Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43124/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-GHt-43124.jpg
4
561
561
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje – jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách...... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2010 , HostOriginální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.
Dion mi nedávno řekl, že v malém knihkupectví v českém Náchodě objevil slušné vydání Blakea, takže si teď představujeme, že ti dobří lidé žijící na druhé straně hranice, kteří spolu mluví svým měkkým a dětským jazykem, si večer po práci rozdělají v krbu oheň a čtou Blakea. Možná by i sám Blake, kdyby žil a všechno to viděl, řekl, že jsou místa ve Vesmíru, kde ještě nedošlo k Pádu, svět není převrácený naruby a zůstal Rájem. […]
Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.
Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“
--
Okamžitě jsem pochopil, že Olga Tokarczuk dostala tu Nobelovku i Man Bookerovu cenu zaslouženě. Tohle je naprosto přesné psaní, bez patosu, bez jednoho klišé. Je originální v námětu i ve formě. Je to umělecké dílo a jak už nesáhnu po žádné Eleně Ferrante, tak na další knihy Olgy Tokarczuk jsem se těšil, ještě jsem tuhle nezavřel. Na některé knihy bych časem zapomněl, ale tady to nehrozí. A že se odehrává na česko-polském pomezí, v tom krásném koutě okolo Kladské kotliny jen kousek od nás, tím si mě podmanila už úplně.
Do češtiny ji přeložil Petr Vidlák a Agnieszka Holland podle ní natočila film s Miroslavem Krobotem, který jsem ale neviděl, takže jak říká František Louka: „Já je mám furt krásný, nadosmrti.“
--
„Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířata v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.“
Posloucháno na ČRo, paní Tokarczukovou už budu mít vždy spojenou s úžasnou Jitkou Smutnou. Bylo to tajemné, bizarní, zároveň naléhavě hutné.
I když mi ke konci knihy začalo být jasné, kdo je vrahem, chuť ze čtení mi to nezkazilo.
Tahle kniha není v první řadě detektivkou. Je spíš o touze po nápravě věcí, touze, která se stává pomstou.
Slibuji, že mrtvé budete nenávidět a bláznům fandit. Slibuji, že rozhodně nebudete mít mit pocit, že čtěte detektivku.
000nugatovej má fantasticky přesný komentář.
Vypravěčka je výborná mystifikátorka, co se jejích aktivit týče, miluju ji a její kamarády Mátohu, Diona, Borose a Dobrou zprávu. Popravdě, možná bych na jejím místě provedla něco podobně nepříčetného, protože vražda je vražda, natož takhle sprostá.
Moc se mi líbila ukázka těžkého života překladatelů - Blakeova báseň na straně 84.
Tohle dílo ve mně vzbudilo rozporuplné pocity. Chvílemi jsem myslela, že už knihu ani nedočtu, astrologické pasáže mě moc nebavily. Ale v závěru knihy zjistíte, že všechny ty, někdy zdlouhavé, popisy měly svůj důvod. A všechno se hezky propojí. Každopádně ve mně příběh vzbudil emoce a o to ve výsledku jde. Dneska asi vynechám maso k obědu.
Kniha, jejíž poselství a styl jsou zajímavé, ale chybělo mi tam něco, co by mě více připoutalo. Detektivka to není, protože vraha jednoduše odhalíme velmi brzy (a asi to byl i autorčin záměr), na filosofické zamyšlení je to zase trochu přízemní.
(SPOILER)
Dívali jste se někdy během vánoční procházky lidem do rozsvícených oken a představovali si harmonické poměry v domácnostech, které neznáte? Podobně se hlavní hrdinka dívá do české kotliny a idealizuje si Čechy.
Po dlouhé době mě zaujala beletrie. Nesmála jsem se, na rozdíl od některých databázníků mi nic nepřipadalo vtipné, naopak, se starou paní jsem cítila, a to nikoliv proto, že by mě zajímaly horoskopy, dokonce ani nenutím sousedy do vegetariánství. Její bezmoc z faktu, že si tolik lidí nechce připustit, že vražda je vražda (a tahle neochota je poslední roky vidět v dalších a dalších propukajících válečných konfliktech), je nakažlivá.
Doporučuji pokračovat v komentáři až po dočtení knížky.
Autorka po celou dobu popisuje potíže ženy trpící porfyrií, na "Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK" se může zvídavý čtenář seznámit s příznaky, které tuto nemoc doprovází, zde jen zmíním, že někteří jedinci mohou vykazovat známky psychiatrického onemocnění s agresivitou a halucinacemi. Tokarczuk tedy neudělá ze staré ženy blázna až na konci knihy, jak jsem tu v jednom příspěvku četla.
V mládí bych určitě vybrala jiný citát, ale ta doba je pryč, s tím neudělám nic. :-)
"Pro lidi v mém věku už nejsou na světě místa, která by milovali a kam by opravdu patřili. Přestala existovat místa dětství a mládí, vesnice, kam jsme jezdili na prázdniny, parky s nepohodlnými lavičkami, kde jsme prožívali první lásky, stará města, kovárny, domy. Ještě bolestnější je, zachovala-li se jejich vnější forma, protože pak tato místa připomínají skořápku, která už nic neobsahuje. Nemám se kam vrátit. Připomíná to vězení. Obzor toho, co vidím, jsou zdi mé cely. Za nimi existuje svět, který je cizí a nepatří mi. Takže pro lidi, jako jsem já, je možný jen svět teď a tady. Každé potom je nejisté, budoucnost je jen nevýrazně načrtnutá, připomíná přelud, který může být zničen jakýmkoli sebemenším pohybem vzduchu."
(Za)jímavý lyricko astrologicko detektivní příběh, kde je hlavní hrdinka nekompromisní astroložka a rozhodná "aktivistka".
Bavily mě velká písmena, která dle me naznacovala, ze nejen napr.nekdo je herece s velkym "h". Samozřejmě přesah do ochrany přírody, kterou hlavni postava miluju vic nez lidi. A moc se mi to líbilo. Nekdo by mohl rict, ze to prehanela, ale hranici si urcujeme jen my sami. Stejne tak bylo skvělé, jak se nevzdavala, jak si sla za svym. A velke "aha", nedelejme z lidi blazny jen proto, ze se chovaji a mysli jinak nez my. Velmi zajimava kniha.
Pouze čeština a polština znají pojem myslivec a spojují ho s myšlením. V ostatních jazycích je to zkrátka lovec, hunter, Jäger... Mám na ně pifku, protože za obcí zavřeli na noc po dobu 3 měsíců les a střílí přemnožené divočáky, co sem z Polska tahají prasečí mor. Jakým právem si dovolují vraždit živé Bytosti? Měl bych je vzít něčím po hlavě. A pak svou ženu, protože jestli muselo to nebohé Zvíře umřít kvůli tak přesušené pečeni, co jsem dostal dnes k obědu, nic jiného si nezaslouží. Také bych si pak měl najít v okolí nějakého štramáka, abych byl šíleným ekodivoženkám v okolí sympatičtější. Člověk je holt občas zvíře a společnost je krutá. Skoro jako příroda.
Nečetla jsem moc takových knih. Líbilo se mi, jak byly některé postavy a věci napsané s velkými písmeny, připadalo mi to jako dobrý způsob jak ukázat to, jak hlavní hrdinka a vypravěčka v jedné osobě přemýšlí. Díky tomu jsem měla celkem brzo podezření, kdo za tajemnými zločiny stojí, ale nějak mi to nevadilo. Prostředí, ve kterém se dej odehrává, mi přišlo zajímavé a stejně tak postavy a způsob Janina života. Dobrá, neobvyklá kniha.
Za mě kniha rozvláčná, děj nudný, konec překvapivý....Hlavní myšlenka, ale chválihodná. Chudácí zvířata, s tím souhlasím, náš svět je továrna na zpracování živých tvorů a všem to přijde normální...
Pro mě silný a působivý příběh vypovídající mnohé o vztahu lidstva k přírodě a živým tvorům. Zápletka možná trochu fantastická, rozuzlení nečekané (alespoň pro mě). Na druhou stranu si myslím, že snad jen šokujícím příběhem je možné zapůsobit natolik, aby si lidé uvědomili, že tahle planeta nepatří jen jim.
Trochu jiný typ literatury než na jaký jsem zvyklá. Nicméně kniha mi ukázala trochu jiný typ uvažování o světě než na jaký jsem zvyklá. Ze začátku jsem měla problém zvyknout si na jazykový styl autorky, ale časem to šlo. Konec mě trochu zklamal. Přišel mi moc zrychlený a až neuvěřitelný.
Mal som trochu iné očakávania od knihy, ktorá má byť akousi environmentálnou detektívkou. Hneď po prečítaní som si pozrel film, ktorý bol fajn. Kniha sa nečítala zle, ale miestami som sa nudil a na konci som ju už chcel rýchlo dočítať. ...
Má první kniha od autorky. Přiznám se,že jsem v druhé třetině přemýšlela,zda pokračovat ,má to být morální thriller a já měla pocit,že čtu sondu do nitra duševně nemocného člověka s tím,že o zmiňované zločiny az tak nejde a že vlastně asi není tak důležité,jestli se čtenář dozví pravdu. Nicméně je třeba vydržet! Protože to stojí za to!!!
Zaujímavá kniha plná veľmi zaujímavých myšlienok. Ale bohužiaľ ma to až tak nebavilo a čítanie som stále tak nejako podvedome odkladal. Možno za to môže tá komplikovanosť filozofických úvah, možno to, že pani Tokarczuk v mojom prípade ťala do živého a ako celoživotný mäsožrút a absolútny skeptik voči horoskopom /a veci podobným/ som nedokázal vo svojej hlave reagovať na jej trefné argumenty. A možno to len nebola správna voľba ako dovolenkové čítanie pri opaľovaní sa počas leta...
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Pochybuje-li, ač vidí,
nepřesvědčí ho nikdo z lidí.
Slunce i měsíc, mít pochyby
okamžitě zhasly by.