los přečtené 3147
Já – ty, my – oni. Člověk jako bytost společenská / Ja – ty, my – oni. Człowiek jako istota społeczna
2023,
Jan Wiendl
Obchodníci s vesmírem
2005,
Frederik George Pohl Jr.
více než samotný příběh mne zaujal vizionářsky líčený svět budoucnosti (společensky i ekologicky), čte se svižně a s napětím, doporučuju mladí čtenáři možná nezachytí tu schematičnost bipolárního světa bezohledných kapitalistů vs. spravedlivých socialistů, v němž je Mitchell násilně přesazen na nejnižší pozici mezi vykořisťované a "léčen šokem", že z vykořisťovatelského systému, který sám vytváří, se sociálně slabý jedinec nemůže vyvázat; nejmladší současné čtenáře spíše pohorší dobový diskurz kriminalizované homosexuality či stereotyp žen, které jsou buď mrchy, nebo bezmezně pečující submisivky mimochodem - baví mě ta příznačná šablona bez výjimky inteligentních dělníků, kteří po celodenní vyčerpávající manuální práci organizovaně zasedají nad "stranou doporučenou odbornou literaturou" a po nocích ji neúnavně studují... celý text
Štamgasti lékařského byznysu aneb Když se z Ireny stane David
2024,
David Hrneček
asi bych měl napsat, že je to syrová životní zpověď, ovšem jako taková se hodí spíš na blog detranskomunity, do diskusních akcí pro školy nebo do nějakého publicistického pořadu, jako kniha působí děsivě amatérsky, text bez koncepce a redakce doplněný parodií na fotky a vysvětlivky, s nicneříkajícím doslovem "odborníka" a odkazem na podpůrné webové stránky použil bych tento text k založení sbírky na Donio a z výtěžku uhradil autorovi/autorce vysněnou detranzici... celý text
Těžké duše
2024,
Iva Hadj Moussa
Těžké duše jsem bral jako oddechovku, že se zasměju nad stereotypy, ale autorka chce spíš řešit aktuální "závažná" témata mezigeneračního neporozumění, a k tomu se myslím odlehčený tón nehodí, pokud chtěla psát vážně a stereotypy bořit, tak je ve výsledku jen posiluje, pokud chtěla najít společnou řeč "otců a dětí", tak obhajuje mladí vpřed a boomery jen trpce toleruje, ale bez pardonu - viz onen "sexuální skandál": chce se asi poukázat na závažnost zneužívání mladých žen, a přitom úplně neodepsat hlavní postavu: podle mne nešlo o zneužití, ale zase jen o nedorozumění - když Johanes pochopil, že dívčiny signály vyhodnotil chybně, stáhl se - proč ale pak takovou bezvýznamnou událost berou všichni jeho kamarádi vážně? no, kdo byl někdy na metalovém koncertu, tak tam se zrovna nebalí ženský s galantností Oldřicha Nového... vůbec mi líčení smýšlení nadšeného metalisty se všemi zasvěcenými odkazy přišlo, jako by autorka otevřela na wikipedii heslo "metal" a odtamtud čerpala reálie, jako by chtěla přiblížit čtenářům mimo tento hudební žánr aspoň základní atmosféru, ale vystupování nadšenců pak působí jako parodie, o to jsem víc překvapen, že autorka je dle svých slov nadšená blackmetalistka, fakt!? dialogy mezi kamarády působí strojeně, nevěrohodně, a ani bílou boomerovskou duši nevystihují... celý text
Nekorektní literatura: Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci
2023,
Stefan Segi
já už se bojím večer otevřít ledničku, že na mě vyskočí... no jasně, Pierre Bourdieu... třetinu knihy zaberou zcela zbytečná progymnasma o literárním poli, bohužel její rámec neudrží ani ex post dodaný koncept nekorektnosti, jímž se Segi snaží propojit jednotlivé studie, které už většinou vyšly dřív samostatně, což se projevuje jednak častým opakováním, jednak porovnáváním nesouměřitelného = případové studie vlastně nejsou moc o "české literatuře", jak název slibuje: splatterpunk je u nás dost okrajový žánr + u Vondrušky se řeší jeho politické názory, které do románů vkládá, ne romány samotné + proměna ilustrací v dětských knihách registruje změnu společenského paradigmatu... četl jsem Segiho disertační práci, z níž do této publikace část přebírá a aktualizuje, v ní je nekorektnost ovšem jedním z hledisek výzkumu, nikoli tématem, tahle záměna je myslím dost vražedná problém vidím také v zaujatosti a autorově potřebě dát jasně najevo své osobní názory na předmět zkoumání, což je vhodné v eseji či úvaze, ne odborné studii: ve výsledku vlastně čtenář neví, co si o (ne)korektnosti myslet (Segi nepokrytě Kotletovým nekorektnostem fandí, zatímco od Vondruškových se jasně distancuje)... celý text
Služka - Tvrdá práce, nízký plat a matčina vůle přežít
2023,
Stephanie Land
autorka se svěřuje se svým hluboce emotivním životním příběhem z období krize let cca 2008-2010 a motivuje své čtenářky - matky samoživitelky, aby také našly odvahu a sílu překonávat všechny problémy finanční, pracovní, partnerské, výchovné, organizační, sociální... a splnily si své sny (stát se třeba právě známou blogerkou a spisovatelkou) Landová to jistě neměla lehké, ale na druhou stranu, pokud se 28letá svobodná žena rozhodne mít dítě, i když ví, že její partner je agresor a potomka nechce, pokud ví, že nemá žádnou oporu ani podporu ve vlastní rodině, nemá absolutně žádné úspory, nemá práci a bydlí v karavanu, tak nevím, co čeká - že se objeví kouzelná víla? že za ní stát zaplatí byt, stravu, auto, pojištění, daně, lékařskou péči, školku atd., aniž by ji kontroloval? že nebude muset chodit do práce? jestli se autorčina dcera taky "stane spisovatelkou", určitě z toho bude další román o traumatickém dětství... celý text
Totožnost
2024,
Milan Kundera
komentáře čtenářů milan.valden, blackholesun32, JP či 3497299 ad. vystihují i mé dojmy z četby Totožnosti Kareninová (překlad) a Češka (doslov) mě sice navádějí na cestě interpretace (viz a sic: Monology a Falešný autostop), kterou autor po čtenáři vyžaduje, mě ale z celé novely (?) zaujala jen (asi) okrajová myšlenka ze závěrečné snové pasáže: Chantal je oslovena jiným jménem, dotkne se jí, že není známa její pravá totožnost, ale zároveň si nedokáže vybavit, jak se ve skutečnosti jmenuje, a že jí chybí blízký člověk, který by na ni pravým jménem zavolal = myslím na tu magickou sílu znaku/symbolu/pojmenování a pocit, že neexistuju, dokud na mne někdo neukáže a neřekne, kým jsem... celý text
O původu času
2023,
Thomas Hertog
výklad historických proměn teorií o vzniku a vývoji vesmíru je podrobný, náročný a přehledný (začátečníkům bych ho určitě nedoporučil), koncepčně se opírá o určení hlediska a pozorovatele (shora dolů vs. zdola nahoru vs. odnikud vs. zevnitř ven); zhruba od poloviny knihy se Hertog víc soustředí na vývoj Hawkingových teorií od bezhraniční teorie (Stručné historie času, 1983) přes membránové vesmíry (Vesmír v kostce, 2001) po první nápady s perspektivou shora dolů (Velkolepý plán, 2010) až k posledním úvahám o holografickém vesmíru (2011-2018) velmi podnětné čtení, ale bral bych ho s rezervou: respektuju projevy úcty k "velkému učiteli", ale jakmile Hertog píše, jak se "myšlenkově propojoval" s už nemohoucím Hawkingem a společně tak vypracovali novou teorii, tak nevím nevím, kde je přání otcem myšlenky a kde se už jen lepí světově proslulá značka na regionální produkt... celý text
Poslední lanovka
2024,
John Irving
shoduju se se čtenářem finn69 níže a přidávám: zatímco pozdní Kunderovy romány kondenzují, Irving ve své zjevně opravdu "poslední" lanovce (na onen svět) předkládá homeopatikum: jako by zrecykloval své nejlepší motivy a zápletky a rozředil v barelu univerzální hnědé řídké omáčky; román se dělí na tři části nesouměrného rozsahu: cca 150 - 200 - 650 (Irving zjevně slepil 2-3 rozepsané romány), přičemž na prvních padesáti stranách nalezne čtenář vše, co dělá Irvinga Irvingem (odškrtával jsem si v tomto pořadí): hotel - chlapec vychovávaný ženami z příbuzenství, ale ne matkou, otec neznámý - slabí a hloupí muži / silné ženy - sport - křesťanství - nemanželské těhotenství - menší dědičný hendikep, malý vzrůst - muž oblékající se jako žena - New Hampshire - otěhotnění lesby - různé sexuální orientace - rakouský žid - poranění končetin - starší žena / mladší muž - zápasení - medvědí tlapy - Dickens - adopce - bizarní úrazy a úmrtí - netradiční sexuální zážitky, často s osobami z rodinné přízně... = pak mě to vypisování přestalo bavit na začátku přehršel rádobycynických komentářů k předsudkům, snaha nahromadit spoustu excesů, podivností, nechutností a krutostí, a od poloviny, když se začne s postupným umíráním postav, najednou obrat k patosu, rétorice životních mouder a sebedojímání; význam "duchařské" linie jsem asi nepochopil... text by zasloužil nemilosrdně škrtajícího redaktora, zpočátku jsem předpokládal, že to nadměrné opakování na různých úrovních je nějak záměrné, ale myslím, že není: většina postav i motivů je zdvojena = tety, strýcové, sestřenice, lesbické kamarádky, demence, úrazy, dušení a dávení..., až z toho čtenář vidí dvakrát, pak se začnou opakovat irvingovské zápletky i v rámci jediného příběhu a při tom všem, jak se skáče z jedné linie do druhé a různě se vrací, se neúměrně často a rozsáhle znovu a znovu opakují informace, které se čtenář dozvěděl o dvě stránky dříve (jako by si je senilní vypravěč musel sám připomínat) pokud měl v 70. a 80. letech Irving úspěch, protože otevřeně hovořil o ožehavých tématech, intimních a společenských tabu, tak v roce 2022 je nekonečné opakování slov jako plenkař nebo vaginální infekce až trapné, už na dvousté stránce jsem nevěřícně kroutil hlavou, jaký neuvěřitelně nudný bizár to vlastně čtu, a nezachrání to ani poslední část "ze současnosti", naředěná už k uzoufání a uzavřená (konečně!) ještě zoufalejší, tradiční sentimentální pointou... celý text
Radikální potřeby
2024,
Tereza Semotamová
Puškin uvedl do literatury postavu "zbytečného člověka", tj. osobitého jedince, většinou příslušníka vyšší společenské vrstvy, snad talentovaného a inteligentního, ale kvůli svému lajdáctví neschopného vybudovat si nějaký společenský status, kariéru apod., v důsledku čehož zleniví a totálně zpasivní, neúspěch začne svádět na prokletí osudu, nešťastné náhody a chyby svého okolí, má pocit, že je zbytečný a nic nemá smysl... Semotamová v Radikálních potřebách (podobně jako Elšíková v Pacance) představuje jeho 30letou ženskou variantu v letech 2018-202?: "zbytečnou" umělkyni v digitální době, která má předpoklady uskutečnit vše, co si usmyslí, a přesto nedělá nic, jen kňourá z nudy a sobecky řeší jen sebe, na všechno má názor, tedy spíše pocit, a vždycky touží po opaku toho, co se zrovna děje (např. nemůže umělecky tvořit, protože nemá čas - a když získá tvůrčí stipendium na dlouhodobý zahraniční pobyt, stejně nevytvoří nic; nebo utíká od lidí, zavírá se doma, kde v posteli sjíždí sociální sítě a seriály, aby ji nikdo neobtěžoval, a když přijde lockdown, pláče, že nemůže ven atd.) Semotamová dobře ukazuje na současnou generaci, které po vypnutí wifi okamžitě odumírá mozek a která (snad nevědomky) sama dělá a myslí právě to, co nejvíc kritizuje (eko, enviro, femin, trans...), nicméně brzy tohle sebe- a všeho-kritizování začne nudit i čtenáře a v okamžiku, kdy se časově jen volně ukotvený příběh pevně zasadí do období covidové pandemie, úplně ztratí šmrnc SPOILER: jak to s Hankou dopadne? no jasně, jak jinak než "vidinou lepších zítřků" a "nalezením smyslu v života" díky neplánovanému těhotenství...... celý text
Hora v moři
2024,
Ray Nayler
nečekejte žádnou cyberpunkovou technoválku, v níž hodní čistí svět od zkázonosných zlých, naopak jde o velmi hluboce propracovanou spekulativní fikci, v níž vůbec není důležitý děj = dějové linky vedou doztracena, jejich funkcí je hlavně nastavit modelovou situaci, která nutí čtenáře promýšlet problém z více úhlů pohledu, uhadovat možné důsledky a především zaujmout vlastní stanovisko - což není jednoduché v případech, kdy lze verifikovat globální požadavky enviromentální, ekonomické, politické, antropocentrické atd., a současně uvažovat v hodnotách etických a metafyzických, jelikož si v praxi vzájemně odporují knihu jsem četl záměrně pomalu, krátké kapitoly napomáhají četbu nenásilně přerušovat a o čteném přemýšlet, myslím, že Nayler vytvořil fundovaný souhrn nejpalčivějších otazníků současnosti, co se umělé inteligence, digitálních technologií a vůbec budoucnosti lidstva na Zemi týče, a při tom vypíchl konstantní slabiny lidstva, na které pravděpodobně zahyne doporučuju i jako podnětný příspěvek k studiu neurovědy a digital humanities (kapitoly o jazykovém znaku a mezidruhové komunikaci) + jako pomůcku k výzkumu komunikace u chobotnic vizte třeba populárně-naučnou knihu Jiné mysli ...až tuhle knihu bude někdo číst za 50 let, co si asi bude myslet?... celý text
Pokojný dům
1939,
Růžena Svobodová
povídka z pozdního tvůrčího období Svobodové, v níž úplně převrátí naruby všechny své dosavadní názory na tehdejší emancipaci žen a oslavuje mateřství a sebeobětování ženy-hospodyně pro dobro rodiny, žijící v malebné přírodě lesní samoty, daleko od civilizace a lidské společnosti; původně jsem myslel, že Pokojný dům je dětská povídka, právě pro tu naivnost líčení především ve scénách s Jasánkem a Zvonečkem (ostatně jestli si dobře vzpomínám, tak úryvek, jak jdou chlapci s dědečkem pozorovat srnce, jsme měli v nějaké čítance na prvním stupni ZŠ), ale závěr je na to moc meditativní... jo ale popisy, popisy Svobodová umí, to se musí nechat, má extra dar vidět - všímat si drobných zajímavostí a upozornit na ně synestetickou metaforou nebo nevšedním, velmi trefným přirovnáním, které není vyčtené, ale skutečně zažité = teda až na tu příhodu v rybníku s kaprem: Růženko, vy jste viděla kapra jenom na talíři!... celý text
Kosmická krajina: Strunová teorie a iluze inteligentního plánu
2024,
Leonard Susskind
Susskind je teoretický fyzik, takže je třeba opravdu soustředěné čtení, jinak čtenář brzy ztratí argumentační linku a zamotá se do hypotéz "co by - kdyby", těžko jsem se orientoval, kdy autor popisuje naše současné poznání "reality" a kdy teoretizuje o stavech světů za jiných výchozích podmínek; mám problém jednak s tím, že kniha byla napsaná před 20 lety, tudíž ještě před dokončením urychlovače částic LHC a objevem Higgsova bosonu/pole, což je ve výkladu opřeného o detailní rozbor elementárních částic trochu problém, no a mě prostě Susskind o strunové teorii nepřesvědčil, ať natahuje membrány anebo své "gumičky", jak chce, ani o antropickém principu, a když začne hejtovat experimentální fyziku a irelevantnost falzifikace hypotézy atd., nemá ve mně následovníka; oceňuju ale překladatelův výkon a jeho pečlivost, i v terminologii... celý text
Jak ulovit malou štiku
2024,
Juhani Karila
tak tohle je magický realismus podle mého gusta, neskutečně jsem se bavil, a lituju, že nevím víc o finskolaponské mytologii, určitě bych pochopil víc souvislostí; vtipně samozřejmý a "neuvěřitelně uvěřitelný" svět, kde se prostupuje lidský a magický princip v moderní době - rarach vám v kuchyni sežere polívku, jednorožec křížený s netopýrem vyleze v popelnice, pruhonožky občas někoho zakousnou, bludimon sebere úlovek a mrtví nehtem vyříznou v prostoru díru do paralelního světa; navíc hrdinka je rybářka, která umí třpytkovat! ...a vlastně je to příběh o sebehledání a sebepřijetí, o dospívání, o tom, jak si sami ubližujeme, že všechny kletby, které nás mučí, jsme vytvořili sami a seslali sami na sebe - a Karila tyhle naše vnitřní démony velmi svérázně zhmotnil a vyvedl na svět doporučuju, a měli by to zfilmovat... celý text
Vrátit se
2024,
Veronika Skalecká
Skalecká sice vystudovala žurnalistiku, ale umět napsat dobrou reportáž ještě neznamená talent k psaní románu, a tento je toho dokladem = jasně, zaměřeno na přesný místopis, takže Pardubičáci budou jásat + aktuální politické téma, které jako jedno z mála u nás není názorově kontroverzní, takže úspěch zaručen ještě větší, ale prostě to není umělecký text... co stránka to jedna amatérská bota za druhou, floskule vedle floskule, dialogy jsou inscenovanou deklamací pro diváka, snad třetinu vyprávění zabírá popis počasí a nejvíc šustí papírem ten "knižní jazyk", nedoporučuju... celý text
Jehovista
2024,
Martin Sodoma
velké zklamání, několikrát jsem knihu málem odložil nudou - a měl jsem to bohužel udělat: když pominu začátečnické chyby "tvůrčího" psaní, naivní a nereálné zápletky s nevěrohodným, mnohdy kýčovitým vyústěním, čekal jsem něco jako zpověď odpadlíka od víry, proces - možná sebeobhajobný, dilema, konfrontaci názorů a axiomů, hledání a návraty atd., ovšem Ota Malý by mohl být stejně tak Jehovův svědek, jako třeba mormon nebo katolík, příběh vlastně není o ničem než o mladých lidech vychovaných v uzavřené skupině sekty s přísně organizovanou hierarchií a vlastními zákony, kteří dřív nebo později narazí na reálný svět a pokouší se s ním nějak vypořádat, část odpadne od rigidní doktríny a začne "užívat života", část se ještě více uzavře, aby se jí nezhroutil svět, jemuž doposud věřila; to není nic nového - autoři (Ivan SObička + Vojtěch DOMlátil = fiktivní Martin SO-DOMa, že?) ve vyprávění sem tam obecně zmíní, že jsou ve víře SJ "určitá" kontroverzní dogmata, ale nepolemizují s nimi, neukážou, jak konkrétně pomocí víry řeší SJ sociální problémy v Aši či Litvínově (manžel mlátí ženu, aha, tak si sedneme v kuchyni a přečteme si společně něco z bible, a za týden už je to najednou zase dobrý - zázrak boží?), přitom mají tolik možností, aby věrouku do epizodních zápletek zapojili (třeba ve scénách Adama v nemocnici se přímo nabízejí rozpory ohledně krevní transfúze), chyba je ovšem podle jejich líčení vždy v jedinci (zejména ve starší generaci), nikoli v církevním učení... a závěr? Ota se oženil se Štěpánkou bez lásky, jejich vztah a následné manželství prochází od počátku krizemi, a čtyřsetstránková bichle končí sentimentálním happyendem, že čekají dítě - jo, to je to nejrozumnější, co můžou manželé v krizi udělat - zaměstná to aspoň dost advokátů, soudců a úřednic na sociálce... celý text
Ignis fatuus
2024,
Petra Klabouchová
ještě bych přistoupil na parodii drsné americké detektivky, ale s démony a bludičkami (= překlad názvu) na mne nechoďte, čertů jsem se nebál, ani když chodili s Mikulášem, a pokoušet se vyvolávat hrůzu stěhováním duší, pradávnými kletbami, prokletými pohřebišti a vymítáním ďábla, to je jak z béčkového filmu osmdesátek velkou hvězdu Klabouchové za výjimečný dar slova při synestetickém líčení šumavských lesů, od první stránky se mi po nich začalo stýskat, hned bych se sbalil a vypadl z městského betonu, asfaltu a smradu domů - a kde jsem doma, tam se neumím bát...... celý text
Když se z Harryho stala Sally
2023,
Ryan Timothy Anderson
naprosto souhlasím s čtenářem n.ezn.amy a především s vyčerpávajícím komentářem čtenáře thorir níže díky této Andersonově knize jsem si konečně vyjasnil, jak se "vyrábí" ty desítky pohlaví, k nimž se lze hlásit, dnešní mladí lidé si v podstatě sestavují svůj profil podle módní nabídky, jako avatara nějaké pc hry, ale za nelogickými "argumenty" woke aktivistů a směšnými absurdnostmi typu "kam má jít kdo na fakultě na záchod" málem přestáváme vidět a hlavně slyšet (!) lidi, kterých se problematika transgenderu opravdu týká a kteří potřebují pomoc a podporu odborníků (a tím nemyslím chirurgy soukromých plastických klinik) neztotožňuju se s Andersonovým silně konzervativním/křesťanským názorem na tradiční rodinu: pokud náležitě přizpůsobíme legislativu, dejme alternativním svazkům zelenou - napřed je však ale opravdu nutné si vyjasnit mnoho otázek, například co se stane s dětmi po rozpadu takové rodiny? kdo bude mít vyživovací povinnost? pouze rodiče biologičtí, nebo všichni, nebo stát atd.? (práva dítěte po rozvodu rodičů jsou v ČR stále problém, a to se mají domluvit jen dva biologičtí rodiče), stejně tak mi přijde zrůdné podávat dětem a nezletilým hormonální preparáty pro blokaci puberty a na přání jim amputovat "druhotné pohlavní znaky", mimochodem hormonální terapii a tranzici v těchto případech už loni zakázalo i 20 států USA (odkazuju např. na web Česká justice) doporučuju ke shlédnutí dokument What is a woman? (2022), který v mnohém Andersonovu knihu následuje a srozumitelně shrnuje... celý text
Pacanka
2024,
Klára Elšíková
říkal jsem si, že autorka chce vyprávět o tom, jak si mladá žena uvědomí vlastní sebehodnotu, a tak své hrdince nastaví extrémní výchozí podmínky, aby to nabývání sebeúcty řádně vyniklo... (mimochodem hned zkraje mi připomněla protagonistku komiksu Srdcovka od Štěpánky Jislové) ...no a pak tu čtu komentáře čtenářek, že se poznávají... mně totiž přišel popis Pacančina každodenního života dost neuvěřitelný: třicetiletá žena, která se nemusí starat ani o děti, ani o staré rodiče, pouze sama o sebe, během velmi krátké doby procestuje půl světa, kde si může dovolit dlouhodobý pobyt a přitom ještě dál platit za nájem v Čechách, která se několikrát týdně zpije do němoty, přičemž vystřídá za noc vícero podniků (a není to krabicovým vínem v nějakém pajzlu) atd. atd., to potřebuje sakumprásk min. 80 000 Kč měsíčně (bez letenek) - a klidně dá ze dne na den v práci výpověď... jo, to beru, to chce fakt koule! ...ale vážně: říkám tomu diagnóza 3S: sex, spánek, strava = když je něčeho příliš, anebo naopak moc málo, je vždycky problém - v hlavě ... Pacanka vlastně nepopisuje nic moc jiného, než co jí (případně zvrací nebo vyměšuje), jakým způsobem či s kým se právě přivádí k orgasmu, a jak a kde opilá usnula... a je z tohodle zacyklení v sebeuspokojování v depresi (a samozřejmě za to můžou rodiče) - kupodivu jediný okamžik, kdy se cítí skutečně šťastná, je ten, kdy celý den fyzicky pracuje (vinohrady ve Francii) a abstinuje = Svěrák a Uhlíř to věděli už v roce 1980: "Když máš srdce zjihlé, když máš potíže, tak dej cihlu k cihle..."... celý text