los komentáře u knih

čekal jsem trochu více ke Gödelově axiomu výběru a hypotéze kontinua, Budiansky se zaměřuje spíše na objasnění společenského a politického kontextu - a logicky jako Američan víc vysvětluje evropský (zejména situaci v zemích Rakouska-Uherska) než americký (kde bych to zas já vítal), kvituju rozsáhlý zdrojový aparát a taky doprovodné, většinou portrétní fotografie

oceňuju, že i v choulostivých sděleních z Gödelova intimního a rodinného života autor zůstává co možná nestranný a nesnaží se bulvarizovat ani sám soudit, hodnocení a názory vždy zdrojuje, třeba citací z osobního zápisníku některého Gödelova kolegy nebo z dochované korespondence

poslední kapitoly jsou dost smutné, ale chci si pamatovat ty intelektuálně strhující peripatetické procházky Gödela s Einsteinem, dvou tak navenek rozdílných géniů

8 11.07.2024

moje snad nejoblíbenější drama od Havla, mrzí mne, že jsem ho nikdy neviděl inscenované, četl jsem ho nesčetněkrát, výstupy s "pokušitelem" jsou prostě dokonalé

5 09.07.2024

(SPOILER) líbí se mi Štifterova melancholie a inklinace k šumavskému prostředí, nicméně tentokrát mě zklamala nejen celková kompoziční a stylová nevyváženost knihy (porušení chronologie žánru rodinné kroniky už považuju za manýru než ozvláštnění: 2019 - 1832 - 1852 - 1930 - 1955 - 1859 - 2069), nejen klišé neustále opakované pointy (děti jsou naše budoucnost), ale především "vykradení" Čapkova RUR - jen místo robotů jsou tu jakési hlasy umělé inteligence, ovšem podané zoufale naivně a tvrdě antropocentricky s náznakem opakování božího stvoření (stejně jako u Čapka, i jméno Adam je ponecháno) - opravdu očekáváme, že umělá inteligence se bude dělit na dvě pohlaví a její touhou bude zplodit dítě???

9 08.07.2024

cituju vypravěčku: "celý to bylo dost alenkovský a za zrcadlem"

v originále bych Milkmana nedal ani náhodou, proto velký zádoplác Ester Žantovské, že dokázala převést tak komplikovanou a vícevrstevnou jazykovou materii románu, která je jeho fundamentálním principem i prostředkem, do přirozeně a uvěřitelně znějící češtiny

vyprávění náctileté Irky, "dcery a prostřední sestry", je neuvěřitelně ukecané, každý nový proud řeči se větví a nabobtnává v dalších a dalších odbočkách, takže čtenář musí neustále udržovat pozornost, pokud nechce, aby mu utekly drobné indicie, které postupně odhalují závažnost dění v rigidním společenském a politickém řádu maloměsta sedmdesátých let, z něhož se dívka pronásledovaná nejen stalkerem, ale především "sousedským a rodinným dohledem" pokouší vymanit a poznat sebe sama

úžasná a velmi přesvědčivá je v tomto smyslu "přechodová" pasáž, kdy se vypravěčka na hodině francouzštiny popasovává s představou, že "obloha není modrá" - myslím, že právě od tohoto okamžiku se dokáže na sebe a na okolí dívat s kritickým odstupem; doporučuju

11 07.07.2024

Švelch uvažuje o pc monstrech s výrazným mezioborovým přesahem a v konceptu jinakosti/cizince posthumanitních teorií (genderová, postkoloniální, ekologická a zvířecí studia)

obával jsem se, že se - neznalý současného hráčského světa (začal a skončil jsem v raných žasnoucích devadesátkách někde u rozpixelovaného Super Maria, a dnes se lekám fotorealismu survival hororů) - nechytnu, ale Švelchův výklad je i naprostému laikovi zcela vstřícný, očividně fundovaný i praxí prověřený a velmi inspirativní nejen zajímavostmi z technologického vývoje, ale třeba i prizmatem teorie narace

6 03.07.2024

tohle se pěkně čte, škoda že výklad je tak útržkovitý a celkově krátký (58 stran malého formátu a víc jak polovinu zabírají ilustrace), že každé téma se jen nakousne, jako by si autor teprve připravoval osnovu budoucího eseje

upomene čtenáře na význam stínu ve výtvarném umění, v literatuře, v psychologii a filozofii, v architektuře a matematice, v kinematografii, na proměnu vnímání světla a tmy v průběhu staletí i napříč kulturami, je to nápaditý úhel pohledu na jinak všeobecně známé věci

6 01.07.2024

pozoruhodně pojatý proces proměny paradigmatu (pra)člověka

už první stránky mi evokovaly Goldingovy Dědice, Březina však téma pravěkého setkávání odlišných kultur nepojal prostřednictvím znaku, nýbrž symbolu (no jo, nomen omen), zejména z poetiky přechodových mýtů; emotivně, lyricky líčené přírodní prostředí, jen málo ještě zasažené činností člověka, náležitě dobarvují doprovodné ilustrace; netradiční literární počin

12 28.06.2024

teda já se po přečtení divil dýl než týden, na co všechno může myslet náctiletá Valérie, ale Skleněný havelok je stejně lepší

6 27.06.2024

co se dá všechno najít na půdě... knížka z období, kdy jsem nejvíc otravoval rodiče, že chci mladšího bratříčka, a dodnes takový divný, krapet protivný pocit, který tady čtenářka havru níže popsala dokonale: na jedné straně je to citlivě vystižené osobité kouzlo dětské fantazie, vyvěrající z každodenního života a pozorování okolí, dospělých lidí a přírody, ale takový dětský svět už neexistuje a nikdy už ani existovat nemůže, na druhé straně je to ten charakteristický "výchovný apel", pro současného (malého) čtenáře naprosto nepřijatelný

5 21.06.2024

tak tedy mě Forwardová neoslnila:
zaprvé kolikátá kniha tohoto zaměření, kde se řeší vztah matka-dcera, a "zranění" synové co?
zadruhé metoda psychoterapie - odpovězte na návodné otázky ano-ne, podle počtu zcela subjektivních ano si vyhodnoťte jeden ze čtyř nabízených typů "své toxické matky" a pak si přečtěte hluboce dojemné příběhy mladých, úspěšných, krásných, ambiciózních i jinak veskrze dokonalých žen, které k Forwardové docházely na terapii s traumatem způsobeným matkou právě takového typu, s jakým jste se ztotožnily vy, nezapomeňte si poplakat
zatřetí závažnost - nezpochybňuju, že lidská bolest je nesouměřitelná, ale když vedle sebe stojí osahávání pedofilem a rozčarování, že mi máma nepochválila nové šaty...
začtvrté jako snad každá americká self made příručka by to - vyškrtat opakování - mohlo být o 3/4 kratší, vlastně by stačila dvoustrana v ženském časopisu

v pořádku, pokud čtenářce stačí jen pocit, že v tom není sama, že Deborah 18, Sarah 26 či Gizela 32 prožily něco podobného, ale pochybuju, že by na základě této knihy kdokoli dokázal sám sobě řídit a vést "uzdravující terapii"

8 17.06.2024

naprosto ve všem se shoduju se čtenáři níže (ludek.n, BabaJaga11, Koka):
u nás neznámý a neprávem nedoceněný francouzský spisovatel, také jsem román nalezl náhodou - vyřazený v knihobudce, navnadil mne název (symbol revolučních bouří a odkaz na biblickou knihu Kazatel 3,1-5) a odměnilo poutavé, klasicky chronologické vyprávění z prostředí drobných živnostníků (řezníků) na francouzském maloměstě;
humoristicky pojatý generační román se postupně čím dál víc překlápí do sociálněkritického a úplný závěr pak překvapí svou hyperbolou = nemohu si pomoct, Francisque mi chvílemi připomínal Herrmannova Martina Žemlu;
vypíchnout musím taky pasáže, kde se zmiňuje Československo, mnichovská dohoda atd. z pohledu "mocnosti, která u toho byla", a především nezáměrnou, až černovtipnou podobnost vývoje podnikání v 70. letech ve Francii a u nás v 90. letech (konkurence supermarketů a zánik maloobchodu) či dnes (blokační stávky zemědělců);
zaujaly mě pozoruhodné detaily jednak z řeznického prostředí a jednak z válečných let v zázemí (třeba že mezi nejlevnější a nejopovrhovanější potravinové náhražky patřila sójová, čiroková či kaštanová mouka - a když se dnes podíváme na jejich ceny v bio-veganských obchodech...)

8 17.06.2024

Mahenova raná próza je pocitová a taková multitaskingová, pořád se přebíhá z jednoho na druhé, snaží se pojmout celý svět a celý život, ale vždy jen nakousne a uteče pryč bez řešení; chce být chaotickou, nevyváženou a právě kvasící (snad odtud název celého souboru Díže), třeba i tak jako bláznivý dekadentní estét v povídce Démoni

Mahen je autorský vypravěč a rád přemýšlí na papíře; povídky jsou krátké, jakoby načrtnuté na první pokus bez korekce, ale za jednoduchými slovy stojí hluboká myšlenka, takže by se daly abstrahovat do aforismu či černé anekdoty; smyslové a lyrické přírodní scenerie se později promítnou do Mahenových rybářských povídek

6 17.06.2024

(SPOILER) přijde mi, že Kholl se od prvotiny Tajný život domorodců nikam neposunul, takhle může podle jednoho mustru sekat variace vztahových mnohoúhelníků jako Vondruška pseudohistorické detektivky; psát umí, nápady má a vždycky najdu nějaký originální postřeh nebo neotřelý obrat, ale obsah mne míjí - postavy jsou ploché a vyprávění se točí jen kolem toho, kdo si kde s kým tajně zam*dá, případně se z deprese nebo z nudy ožere, jako by člověk neměl jiný rozměr než základní životní potřeby a zpytování traumatických bebíček

závěrečné odhalení smrti Valériina dvojčete nemá logiku = matka prozradí dceři, která je kvůli tomu celý život na antidepresivech, že nemůže za smrt své utopené sestry (mimochodem další utopený sourozenec v současném českém románu!), protože byla stejně nevyléčitelně nemocná a jen se čekalo, kdy smrt nestane - aha, takže zaprvé: jako rodič nechám druhé dítě trápit dvacet let a mlčím? a zadruhé: dvojče nevyléčitelně nemocného dítěte prochází nepočitatelnou řadou lékařských testů a následných pravidelných kontrol, takže překvapení Valérie ze sestřiny nemoci je velká hloupost

6 16.06.2024

milovníci realistických líčení se zlobí, ale tohle vyprávění chce být nadsázkou s typizací: vždyť takových pohádek "o potrestané pýše" známe od starověku stovky, ne-li tisíce, v nejrůznějších variacích - a přesně na té přirozeně lidské pomstychtivé touze vidět ponížené snoby taky přece stojí celý byznys bulváru a reality show

dokonale čistý záchod je vtipná laťka, kterou si stále níže a níže v hierarchii majetku a společenského statusu klesající "dáma" nastavila, aby neztratila hodnotu sama před sebou, když už ji postupně ztrácí před všemi a ve všem

Donleavy ovšem zvolil překvapivou pointu, která posunuje vyprávění z humorného k etickému pólu: i když přijde onen "zázrak shora" a nečekaně, náhodou se z chudinky opět stane milionářka, "proměna" nastane jen vnější a uvnitř zůstává pusto a prázdno: charakter tu nikdy ani nebyl, takže se nejde vrátit na žádnou výchozí úroveň

pro ty, co se zlobí na korekturu: na záložce knížky je uvedeno, že se jedná o záměrný jazykový experiment = neznám sice originál, ale překlad pravděpodobně napodobuje nestandardní vazby v angličtině vypouštěním interpunkce v češtině, aby se tak dosáhlo například dojmu nepřetržité vnitřní řeči atd.

4 15.06.2024

prostředím a relativizací pravdy mi Malá lhářka trochu připomněla McEwanovo Myslete na děti, není to žádná velká literatura (krátké, holé věty nepovažuju za záměrné jazykové ozvláštnění), ale konečně se v současné beletrii traumatizovaných žen taky objevuje téma osočení a křivého obvinění

autorce se myslím velmi dobře povedlo ukázat složitost lidských motivací, jejich implikativnost a korelativnost; nezaujatý pozorovatel může přitakat snad téměř všem postavám vystupujícím v příběhu, nebo je přinejmenším pochopit, a těžko soudit, kdo je víc vinen

mimochodem princip angloamerického práva založený na rozsudku laické poroty, před níž výřeční advokáti předvádějí své rétorické umění, mi vždycky přišel trapně teatrální a výrazně manipulativní

a taky jsem si na konci položil otázku, proč dělá nám lidem obecně tak dobře, když můžeme někoho trestat?

5 13.06.2024

(SPOILER) upřímně - nalákala mne obálka... Fránek sice umí navodit atmosféru tíživého, upoceného a ospalého dusna bez letní bouřkou, která napomáhá vyvstat přízrakům ze snů, z dětství, z nespolehlivé paměti... a promíchávat je s realitou, ale zároveň tím oslabuje napětí, když drobnými motivy předem ohlašuje, že s Eduardovým vnímáním asi nebude všechno v pořádku (třeba předpoklad určitých dědičných duševních chorob - matka i bratr; imaginární přátelé v dětství; hned někde na začátku zmínka, že Eduard přestal brát léky atd.) - ať už k vraždě dívky/ženy pod třešní (několikrát zdůrazněny ty šťavnaté rozšlapané třešně a pak červené skvrny na podlaze) došlo, anebo ne, v příběhu figuruje spoustu zbytečných klišé rekvizit (řetízek s přívěskem) a nevěrohodností (vůbec celý popis zabití, odstranění těla a následně důkazů..., rodiče se děsí synových přeludů a fantazií, a přitom je podporují - chtěl bych vidět ty rodiče v 80. letech, kteří s dítětem hrají hru "na další dva talíře na stole" atd.), mimochodem... česká beletrie si v poslední době nějak libuje v traumatech z utopených sourozenců...

7 12.06.2024

emocionálně pojatý, podivně rozbíhavý a zoufale repetitivní výklad, v němž se mluví víc o krtonožkách, Alexandru Makedonském, olivových hájích u Turína, myčce nádobí, Shakespearovu Prosperovi, hrací skříňce s tančící baletkou a autorčině dětství než o kontrafaktuálech, kterými Marlettová slibuje vysvětlit všechny záhady současné fyziky - tedy až na to vědci jednou přijdou, takže tato útlá knížka s "epickými vložkami á la Sofiin svět" je spíš takovou reklamní brožurou na "budoucí revoluci v myšlení"

8 12.06.2024

jakoby dětská reflexe nevlídného světa dospělých, nápad dobrý, ale provedení takové odnikud nikam, některé nápadité postřehy a ironické hlášky možná zaujmou, ale jednak neodpovídají zvolenému dětskému mluvčímu, jednak nezakládají žádný příběh, jen se volně řadí za sebou a brzy nudí; má-li vulgarita v doprovodu kritiky katolické církve úspěch v Polsku, tak mě - ateistické české nekřtěňátko - ničím neoslovila

jo, a za mě i mimořádně hnusné ilustrace

4 07.06.2024

jak přelyrické ze všech Vančurových lyrických, veškerý děj je zaznamenáván opisem či metaforou, až to dnešnímu čtenáři může přijít jako parodie; přiznávám, že mi Vančurův nezaměnitelný autorský styl sedí spíše k příběhům z minulosti než (jeho) současnosti - a Poslední soud se odehrává v roce 1928 - mimochodem první dvě vydání (obě vyšly 1929, ale u různých nakladatelů) jsou po jazykové stránce ještě košatější a šťavňatější než třetí (1935), které Vančura radikálně proškrtal

líbí se mi Vančurovo líčení prostředí vltavských pískařů a sympatické postavičky Ramus (žebrák, který celý příběh pozoruje) a Weil ("setřásl hvězdy do knih")

5 05.06.2024

zdůrazním topos řeky, typický nejen pro Vančuru, ale pro spoustu českých předválečných spisovatelů (namátkou Šrámek, Mahen...), jak určuje čas a jeho plynutí: na začátku novely staré časy, staré pořádky následně narušené příjezdem komediantů, kteří vše převrátí naruby (zejména lidské vztahy, stará přátelství, a prověří jejich trvalost), a na konci, co po "opadnutí vod" přetrvalo, co voda/čas odnesl a co se omyto jeví v jiných barvách

Rozmarné léto je vlastně i podobenství nástupu avantgardy (poetismu) v nejširším pojetí meziválečné proměny kultury a vlastně celé společnosti

12 05.06.2024