Muž v červeném kabátě
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/460356/bmid_muz-v-cervenem-kabate-YOG-460356.jpg
4
56
56
V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím byl běžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a kdy Británie a Francie stály hrdě bok po boku.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
The Man in the Red Coat, 2019
více info...
Přidat komentář
Bulvárny plátok o dávno mŕtvych a dnes už zabudnutých ľuďoch, okolo ktorých sa v minulosti točila pozornosť celého Paríža a možno i Francúzska. Ich smrťou ich životy a milostné drámy dostali historickú hodnotu, ktorá je hodna napísania knihy, i keď dnes by sme pri podobnom správaní len krútili hlavami. Druhýkrát by som si to neprečítala, milovníkovi histórie túto knihu tiež nedarovala (na to je príliš sexuálna), no aspoň som sa niečo naučila (napríklad to, že Francúzsko bolo plné homosexuálov).
Tenhle portrét Belle Époque mě úplně nesedl. Esejistický styl brání hlubšímu vniknutí do mozaiky spousty nesouvisejících mikropříběhů. Jako popis doby, kterou se autor snaží drobet odmytizovat, kniha funguje skvěle.
Na novou knihu slavného britského spisovatele Juliana Barnese (*1946), od něhož mám rád romány Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Hukot času, jsem se velmi těšil a hned se do ní pustil. Muž v červeném kabátě (The Man in the Red Coat, 2019) není román, ale něco mezi literaturou faktu, životopisnou knihou, esejem a románem – a takové knihy "na pomezí" mám rád (jako jsou třeba Magrisův Dunaj, Illiesovo 1913, Památce paměti Mariji Stěpanovové, Běguni Olgy Tokarzcukové nebo V existencialistické kavárně Sarah Bakewellové, která mě teprve čeká).
Ale nejde jen o oblíbeného a výborného spisovatele, jenž je známým frankofilem, nýbrž i o témata, která v knize pojednává, a ta mě přitahovala neméně: doba přelomu 19. a 20. století, Fin de siècle, Belle Époque (zhruba 1871–1914), Paříž a Londýn té doby, symbolismus, dekadence, dandysmus, impresionismus, svět aristokracie, buržoazie, umělců, umění, literatury, divadla, hudby, ale díky titulní postavě též medicíny...
Kolem tří hlavních protagonistů, jimiž jsou skladatel kníže Edmond de Polignac (1834–1901), dandy, básník, sběratel a estét hrabě Robert de Montesquiou (1855–1921), předobraz Jeana des Esseintese z Huysmansova románu Naruby a barona de Charluse z Proustova Hledání ztraceného času, a především Samuel Pozzi (1846–1918), chirurg a gynekolog, jenž je na Sargentově obraze na obálce v červeném plášti, rozvíjí Barnes bohatou síť slavných i méně známých osobností té doby a jejich vztahů a spoustu faktů, zajímavostí, příběhů a úvah, o nichž píše nejen s obrovským rozhledem a sečtělostí, ale také s neodolatelnou lehkostí, čtivostí, ironií, vtipem a smyslem pro detail a paradoxní situace. V knize se setkáme se jmény jako Proust, Whistler, Sarah Bernhardtová, Henry James, Oscar Wilde, Joris Karl Huysmans, Maupassant, Flaubert, Daudet, Degas, Sargent, bratři Goncourtové a s mnoha dalšími (až musím litovat, že tu není jmenný rejstřík). Dojem z četby umocňuje bohatý ilustrační doprovod. Zkrátka, to je zase parádní počteníčko!
Julian Barnes si mě získal svým překrásným románem Jediný příběh.
Jeho novinka Muž v červeném kabátě je ale výrazně jiná - odehrává se v 19. století v Londýně a sledujeme 3 hlavní hrdiny a spoustu známých umělců a osobností té doby.
Knihu jsem si dávkovala a byla opravdu nesmírně zajímavá, rozhodně mě potěšily ilustrace.
Pokud si chcete od autora přečíst něco jiného, než běžně píše, tak směle do toho.
Nikdy by mi nenapadlo, že odložím knihu Juliana Barnesa... nebudem hodnotiť, kniha kvalitu nepochybne má, ale došla mi motivácia čítať ďalej.
Na hodnotu této knihy se dívám velmi rozpačitě. Nevím, jestli vše, co se úplně nepovedlo, lze obhajovat tím, že je to přece postmoderní (tudíž je dovoleno vše?). Při čtení vás to baví, chcete vědět více a více, ale po čase vám dojde, že vás ty informace vůbec neobohacují, že je to skoro jako byste četli bulvární deník s tím rozdílem, že čtete o tzv. velkých historických postavách více či méně známých. A také s přiznánými mezerami ve vědomostech o nich. Cítím se pak při čtení jaksi zbytečně a marně, asi jako se cítili dandyové, když neřešili nic jiného než umění, sebe a drby. Kdyby to byl autorův záměr, pak skvělé. Ale nejsem si tím úplně jistá, bylo to v tom jaksi utopeno. Určitě šlo však o postmoderní provokaci, kde se nízké bulvární potkává s vysokými úvahami o umění. A ono to vlastně moc postmoderní není, takhle v té podivné době dandyove fakt žili.
Strašně moc se mi líbí nápad napsat o pánovi z obrazu, který upadl (neprávem) v zapomnění. Propojení tolika obrázků z čokolády je naprosto neuvěřitelné a geniální, autor nastudoval nedozírné množství pramenů... Ale je toho prostě a jen moc. I na literárně teoreticky vzdělanou hlavu. Natož na v tomto oboru nevzdělanou. Není to Jméno růže. Nevrátím se k tomu a asi ani nedoporučím dál...
Obraz Belle Époque
Bez přehánění mohu říct, že Muž v červeném kabátě rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos četl. Mám rovněž takový pocit, že Julian Barnes se zařadí mezi moje oblíbené autory. Možná. Čas ukáže. V každém případě jde o kvalitní dílo a kniha má úroveň a styl. No jo, Odeonka (z podcastu Knižního klubu také už vím, že „Odeonky“ jsou známkou kvality; no tato každopádně). Autor kombinuje biografické líčené s historickým výkladem a na pozadí příběhů skutečných postav opravdu črtá obraz Belle Époque jak se uvádí na přebalu knihy. Belle Époque je doba plná umění, stylu, soubojů a pokroku (mimo jiné v medicíně, a to navzdory tehdy stále přetrvávajícímu přesvědčení, že gentleman má ruce vždy čisté a proto si je nemusí mýt, dokonce ani pokud je daný gentleman lékař a chystá se k operaci). Kromě toho jde také o dobu plnou nacionalismu, estétů a dandyů. Musím říct, že jsem si čtení opravdu užíval.
Nepravděpodobná trojice
Ústřední „postavy“ tvoří nepravděpodobná trojice, jak ji autor nazývá, která vyráží na nákupy do Londýna. Jde o knížete Edmonda de Polignaca (zlatokopa – „je zvláštní, že se používá výhradně slovo zlatokopka, a sice pro ženy, které se pověsí na muže, aby v rámci ekonomické mobility stoupaly vzhůru. Největšími zlatokopy Belle Époque však beze sporu byli angličtí a francouzští muži šlechtického původu, kteří si brali americké dědičky, aby zresuscitovali svou pokrevní linii, vzpružili v sobě pocit privilegovanosti a vylepšili stav konta“ – a skladatele), hraběte Montesquiou (dandyho a spisovatele) a Samuela Pozziho (lékaře a svůdníka). Autor na obrazech z života zmíněných mužů, v nichž vystupuje celá řada dalších významný osobností (Oscar Wilde, Sarah Bernhardtová, Marcel Proust a další), čtenáře provádí dobou, která zpětně dostane onu „blyštivou obchodní značku“. Baví čtenáře popisem pragmatických Angličanů a emotivních Francouzů (v milostných vztazích je tomu však naopak!). Barnes věrným způsobem čtenáři servíruje události a klepy podložené dobovými zdroji, stejně jako výčet skutečností, které se už nikdy nedozvíme. Nebojím se zde nešetřit chválou a tuto knihu skutečně všem doporučit.
Trochu slabší Barnes. Je to takové letem světem období Belle Epoque. Těch událostí a jmen je strašně moc, takže celkový dojem je takový bedekr. Ale pořád je to bedekr od Juliana Barnese, autora se schopností k vytříbené ironii a dvojsečnosti. Zajímavé mi přijdou ty kartičky slavných osobností, které se prolínají dějem a jejichž příběhy, nebo spíš nitky příběhů vedou k Pozzimu. Osobně mám ale raději komornější Barnesovy příběhy. Tohle byla výzva, ve které Barnes na jedné straně obstál, ale na druhé jako by z toho až příliš vyčníval ten hravý koncept, který mě ale osobně začal po nějaké době už přeci jen nudit. To, jak jsou jednotlivé příběhy provázány jemným "dobovým" předivem se mi líbilo. Jako secesní tapiserie nebo freska, která ale svým vyzněním v lecčems promlouvá i o rozporuplné současnosti. Slabší Barnes, ale asi jak pro koho...
Výborná kniha. O období Belle Époque jsem neměla ani tušení, i když to období znám a jakousi mlhavou představu jsem měla. Ale Barnes mi vylíčil její obraz, a to zábavnou a přitom fikcí nezabarvenou formou. Člověk by si myslel, že v tom čtvrtstoletí se zrodila většina velkých umělců, a možná to tak bylo.
Přála bych si, aby mi podobné knihy představily i další historická období.
Musím říci, že tohle byla jízda. Na knihu jsem se těšil a nezklamala mě. Je plná ilustrací. A neustále se tu opakuje věta, že o mnoha věcech nemůžeme vědět. Hromada osobností. Vším prochází linie příběhu muže v červeném kabátě. Na pozadí zkoumání dekadence. Autorova touha se dobrat nějakých pravd o životě vybraných jedinců a kruté uvědomění si, že to prostě nejde. Tato kniha nebude pro každého čtenáře. Myslím, že ti, co hledají v knihách akci, děj atd. si s knihou rozumět nebudou...
Pro mě zajímavý ponor do doby dávné, kdy hrály roli úplně jiné věci, než dnes...
Zbožňuju Barnese-romanopisce, který si vymýšlí vlastní příběhy, o fous víc asi zbožňuju Barnese-nevímjaktopojmenovat, který kombinuje románové postupy s literaturou faktu. Flaubertův papoušek byl geniální smršť, Hukot času trochu klasičtější sonda do totalitního světa. A Muž v červeném kabátě? Ze střípků, drbů a ironických komentářů sestavený extrémně zábavný portrét Francie fin de siècle, ve kterém se dočtete o všem, co jste kdy chtěli vědět, ale nenapadlo vás se zeptat. Dozvíte se, jak být správným dandym, jak se vyhnout trestu po spáchaném atentátu, proč si nemusíte umývat ruce nebo proč je milenka zásadní podmínkou manželského štěstí. Barnes chrlí jednu bizarní historku za druhou, jeho knihou defilují desítky více či méně slavných jmen (včetně Samuela Pozziho, protože ten - jak se dozvíte - byl prostě všude) a vše spolu tvoří neuvěřitelně promyšlené dílo s rozvernou strukturou, kterou si zamilujete...
Tolik slov a stejně se mi nepodařilo říct to hlavní: ta kniha je zábavná. ZÁBAVNÁ! Budete se tlemit skoro furt.
Belle Époque - čtyřicet let mezi dvěma staletími, doktor Samuel Jean Pozzi (nebo přesněji jeho obraz - Doktor Pozzi doma Johna Singera Sargenta) jako jejich představitel; veškerá lehkost, pestrobarevnost, prosvětlenost a zároveň tělesnost, temnota a intelektuální rozvinutost této doby přenesena do formy třísetstránkového románu mistra vypravěče, který miluje hledání metafor, paralel a splétání kompletní tapiserie z jednotlivých pramenů, které v tomto případě zahrnují líčení každodenních životů Pozziho přátel, pacientů (ten pán byl gynekolog - a číst o něm nedlouho po Umění řezničiny a Magnetizérově páté zimě je poučné), vzdálenějších současníků, postav soudobých uměleckých děl, ale také výstřel(k)ů, vědeckých a lékařských objevů, paradoxních událostí i znamení doby. Trochu se hraje na literaturu faktu, trochu se srovnává francouzská a anglická letora, trochu se pábí nad možnými spojnicemi mezi dobou tehdejší a dnešní (Barnes nemá radost z odchodu Británie z EU - a nemá pochopení pro jeho důvody), trochu se přemýšlí nad důvody toho, "co už se dnes nedozvíme". A čte se to lehce a většinou s úsměvem na tváři. Feifr použil slovo "šťavnaté" - ano, to je přesné. A dobové fotografie a jiné ilustrace, snad poprvé v odeonské Světovce, jsou příjemné.
Žánrově spíš literatura faktu. Je to kaleidoskopická, mnohovrstevnatá kniha vyhovující dnešní nesoustředěné době. Barnes stojí za pultem a cpe do vás souvislý proud chlebíčků, jednohubek a minidezertíků, u toho vám vypráví vtipy a bonmoty a vy to dlabete a dlabete a nemáte dost, protože je to všechno šťavnaté, a vitpům se usmíváte se od ucha k uchu.
Tenhle Barnesův román se nese v trochu jiném duchu, než jeho přechozí tvorba, ale vůbec není špatný. Doporučuji jej však těm, kteří mají alespoň minimální povědomí o době a osobách (a že jich je!), o kterých příběh pojednává. Neznalé nejspíš příliš nezaujme. Četla jsem v originále, kniha je krásně zpracovaná (křídový papír, barevné obrázky/fotografie), opravdu se mi líbila.
Mám pocit, že autor už neví coby a tak se snaží vytvářet stále víc podivnější scénáře. Tato kniha je toho trochu ( možná trochu víc ) důkazem. Ty proměny napříč textem na mě pusobily někdy až příliš mrzutě a vytvářelo to atmosféru absurdity. Právě kvůli tomu jsem tomu dala celkem vysoké hodnocení, protože nepřijmout tento prvek asi by bylo hodnocení nižší.
Upřímně to patří za mne do těch méně zajímavých autorovo konceptů, prostě možná až přezajimavé.
Můj čtenářský vkus je totální chaos, takže mě vůbec nepřekvapuje, jak strašně moc se mi líbil Barnesův Muž v červeném kabátě. Ale je dost pravděpodobné, že spoustě lidem se líbit nebude. Je to totiž docela bizárek. Začíná téměř románovou scénou, kdy tři muži přijíždějí do Londýna. Ale zbytek knihy líčí drobné zajímavosti a historky z jejich životů a skrz ně zachycuje tu absurdní dobu, kterou dnes nazýváme Belle Époque. Najdete tady část přepisu procesu s Oscarem Wildem, sexuální eskapády tehdejších celebrit, souboje kvůli cti, amputovanou nohu Sarah Bernhardt, nahlídnete do literárních salonů a zabřednete do pomluv a drbů o lidech, kteří už jsou přes sto let po smrti, ale Barnes to celé spojuje vlastními postřehy a humorem, takže je to radost číst. Takový ultimátní guilty pleasure pro literární historiky a intelektuály.
Štítky knihy
lékařské prostředí 19. století dekadence léčitelství anglická literatura Paříž psychologické romány estetika literární historie, dějiny literatury společnost a politika lékaři fin de siècleAutorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
souhlasím, Barnes je nejsilnější v tomhle žánrovém hybridu, v němž jsou doložitelná historická fakta pospojována fikcí tak nápaditě a uvěřitelně, že přiblíží čtenářům epochu fin de siécle, jako by to byla současnost a všichni její aktéři živí chodili mezi námi - však se taky nabízí analogie mezi dekadentní posedlostí androgynním a hermafrodickým tělem a dnešní LGBTQ+ komunitou, stejně jako obsese (vlastním) obrazem - selfie
*román má téměř tolik forem jako láska a sex
*nic nevychází z módy rychleji než výstřednost
*jak je možné, že sexuálním drbům vždycky každý věří?
doporučuju čtenářům, kteří se alespoň v obrysech orientují v uměleckém a společenském dobovém diskurzu nebo přinejmenším znají Huysmansovo Naruby
velkým plusem knihy je množství ilustrací v barvě a dobových fotografií protagonistů, o nichž se právě vypráví
mimochodem snad první kniha z moderní doby, kterou jsem četl, v níž vystupuje Oskar Wilde v ne zrovna lichotivém světle