los
komentáře u knih

za války si Češi vymysleli Péráka a dneska by potřebovali Tomáše Pavlíčka
vítám mladého českého autora, který se nehňahňá v traumatech a sebelítosti, ale naopak vybízí k tomu, začít konečně něco dělat, i když propadnu pasivní zoufalosti ze současného uspořádání světa
ač pro mne byla Věrného prvotina Proměna uvěřitelnější, je mi i novinka Bazén náležitým quilty pleasure čtením: konečně autor, který píše z prostředí, které je mu blízké, a o věcech, situacích a jevech, jimž rozumí, nebojí se bez servility říct vlastní názor, a k pohnutému ideovému zápalu přidá i nenucený humor, super oddechovka s posláním (viz strana 242: nespoléhat na jiné, až za mne vyřeší moje trable)


námětově mi taky hned naskočila Elšíkové Pacanka, akorát že Labudové Irena nepatří ke generaci Z, ale musela se narodit v polovině 80. let - podle nepřímých odkazů v textu se příběh odehrává cca v roce 2005 (žádné sociální sítě a chytré telefony, hudba se pouští z CD, nakupuje se v řetězci Carrefour, který skončil v ČR roku 2006 a prodejny převzalo Tesco), nicméně přes tuto časoprostorovou blízkost jsem se vůbec nechytal, s Ireniným myšlenkovým světem jsem se úplně minul = z desítek v textu zmíněných písní a interpretů neznám ani jednu
název si interpretuju právě od toho množství odkazů na hudbu, kterou Irena neustále poslouchá, snad i jako metaforu snahy o přehlušení (všeho marného)?
Irena jednoho rána jede na fakultu a v tramvaji si položí otázku, proč vlastně, že všechno je marné, vrátí se domů a od té doby jen vegetí v cyklu práce - pařba - kocovina - práce, přičemž pravidelně referuje o detailech svého menstruačního cyklu, "supermarketovém" jídelníčku, oblíbeném playlistu, množství a druhu zkonzumovaného chlastu a drog a pocitech při vylehávání v posteli a čučení do stropu; dějová linka se točí kolem vztahů lidí v komunitě podobně přežívajících postadolescentů, zvlášť když se některý najednou ztratí, zmizí, odejde... snad snaha o změnu? i Irena si jednoho dne oholí hlavu a pokusí se odjet do zahraničí, ale pak se vrátí do své postele
takové a podobné příběhy je těžké originálně ukončit a dát jim smysl/poslání, u Labudové kvituju, že to není obligátní těhotenství a "vítání nové generace"


"řípa se vdávala, celer výskal, mrkev tancovala a křen pískal"
to je tak strašně dávno... a jsem rád, že knížka pořád vychází...


od Lundiakové jsem ještě nic nečetl, tak jsem zkusil její novou sbírku s 11 povídkami a závěrečnou poémou z let 2010-2023, moc mě neoslovily, ale autorčina imaginace je vskutku originální, ve starších textech převládají náladové útržkovité básnické obrazy s minimem děje buď erotického ražení (Kůže je ještě bílá), nebo dokumentující svérázné bytosti městské periferie (Čudočka, Džodžo, Holota), v novějších - většinou dosud nepublikovaných - sílí dějovost, objevuje se dialog, snaha vystavět příběh s aktuálním společenským námětem (Lasička - psychická nemoc, Rudé dveře - dětský domov, Blahonauti - nevěra, U Slepejch - uprchlíci z Ukrajiny)


(SPOILER) další z terapeutických psaní o traumatickém dětství nechtěného dítěte, které se ani v dospělosti, respektive hmotné nezávislosti, nedokáže zbavit psychické závislosti na své matce-manipulátorce, Simona se nechá šikanovat, vydírat a obětuje umírající matce veškerý svůj čas, vztahy, vzdělání, budoucnost..., a možná si ani neuvědomuje, že tím sama ubližuje sestře, příteli, kamarádům i sousedkám, kteří ji mají rádi a snaží se jí pomoci
takové těžké téma by si zasloužilo lepší rozpracování a hlubší psychologický prokres postav, který zde úplně chybí, povaha každé je od počátku do konce stejná a v ději nedojde k žádnému zvratu, Simona sama nic nezmění a její příběh končí až náhlou, nečekanou smrtí matky - otevřený závěr tak vybízí k interpretaci, že je jen otázkou času, kdy se v Simonině životě objeví nový manipulátor


na Lipčíka bych málem zapomněl, tenhle sešit plný jeho úsměvných sloupků z Mladého světa (tuším ročník 1986?) s Jiránkovými kreslenými vtipy jsem vyhrál těsně po revoluci v tombole na výstavě králíků a dodnes se to dá číst, a kdo dnes umí chytře vtipkovat bez vulgarit a sexuálních narážek?
Maceráti všech koupelen, spojte se!


jsem přesvědčen, že takovéhle psaní má zůstat na blogu, literárně je to na úrovni školní slohovky, ale jako oddechovka budiž, aspoň si člověk uvědomí, jak tvrdý chleba mají zaměstnanci vězeňské či justiční služby, autorka má můj maximální respekt, být každodenně v přímém kontaktu s vězni musí být extrémně psychicky náročné, působí na mne jako odolná, poctivá a zároveň empatická osobnost


Foltýn je vlastně pokračováním noetické trilogie, polyfonní forma tehdy byla a i pro současného čtenáře stále je velmi atraktivním způsobem vyprávění a právě díky ní vlastně vůbec nevadí, že román nebyl dokončen
jeden z myšlenkových vrcholů románu vidím v Trojanově partu, viz poslední věty fragmentu: "Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama (...) Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí."
= Čapek zase vizionářsky předjímá naši budoucnost, solipsisticky orientovanou


škrtněte doporučenou četbu k maturitě a nasaďte povinně dvě knihy:
Orwellovo 1984 a Hénikovy Epizody 2084
...v těch 20 Hénikových povídkách je totiž tematizováno VŠECHNO, o čem se pře současný svět a o čem by měli dnešní dospívající hóóódně popřemýšlet = gender, pandemie a nové smrtelné nemoci, ekologie, postapo, nové energetické zdroje, konspirace, přesídlení na jinou planetu, umělá inteligence, Y2K, konsenzuální sex, nekorektnost a cenzura knih, islamismus, fluidní pohlaví, rejuvenace, přestárlá populace, generace XYZ a sněhové vločky, exogeneze člověka, automatizace, kolaps ekosystémů, biotechnologie, všudypřítomná kontrola jedince, policejní dozor, izolace jedince, přelidnění planety, absolutní ztráta soukromí, monitoring všeho, dlouhověkost, podkožní čipy a chytré hodinky, ekobiostravování, udržitelnost, elektromobilita, byrokracie v digitální době, TikTok, sociální sítě, algoritmy, GPT, kolaps sociálního systému, manipulace, populismus, dezinformace, demokracie vs. totalita, tranzice pohlavní a rasová, eutanazie...
některé povídky jsou kratičké anekdoty (Osobní mazlík, Reklamace, Hádka přes přepážku), z jiných zamrazí (Třídírna žen, Generace Gama, Tranzice), ale každá by se dala rozepsat do románu, nebo aspoň novely (u mnohých mi bylo líto, že už je konec, ostatně celou sbírku jsem přečetl na jeden zátah - neke - opocený až do půl páté ráno, nešlo přestat, takže doporučuju)


(SPOILER) jak se mi líbila Bezcitnost, tak s Podvlčím jsem měl co dělat, abych dospěl do konce - Bundová zjevně píše jeden svět, a to předimenzovaně femininní (mužské postavy jsou jen stafáž užitečná jak slepé střevo, případně na obtíž jak jeho zánět), tentokrát ale opravdu nevím, o čem vlastně chtěla psát?
o chudém popelkovském dětství Kornelie, kterou ze strádání hmotného i psychického (bez otce, z bezcitné matky se později vyklube lesba) vytrhne bohatá dáma a zasvětí ji do estetiky prerafaelitů, dekorativismu a různých způsobů, jak dosahovat tělesné slasti? jakou k tomu ale má motivaci?
tahle část vyprávění mi atmosférou připomněla román Muriel Sparkové Nejlepší léta slečny Jean Brodievé, vztah žákyně - učitelka/zasvětitelka, budiž, pohádkový výtvarný talent, budiž, ale proč to celé šmodrchat překombinovanou linkou záměn osobností, tajením minulosti, skrýváním se pod cizími jmény, přelidněno jmény, ale ne charaktery atd. atd. - a proč proboha ti knírači?
některé momenty knihy působí až zoofilně: detailní popisy psích kopulací, psího penisu, slin, moči, hárání a porod feny, budiž, ale proč vedle toho první menzes, čuchání k nohám vlastní matky, voyerismus, masturbace se psem ve vodě, houpající se chlupatá varlata, znásilnění nezletilé, asexuálnost z prožitého traumatu, nařčení z pohlavního zneužívání dítěte... tohle mi jde fakt hodně proti srsti


souhlasím, Barnes je nejsilnější v tomhle žánrovém hybridu, v němž jsou doložitelná historická fakta pospojována fikcí tak nápaditě a uvěřitelně, že přiblíží čtenářům epochu fin de siécle, jako by to byla současnost a všichni její aktéři živí chodili mezi námi - však se taky nabízí analogie mezi dekadentní posedlostí androgynním a hermafrodickým tělem a dnešní LGBTQ+ komunitou, stejně jako obsese (vlastním) obrazem - selfie
*román má téměř tolik forem jako láska a sex
*nic nevychází z módy rychleji než výstřednost
*jak je možné, že sexuálním drbům vždycky každý věří?
doporučuju čtenářům, kteří se alespoň v obrysech orientují v uměleckém a společenském dobovém diskurzu nebo přinejmenším znají Huysmansovo Naruby
velkým plusem knihy je množství ilustrací v barvě a dobových fotografií protagonistů, o nichž se právě vypráví
mimochodem snad první kniha z moderní doby, kterou jsem četl, v níž vystupuje Oskar Wilde v ne zrovna lichotivém světle


krátké, jednoduchým jazykem vyprávěné pohádky a bajky, s důrazem na poučení, že se lhaní, pýcha, nepoctivost a lenost nevyplácí (takže nic pro současné děti)


no, kdyby mi bylo tak třináct čtrnáct let, asi bych byl nadšen... takhle nenacházím ani děs či úzkost, ani schopnost vystavět mikropříběh v horrorové anekdotě, Bazterricová má možná bizarní nápady, snaží se co nejdéle udržet čtenáře v pocitu zhnusení, ale pointy jsou předvídatelné nebo přestřelené; neoslovilo, nezaujalo...


výstižná ukázka bezbřehosti servility českých žurnalistů

přečetl jsem na jeden zátah a ze všech počinů BB se mi Neviditelný muž zatím líbil nejvíc, tedy až na ten provařený konec (to sakra už nemůže někdo přijít s něčím neohraným?), nicméně cením, že v současné záplavě prozaických výstupů na stejné zadání: rodinná kronika - generační trauma - silné ženy - menšiny, Bellová vystavěla originální fikční svět, který si čtenář může, ale nemusí (!) spojovat s naším reálným a s aktuálním děním v něm = tohle je literatura, prostě uvěřitelná fikce odrážející realitu, avšak umožňující více interpretací + pro mne bonus "s nadhledem", že se cíleně netlačí na ždímání kapesníku, a super hlášky ("nežádoucí jako prd v letecké kombinéze")


cením snahu pojednat závažná témata, ale je to takové nepoučené, amatérské psaní pro ženy bez inovace, bez hlubší historické znalosti, jen instantní emoce těžené ze stokrát variovaného a značně vyčerpaného světa totálního zla a absolutního dobra, bez psychologického prokreslení postav a motivace, od začátku jsou karty pevně rozdány a je jasné, kdo bude až do konce prohrávat, ponižován a šikanován vršením předvídatelných nespravedlností osudu a dějin
jako instantní polívka - po zalití horkou vodou to může mít jinou barvu, ale v základu je to jen nasycený roztok cukru a soli (láska, nenávist, ponížení, utrpení, soucit)


uchvacující poetický popis venkovského prostředí (především ty citlivě synestetické krajinné otvíračky, jistě autorkou osobně prožité, bytostně procítěné a obdivuhodně volenými slovy sdělované čtenáři) podpořený mistrnou básnickou zkratkou ostře kontrastuje s tragickým poselstvím líčených životních příběhů bezejmenných, zapomenutých, opuštěných a nešťastných osůbek, které (totalitní) systém udeptal k naprosté apatii, šílenství či smrti
vypravěčka-tazatelka, která propojuje samostatné příběhy, je sice personální, a ač zjevně hluboce zainteresovaná v místě i osudech svých protagonistů, cíleně sebe samu upozaďuje
poetický pohled na marnost života; nádherné, byť bolestné čtení, doporučuju


ale no tak jo... ač trpím touhle formou fan(fun)fikce, musím Meixnerové přiznat, že se od Opruzení jedničky zlepšila, co se vystavění příběhu a jeho vnitřní logiky týče, dokonce i těch (nezáměrných) chyb v reáliích a faktech je méně (kniha je zařazena do kategorie "naučné", tak když už si učebnici literární historie nemůže přečíst autorka, proč to proboha neudělá redaktor, nebo co třeba požádat o revizi kolegu z oboru?)
myslím, že příběhu by více slušela forma komiksu, nejen s ohledem na cílového čtenáře, ale i pro těch pár dobrých scének založených na gestické a situační komice, které taky musím ocenit; kompozičně mi zápletka a její rozuzlovávání hodně připomíná současné marvelovské filmy, tak co třeba anime?
prý se chystá ještě třetí díl, tak radím učesat značný žánrový nesoulad: ironii vmžiku střídá těžká romantika, z humorného skeče se přeskočí do vážného tónu, a pohádku o tom, jak přelstít smrt a napálit šosáky a pokrytce, uzavírá autorčin doslov, který asi poberou jen její nejbližší


široce a z různých perspektiv pojednaný náhled na člověkem často podceňovaný smysl
knížku bych doporučil pro dětského čtenáře, tak okolo třinácti let, kterého ve škole baví přírodopis, odpovídá tomu nejen jednoduchý výklad (podložený ovšem rozsáhlým soupisem zdrojů), ale i grafické zpracování


Desatero smyslů mě sice upoutalo o frňous víc, ale i tak jsem si z Desatera pohybů vypsal spoustu zajímavostí, Petr se tentokrát věnuje chůzi a běhu, plavání, létání, skákání, šplhání, plazení, pohybu pod zemí, potápění, jízdě na zvířatech a specifickým pohybům různými částmi těla a to napříč celou živočišnou říší, člověka (pro srovnání) nevyjímaje
pánem tvorstva se tedy po tomto souhrnu zvířecích rekordů a kuriozit opravdu necítím, a kdybych si mohl Petrovu knihu přečíst v dětství, věděl bych třeba, že učit žížaly couvat se mi nikdy nepovede a že kdybych si místo nich posbíral na zahradě housenky, byl bych jako vyučující jistě úspěšnější
kvituju také vhodné zařazení nevtíravých ekologických výstrah do každé kapitoly, v nichž autor upozorňuje, jak lidské zásahy do krajiny zvířatům daný pohyb znesnadňují nebo úplně znemožňují, což má mnohdy za následek jejich smrt, počínaje udusanou a zabetonovanou zeminou přes přejeté žáby, dezorientované ryby, ptáky či netopýry a konče 5 miliardami tun plastů rozptýlených v celém životním prostředí...
...vůbec jsem netušil, jak se sklízí olivy a kolik při tom zemře ptáků rozdrcením, uf!
