Mlíkař
Anna Burns
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421943/bmid_mlikar-eOq-421943.jpg
4
123
123
Mlíkař je intimní příběh z dramatického období konfliktu v Severním Irsku. Osmnáctiletá hrdinka žije stejně jako všichni ostatní bez přestání pod drobnohledem okolí – všichni sledují, s kým mluvíte, kam chodíte, co čtete, protože každé sebemenší gesto má svůj význam a napovídá, jestli jste „náš“, nebo patříte „k nim“, nebo jste „zrádce“. Když se o ni začne zajímat o hodně starší ženatý muž, „mlíkař“, známý účastí v odboji, nemá úniku v doslovném ani přeneseném slova smyslu. Není kam odejít a nemůže už hledat útěchu ani v četbě za chůze, ani v běhu po místních parcích – mlíkař je všude a zlé jazyky se nezastaví.... celý text
Přidat komentář
cituju vypravěčku: "celý to bylo dost alenkovský a za zrcadlem"
v originále bych Milkmana nedal ani náhodou, proto velký zádoplác Ester Žantovské, že dokázala převést tak komplikovanou a vícevrstevnou jazykovou materii románu, která je jeho fundamentálním principem i prostředkem, do přirozeně a uvěřitelně znějící češtiny
vyprávění náctileté Irky, "dcery a prostřední sestry", je neuvěřitelně ukecané, každý nový proud řeči se větví a nabobtnává v dalších a dalších odbočkách, takže čtenář musí neustále udržovat pozornost, pokud nechce, aby mu utekly drobné indicie, které postupně odhalují závažnost dění v rigidním společenském a politickém řádu maloměsta sedmdesátých let, z něhož se dívka pronásledovaná nejen stalkerem, ale především "sousedským a rodinným dohledem" pokouší vymanit a poznat sebe sama
úžasná a velmi přesvědčivá je v tomto smyslu "přechodová" pasáž, kdy se vypravěčka na hodině francouzštiny popasovává s představou, že "obloha není modrá" - myslím, že právě od tohoto okamžiku se dokáže na sebe a na okolí dívat s kritickým odstupem; doporučuju
Nádhera, nádhera, nádhera, skvělé zpracování, styl vyprávění, jazyk... překlad musel být neuvěřitelně těžký - velká poklona za něj. Příběh s pomalou dějovou linkou, kde se toho děje méně, ale přesto strašně moc, žádná cesta z domu není stejná a vy jste stále napjatí co hrdinku znovu potká, s kým se seká a jak to ovlivní její život. Severní Irsko, IRA, dospívání....drsné podmínky pro utvářením sebe sama a hledání místa na světě v prostředí neustálého strachu a tlaku z okolí, ale i od nejbližších. Velmi dobře napsaná kniha, ke které se chystám brzy vrátit.
Děj mě láká, ale zpracování vůbec nedávám. Chybí mi tu jména hlavních postav, přímá řeč a odstavce. Vzdávám to.
No,rozhodně se nejedná o odpočinkové čtení,ale jsem ráda že jsem si ji přečetla.
Z prvních 100 stránek jsem byla nadšená, zvolený jazyk a rytmus vyprávění mne uchvátili. Nicméně kolem 150 stránky to celé začalo být lehce únavné, přeskočila jsem zbytek a dočetla posledních cca 50 stránek a nic mne nenavnadilo k tomu přečíst si to mezi tím. Stále si myslím, že je to skvělá knížka, výborně vylíčené prostředí dané doby a místa, vypravěčka je velmi sympatická. Člověk víc pochopí proč se teprve teď bude vyhlašovat v Irsku referendum na téma zda je možné z ústavy odstranit větu, která říká, že "místo ženy je v domácnosti". Místo toho aby to dávno rovnou zrušili. Nicméně mi to nesedlo na 100 procent.
Bylo pro mě poměrně náročné se dostat do tempa knihy a způsobu vyprávění - mnoho odkládání knihy na dlouhá období. Možná i proto, že z popisu knihy jsem čekal něco trochu jiného. Nevšední, jiné, zajímavé, nový obzor. V rámci myšlenkových pochodů se člověk skutečně “dostane do hlavy hrdinky” a není útěku/úkrytu. Literární kritici ten zážitek určitě popíší lépe. Edit: smekám před výkonem překladatelky! Edit 2: ta kniha ve mně stále zraje. Vlastně to byl velmi neobvyklý čtenářský zážitek - takové malé tajemství, které mám s dalšími čtenáři.
Knihu jsem už delší dobu plánovala číst a těšila jsem se na ni. Hodně se mi líbil jazyk a styl vyprávění - humor, nadsázka, velmi osobitý styl vyprávění.
Se samotným příběhem a vcítěním se do něj jsem ale měla trochu problém a celou knihu jsem se do toho vlastně musela trochu tlačit.
Určitě je to dobrá kniha a téma je rozhodně zajímavé, mě osobně ale nesedla.
Tak s touhle knížkou jsem se hodně prala, párkrát jsem myslela, že to nedám, ale je to Man Booker prize laureát, takže to chce zabojovat a dočíst. Jak jinak na komplexní problém severního Irska než s mnohovrstevnatou knížkou, která Vám to nedá zadarmo. Mim. výborný překlad.
Ne...tohle mi nesedlo. Ačkoli jsem tomu dala šanci i po prvním odložení, tak fakt ne. Možná špatný čas a rozpoložení, ale furt je to ne.
V konotácii k románu a v predchádzajúcich komentároch je vyčerpávajúco ozrejmené, o čom román je, preto to ani nejdem zmieňovať. Pekne a zaujímavo napísané, pútavé, človeku občas až rozum zastane, čo sa v tom čudnom období dialo v Severnom Írsku. Bigotnosť, obmedzenosť a zaslepenosť, z toho sú len samé problémy.
Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti.
Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností.
Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat.
PS: Krásná obálka.
Excelentní! Osobitý styl, nevím, k čemu bych ho přirovnala.
Sledujeme tok myšlenek, vzpomínek mladé dívky, jejich hlavní linií je pronásledování starším mužem. Když se k tomu přidá absurdní prostředí tehdejší doby v Severním Irsku, vznikne příběh plný neobvyklých situací.
Úžasný jazyk, úžasné popisy těch nejbanálnějších situací jakoby se snažily skrýt všudypřítomné temno. Prostředí, v němž se vše odehrává, není pojmenované, stejně jako nejsou pojmenovaná místa, organizace ani osoby. O to víc působí vypravěččino vyprávění místy humorně.
Hlavní hrdinka mi byla tak blízká jejími úniky z reality, touhou po klidu od drbů a oblibou literatury 19. století! Nesmírně mě nadchla i myšlenka s čtením za chůze, úvahy o smyslu bytí, rozhovory s matkou.
Pokud by se někomu zdálo vyprávění zpočátku monotónní, vydržte, stojí to za to. Zdánlivě nevýznamné nitky se postupně proplétají a ke konci děj doslova graduje.
Dramatický příběh mladé dívky se odehrává v době konfliktu v Severním Irsku . Dusná atmosféra, sousedé vás sledují na každém kroku. Nesmíte vybočit, musíte se vždy chovat jako správný vlastenec. Nemůžete vlastnit ani anglické auto, musíte si dát pozor na každé slovíčko. Jinak je z vás hned zrádce a váš majetek či život jsou v ohrožení...Co teprve když mladá dívka zaujme všemocného, hrůzu vzbuzujícího člena odboje, který ji svou touhou pronásleduje na každém kroku..Lidé nepomohou, jenom pomlouvají. Bála jsem se o ni.
Je pravda, že kniha je napsaná trochu neobvyklým způsobem. Neustále plynoucí proud zdánlivě monotónního vyprávění s mnohačetnými odbočkami, které obsahují příběhy dalších a dalších členů komunity, asi kažému nevyhovuje. Naštěstí jsem v mládí hodně četla Hrabala, takže mi tento způsob vyprávění nebyl cizí.
Život, který ti Irové vedli, mi hodně připomínal naši totalitu. Oni se sice mohli sbalit a jít za štěstím bez přelézání ostnatých drátů, ale asi to také vždy nešlo . Kniha každého nepotěší, ale za mě mohu doporučit. Určitě na ni nezapomenu.
Ona vypráví, jako když chci já něco vyprávět!! :-D
Ne, vážně... Tento styl vyprávění (ne)příběhu jsem nečekala, nejdřív mi to lezlo na nervy, ale pak mě to začalo bavit. Dejte té knížce šanci.
Paní překladatelka, jak už tu bylo níže mnohokrát zmíněno, má můj upřímný a obrovský obdiv.
Tak dlouho jsem na knihu v naší knihovně čekala a těšila se na ni,ale nedá se to číst!!!
Fakt zklamání.
„Tím myslela deprese, protože ty tatík míval: velký, obrovský, skřípavý, monstrózní, zachmuřený, nakažlivý, vraní, havraní, kavčí, samá rakev hrobka tíseň plíseň, kostlivci a lebky a kosti na pochodu bahnem k hrobu – takový deprese.“
Román temný, temně humorný i absurdní. Román o úzkosti doprovázející dospívání, román o všudypřítomnosti a samozřejmosti smrti a násilí v Severním Irsku během The Troubles, román víc psychologický a introspektivní než historický, román o omezujících konvencích a uzavřených komunitách. Především ale román o jazyku. Ten vypravěčce slouží jako (křehký) ochranný štít před skutečností, kterou překotně chrlenými slovy spíš obchází, než aby ji pojmenovávala, a zároveň jako nástroj vzdoru. Osvojuje si výrazy, které dokážou postihnout ambivalenci a relativitu (klíčová scéna s popisem oblohy na hodině francouzštiny), pro něž v černobílém světě sektářských konfliktů není prostor. Jste buď protestant, nebo katolík, loajalista, nebo nacionalista, muž, nebo žena. Postavy a prostředí chápeme spíš díky rytmu a spádu, s jakými o nich protagonistka mluví, díky emoci, jakou jsou její věty prodchnuté, ne zásluhou přímého popisu. Vytváření fikčního světa slovy zde díky jazykové invenci autorky (a mistrovství překladatelky) nabývá nového významu. Zápletka je minimální, stejně tak snaha o linearitu. Hrdinka své vyprávění často začíná od konce a pak se přes hromadu odboček propracovává k výchozímu bodu. Odstavce se zdají být nekonečné. Četba vyžaduje obrovskou koncentraci, cyklení v nic nesdělujících, děj neposunujících, naopak zpátky navracejících myšlenkách je chvílemi (záměrně) iritující. Když se ale proudem slov necháte strhnout, možná pro vás – stejně jako pro mě – půjde o jeden z nejintenzivnějších čtenářských zážitků posledních let.
Mlíkař je kniha, která chytí a nepustí. Jazyk, děj, univerzálnost a nadčasovost příběhu...a jazyk... jazyk, který se omotá kolem čtenáře a pomalu ho stahuje k sobě. Ať už knihu otevřete na kterémkoliv místě, okamžitě se začítáte, slova vás vtáhnou a najednou zjistíte, že jste přečetli tři stránky a chcete/musíte číst dál...stopadesát pět hvězdiček a ještě jednu na vrch, tahle kniha fakt stojí za to.
Komentáre podo mnou do výstižne popísali túto knihu. Čítala som slovenský preklad na striedačku s originálom. Mnohovrstevnatosť, asi takto by som knihu charakterizovala jedným slovom. Knihu je možné poňať ako ukážku dejín z obdobia 70.rokov 20.st. v Severnom Írsku, alebo ako feministickú knihu, kde boli ženy utlačované, alebo ako román o obťažovaní mladého dievčaťa, alebo ako spoločenský román, kde nám autorka ukazuje, čo dokáže spoločnosť, konkrétne štvrť, v ktorej sa vraj stali veci, ktoré sa ani nestali. Okrem týchto tém je tam krásna hra jazyka a plynutie príbehu ako rieka, ktorá z jednej epizódy prechádza k druhému príbehu, tíško, pokľudne. Anonymizácia postáv, hranie sa so slovíčkami, opakovanie niektorých slov (v origináli) dodávajú knihe zvláštny, svojský rytmus. Bolo to uhrančivé, temné, absurdné, mätúce. Kniha právom ocenená!
Mlíkař
Nebudu se tvářit, že jsem to přečetla na jeden nádech, na jeden zátah či za jeden víkend. Knihu jsem si koupila do čtečky, skoro rok mi tam zrála. Začala jsem ji číst snad třikrát, pokaždé jsem ztroskotala a nedostala se dál než za běh se třetím švagrem kolem parku s nádržemi. Prostě mi to přišlo divné a nějak bez děje. Pak jsem si ale řekla, že když už jsem si to koupila a k tomu ta Man Bookerova cena atp. tak se musím překonat. podařilo se mi zdolat ono kritické místo a nakonec, k mému překvapení, jsem postupně autorčinu neobvyklému stylu naprosto podlehla. Začalo mě to opravdu bavit, zajímat a vyloženě jsem se kochala tím koncertem slov a mazlením se s jejich jemnými či velejemnými významy. Bylo extrémně zajímavé proniknout do toho světa odpůrců, kdy všechno něco znamenalo, kdy člověka určovalo i jaký čaj si vybere a kde ho koupí. Kde jít se zraněním do nemocnice znamenalo přijít o dobrou pověst atp. Každopádně kniha je to spíše pro fajnšmekry a myslím, že i ti budou možná mít co dělat, než se napojí na ty veletoky, řeky, potoky a strouhy slov a úvah, které se prostřední ségře linou z hlavy :D Pro mě osobně to ale byla asi nejlepší přečtená kniha letošního roku. Sice jsem se s ní z počátku docela natrápila, ale po překonání počátečních potíží to pro mě byl zážitek. Překladatelka Ester Žantovská je prostě PŘEKLADATELKA s velkým P. Přeložit takovýto text je umělecké dílo samo o sobě.Opravdu klobouk dolů. Ještě malá ukázka toho mazlení se se slovy: ..........přičemž ho ještě stihla upozornit "já tě asi nenávidím", což znamenalo, že to není pravda, jelikož "já tě asi nenávidím" je to samý jako "je možný, že tě nenávidím", což je to samý jako "nevím, jestli tě nenávidím", což je to samý jako "to není pravda že tě nenávidím, ach Bože má lásko, miluju tě, pořád tě miluju, vždycky, vždycky jsem tě milovala a nikdy jsem tě milovat nepřestala"