los přečtené 3134

Život na pavoučím vlákně 2024, Anna Strnadová

cením snahu pojednat závažná témata, ale je to takové nepoučené, amatérské psaní pro ženy bez inovace, bez hlubší historické znalosti, jen instantní emoce těžené ze stokrát variovaného a značně vyčerpaného světa totálního zla a absolutního dobra, bez psychologického prokreslení postav a motivace, od začátku jsou karty pevně rozdány a je jasné, kdo bude až do konce prohrávat, ponižován a šikanován vršením předvídatelných nespravedlností osudu a dějin jako instantní polívka - po zalití horkou vodou to může mít jinou barvu, ale v základu je to jen nasycený roztok cukru a soli (láska, nenávist, ponížení, utrpení, soucit)... celý text

Neviditelný muž 2024, Bianca Bellová

přečetl jsem na jeden zátah a ze všech počinů BB se mi Neviditelný muž zatím líbil nejvíc, tedy až na ten provařený konec (to sakra už nemůže někdo přijít s něčím neohraným?), nicméně cením, že v současné záplavě prozaických výstupů na stejné zadání: rodinná kronika - generační trauma - silné ženy - menšiny, Bellová vystavěla originální fikční svět, který si čtenář může, ale nemusí (!) spojovat s naším reálným a s aktuálním děním v něm = tohle je literatura, prostě uvěřitelná fikce odrážející realitu, avšak umožňující více interpretací + pro mne bonus "s nadhledem", že se cíleně netlačí na ždímání kapesníku, a super hlášky ("nežádoucí jako prd v letecké kombinéze")... celý text

Křížová cesta kočárového kočího 1990, Eda Kriseová

uchvacující poetický popis venkovského prostředí (především ty citlivě synestetické krajinné otvíračky, jistě autorkou osobně prožité, bytostně procítěné a obdivuhodně volenými slovy sdělované čtenáři) podpořený mistrnou básnickou zkratkou ostře kontrastuje s tragickým poselstvím líčených životních příběhů bezejmenných, zapomenutých, opuštěných a nešťastných osůbek, které (totalitní) systém udeptal k naprosté apatii, šílenství či smrti vypravěčka-tazatelka, která propojuje samostatné příběhy, je sice personální, a ač zjevně hluboce zainteresovaná v místě i osudech svých protagonistů, cíleně sebe samu upozaďuje poetický pohled na marnost života; nádherné, byť bolestné čtení, doporučuju... celý text

Národní opruzení 2: Tajemství trnové koruny 2024, Karolína Zoe Meixnerová

ale no tak jo... ač trpím touhle formou fan(fun)fikce, musím Meixnerové přiznat, že se od Opruzení jedničky zlepšila, co se vystavění příběhu a jeho vnitřní logiky týče, dokonce i těch (nezáměrných) chyb v reáliích a faktech je méně (kniha je zařazena do kategorie "naučné", tak když už si učebnici literární historie nemůže přečíst autorka, proč to proboha neudělá redaktor, nebo co třeba požádat o revizi kolegu z oboru?) myslím, že příběhu by více slušela forma komiksu, nejen s ohledem na cílového čtenáře, ale i pro těch pár dobrých scének založených na gestické a situační komice, které taky musím ocenit; kompozičně mi zápletka a její rozuzlovávání hodně připomíná současné marvelovské filmy, tak co třeba anime? prý se chystá ještě třetí díl, tak radím učesat značný žánrový nesoulad: ironii vmžiku střídá těžká romantika, z humorného skeče se přeskočí do vážného tónu, a pohádku o tom, jak přelstít smrt a napálit šosáky a pokrytce, uzavírá autorčin doslov, který asi poberou jen její nejbližší... celý text

Po čichu 2024, Bill Hansson

široce a z různých perspektiv pojednaný náhled na člověkem často podceňovaný smysl knížku bych doporučil pro dětského čtenáře, tak okolo třinácti let, kterého ve škole baví přírodopis, odpovídá tomu nejen jednoduchý výklad (podložený ovšem rozsáhlým soupisem zdrojů), ale i grafické zpracování... celý text

Desatero pohybů: Zvířata na souši, ve vodě a ve vzduchu 2024, Jaroslav Petr

Desatero smyslů mě sice upoutalo o frňous víc, ale i tak jsem si z Desatera pohybů vypsal spoustu zajímavostí, Petr se tentokrát věnuje chůzi a běhu, plavání, létání, skákání, šplhání, plazení, pohybu pod zemí, potápění, jízdě na zvířatech a specifickým pohybům různými částmi těla a to napříč celou živočišnou říší, člověka (pro srovnání) nevyjímaje pánem tvorstva se tedy po tomto souhrnu zvířecích rekordů a kuriozit opravdu necítím, a kdybych si mohl Petrovu knihu přečíst v dětství, věděl bych třeba, že učit žížaly couvat se mi nikdy nepovede a že kdybych si místo nich posbíral na zahradě housenky, byl bych jako vyučující jistě úspěšnější kvituju také vhodné zařazení nevtíravých ekologických výstrah do každé kapitoly, v nichž autor upozorňuje, jak lidské zásahy do krajiny zvířatům daný pohyb znesnadňují nebo úplně znemožňují, což má mnohdy za následek jejich smrt, počínaje udusanou a zabetonovanou zeminou přes přejeté žáby, dezorientované ryby, ptáky či netopýry a konče 5 miliardami tun plastů rozptýlených v celém životním prostředí... ...vůbec jsem netušil, jak se sklízí olivy a kolik při tom zemře ptáků rozdrcením, uf!... celý text

Úvod do teorie verše 2013, Robert Kolár

Já – ty, my – oni. Člověk jako bytost společenská / Ja – ty, my – oni. Człowiek jako istota społeczna 2023, Jan Wiendl

Obchodníci s vesmírem 2005, Frederik George Pohl Jr.

více než samotný příběh mne zaujal vizionářsky líčený svět budoucnosti (společensky i ekologicky), čte se svižně a s napětím, doporučuju mladí čtenáři možná nezachytí tu schematičnost bipolárního světa bezohledných kapitalistů vs. spravedlivých socialistů, v němž je Mitchell násilně přesazen na nejnižší pozici mezi vykořisťované a "léčen šokem", že z vykořisťovatelského systému, který sám vytváří, se sociálně slabý jedinec nemůže vyvázat; nejmladší současné čtenáře spíše pohorší dobový diskurz kriminalizované homosexuality či stereotyp žen, které jsou buď mrchy, nebo bezmezně pečující submisivky mimochodem - baví mě ta příznačná šablona bez výjimky inteligentních dělníků, kteří po celodenní vyčerpávající manuální práci organizovaně zasedají nad "stranou doporučenou odbornou literaturou" a po nocích ji neúnavně studují... celý text

Lyrika , Karel Sabina

Štamgasti lékařského byznysu aneb Když se z Ireny stane David 2024, David Hrneček

asi bych měl napsat, že je to syrová životní zpověď, ovšem jako taková se hodí spíš na blog detranskomunity, do diskusních akcí pro školy nebo do nějakého publicistického pořadu, jako kniha působí děsivě amatérsky, text bez koncepce a redakce doplněný parodií na fotky a vysvětlivky, s nicneříkajícím doslovem "odborníka" a odkazem na podpůrné webové stránky použil bych tento text k založení sbírky na Donio a z výtěžku uhradil autorovi/autorce vysněnou detranzici... celý text

Těžké duše 2024, Iva Hadj Moussa

Těžké duše jsem bral jako oddechovku, že se zasměju nad stereotypy, ale autorka chce spíš řešit aktuální "závažná" témata mezigeneračního neporozumění, a k tomu se myslím odlehčený tón nehodí, pokud chtěla psát vážně a stereotypy bořit, tak je ve výsledku jen posiluje, pokud chtěla najít společnou řeč "otců a dětí", tak obhajuje mladí vpřed a boomery jen trpce toleruje, ale bez pardonu - viz onen "sexuální skandál": chce se asi poukázat na závažnost zneužívání mladých žen, a přitom úplně neodepsat hlavní postavu: podle mne nešlo o zneužití, ale zase jen o nedorozumění - když Johanes pochopil, že dívčiny signály vyhodnotil chybně, stáhl se - proč ale pak takovou bezvýznamnou událost berou všichni jeho kamarádi vážně? no, kdo byl někdy na metalovém koncertu, tak tam se zrovna nebalí ženský s galantností Oldřicha Nového... vůbec mi líčení smýšlení nadšeného metalisty se všemi zasvěcenými odkazy přišlo, jako by autorka otevřela na wikipedii heslo "metal" a odtamtud čerpala reálie, jako by chtěla přiblížit čtenářům mimo tento hudební žánr aspoň základní atmosféru, ale vystupování nadšenců pak působí jako parodie, o to jsem víc překvapen, že autorka je dle svých slov nadšená blackmetalistka, fakt!? dialogy mezi kamarády působí strojeně, nevěrohodně, a ani bílou boomerovskou duši nevystihují... celý text

Nekorektní literatura: Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci 2023, Stefan Segi

já už se bojím večer otevřít ledničku, že na mě vyskočí... no jasně, Pierre Bourdieu... třetinu knihy zaberou zcela zbytečná progymnasma o literárním poli, bohužel její rámec neudrží ani ex post dodaný koncept nekorektnosti, jímž se Segi snaží propojit jednotlivé studie, které už většinou vyšly dřív samostatně, což se projevuje jednak častým opakováním, jednak porovnáváním nesouměřitelného = případové studie vlastně nejsou moc o "české literatuře", jak název slibuje: splatterpunk je u nás dost okrajový žánr + u Vondrušky se řeší jeho politické názory, které do románů vkládá, ne romány samotné + proměna ilustrací v dětských knihách registruje změnu společenského paradigmatu... četl jsem Segiho disertační práci, z níž do této publikace část přebírá a aktualizuje, v ní je nekorektnost ovšem jedním z hledisek výzkumu, nikoli tématem, tahle záměna je myslím dost vražedná problém vidím také v zaujatosti a autorově potřebě dát jasně najevo své osobní názory na předmět zkoumání, což je vhodné v eseji či úvaze, ne odborné studii: ve výsledku vlastně čtenář neví, co si o (ne)korektnosti myslet (Segi nepokrytě Kotletovým nekorektnostem fandí, zatímco od Vondruškových se jasně distancuje)... celý text

Služka - Tvrdá práce, nízký plat a matčina vůle přežít 2023, Stephanie Land

autorka se svěřuje se svým hluboce emotivním životním příběhem z období krize let cca 2008-2010 a motivuje své čtenářky - matky samoživitelky, aby také našly odvahu a sílu překonávat všechny problémy finanční, pracovní, partnerské, výchovné, organizační, sociální... a splnily si své sny (stát se třeba právě známou blogerkou a spisovatelkou) Landová to jistě neměla lehké, ale na druhou stranu, pokud se 28letá svobodná žena rozhodne mít dítě, i když ví, že její partner je agresor a potomka nechce, pokud ví, že nemá žádnou oporu ani podporu ve vlastní rodině, nemá absolutně žádné úspory, nemá práci a bydlí v karavanu, tak nevím, co čeká - že se objeví kouzelná víla? že za ní stát zaplatí byt, stravu, auto, pojištění, daně, lékařskou péči, školku atd., aniž by ji kontroloval? že nebude muset chodit do práce? jestli se autorčina dcera taky "stane spisovatelkou", určitě z toho bude další román o traumatickém dětství... celý text

Totožnost 2024, Milan Kundera

komentáře čtenářů milan.valden, blackholesun32, JP či 3497299 ad. vystihují i mé dojmy z četby Totožnosti Kareninová (překlad) a Češka (doslov) mě sice navádějí na cestě interpretace (viz a sic: Monology a Falešný autostop), kterou autor po čtenáři vyžaduje, mě ale z celé novely (?) zaujala jen (asi) okrajová myšlenka ze závěrečné snové pasáže: Chantal je oslovena jiným jménem, dotkne se jí, že není známa její pravá totožnost, ale zároveň si nedokáže vybavit, jak se ve skutečnosti jmenuje, a že jí chybí blízký člověk, který by na ni pravým jménem zavolal = myslím na tu magickou sílu znaku/symbolu/pojmenování a pocit, že neexistuju, dokud na mne někdo neukáže a neřekne, kým jsem... celý text

O původu času 2023, Thomas Hertog

výklad historických proměn teorií o vzniku a vývoji vesmíru je podrobný, náročný a přehledný (začátečníkům bych ho určitě nedoporučil), koncepčně se opírá o určení hlediska a pozorovatele (shora dolů vs. zdola nahoru vs. odnikud vs. zevnitř ven); zhruba od poloviny knihy se Hertog víc soustředí na vývoj Hawkingových teorií od bezhraniční teorie (Stručné historie času, 1983) přes membránové vesmíry (Vesmír v kostce, 2001) po první nápady s perspektivou shora dolů (Velkolepý plán, 2010) až k posledním úvahám o holografickém vesmíru (2011-2018) velmi podnětné čtení, ale bral bych ho s rezervou: respektuju projevy úcty k "velkému učiteli", ale jakmile Hertog píše, jak se "myšlenkově propojoval" s už nemohoucím Hawkingem a společně tak vypracovali novou teorii, tak nevím nevím, kde je přání otcem myšlenky a kde se už jen lepí světově proslulá značka na regionální produkt... celý text

Poslední lanovka 2024, John Irving

shoduju se se čtenářem finn69 níže a přidávám: zatímco pozdní Kunderovy romány kondenzují, Irving ve své zjevně opravdu "poslední" lanovce (na onen svět) předkládá homeopatikum: jako by zrecykloval své nejlepší motivy a zápletky a rozředil v barelu univerzální hnědé řídké omáčky; román se dělí na tři části nesouměrného rozsahu: cca 150 - 200 - 650 (Irving zjevně slepil 2-3 rozepsané romány), přičemž na prvních padesáti stranách nalezne čtenář vše, co dělá Irvinga Irvingem (odškrtával jsem si v tomto pořadí): hotel - chlapec vychovávaný ženami z příbuzenství, ale ne matkou, otec neznámý - slabí a hloupí muži / silné ženy - sport - křesťanství - nemanželské těhotenství - menší dědičný hendikep, malý vzrůst - muž oblékající se jako žena - New Hampshire - otěhotnění lesby - různé sexuální orientace - rakouský žid - poranění končetin - starší žena / mladší muž - zápasení - medvědí tlapy - Dickens - adopce - bizarní úrazy a úmrtí - netradiční sexuální zážitky, často s osobami z rodinné přízně... = pak mě to vypisování přestalo bavit na začátku přehršel rádobycynických komentářů k předsudkům, snaha nahromadit spoustu excesů, podivností, nechutností a krutostí, a od poloviny, když se začne s postupným umíráním postav, najednou obrat k patosu, rétorice životních mouder a sebedojímání; význam "duchařské" linie jsem asi nepochopil... text by zasloužil nemilosrdně škrtajícího redaktora, zpočátku jsem předpokládal, že to nadměrné opakování na různých úrovních je nějak záměrné, ale myslím, že není: většina postav i motivů je zdvojena = tety, strýcové, sestřenice, lesbické kamarádky, demence, úrazy, dušení a dávení..., až z toho čtenář vidí dvakrát, pak se začnou opakovat irvingovské zápletky i v rámci jediného příběhu a při tom všem, jak se skáče z jedné linie do druhé a různě se vrací, se neúměrně často a rozsáhle znovu a znovu opakují informace, které se čtenář dozvěděl o dvě stránky dříve (jako by si je senilní vypravěč musel sám připomínat) pokud měl v 70. a 80. letech Irving úspěch, protože otevřeně hovořil o ožehavých tématech, intimních a společenských tabu, tak v roce 2022 je nekonečné opakování slov jako plenkař nebo vaginální infekce až trapné, už na dvousté stránce jsem nevěřícně kroutil hlavou, jaký neuvěřitelně nudný bizár to vlastně čtu, a nezachrání to ani poslední část "ze současnosti", naředěná už k uzoufání a uzavřená (konečně!) ještě zoufalejší, tradiční sentimentální pointou... celý text

Radikální potřeby 2024, Tereza Semotamová

Puškin uvedl do literatury postavu "zbytečného člověka", tj. osobitého jedince, většinou příslušníka vyšší společenské vrstvy, snad talentovaného a inteligentního, ale kvůli svému lajdáctví neschopného vybudovat si nějaký společenský status, kariéru apod., v důsledku čehož zleniví a totálně zpasivní, neúspěch začne svádět na prokletí osudu, nešťastné náhody a chyby svého okolí, má pocit, že je zbytečný a nic nemá smysl... Semotamová v Radikálních potřebách (podobně jako Elšíková v Pacance) představuje jeho 30letou ženskou variantu v letech 2018-202?: "zbytečnou" umělkyni v digitální době, která má předpoklady uskutečnit vše, co si usmyslí, a přesto nedělá nic, jen kňourá z nudy a sobecky řeší jen sebe, na všechno má názor, tedy spíše pocit, a vždycky touží po opaku toho, co se zrovna děje (např. nemůže umělecky tvořit, protože nemá čas - a když získá tvůrčí stipendium na dlouhodobý zahraniční pobyt, stejně nevytvoří nic; nebo utíká od lidí, zavírá se doma, kde v posteli sjíždí sociální sítě a seriály, aby ji nikdo neobtěžoval, a když přijde lockdown, pláče, že nemůže ven atd.) Semotamová dobře ukazuje na současnou generaci, které po vypnutí wifi okamžitě odumírá mozek a která (snad nevědomky) sama dělá a myslí právě to, co nejvíc kritizuje (eko, enviro, femin, trans...), nicméně brzy tohle sebe- a všeho-kritizování začne nudit i čtenáře a v okamžiku, kdy se časově jen volně ukotvený příběh pevně zasadí do období covidové pandemie, úplně ztratí šmrnc SPOILER: jak to s Hankou dopadne? no jasně, jak jinak než "vidinou lepších zítřků" a "nalezením smyslu v života" díky neplánovanému těhotenství...... celý text

Hora v moři 2024, Ray Nayler

nečekejte žádnou cyberpunkovou technoválku, v níž hodní čistí svět od zkázonosných zlých, naopak jde o velmi hluboce propracovanou spekulativní fikci, v níž vůbec není důležitý děj = dějové linky vedou doztracena, jejich funkcí je hlavně nastavit modelovou situaci, která nutí čtenáře promýšlet problém z více úhlů pohledu, uhadovat možné důsledky a především zaujmout vlastní stanovisko - což není jednoduché v případech, kdy lze verifikovat globální požadavky enviromentální, ekonomické, politické, antropocentrické atd., a současně uvažovat v hodnotách etických a metafyzických, jelikož si v praxi vzájemně odporují knihu jsem četl záměrně pomalu, krátké kapitoly napomáhají četbu nenásilně přerušovat a o čteném přemýšlet, myslím, že Nayler vytvořil fundovaný souhrn nejpalčivějších otazníků současnosti, co se umělé inteligence, digitálních technologií a vůbec budoucnosti lidstva na Zemi týče, a při tom vypíchl konstantní slabiny lidstva, na které pravděpodobně zahyne doporučuju i jako podnětný příspěvek k studiu neurovědy a digital humanities (kapitoly o jazykovém znaku a mezidruhové komunikaci) + jako pomůcku k výzkumu komunikace u chobotnic vizte třeba populárně-naučnou knihu Jiné mysli ...až tuhle knihu bude někdo číst za 50 let, co si asi bude myslet?... celý text

Pokojný dům 1939, Růžena Svobodová

povídka z pozdního tvůrčího období Svobodové, v níž úplně převrátí naruby všechny své dosavadní názory na tehdejší emancipaci žen a oslavuje mateřství a sebeobětování ženy-hospodyně pro dobro rodiny, žijící v malebné přírodě lesní samoty, daleko od civilizace a lidské společnosti; původně jsem myslel, že Pokojný dům je dětská povídka, právě pro tu naivnost líčení především ve scénách s Jasánkem a Zvonečkem (ostatně jestli si dobře vzpomínám, tak úryvek, jak jdou chlapci s dědečkem pozorovat srnce, jsme měli v nějaké čítance na prvním stupni ZŠ), ale závěr je na to moc meditativní... jo ale popisy, popisy Svobodová umí, to se musí nechat, má extra dar vidět - všímat si drobných zajímavostí a upozornit na ně synestetickou metaforou nebo nevšedním, velmi trefným přirovnáním, které není vyčtené, ale skutečně zažité = teda až na tu příhodu v rybníku s kaprem: Růženko, vy jste viděla kapra jenom na talíři!... celý text