Epizody 2084

26.10.2024

Asi není nutné dělat tajemstvím, že se s Pavlem osobně známe. A taky bude dobré zmínit, že jsem velmi upřímný kritik jeho knih, povídek a všeho, co se mu honí hlavou. Mám téměř všechny jeho vydané knihy. Některé číst nechci, některé jsem rozečetl a odložil. Máme odlišný způsob psaní a v mnoha věcech se neshodneme názorově. Ale tahle sbírka …

Tady musím říct, že brnkl přesně na ty správné struny. Knihu jsem sjel od začátku do konce jedním dechem. Ne doopravdy. Tak dlouho dech nezadržím. Ale bylo to v řádech dnů a ke každé povídce dostal obratem mou zpětnou vazbu. Myslím si, že mu v tomhle případě parádně sednul právě formát povídek. A že Pavlovi povídky jdou, už mám ověřené z těch mnoha, které mi (nám) četl. Tím nechci říct, že by mu romány, nebo v poslední době životopisy nešly, ale v tomhle případě se mi kniha velmi příjemně četla. Je srozumitelná, člověk se v příběhu nikde nemotá, vše je jasné, stručné a jdou to od začátku rovnou k věci.

Výhled na rok 2084, v Pavlově podání, není výhled na města zalitá slunce a všešťastné bytosti všude kolem. Naopak. Líbí se mi ten kritický až depresivní pohled, ta vazba na neduhy naší doby, které se postupně ve zmíněném roce transformují v něco nechtěného, odpudivého, místy až mrazivě reálného. Je to něco, kam jednou můžeme skutečně dojít, ale také nutně nemusíme. Mám rád ten druh povídky, která neřeší globálně nastolené otázky příběhu, ale jen ten dílčí moment. Pak to nutně nutí přemýšlet, jak to vlastně pokračuje, co bylo s ostatními a podobně. A to se přesně tady nedovíme a nezbývá nám než uvažovat, jak to asi mohlo dál pokračovat a zda nastíněná budoucnost je ta, jakou bychom sami chtěli.

Ale aby to nevyznělo negativně. Některé povídky jsou drsně kruté, některé jsou vtipné, některé jsou překvapivé. Nebojte se podívat pod pokličku, co se pro nás za dalších pár let chystá ;)

21.10.2024

Po několika románech se autor rozhodl vydat soubor povídek, ve kterých se snaží nastínit problémy, jimž v blízké budoucnosti může lidstvo čelit. Zároveň se tak pravděpodobně snaží vyrovnat s pocitem zmaru a deziluze z této neosobní a přetechnizované vize budoucnosti.
V každé povídce se něco řeší – ať už jde o závažná témata obecně (Vyvolený, Přivrácená strana Měsíce) nebo jen iluze o něčem a neosobní vztahy (Osobní mazlíček nebo Přítomnost, bonusová povídka od Scotta Menziese z Nového Zélandu) nebo skutečně závažná témata dotýkající se osobní svobody člověka a násilí (Violence čtvrtého stupně). Z povídek zpracovávajících závažná témata je nejbrutálnější Třídírna žen; kdo by chtěl namítat, že taková brutalita a násilí je vymyšlená a na Zemi se v dnešní době nevyskytuje, toho můžeme např. konfrontovat se zážitky vězenkyň Islámského státu, z nichž mnohé část zde popsaných praktik bohužel zažily (i přežily). Neznám motivaci autora k napsání tak brutální povídky, ale předpokládám, že má sloužit jako varování, čeho všeho může být člověk bohužel schopen a zároveň snaha varovat a podobným věcem zabránit.
Nejvíc povedená je z mého pohledu povídka Nobelovka, obsahující velký morální apel, ve které navíc autor zhmotnil sám sebe – proč ne, mnozí slavní malíři se taky zachytili na svých obrazech, aby měli památku, a aby potomstvo zvědavě hledalo jejich portrét a dohadovalo se, proč to malíř udělal, proč se zachytil právě takhle, a co tím vlastně chtěl sdělit.
V dnešní době, kdy lidi mají problém přečíst delší text vcelku, se povídková kniha jeví jako ideální – čtou se jednotlivé povídky, které nutí zamyslet se nad tím, jestli se dnešní doba už náhodou některé ze zachycených situací neblíží, co se dá ještě udělat jinak, případně jak se chovat, aby něco nenastalo... Díky tomu by vydavatel klidně mohl knihu uvádět třeba sloganem „Epizody 2084 do každé veřejné knihovny“