Maniac
Benjamín Labatut
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532500/bmid_maniac-65f97a2a5586a.jpg
5
23
23
Nejnebezpečnějším vědeckým vynálezem 20. století byla atomová bomba, nyní jí šlape na paty umělá inteligence. Když sledujeme příběhy těchto dvou objevů dostatečně daleko do minulosti, zjistíme, že se protínají v osobě Johna von Neumanna, který bývá označován za nejchytřejšího člověka, jaký kdy žil. Maďar von Neumann byl zázračné dítě, jehož nadání lidem nahánělo strach. Jeho objevy přispěly k rozvoji kvantové mechaniky i genetiky. Založil teorii her, sestrojil první programovatelný počítač, který dostal jméno MANIAC, a přes účast na Oppenheimerově projektu Manhattan se dostal až k základům umělé inteligence. Labatut nás podobně jako ve své prvotině Strašlivá závrať nechává nahlédnout do mysli člověka, jehož vědecké objevy posouvají lidstvo kupředu, ale zároveň s sebou nesou hrozivé následky, jež nelze dohlédnout. Strhující příběh kombinující fakta a fikci konfrontuje čtenáře s nejhlubšími otázkami, kterým jako živočišný druh čelíme.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Stejně jako Strašlivá závrať Maniac klade více otázek než odpovědí.
V první části nazvané Paul se klade otázka iracionálního jako hybatele všeho, protože se vymyká všemu, co je popsatelné či měřitelné.
V další části se seznamujeme s životem a dílem Johnnyho (Jánose) von Neumanna. Ve vyprávění se střídají jeho přátelé, kolegové i členové rodiny. Ze střípků jejich pohledů si sami děláme obrázek o Johnnym Von Neumannovi. Byl velice inteligentní, geniální, od dětství posedlý stroji, zbraněmi, rychlými auty i krásnými ženami. Poznáváme ho jako dobrého přítele i člověka, který možná kradl nápady.
Jeho konfigurace počítače se používá stále. Kniha vypráví o jeho roli při vytvoření atomové bomby a při vývoji vodíkových bomb.
Zajímavé jsou pasáže o Nilsovi Aallu Barricellim, který se snažil vytvořit žijící a reprodukující tvory v počítačové paměti. A snaha Von Neumanna vytvořit počítačovou myslící entitu schopnou se učit.
Několikrát jsem si při četbě vzpomněla na hrdinu knihy Foucaultovo kyvadlo, Belba, který se také zabýval čísly, kabalou a nakonec ho stejně jako Neumanna zahubila rakovina. Jako by zahrávání s informací vedlo k množení jejího kódu.
Třetí část knihy vypráví o go, hře mistra této hry I Sedola s počítačovým programem AlphaGo. O tom, že o vítězství AI rozhoduje výpočet, provedený zcela bez emocí. Myslím si, že tato třetí část o AI, možnostech jejího sebezdokonalování a učení, jde docela hrůza.
Nejsem fanouškem těchto, jak sám autor na konci popisuje, "fikcí založených na skutečnosti", těchto rekonstrukcí, protože je jasné, že tenhle žánr je "autor si představuje, jak to bylo" a to i přestože se může držet popisování faktů a s "méně tak udělat vlastně více". Tohle odchýlení nevědomky líčí verzi něčeho, co je pak jak z jiné alternativní reality, protože to dost pravděpodobně nebylo nebo není tak, jak popisuje. Ale to je jen takový můj osobní problém s tímhle sub-žánrem(?). Silné téma nedělá dobré psaní, jak vždy říkám. Pokud jde o tuhle knihu, je solidně zkonstruovaná, všechny ty výpovědi, někdy "filmové dramatické" krátké věty na několika stránkách, kdy informace, otočíte, informace, otočíte, dynamika těchhle některých částí odsýpá. János von Neumann, pokud jste na něj nikdy nenarazili (vybavuje se mi pouze jeho architektura, kterou nás učili na střední), byl matematik, původem z Maďarska a o většině (slušné řádky) věcí, na nichž se podílel, je tato kniha. Koncipovaná skrze fiktivní výpovědi jeho spolupracovníků a rodiny (tady nevím, jak moc je pravda, kde se chillský autor Labatut pouze inspiroval a kde vychází z doložených informací) ale definitivně zajímavý ponor o člověku, který se pohyboval v kvantové fyzice, teorii, sestrojení digitálních počítačů (MANIAC - Mathematical Analyzer Numerical Integrator and Automatic Computer Model I) vývoji atomové a vodíkové bomby, až skončil u vývoje AI (zajímavá část s norsko-italským matematikem Nilsem Aallem Barricellim, který se sám pouštěl do dost odvážných a ambiciózních projektů - "živoucími organismy v uměle stvořeném vesmíru"). Kniha se pak v závěru přenáší z VN projektů více do současnosti, kde sledujeme zápolení předních mozků, např šachisty Kasparova a jeho interakce s umělou inteligencí. Stejně tak pak sledujeme ještě více "nedávnou" a ještě více strhující historii pěti her I Se-tola, špičky ve hře Go(líbil se mi ten popis, že hra je díky své komplexní povaze a přístupu k tomu, jak ji hrát, vlastně víc umění, než sport/zápolení), který v roce 2016 podstoupil pět her a byl de facto převálcován, s výjimkou čtvrté hry, kterou vyhrál, proti systému AlphaGo. Myslím si, že závěrečná část, nad meditací role AI v současnosti, jejího chování, "nečekaných reakcí" je velmi aktuální a zajímavé téma nedaleké budoucnosti.
"My Marťané jsme v americkém jaderném programu sehráli významnou úlohu. Říkali nám tak podle vtipu, který pronesl Fermi, když se ho někdo zeptal jestli existují mimozemšťané: "Samozřejmě že existují, už žijí mezi námi. Jenom si říkají Maďaři."
"Bohové jsou biologická nutnost," sdělil mi jedné zvlášť vlahé noci ve svém domě v Georgetownu během posledního léta, kdy se ještě dokázal pohybovat o berlích, "pro náš druh stejně nezbytná jako řeč nebo protistojné palce." Podle Jancsiho představovala víra pro všechny prehistorické národy světa zdroj síly, moci a smyslu, který modernímu člověku úplně chybí, a právě ten nedostatek, tuto hlubokou ztrátu, teď musí řešit věda. "Nemáme žádnou hvězdu, která by nás vedla," řekl mi, "nemáme nic, k čemu bychom vzhlíželi nebo o co bychom usilovali, takže nastal úpadek, upadáme zpátky k živočišnosti, ztrácíme to, co nám umožnilo pokročit tak daleko za hranice toho, co nám bylo původně určeno."
Pohlcující, strhující vyprávění, při jehož četbě se člověk dostane do podivného flow. Moc mi to připomínalo přednášky na fakultě z Dějin matematiky, zároveň to celé sedlo jako dovětek a vznešená rekapitulace k pocitům, které jsem měl po shlédnutí Nolanova Oppenheimera. Vlastně jsem ještě více docenil některé motivy. Jedna z nejrychleji přečtených knih mé současné čtenářské etapy.