedno) píše Janáková ve třetí osobě, dojímajíc se nad nehezky prožitým dětstvím s toxickou matkou, nejde o týrání, spíš o trápení, ale ani z něho se pisatelka dodnes nevzpamatovala, budiž, mne spíš vyděsily texty v knize následující, různého žánru a funkce, kde už Janáková promlouvá v první osobě a které chápu jako nefikční, řekněme subjektivně faktografické - z nich vyplývá, že Janáková do svých cca 50 let věku podstoupila desítky neúspěšných psychoterapií (většina z nich byla/je alternativní léčitelství) a že se rozhodla své vnitřní zranění kompenzovat pěstounstvím: osvojila si tedy postupně tři dívky, každou s jiným hendikepem (zdravotním, psychickým, výchovným), které ovšem postupně přestává zvládat (zvlášť když jedna napadá druhou a terorizuje třetí atd.), divím se, že jí vůbec byly svěřeny a považuji to za nezodpovědné - bohužel cesta dobrých skutků často vede do pekla... celý text

Čtyři schody k bohatství 2024, Josef Klíma

pěkná pohádka pro dolních nevímkolik milionů ("ficky")

Entropie a umění: Esej o neuspořádanosti a řádu 1992, Rudolf Arnheim

hodně stručně shrnuto, Arnheim v této krátké, leč myšlenkově zhuštěné stati vysvětluje, že teorii informace lze jen s obtížemi aplikovat na umění, protože v umění není pravidelnost formy vnímána jako redundance, zatímco informatik nazve redundancí jakoukoli předvídatelnou pravidelnost (pro matematika může být přímka redukovaná na sekvenci bodů vysoce redundantní, nikoli však pro výtvarníka)... celý text