Nebe
Mieko Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/498289/bmid_nebe-642c56b556fe5.jpg
4
201
201
Mieko Kawakami, autorka bestselleru Prsa a vajíčka, je považována za nejvýraznější japonskou spisovatelku současnosti. Za román Nebe získala japonské literární ocenění (Cenu Murasaki Šikibu) a dostala se do nejužšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu (2022). Protagonistu a zároveň vypravěče románu, čtrnáctiletého středoškoláka, poznává čtenář pod přezdívkou Šilhavec, kterou mu dali spolužáci. Kvůli tomu je také ve škole objektem šikany. Chlapec mlčky v osamění trpí, dokud nenaváže přátelství se spolužačkou Kodžimovou – ta jediná dokáže pochopit, co prožívá, protože je rovněž terčem šikany. Svět osamělého, do sebe uzavřeného chlapce se rázem změní, když má možnost sdílet své trápení, diskutovat o důvodech šikany, morálce šikanujících, ale i obětí. Kodžimová Šilhavce přiměje, aby se zamýšlel nad vlastní pasivitou tváří v tvář násilí, a přisuzuje morální převahu, ba i jisté vítězství těm, kdo se stávají oběťmi.... celý text
Přidat komentář
Nebe ve mně vyvolalo několik pocitů, několik myšlenek, všechno. Nezdá se to, ale tento román od Mieko Kawakami má neskutečný přesah, ten do mě vplouval během celého čtení, krásně to vše shrnul a objasnil doslov na konci knihy.
Tohle je opravdu silné čtení. Knihu jsem si musela rozkouskovat, abych jí vůbec zvládla. Téma šikany není nic pěkného, zvlášť když na ní pohlížite očima oběti, ale máte i zpětnou vazbu aktéra, který někomu vědomně ničí život, ale ve výsledku ho to ani trochu nezajímá. Smutnější než tahle kniha je fakt, že se tohle děje dnes a denně po celém světě.
Tak tahle kniha byla něco.
tohle je první kniha, kterou jsem četl od Mieko Kawakami a musím říct, že se to opravdu čte jedním dechem. Tuto knihu jsem prvně načal minulý rok, ale při letošní cestě do Prahy jsem ji začal číst a lituji, že jsem nezačal dřív.
Příběh o dvou mladých lidech, kteří se potkávají s častou šikanou a každý pro to má své vlastní řešení.
Velmi dramatický příběh, který vás donutí se zamyslet nad mnoho rozhodnutími.
Vřele doporučuji. :)
Mieko Kawakami se čte doslova jedním dechem.
Téma je ale hrozné, na čtenáře dýchne hloubka zoufalství. Nejhorší je střet dvou odlišných pohledů: Kodžimové, která vidí v šikaně mystický smysl, a jednoho z agresorů, který nevnímá oběti ani jako lidi s nějakou identitou, doslova z nich dělá jen boxovací pytle, které prostě zrovna byly po ruce.
Nedokážu si rozhodnout, co je horší: jestli si to zasloužit něčím, čím jsem, nebo se stát obětí jen proto, že svou neschopností se ubránit jsem příležitostí, jako čouhající peněženka náhle udělá v člověka kapsáře.
Neměl bych takové knihy číst, jsem poněkud citlivý na bezmoc a utrpení lidí, a prožít tenhle úděsný příběh mě stálo dost sil, přesto nelituju.
(SPOILER)
!!!POZOR SPOILERY!!!
Když se to vezme do důsledku, tak největším padouchem této knihy je vlastně Kodžimová (přechylování toho jména mě dost rozčilovalo a kazilo mi čtení). Zatímco hlavní hrdina trpěl kvůli svému postižení (a tomu, že byl v kolektivu slabý kus a neuměl se vzepřít), ona si v zájmu svého vyššího principu svůj osud řídila sama. Zvolila si mučednickou cestu a dokud se to týkalo jen jí, tak (z pohledu jejího výběru) ok, byla to její volba. Nicméně hlavního hrdinu si vyvolila z toho samého důvodu, proč ho ostatní šikanovali - jen a pouze kvůli jeho oku. A ve chvíli, kdy se dozvěděla, že on by své postižení byť jen teoreticky a možná chtěl změnit, ho bez milosti (v souladu s heslem "kdo nejde s námi, jde proti nám") odvrhla. V čem teda byla lepší než ti šikanisti?
Jinak samozřejmě ostatní postavy jsou vlastně jen ploché figurky (Ninomija) nebo symboly (Momose).
Knížku mi dala přečíst dcera a trochu jsem se bála, jestli jsem správná cílová skupina. Ale jsem ;-) Je to tak silná knížka (emocionálně), že má člověk chvílemi chuť zavřít ji do mrazáku... Moc jsem se bála, když šla řeč o sebevraždách... Velmi dobře zpracované téma šikany s náhledem z obou stran. Rodiče ani učitelé nic netuší, protože všechny stopy jsou zakryty přímo těmi týranými dětmi, které taky nechtějí, aby se na to přišlo... Síla! Přečtěte si to!
Na knížku jsem byla zvědavá, ale bohužel má očekávání splněna nebyla. Věděla jsem, že hlavním tématem je šikana, ale očekávala jsem nějaký vývoj, řešení, něco ... ale v tomto případě nic takového nenastalo. Jediným plusem je, že se kniha velmi dobře četla.
(SPOILER)
shoduju se s hodnocením čtenářů níže: myslím, že rozumím autorčinu poselství, které chtěla popisem nebývale brutální šikany ve školním kolektivu vyjádřit, avšak symbolicky složité a myšlenkově náročné podobenství zásadně oslabuje věrohodnost a realističnost vyprávění (zejména v přímé řeči školáků a pak ta závěrečná scéna v parku), byť je japonská mentalita a mezilidské vztahy od západního modelu v mnohém odlišná, považuju (snad oprávněně) povědomí o hranicích lidské důstojnosti za univerzální napříč kulturami
vedle šikany Šilhavce, který trpí ponižováním pro svou vrozenou tělesnou vadu, je tu šikana Kodžimové, která si svou "odlišnost" zvolila dobrovolně, trochu jako pózu, sama si "nastavuje pravidla" sebeponižování, aby tím, že se bude chovat jako nemajetná (což není, na rozdíl od Šilhavce) a nebude se mýt, vyjádřila svůj soucit se skutečně chudým biologickým otcem = Kawakami tak na poměrně malém prostoru inscenuje různá morální dilemata, jež není vůbec jednoduché posuzovat, např. Šilhavec se nakonec rozhodne pro operaci, vyhoví tedy společenskému tlaku na "normalitu" jedince, na druhou stranu je to korekce v jeho vlastní prospěch (viz úplný závěr a pointa příběhu = sejmutí obvazu a omamující pocit z prostorového vidění, tedy doslova "prozření"), u Kodžimové jsem se zamýšlel, kdy má společnost respektovat svobodné rozhodnutí jedince nakládat se sebou samým a kdy přestat podporovat jeho sebeklamy (má vůbec právo zabránit jí v sebetrýznění?)
opět mě ve východoasijské literatuře překvapilo líčení mezigeneračních vztahů, myslím to, s jakou úctou se děti (nejen -náctiletí, ale i -cetiletí) chovají k rodičům, že třeba i přes zjevné konflikty a averze striktně respektují autoritu
Na knihu jsem se těšila, jelikož jsem slyšela velice pozitivní ohlasy. Bohužel musím říct, že jsem byla celkem zklamaná.
Kniha je vlastně dosti zvláštně napsaná - působí dost prázdně a odosobněně, ač jsem z toho zároveň cítila, že se autorka snaží vyvolat emoce, ale prostě to tam nebylo. Postavy mi byly celkem nesympatické, nedokázala jsem se vžít do jejich situace, přestože jsem ve škole byla dost podobným podivínem. Šikana byla extrémně vyhrocená, což nebylo nutně příliš hyperbolizované, protože v Japonsku to je opravdu velký problém, ale jen to přispělo k odosobnění a vzdáleností postav od čtenáře, alespoň v mém případě. Všechno to působilo dosti podivně a nereálně, což možná mohlo vykreslit způsob, jakým se od událostí distancovali protagonisti. Výsledkem ale bylo spíš, že mě vůbec nezajímalo, co se děje a jen jsem cynicky sledovala plynutí děje a dysfunkční vztahy mezi postavamy mě nechávaly chladnou.
Občasné filosofování bylo velice vítané, ale jak to podávaly ty postavy... působilo to naivně, nedotaženě, nuceně a někdy to bylo vystrojené tak, že to nemohlo vyjít z úst 14letého školáka. Asi chápu, o co autorce šlo, ale lítalo to všude možně a naprosto se to míjelo s účinkem. Bylo to dosti ploché, schematické a nešlo to do hloubky, ačkoliv jsme se nacházeli často v hlavě postav.
Vlastně ani sama nevím, co jsem od knihy očekávala. Dojemný příběh, na který nezapomenu? Existenční krizi z krutosti světa? Nevím, každopadné vidím, čím chce kniha hrozně moc být, ale nedaří se jí to.
Vracet se už asi nebudu, za mě je to spíše slabší počin, který se snaží být něčím víc, než čím je. Upozornění na závažnost šikany je určitě plusem, ale to je dáno samotným tématem, což nestačí na to, abych toto považovala za dobrou knihu.
Za mě dvě nesympatické hlavní postavy, z nichž jedna se vlastně nechává šikanovat z jakési pózy. Takže i když v knize byly pasáže, ze kterých mi bylo úzko, nakonec to celé přebilo za mě nesmyslné chování postav. Snad budou Prsa a vajíčka teda lepší
Hlubokomyslné a zoufale smutné. Doposlouchala jsem v anglickém překladu někdy před dvěma týdny a to je zhruba všechno, co si z knihy vybavím.
Téma šikany je v Japonsku zjevně často diskutované, protože na něj narážím v podstatě na každém kroku (v anime namátkou ve Forest Piano, v manze je to ústřední téma celé série Tichý hlas), nicméně tady bylo spíš katalyzátorem úvah o tom, co z nás tvoří skutečná nás, nakolik je naše odlišnost, kterou okolní svět vnímá jako slabost, vlastně naši silnou - nebo možná i nejsilnější - stránkou, jak a zda ji můžeme využít v náš prospěch jako štít nebo klidně i jako útočnou zbraň.
Zajímavé, leč zapomenutelné.
Téma šikany. Určitě je to téma, o kterém by se mělo psát. Ale tady to prostě nezaujalo. Styl psaní byl nicneříkající a na konci knihy jsem měla pocit, že mi to nic nepředalo. Od autorky si určitě přečtu Prsa a vajíčka, ale tuhle knihu hodnotím jako průměr.
Ať se to někomu líbí nebo ne, děti dokáží být velmi zlé a šikana se hlavně na větších školách vyskytuje v nemalé míře, v různých formách. A někdy o ní představitelé škol nechtějí slyšet, záměrně ji ignorují a pod záštitou nejrůznějších rádobyprotišikanózních preventivních programů a přednášek se tváří, že u nich vše funguje. To je bohužel osobní zkušenost z mé rodiny. Naštěstí ne v tak drsné formě jako v knize, kde vize autorky chvílemi působí až surrealisticky. Dva různé přístupy, jak se k šikaně z pohledu oběti postavit, respektive spíše to, jakým způsobem ji přijmout či přetrpět. Možná i to, co v oběti může šikana nadobro rozbít. Není to hezké čtení, je to ale důležité čtení a zajímavá kniha.
Lidství mezi mučednictvím a nihilismem.
Již na stránce číslo 14, jsem měla v očích slzy, cítila jsem bezmoc, a chtělo se mi zvracet. Co je krutější než dítě páchající násilí na jiném dítěti?
Kdo jednou zažil šikanu, s ním kniha nejspíš zarezonuje. Nihilismus. Náhoda. Mučednicky vydržet všechno to příkoří.
Filosof ve mně plakal a plakal. Bylo to bolestné, ale ta surová pravda nihilisticky podaná jednoduše - zafungovala.
Byť se kniha věnuje důležitému tématu, příliš mě nezaujala. Nečetla se mi dobře, s postavami jsem nesplynula, některé sekvence mi připadaly až neskutečné (rozhovor s Momosem, poslední akt šikany v parku).
Mimořádně nekomfortní čtení, které těžko rozdýchat. Šilhavec a Kodžimová jako dvojí rozhodnutí - cesta k mučednictví a cesta od ponížení ke kráse. A Momoseho argumentace je strašlivá.
No ty jo. Tak to byl tedy pěkný hnus popsaný těmi nejniternějšími pocity šikanovaných.
Přesně to vystihla Hermína 14, takže nebudu opakovat již napsané. Spíš, i z pohledu právě zmiňovaného dialogu, nebyla šikana způsobována těm s hendikepem, spíš těm, co se nebrání. Nijak. Verbálně, ani fyzicky. Bylo to prostě kdo z koho, ale hodně brutálně. A vystihuje to celkově lidskou společnost. Jen pár vyvolených umí jít proti proudu a proti většině, ostatní raději přihlíží, mlčí, i když v hloubi duše nesouhlasí a křičí. Přitom někdy stačí tak málo.
Neuvěřitelná výpověď se netýká Šilhavce, ale logicky argumentujícího chytrého a přesvědčivého chladného spolužáka. Stránka, na které odpovídá na otázku "proč" je vrcholem šachové partie, ve které nejsou 2 protihráči, ale 2 figurky a několik intuitivních "velmistrů". Vyhrála bezbranná čistota, důvěřivost a nekonečná dobromyslnost nebo neschopnost se vzepřít?
"V dopisech působila Kodžimová energicky a živě, jako úplně jiná osoba než ta, kterou jsem vídal ve škole."
"Lidi jsou jediný na světě, kdo pořád mluví, ke všemu se musejí vyjadřovat a vytvářejí spoustu problémů."
Hmmm, čím začít? Možná tím, že pro Japonské autory mám slabost. Píšou jinak, to mě baví a fascinuje. Ovšem surovost, se kterou píše Mieko Kawakami tenhle příběh je pro mě chvílemi až moc. Obzvlášť když máte se školní šikanou svoje vlastní zkušenosti. Přiznám se, že byly okamžiky, kdy jsem úplně nerozuměla (možná jsem ani nechtěla) všemu co bylo psáno. Hodně intimní a melancholický příběh, který nutí čtenáře klást si otázku kde jsou hranice lidskosti v těch nejobyčejnějších kulisách. Zlo umí být tak blízko…