Nebe
Mieko Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/498289/bmid_nebe-642c56b556fe5.jpg
4
196
196
Mieko Kawakami, autorka bestselleru Prsa a vajíčka, je považována za nejvýraznější japonskou spisovatelku současnosti. Za román Nebe získala japonské literární ocenění (Cenu Murasaki Šikibu) a dostala se do nejužšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu (2022). Protagonistu a zároveň vypravěče románu, čtrnáctiletého středoškoláka, poznává čtenář pod přezdívkou Šilhavec, kterou mu dali spolužáci. Kvůli tomu je také ve škole objektem šikany. Chlapec mlčky v osamění trpí, dokud nenaváže přátelství se spolužačkou Kodžimovou – ta jediná dokáže pochopit, co prožívá, protože je rovněž terčem šikany. Svět osamělého, do sebe uzavřeného chlapce se rázem změní, když má možnost sdílet své trápení, diskutovat o důvodech šikany, morálce šikanujících, ale i obětí. Kodžimová Šilhavce přiměje, aby se zamýšlel nad vlastní pasivitou tváří v tvář násilí, a přisuzuje morální převahu, ba i jisté vítězství těm, kdo se stávají oběťmi.... celý text
Přidat komentář
Uf, tak tohle bylo hodne zvláštní dílo. V knize je mnoho úvah, což mě zrovna moc nebavilo. Přesto kniha byla místy čtivá a svým způsobem zajímavá. Samotná šikana byla dosti krutá. Takže nečekejte obyčejné naschvály
Do té knihy jsem šel s myšlenkou: "přečtu si z japonské literatury dílo, které nebude z Murakamiho pera".
Po dočtení mám v hlavě myšlenku: "Murakami je jen jeden a nikdo se mu v Japonsku nevyrovná".
Námět o šikaně super! Ale napsáno jak do žánr Young Adult... Ten mě bohužel nebaví. Asi stejně jako hlavní hrdina této knihy...
Rychlý, nedokončený, (nedomyšlený?) román.
Nebe - to je zde únik dvou šikanovaných dětí z reality ....
Možná mne zde ani nepřekvapila brutalia a nechutnost ... spíše nevšímavost okolí ....
Rozhodně jsem se zde s autorkou nesetkala na stejné vlně .... vždyť zde ani přátelství nedokáže zastavit tu nadřazenost jedince ..... a spojení sil nenavodí spravedlnost ....
Jak píše v zajímavém komentáři pode mnou Lauralex -toto poselství nebude doceněno ....
Nebe není vůbec žádný nebe, je to peklo, a hodně horký. Ještě teď mi hoří celé tělo a mám nervy na pochodu. Ty stránky papíru úplně řežou do kůže. Mieko je tady krutá, zlá, drsná, nekompromisní a nemilosrdná, ale zase skvělá, miluju všechny její literární polohy. Už když jsem četla Prsa a vajíčka, která mě ohromila, se zařadila mezi mé nejoblíbenější a za mě i nejlepší spisovatelky, za tím si budu vždycky stát. Čekala jsem na tuhle knihu jak na smilování, ostatně jako na všechny její knihy, a věděla jsem, že to bude opět super, tak, jak to umí. Nikdo by to nenapsal jako Mieko.
Je to divné takhle říct, ale literárně jsem si to užila a je to vlastně moje oblíbená kniha, ačkoliv příběh mě deprimoval a ublížil mi, přesto to Mieko podala tak lehce, stroze a jednoduše, že to snad ani s tímto tématem nelze, ale ona to v sobě má. Přesně tahle úderná, kusá, věcná a chladná poloha a forma k tomu sedí. Není to vlastně asi žádná těžká literatura, co se psaní týče, ale o tom to není, ačkoliv mně její styl psaní vyhovuje a sedí, na první dobrou. Tady je to o příběhu, hlavně, o emocích, o sdělení, o důležitosti, o myšlence a o (ne)lidskosti. Je to syrové a surové, ale zároveň tak lidské a otevřené. Dalo mi to neskutečně zabrat a ta bolest pro mě byla živá a opravdová. Jsem takový ten masochista, ráda čtu o špatných a bolavých věcech, které jsem zažila, i nezažila teda, ale v tomto případě jsou vlastní zkušenosti až moc živé a bolavé. Vlastně i proto jsem si tu knihu vybrala, nějakým způsobem mi to pomohlo. Je zvláštní, jak válečnou literaturu dokážu číst jedním dechem, a tohle ne. Možná proto, že jsem to zažila.
Je to silný příběh, pro mě asi i jeden z nejsilnějších, co jsem kdy četla vůbec a rezonuje ve mně ještě dlouho potom. A vůbec není potřeba přehnané, obsáhlé a předimenzované literatury, naopak, tenhle střízlivý, stručný příběh, který mě zasáhl v těch nejhlubších a nejniternějších místech, do kterých se to zažralo a už nepustí a o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, je mnohem víc. Bylo pro mě hodně těžký a náročný ho číst. Ne snad proto, že by byl napsaný nějak složitě, ale proto, že jsem to nedokázala snést a nemohla tomu zabránit, bolela mě z toho duše i tělo a vracely se mi vlastní vzpomínky. Začala jsem knihu číst venku, mezi lidmi, ale musela jsem jít do ústraní a soukromí, jednak to bylo až příliš bolestné, a potom bych musela někomu vrazit pár facek, jak mě to vytáčelo. Je to možná jen kniha, jen příběh jeden z mnoha, ale já jsem to prožívala jako by se to dělo doopravdy. A ono se tohle děje doopravdy, nebuďte naivní, akorát to nikdo nechce vidět. Je strašný, jak je šikana i dnes pořád akceptovaná a než aby se zakročilo, dělá se, že se nic neděje, aby to někomu neublížilo (jaká ironie). Japonsko - jedna ze zemí s největším počtem sebevražd, právě často důsledkem šikany. Aha. Musela jsem to rozdýchávát každou chvíli, jestli něco nesnáším, tak je to šikana. Strašně jsem si přála něco udělat, pomoct, zachránit, ale ta beznaděj byla fatální.
Mám pocit, že člověk, který to nezažil (díky bohu!) a neprožil, nemůže tenhle příběh ocenit a pochopit, a teď vůbec nemyslím tu literární stránku. Jen to nezasáhne tam, kde má, a tak, jak má. Ne že by lidi byli necitliví, ale ta realita je úplně o něčem jiném. Často potkávám skupinu japonských dětí na výletě, bydlím pod japonskou školou, možná je to u nás v Česku jiné, nebo doufám v to, ale vždycky přemýšlím, kdo z nich je asi ten šikanovaný...
Příběh, na který nezapomenu, je pro mě osobně hodně důležitý, zaryl se mi pod kůži, jsem ráda, že ho Mieko napsala, a měli by si ho všichni přečíst, třeba by něco pochopili, ale mám pocit, že to bude hodně nedoceněná kniha.
Tato kniha podle mě není tím, čím chce být.
Popisy šikany na čtenáře samozřejmě silně zapůsobí, je to ale dáno spíše samotným tématem než jeho literárním zpracováním. Psychologie vypravěče je vcelku uvěřitelná (možná vás jeho postava bude rozčilovat, ale to je v pořádku; více mě trápily velké časové skoky ve vyprávění: snad měly naznačit jistou monotónnost vypravěčových myšlenek a pocitů, ale reflexe především závěrečných událostí mi chyběla). Jenže autorka měla zřejmě větší ambice než odvyprávět příběh šikanovaného chlapce: román je protkán pasážemi o smyslu života a postavení jedince v něm. Čtrnáctileté děti (které v jiných situacích trousí jen pár slov) na různých místech textu vedou celostránkové učené monology o svém pojetí spravedlnosti a řádu světa a vývoj hlavního hrdiny má spočívat v tom, že se v těchto různých protichůdných koncepcích snaží zorientovat. A celé to působí nevěrohodně a strašně na sílu.
Kniha se mi nehodnotí snadno. Není totiž nezajímavá nebo špatně napsaná; je spíše podle mě špatně vymyšlená. Myslím, že rozumím, jaké vyznění měla mít, jaké myšlenky chtěla zdůraznit; jen forma, kterou se tak děje, nevede k příliš uspokojivému literárnímu dílu.
P.S. Doslov k českému vydání je na úrovni lepšího referátu s objevnými tvrzeními typu "šikana je nežádoucím společenským jevem, se kterým se setkáme všude na světě nejen na školách..." nebo informací, že francouzští naturalisté se snažili pobouřit společnost (četla autorka doslovu někdy Zolovy teoretické stati?!). Než toto, raději nás prosím doslovů ušetřete...
Chvílemi čtete filozofii, chvilemi YA. Úplně mě to nechytlo, s názory hrdinů jsem se neztotožnila. Možná více filosofie než psychologie v příběhu o šikaně dvou dospívajících , tak to mi úplně nesedlo. Další Mieko už asi nemusím.
Již od prvních několika stránek mě knížka velice zaujala a už jsem ji nebyla schopna odložit, ať už to bylo díky rychlému spádu děje nebo toho nepříjemného pocitu a zdrcení nad osudem hlavního hrdiny.
Již zpočátku je čtenář představen s jeho životem a s dopisy, které si začnou s Kodžimovou vyměňovat. Velice silně se do knihy odrážejí pohledy na šikanu Kodžimové, jako oběti, a Momoseho, mezi kterými hlavní hrdina hledá ten svůj. Myšlenky již zmníněných postav mi přijdou vzhledem k věku příliš propracované, ale vnímám je jako součást morálního záměru autorky, který je také doplněn v závěru knihy.
Příběh a myšlenky v něm mi toho dodaly spoustu na přemýšlení a nenechaly mě chladnou ani po přečtení. Pro mě je to jedna z nejsmutnějších knih, které jsem četla, a snad i z nejznepokojivějších. Oceňuji i drobné pasáže, které se nakonec nijak podstatně nerozvinuly (což jsem si všimla, že některým nevyhovovalo), protože mi dodaly na autentičnosti. Závěr knihy je poněkud otevřený a nejasný, vzhledem k tomu, že čtenář očekává, s jakým názorem se hrdina stotožní. Mně to však vůbec neubralo na prožitku, který jsem si odnesla. Přečteno se zatajeným dechem a rvoucím srdcem. Knihu určitě doporučuji, jen slabší povahy by měly určitě zvážit.
Tohle bylo zvláštní čtení. Chvilkami se mi moc líbilo a chvilkami mě to nebavilo. Trošku mě zklamal konec.
Sledujeme příběh 14letého studenta, kterému ostatní spolužáci nadávají Šilhavec a šikanují ho. Jednoho dne dostane dopis od jeho spolužačky Kodžimové, která je také terčem šikany, aby se sešli. A najednou v tom světě beznaděje a utrpení vzniká něco, za co stojí vydržet.
Uf. Uf uf uf. Autorka už mě totálně dostala její knihou Prsa a vajíčka, ovšem toto mě dokázalo rozbít. Šikana je tady popsána naprosto syrově a detailně, ať už jde o to, jestli hlavního hrdinu spolužáci svážou a kopou, nebo ho donutí sníst křídu. V doslovu se dozvíte, že se v Japonsku se šikanou potká víc jak polovina studentů. Některé školy taky šikanu záměrně přehlížejí, aby neutrpěla jejich prestiž. A z toho všeho je vám strašně úzko. Jen nečině přihlížíte odpornému ubližování slabšího a jeho bezmoci. Zároveň ale pomalu zachytáváte něco tak křehkého, co se tvoří mezi hlavním hrdinou a jeho spolužačkou Kodžimovou. A jen doufáte v nějaký happy end, nějaké zadostiučinění.
Ne všechno mi sedlo, jako třeba závěrečný proslov Kodžimové, nebo některé filozofické úvahy, ale ve výsledku je to dobrá kniha. Podstatně tenčí než jsou Prsa a vajíčka, o něco asi horší, ale Kawakami dokazuje, že není autorkou jen jedné dobré knihy.
Pro mě rozporuplná kniha.Téma šikany podáno bez servítků a přímo,ale filosofické rozvahy mi prostě neseděly do úst čtrnáctiletých dětí.Určitě se dá hovořit i o nějakém přesahu,ale forma podání zde zaostává.Také autorka načala některá témata,která dále nerozvinula a tím tyto pasáže postrádaly smysl .Konec příběhu rozhodně zaujme,ale ve mně, bohužel, větší emoce nevyvolal.
Silný příběh, ale stále nevím, co si o knížce mám myslet. Hodně ve mně rezonuje.
Celé je to zvláštní.
Šikana.
Chápu.
Zvolila si ji daná postava dobrovolně, lze ji ovládnout?
Zajímavá je myšlenka, že oběť je obětí proto, že se nedokázala vzepřít.
(Osobně ale nevěřím, že by se tím něco změnilo.)
Zvláštní je konec.
Nakonec se poddá proudu a nebude chtít vybočovat, čímž jde proti všemu, co říkala K nebo M, i když byly jejich pohledy/názory protichůdné.
Nejvíc se asi nedokážu sžít s tím, že hlavním postavám je 14 let. Někdy se chovají jako pětiletí, jindy jako dospělí na prahu třicítky.
Velmi se mi líbí způsob, jakým autorka podává tak závažné téma.
Novinka Mieko Kawakami Nebe patřila mezi mé nejočekávanější knihy letošního roku.
Autorka si mě získala svým románem Prsa a vajíčka, který byl naprosto vynikající a stejně jako Nebe otevíral aktuální společenská témata.
Román se věnuje šikaně na střední škole, jejíž obětí je náš hlavní hrdina... Je to ale i román o jednom nevinném, čistém a nečekaném přátelství.
Nebe má 200 stran a i na tak krátkém rozsahu dokázala autorka čtenáře dojmout i naštvat. Šikana je zde popsána opravdu do detailu (raději upozorňuju), ale přesto je příběh v jistém slova smyslu vlastně krásný (ono přátelství).
Takže ano, tohle čtení stálo za to a já Nebe, stejně jako celou autorčinu tvorbu, moc doporučuji.
Nebe - Mieko Kawakami
Hlavním protagonistou, kterého čtenář poznává pod přezdívkou "šilhavec" je čtrnáctiletý student. Do třídy s ním chodí také spolužačka Kodžima. Oba spojuje to, že jsou obětí stupňující se šikany. Kvůli ní k sobě cítí vzájemné pochopení, postupně mezi nimi začne vznikat silné pouto a jejich vzájemný vztah se stává jedinou věcí, která jim dokáže dodat pocit radosti.
Kawakami povyšuje knihu z pouhého fiktivního příběhu o teenagerech na psychologickou studii. Proč lidé šikanují? Jaké to má následky pro oběť? Proč to oběť snáší? V knize je na šikanu pohlíženo dvěmi diametrálně odlišnými způsoby. Kojima ji vnímá jako formu vědomě přijímaného mučednictví, která je pro ni způsobem, jak duševně vyrůst. Jiná postava na ní pohlíží jako na důsledek lidské slabosti, lidských pudů a také dílo náhody. Hlavní protagonista se nachází na rozcestí a snaží se najít vlastní cestu.
Autorka vybízí hlavního protagonistu, aby si sám vybudoval vlastní pohled na svět. Knížka tak předává myšlenky, které svým sdělením dalece přesahují téma šikany a jsou aplikovatelné na celý lidský život. Knihu je tak možné vnímat i jako cestu sebepoznání. Velmi podnětné je také zamyšlení nad tím důležitostí vzhledu v lidské společnosti a nad způsobem, jak lidé pohlíží na odlišnosti oproti standartu.
Velká část knihy se skládá z filosofického zamyšlení nad výše zmíněnými tématy a kvůli myšlenkové komplexitě se jedná o poměrně náročné čtení. Naproti tomu styl knihy není komplikovaný a je snadno čtivý.
Důležitou složkou jsou také emoce. Na několika místech je názorně popisován průběh šikany a její průběžná eskalace. Tyto momenty jsou opravdu nepříjemné a já sám jsem cítil opravdový smutek nad bezmocí hlavních protagonistů a vztek nad krutostí jejich spolužáků. Zároveň jsou v knize i velice hezké a dojemné momenty sbližování hlavních postav. Autorka také využívá krátké, přesně cílené popisy, které v pravou chvíli prohlubují atmosféru.
Nebe je skvělé a má téměř všechny aspekty, které v literatuře hledám. Silné emoce, hluboké zamyšlení, působivá atmosféra. K dokonalosti postrádám jen trochu výraznější styl. To je ovšem maličkost a knihu výrazně doporučuji.
Hodnocení 4/5
Čtrnáctiletý vypravěč trpící strabismem (šilháním) žije se svou nevlastní matkou a věčně nepřítomným otcem a ve škole je obětí šikany. Když jednoho dne nalezne v lavici dopis od spolužačky Kodžimové, která je z kolektivu třídy rovněž vyřazena a spolužáci se jí smějí, zareaguje na její výzvu, sejde se s ní a začnou se přátelit.
Zpočátku je přátelství vypravěče a Kodžimové nesmělé, ale postupně se otvírají jeden druhému a rozumí si. Zlom nastane, když se vypravěč odhodlá ke konfrontaci s jedním spolužákem, který ho sice přímo nešikanuje, ale jeho ubližování netečně přihlíží. Spolužák Momose hlavnímu hrdinovi vykládá svou teorii o tom, že vypravěč si vlastně za šikanu může sám tím, že se s ní snadno smiřuje, že se od začátku chová jako oběť, že ostatním dovolí, aby s ním jednali s despektem, a že svou pasivitou si může za mnohé sám. Jak se k celé věci hlavní hrdina postaví a jaké to bude mít důsledky, už prozrazovat nebudu.
Knížka je zajímavá v tom, že místy až filozoficky řeší otázku šikany, oběti, morálky, svědomí. Já jsem se při jejím čtení bohužel potýkala s tím, že některé pasáže pro mě byly hodně intenzivní, hodně na mě působily, ale pak zase následovaly kusy textu, které se mnou nedělaly vůbec nic, a já přemýšlela, proč tam vlastně jsou. Připadalo mi, že několik zajímavých motivů je v knize nadhozeno, ale pak už se nijak nerozvíjejí dál, proto jsem moc nechápala, proč se vlastně objevily.
Nakonec knihu hodnotím jako průměrnou a jsem zvědavá na další čtenářské reakce. Zatím nemůžu srovnávat ani s autorčiným předchozím románem Prsa a vajíčka, který mám sice doma, ale ještě jsem ho nečetla.
Hodnocení: 3,5* z 5*
krásný až místy hrozivý příběh o tom, co všechno dokáže člověk snést a o tom, co jiní dokáží udělat / ublížit jinému jenom proto, že měli "urge" kopnout do někoho/ něčeho.
Formou krátký, obsahem úderný příběh o tom, že šikana je svinstvo, v Japonsku zvláště.
Bezejmenný pasivní student je vyloučený z kolektivu dospívajících spolužáků kvůli vrozené oční vadě (později se dozvídáme, že důvody jsou i další), ve škole je mu krutě ubližováno. Dozvídáme se o jeho postoji k násilným událostem. Taky o odlišném postoji rovněž šikanované kamarádky Kodžimové, dobrovolné mučednice, jejíž křestní jméno je opomíjeno. Názory údajně silnějších násilníků, jejichž síla se dá ovšem rozporovat, nejlépe popisuje konfrontace s lhostejným Momosem, který šikanám obou nešťastníků přihlíží a jen někdy se do nich zapojuje. Vše doplňuje přístup rodičů, kteří mají v románu minimální prostor, a o většině z nich se dozvídáme pouze z doslechu, když si o nich dvě oběti povídají. Na události nahlížíme z více perspektiv a každá postava k nim zaujímá jiné stanovisko. Kniha je hlavně psychologická, sociálně kritická, svým způsobem filozofická a nastavuje různé úhly pohledu na určitou událost.