los přečtené 3134
Drobná próza II
1954,
Jiří Mahen
Mahenova raná próza je pocitová a taková multitaskingová, pořád se přebíhá z jednoho na druhé, snaží se pojmout celý svět a celý život, ale vždy jen nakousne a uteče pryč bez řešení; chce být chaotickou, nevyváženou a právě kvasící (snad odtud název celého souboru Díže), třeba i tak jako bláznivý dekadentní estét v povídce Démoni Mahen je autorský vypravěč a rád přemýšlí na papíře; povídky jsou krátké, jakoby načrtnuté na první pokus bez korekce, ale za jednoduchými slovy stojí hluboká myšlenka, takže by se daly abstrahovat do aforismu či černé anekdoty; smyslové a lyrické přírodní scenerie se později promítnou do Mahenových rybářských povídek... celý text
Je čas metat kamení
1977,
Jean Anglade
naprosto ve všem se shoduju se čtenáři níže (ludek.n, BabaJaga11, Koka): u nás neznámý a neprávem nedoceněný francouzský spisovatel, také jsem román nalezl náhodou - vyřazený v knihobudce, navnadil mne název (symbol revolučních bouří a odkaz na biblickou knihu Kazatel 3,1-5) a odměnilo poutavé, klasicky chronologické vyprávění z prostředí drobných živnostníků (řezníků) na francouzském maloměstě; humoristicky pojatý generační román se postupně čím dál víc překlápí do sociálněkritického a úplný závěr pak překvapí svou hyperbolou = nemohu si pomoct, Francisque mi chvílemi připomínal Herrmannova Martina Žemlu; vypíchnout musím taky pasáže, kde se zmiňuje Československo, mnichovská dohoda atd. z pohledu "mocnosti, která u toho byla", a především nezáměrnou, až černovtipnou podobnost vývoje podnikání v 70. letech ve Francii a u nás v 90. letech (konkurence supermarketů a zánik maloobchodu) či dnes (blokační stávky zemědělců); zaujaly mě pozoruhodné detaily jednak z řeznického prostředí a jednak z válečných let v zázemí (třeba že mezi nejlevnější a nejopovrhovanější potravinové náhražky patřila sójová, čiroková či kaštanová mouka - a když se dnes podíváme na jejich ceny v bio-veganských obchodech...)... celý text
Matky, které neumí milovat
2022,
Susan Forward
tak tedy mě Forwardová neoslnila: zaprvé kolikátá kniha tohoto zaměření, kde se řeší vztah matka-dcera, a "zranění" synové co? zadruhé metoda psychoterapie - odpovězte na návodné otázky ano-ne, podle počtu zcela subjektivních ano si vyhodnoťte jeden ze čtyř nabízených typů "své toxické matky" a pak si přečtěte hluboce dojemné příběhy mladých, úspěšných, krásných, ambiciózních i jinak veskrze dokonalých žen, které k Forwardové docházely na terapii s traumatem způsobeným matkou právě takového typu, s jakým jste se ztotožnily vy, nezapomeňte si poplakat zatřetí závažnost - nezpochybňuju, že lidská bolest je nesouměřitelná, ale když vedle sebe stojí osahávání pedofilem a rozčarování, že mi máma nepochválila nové šaty... začtvrté jako snad každá americká self made příručka by to - vyškrtat opakování - mohlo být o 3/4 kratší, vlastně by stačila dvoustrana v ženském časopisu v pořádku, pokud čtenářce stačí jen pocit, že v tom není sama, že Deborah 18, Sarah 26 či Gizela 32 prožily něco podobného, ale pochybuju, že by na základě této knihy kdokoli dokázal sám sobě řídit a vést "uzdravující terapii"... celý text
Pusťte světlo do tmavého večera
2024,
Jan Kholl
přijde mi, že Kholl se od prvotiny Tajný život domorodců nikam neposunul, takhle může podle jednoho mustru sekat variace vztahových mnohoúhelníků jako Vondruška pseudohistorické detektivky; psát umí, nápady má a vždycky najdu nějaký originální postřeh nebo neotřelý obrat, ale obsah mne míjí - postavy jsou ploché a vyprávění se točí jen kolem toho, kdo si kde s kým tajně zam*dá, případně se z deprese nebo z nudy ožere, jako by člověk neměl jiný rozměr než základní životní potřeby a zpytování traumatických bebíček závěrečné odhalení smrti Valériina dvojčete nemá logiku = matka prozradí dceři, která je kvůli tomu celý život na antidepresivech, že nemůže za smrt své utopené sestry (mimochodem další utopený sourozenec v současném českém románu!), protože byla stejně nevyléčitelně nemocná a jen se čekalo, kdy smrt nestane - aha, takže zaprvé: jako rodič nechám druhé dítě trápit dvacet let a mlčím? a zadruhé: dvojče nevyléčitelně nemocného dítěte prochází nepočitatelnou řadou lékařských testů a následných pravidelných kontrol, takže překvapení Valérie ze sestřiny nemoci je velká hloupost... celý text
Dáma, která měla ráda čisté záchodky
2003,
James Patrick Donleavy
milovníci realistických líčení se zlobí, ale tohle vyprávění chce být nadsázkou s typizací: vždyť takových pohádek "o potrestané pýše" známe od starověku stovky, ne-li tisíce, v nejrůznějších variacích - a přesně na té přirozeně lidské pomstychtivé touze vidět ponížené snoby taky přece stojí celý byznys bulváru a reality show dokonale čistý záchod je vtipná laťka, kterou si stále níže a níže v hierarchii majetku a společenského statusu klesající "dáma" nastavila, aby neztratila hodnotu sama před sebou, když už ji postupně ztrácí před všemi a ve všem Donleavy ovšem zvolil překvapivou pointu, která posunuje vyprávění z humorného k etickému pólu: i když přijde onen "zázrak shora" a nečekaně, náhodou se z chudinky opět stane milionářka, "proměna" nastane jen vnější a uvnitř zůstává pusto a prázdno: charakter tu nikdy ani nebyl, takže se nejde vrátit na žádnou výchozí úroveň pro ty, co se zlobí na korekturu: na záložce knížky je uvedeno, že se jedná o záměrný jazykový experiment = neznám sice originál, ale překlad pravděpodobně napodobuje nestandardní vazby v angličtině vypouštěním interpunkce v češtině, aby se tak dosáhlo například dojmu nepřetržité vnitřní řeči atd.... celý text
Malá lhářka
2024,
Pascale Robert-Diard
prostředím a relativizací pravdy mi Malá lhářka trochu připomněla McEwanovo Myslete na děti, není to žádná velká literatura (krátké, holé věty nepovažuju za záměrné jazykové ozvláštnění), ale konečně se v současné beletrii traumatizovaných žen taky objevuje téma osočení a křivého obvinění autorce se myslím velmi dobře povedlo ukázat složitost lidských motivací, jejich implikativnost a korelativnost; nezaujatý pozorovatel může přitakat snad téměř všem postavám vystupujícím v příběhu, nebo je přinejmenším pochopit, a těžko soudit, kdo je víc vinen mimochodem princip angloamerického práva založený na rozsudku laické poroty, před níž výřeční advokáti předvádějí své rétorické umění, mi vždycky přišel trapně teatrální a výrazně manipulativní a taky jsem si na konci položil otázku, proč dělá nám lidem obecně tak dobře, když můžeme někoho trestat?... celý text
Má temná Vanessa
2020,
Kate Elizabeth Russell
atraktivní a momentálně velmi aktuální téma (i na naší domácí scéně), ale amatérsky napsané (znovu a znovu: psaní nerovná se literatura a ne každý, kdo píše, je hned spisovatel - analogicky: jsem elektrikář, když nahodím vypadlé pojistky?) a mizerně přeložené + autorčino prohlášení v předmluvě mě o to víc utvrzuje v přesvědčení, že kniha je produktem terapeutického psaní, a patrně proto nejen jejím prvním, ale zároveň i posledním "dílem" - porovnávat Vanessu s Lolitou je urážkou Nabokova... celý text
Věda možného a nemožného: Fyzikova cesta územím kontrafaktuálů
2024,
Chiara Marletto
emocionálně pojatý, podivně rozbíhavý a zoufale repetitivní výklad, v němž se mluví víc o krtonožkách, Alexandru Makedonském, olivových hájích u Turína, myčce nádobí, Shakespearovu Prosperovi, hrací skříňce s tančící baletkou a autorčině dětství než o kontrafaktuálech, kterými Marlettová slibuje vysvětlit všechny záhady současné fyziky - tedy až na to vědci jednou přijdou, takže tato útlá knížka s "epickými vložkami á la Sofiin svět" je spíš takovou reklamní brožurou na "budoucí revoluci v myšlení"... celý text
Tropické noci
2024,
Jakub Fránek
upřímně - nalákala mne obálka... Fránek sice umí navodit atmosféru tíživého, upoceného a ospalého dusna bez letní bouřkou, která napomáhá vyvstat přízrakům ze snů, z dětství, z nespolehlivé paměti... a promíchávat je s realitou, ale zároveň tím oslabuje napětí, když drobnými motivy předem ohlašuje, že s Eduardovým vnímáním asi nebude všechno v pořádku (třeba předpoklad určitých dědičných duševních chorob - matka i bratr; imaginární přátelé v dětství; hned někde na začátku zmínka, že Eduard přestal brát léky atd.) - ať už k vraždě dívky/ženy pod třešní (několikrát zdůrazněny ty šťavnaté rozšlapané třešně a pak červené skvrny na podlaze) došlo, anebo ne, v příběhu figuruje spoustu zbytečných klišé rekvizit (řetízek s přívěskem) a nevěrohodností (vůbec celý popis zabití, odstranění těla a následně důkazů..., rodiče se děsí synových přeludů a fantazií, a přitom je podporují - chtěl bych vidět ty rodiče v 80. letech, kteří s dítětem hrají hru "na další dva talíře na stole" atd.), mimochodem... česká beletrie si v poslední době nějak libuje v traumatech z utopených sourozenců...... celý text
Omylem jsem rozšlápl černou kočku
2024,
Filip Zawada
jakoby dětská reflexe nevlídného světa dospělých, nápad dobrý, ale provedení takové odnikud nikam, některé nápadité postřehy a ironické hlášky možná zaujmou, ale jednak neodpovídají zvolenému dětskému mluvčímu, jednak nezakládají žádný příběh, jen se volně řadí za sebou a brzy nudí; má-li vulgarita v doprovodu kritiky katolické církve úspěch v Polsku, tak mě - ateistické české nekřtěňátko - ničím neoslovila jo, a za mě i mimořádně hnusné ilustrace... celý text
Rozmarné léto
2015,
Vladislav Vančura
zdůrazním topos řeky, typický nejen pro Vančuru, ale pro spoustu českých předválečných spisovatelů (namátkou Šrámek, Mahen...), jak určuje čas a jeho plynutí: na začátku novely staré časy, staré pořádky následně narušené příjezdem komediantů, kteří vše převrátí naruby (zejména lidské vztahy, stará přátelství, a prověří jejich trvalost), a na konci, co po "opadnutí vod" přetrvalo, co voda/čas odnesl a co se omyto jeví v jiných barvách Rozmarné léto je vlastně i podobenství nástupu avantgardy (poetismu) v nejširším pojetí meziválečné proměny kultury a vlastně celé společnosti... celý text
Poslední soud
1929,
Vladislav Vančura
jak přelyrické ze všech Vančurových lyrických, veškerý děj je zaznamenáván opisem či metaforou, až to dnešnímu čtenáři může přijít jako parodie; přiznávám, že mi Vančurův nezaměnitelný autorský styl sedí spíše k příběhům z minulosti než (jeho) současnosti - a Poslední soud se odehrává v roce 1928 - mimochodem první dvě vydání (obě vyšly 1929, ale u různých nakladatelů) jsou po jazykové stránce ještě košatější a šťavňatější než třetí (1935), které Vančura radikálně proškrtal líbí se mi Vančurovo líčení prostředí vltavských pískařů a sympatické postavičky Ramus (žebrák, který celý příběh pozoruje) a Weil ("setřásl hvězdy do knih")... celý text
Einstein přeplouvá Labe u Hamburku
2024,
Siegfried Lenz
první český překlad Lenzova souboru povídek, haleluja! těšil jsem se jak malej harant na Štědrej den... vzorový postmodernistický relativismus, z kterého severoněmecky mrazí: drsné, překvapivé pointy jsou skryté mezi řádky a v plné síle čekají často až úplně na posledním slovu a pak dolehnou rázně jak pár facek nejen titulní povídka Einstein přeplouvá Labe u Hamburku, ale snad ještě typičtější, řekl bych přímo fowlesovská, je závěrečná Fantazie se třemi paralelními pohledy na jednu situaci, jen na tu by se dala napsat výborná diplomová práce! povídky jsou seřazeny chronologicky a čteny v tomto sledu krásně dokumentují vývoj Lenzova autorského stylu i tematiky/motiviky (viz třeba povídka Případ na hranici) jediné, co mě dost prudilo, je překlad - už před deseti lety jsem se podivoval, že se Zoubková pustila do Kafkova Zámku - vidím, že překládá "věrně originálu" (na to mi dnes stačí DeepL), jenže v beletrii z toho pak lezou nesmysly nebo se ztrácí souvislosti = třeba když překládám Einbildungsvermögen, aby mi tam zůstal ten Bild, jako obrazotvornost, a mohl naznačit spojitost Bild s Wort a tím se dostal k Sinn a Bedeutung, tak pak nemohu celou povídku nazvat Fantazie = beletrii prostě musí překládat člověk s einbildungskraftem a bohatým wortšatcem... celý text
Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky
2022,
Elena Pecenová
líbí se mi propojení textu s grafickým rozvržením (obrazový doprovod, indexy s poznámkami pod čarou, názvy pc souborů, variace) a vůbec moderní pojetí poezie každodennosti tematicky (netělesnost, přírodní vědy, digitální svět) i technicky (symbol pro formát, který nelze zobrazit, evokuje nedořečenost, fragment atd.)... celý text
Jak vrabec na šlahounu svlačce
2022,
Anna Gažiová
čtenář VM níže mi vysypal všechna esa z rukávu, takže stručně: je jasné, že Gažiová má ráda jednak kytičky a ptáčky, jednak tvorbu velkých českých básníků - a bohužel jejich odkaz ještě nedokáže rozvinout, jen je napodobuje... oceňuju rozsáhlou slovní zásobu, kterou jí může závidět mnohý starší a zkušenější spisovatel, i schopnost poeticky pojmenovat svět (to je ten šuplík zvaný "reflexivní poezie"), ale opravdu na počátku jednadvacátého století řeší mladá, vzdělaná, ambiciózní žena témata jako předjaří, morseovka, třešně a jeřabiny nebo mráčky?... celý text
Anglické obludy
2023,
James Scudamore
tak to byla tedy "chlapská" jízda: malý Max Denyer se musí rozloučit se svým svérázným dědečkem, díky němuž prožil dětství snů, a nastoupit do internátní školy - napřed to vypadá, že tvrdá "anglická" disciplína, ponižování, bití, "hra" na zajíce a psy, šikana atd., líčené detailně a bez emocí, je to nejhorší, co musí čtenář překousat, ale pak se - v retrospektivním pohledu "přeživších" bývalých spolužáků - začínají odhalovat případy sexuálního zneužívání chlapců ze strany učitelů a odpovídající dopad na následující život obětí jemnější povahy předem varuju, mě rozsekalo třeba tohle přímočaré líčení: "Všechno je záležitost velikosti. Pohled na dospělý genitálie. Na chlapíka, co není tvůj táta, a má obrovský ruce, pohled na jeho chlupy. Tohle nikdy nepochopíš." název románu odkazuje na pasáž z Shakespearovy tragédie Jindřich V., v níž král před bitvou trestá zrádce uvnitř vlastních řad (viz s. 141) myslím, že hlavní poselství románu zní: HLAVNĚ SE NEBOJ OZVAT... celý text
Malý čtenář
1986,
Vladimíra Gebhartová
velmi dobrý výběr prvního čtení, veršem, dramatem i prózou, přiměřený délkou i tématy, pěkné obrázky a v závěru každého textu rozšiřující otázky, hry či úkoly, které rozvíjí schopnost dítěte porozumět textu, spolupracovat s kamarády a poznávat svět (dobře, přimhuřme oko nad dobou vzniku a vynechme Čarkovu Armádu; Žáčkovo Metro taky asi dnešní dítě neokouzlí) namátkou: Sládek, Hrubín, Halas, Nezval, Lada, Petiška, Štíplová, ale taky Tolstoj a samozřejmě Kožíškův Polámal se mraveneček... celý text
Project 1 Student´s Book
1990,
Tom Hutchinson
jojo, tohle přišlo jako první "opravdická" učebnice angličtiny po revoluci, odložil se Peprník a jen jsme zírali na novou metodologii výuky cizích jazyků a mnohdy opravdu "netradiční" téma kapitoly s často až bizarními slovíčky (upíří netopýr, sát krev, halloween, vydlabat dýni...)... celý text
Blbá Vendula
2024,
Noemi Cupalová
kompozičně dobrý nápad - vyprávět paralelně dvě verze příběhu, kdy se Vendula v určitých problémových situacích ve škole, se spolužáky či doma rozhoduje zachovat buď vzdorně a hrubě (modrá barva písma), anebo slušně a vstřícně (oranžová barva písma), tak trochu jako jednoduchý gamebook určitě by knížku měl s děckem číst někdo dospělý a hodně moc komentovat a sám příběh dál rozvíjet a vysvětlovat, protože autorka otevřela vícero témat a málokteré uzavřela (střídavá výchova, sourozenecká rivalita, školní šikana, sociální labeling, zvládání vlastních emocí atd.) chápu potřebu jednoduchého sdělení cíleného na žáka prvního stupně ZŠ: takhle je to správně, takhle špatně - a koukej, co se pak stane; ale pramení z toho pro dítě v reálném životě i možné zklamání, protože je mu předkládán "zrcadlový následek", rozuměj vždy, když se Vendula zachová hezky, okamžitě se tak začnou chovat i ostatní anebo se situace zázračně sama zlepší (stará zlá učitelka je nahrazena mladou milou) - jak pak vyhodnotí agresivní reakci na vlastní vstřícnost?... celý text
Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení
2022,
Martin Moravec
tohle je snad nejdelší rozhovor, co jsem kdy četl, a nenudil jsem se ani vteřinu, živě se mi vybavovala raná devadesátá a všechny ty dnes už legendární případy, z kterých mrazilo tehdy a mrazí stále (úplně se vidím, jak jsem zíral na televizní zprávy - ještě černobíle - když potápěči tahali "ty sudy" z Orlické přehrady) třicet let objasňovat brutální vraždy, třicet let v neustálé pohotovosti a maximální sebekontrole, třicet let se držet v dokonalé psychické, mentální i fyzické kondici, nevyhořet a nezbláznit se, tak to plk. Marešovi fakt největší respekt!... celý text