Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43124/bmid_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-GHt-43124.jpg
4
567
567
Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje – jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách...... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2010 , HostOriginální název:
Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009
více info...
Přidat komentář
Tohle je velmi zajímavá záležitost. Líbilo se mi přírodní prostředí, pomalé plynutí a zásadovost hlavní postavy. A závěr mě rozhodně překvapil.
Pokusím se sem vepsat několik kusých, neučesaných postřehů, které mě napadají po dočtení knihy.
(Pozor SPOILERY!)
Já osobně bych anotaci naformuloval poněkud jinak: Kážete vodu a pijete víno, střílíte po všem, co se hne, zastřelili jste dokonce moje dva psy – tak za to zaplatíte životem!
Přes kosti mrtvých je románem pocházejícím ze stejného vrhu, jako třeba Do tmy Anny Bolavé nebo Jasno lepo podstín zhyna irské autorky Sary Baume. Ve všech těch knihách vyprávějí autorky o lidech na pokraji společnosti (hrdinky/hrdinové jsou složité osobnosti, které okolí nechápe), aby tak, skrze jejich podivínství, lépe dokázaly vykreslit kontrast mezi čistým a pokřiveným.
Tenhle román je především o pokrytectví a o odvaze projevit svůj názor, ale také o přátelství a lidské solidaritě. Je to hluboce lidský příběh, který vás, jste-li naladěni na stejnou frekvenci, prostě dostane – a mne tedy fakt dostal.
Myslím, že se Olze Tokarczuk podařilo skvělým způsobem (kdybych to měl říct hodně složitě) vyjádřit "pnutí mezi pravidly (tradicí, jíž jsme součástí) a svědomím" – nakonec, možná i takhle by mohla znít anotace.
Je to příběh o nezměrné odvaze jít proti proudu za jakoukoli cenu a prosazovat svůj pro většinu společnosti nestravitelný názor i za cenu sebezničení.
Přes kosti mrtvých vypráví prastarý, archetypální příběh o tom, že individuální svědomí je důležitější než autorita.
Ale aby bylo jasno, Jana Duszejko rozhodně není žádná blbka, v mládí projektovala mosty, umí cizí jazyky – ale postupem času se uzavřela do izolovaného světa své individuální vnitřní pravdy, což by nemuselo vést k nutné tragedii, kdyby se vehementně nesnažila o své SUBJEKTIVNÍ pravdě přesvědčit i ostatní.
Je to příběh o ODMÍTNUTÍ žít ve světě, který je nám systémem (naším okolím) vnucen a o neochotě přistoupit (z prosté pohodlnosti, či z nutkání "nedělat problémy") na bezzásadové pokrytectví, příběh o tom, že lidé na jedné straně hlásají víru v kostelích a zbožně naslouchají kázáním o dobru a lásce – a na straně druhé tolerují nelidského zacházení se zvířaty (liščí farma) a nesmyslně zabíjejí.
Kniha je plná provázaných symbolů (ruku v ruce s verši W. Blakea, jehož poezii hrdinka s jedním svým bývalým žákem překládá) a je napsána s neskutečným citem pro jazyk.
Paradoxem je, že hlavní hrdinka hledá pomocí astrologie soulad mezi svým vlastním životem a mezi svými ideály, mezi reálným světem (reálnými lidmi) a mezi všeobecně platnými pravidly (nezabiješ) – a přesto ve jménu vlastní pravdy sama zabíjí.
Co říct na závěr? Kdybych měl nějak definovat POSLÁNÍ knihy (jak to po nás vždycky chtěla paní učitelka), asi bych (možná trochu banálně) napsal, že ten příběh očisťuje a (možná) dělá lidi lepšími.
Detektivní příběh z venkova v oblasti polsko-českého pomezí s tzv.nespolehlivým
vypravěčem.Je to celé trochu ujeté,hlavně hrdinka,ale svižné a dobré.Špatný nemusí
být ani film,který byl podle knihy natočen.
Zvláštní kniha. Určitě není pro každého, ale tak je to se vším. Detektivní zápletka v knížce být úplně nemusela, rozhodně jsem příběh nepovažovala za krimi, což bych asi měla, když v ní pár lidi zemřelo ne úplně vlastním přičiněním. Trochu mně udivilo na konci knížky, že kázání faráře Šelesta je kompilací skutečných kázání mysliveckých kaplanů získaných z internetu. Pokud na sebe takto někteří myslivci nahlížejí, je to docela smutné.
Chápu, proč se hlavní postava jmenuje DUŠEjková.
" Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. "
Poslední dobou se s čtivými detektivkami roztrhl pytel. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých není výjmkou. Nejenže čtenáře vtáhne a nepustí, ale dokonce nabízí i něco navíc. Snad je to typickým polským naturalismem, ale kniha jakoby člověka skutečně přenesla do opuštěné horské vesnice v pohraničí. Ledový vítr skučí mezi prameny vlasů a mezi těch pár přátel kolem patří divoká zvěř.
Jenže romantická idyla života na samotě se začíná rozpadat s každou další vraždou. Nepravděpodobná teorie plná horoskopů a zvířecí pomsty hlavní postavy Janiny začíná dávat větší a větší smysl. Jenže je to skutečně tak? Mohla zvířata konečně povstat a začít trestat hlavní viníky jejich nezaslouženého utrpení?
Kniha čtenáře napíná a nechává jej i přes zjevné indície tápad až do samého závěru. Kromě detektivního příběhu ale předkládá řadu otázek. Jaké je postavení outsiderů ve společnosti? Jsou špatní oni nebo většina? Kde je ta správná míra volnomyšlenkářství a konzervatismu. A hlavně jaký je a má být postoj člověka ke zvířatům?
Ačkoliv dílo může na první pohled působit až moralizujícím dojmem, je jasné, že se autorce podařilo dát dohromady knihu relativně hlubokou a zároveň čtivou. Zábavnou formou předestírá otázky, na které bychom se skutečně měli pokusit odpovědět.
"Dlouho jsem nemohla pochopit, co vlastně vidím. Najednou zavládlo ticho a já se ocitla přímo v něm. Dívala jsem se. Mé tělo se napnulo, byla jsem připravena bojovat. Točila se mi hlava a v uších zlověstně hučelo, jako by se ke mně blížila obrovská armáda, hlasy, řinčení železa, skřípění kol, všechno bylo vzdálené. Hněv způsobuje, že je mysl jasnější a pronikavější. Člověk vidí víc než obvykle."
Zdaleka ne ztotožnění se s vypravěčkou, spíš můj občasný souhlas, občasný nesouhlas až odpor, ale celkově? Pochopení - a ocenění, jak brilantně si autorka se mnou dokázala v tomhle směru pohrávat. Nejen za umění charakterizovat postavu tak, jak jsem se s tím asi nesetkala, dostává ode mě pět štědrovečerních hvězd, ale i za to, jak umí psát, jak mě od první stránky přitáhla a nepustila, jak přesvědčivě dokázala zachytit atmosféru místa, jak silně ve mně vyvolala pocit samoty – a jak tohle všechno uměla odlehčit humorem. Olga Tokarczuk se mi fakt líbí.
Přes veškerou úctu a respekt k životu nechápu, že s paní Pivoňkovou někdo sympatizuje. To, že se rozhodneme žít o samotě, že přemýšlíme jinak, než většina, nám nedává právo terorizovat společnost, ať už je jakákoliv. Od toho máme instituce (jasně že jsou v příběhu líčeny jako nefunkční). Nemůžu se zbavit dojmu, že události, o nichž Tokarczuk vypráví, se nachází už za hranicí toho, co lze tolerovat, ale perspektiva vyprávění je staví ještě před hranici. Takže čtenář odpustí. Mě se to ale úplně nedaří, třebaže zloduši dostanou, co si zaslouží.
Nobelova cenu udělala svou reklamu. O tom se nedá ani bavit. Ale udělala to dobře. Máme zde totiž autorku, o které bych se asi jen tak nedozvěděl a její styl se dá považovat za více než zajímavý. Určitá nadpozemskost, nadnesení a mystično vyprávěného příběhu, kde sledujeme takovou detektivku a thriller, ale trochu jinak. S nějakou tou astrologií, ekologií a právy zvířat a vlastně i nějakého toho tajemství spojeného s nimi. Kniha sama o sobě má onen svůj jedinečný psací styl, který jsem nějak čekal, že přijde. I tak musím nicméně říci, že u nejedné pasáže nemáte moc chuť se v tom zaobírat dále a chtěli byste nějakou část vypustit. V každém případě zde byl silný a potenciál a záměr. Ten mě ale v detailnějším smyslu bohužel dost obešel. Audio ČRo: Trochu zlepšení renomé. Audio mě dost bavilo a dodalo další hezké myšlenky, které mi unikly. Celkově vzato asi nejlepší Tokarczuk, kterou mám za sebou.
Hrdinka je sice bláznivá, afektovaná a často velmi trapná, ale dělá to z oddané touhy chránit vše živé. Asi bych s ní nebyla úplná kámoška, protože je na můj vkus moc extremní, ale jistě bych si jí dokázala pro spoustu věcí vážit. V knize je krásně nastíněna problematika legální myslivosti - pod rouškou péče o zvěř se děje vraždění posvěcené samotnými kněžími - v mnohém připomíná svaté války či holocaust. Zvířata nám přeci byla dána jako podřadná sorta, takže si s nimi můžeme dělat téměř co chceme. A kdokoliv tyto naše způsoby začne kritizovat, je okamžitě nazýván bláznem... Naštěstí se rozšiřuje okruh těchto "bláznů", kteří se na onom masovém vraždění a neúctivém zacházení nejen odmítají podílet, ale nazývají ho pravým jménem.
Celá kniha je řádně prošpikovaná originálními myšlenkami a astrologickými vsuvkami, což jí dodává zvláštní ráz.
Na závěr je sice zajímavé rozuzlení celého příběhu, ale pro mě byla kniha málo dějová.
Skvělá kniha. Velice rychle se mi vybavilo Do tmy od Anny Bolavé. Podobně zvláštní hrdinka, i když zde je více vykreslena její motivace. Stejně nezastupitelnou roli zde hraje příroda, jen je příběh roztažen do většího časového rámce.
Kniha mě pobavila, chvíli jsem ji četla už dost naštvaná, prostě vadí mi jednostranné pohledy. Třeba pohled na lov. Ale rozuzlení mě příjemně překvapilo, bylo to nápadité a celkem černohumorné...????
Napsat hodnocení této knihy pro mě není vůbec lehké. Nevyhnu se lehkým SPOILERŮM.
Líbil se mi humor a snaha autorky poukázat na chování společnosti vůči přírodě. Příběh pro mě byl ale utrpením. Přistihla jsem se, jak po přečtení 3 stran, nevím, co se odehrálo. Nechápala jsem přátelství hlavní postavy s Dionem. Na to jak radikálně postava jednala, zůstaly environmentální otázky jen na povrchu, zjednodušené, černobílé. Astrologie mě vyloženě nebavila.
Podivínství postavy mi připomínalo Annu z knihy Do tmy, ta mi přišla mnohem propracovanější, přesvědčivější.
SPOILERY
Rozuzlení a závěr mi přišel náhlý, uspěchaný a vlastně jsem ho celou dobu čekala. Jednání kamarádů už nerozumím vůbec. Když jednám v zájmu vyššího dobra, tak pro mě neplatí zákony?
Jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale všeobecnému nadšení nerozumím. Četla jsem lepší knihy.
Nějakou dobu jsem nevěděl, jak tu Knihu číst. Jako filozofickou environmentální/holistickou Reflexi? Vždyť je v ní plno skvostných Myšlenek. Jako trochu podivnou Detektivku? Vždyť je v ní plno zvláštních Vražd. Teprve posléze jsem pochopil, že Klíčem, který mi ji otvírá je Humor! Já bláha, chce to číst pozorně: vždyť už první Věty ho predikují: "Jsem už ve věku a také ve stavu, kdy si pokaždé před usnutím musím dobře umýt nohy, pro případ, že by pro mě v Noci přijela sanitka." (str. 11) A asi nechtěně aktuální, kde jsem se popadal nad tou Ironií za Břicho: "Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám." S tímto Klíčem jsem pak s labužnickou chutí dočetl a přijal i s nečekaným Závěrem
To, jo. Nicméně mi to nedá, abych nevybral několik dalších skvostných Myšlenek. Nejdříve o Komunikaci: "Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovednosti mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky." (str. 32/33).
A další v Pořadí, jak jdou za sebou v Knížce: " … smrt může být dobrá, spravedlivá, jako dezinfekční prostředek, jako vysavač." (str.16) "Vězení není venku, ale uvnitř každého z nás. Možná bez něj nedokážeme žít." (str. 40) "Nejlepší způsob, jak se zbavit nočních můr, je převyprávět je do záchodové mísy a pak spláchnout." (str. 111) "Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje." (str. 212)
Tohle je velmi zvláštní kniha. Bez debat bravurně napsaná a situovaná do zajímavého prostředí. Některým myšlenkám jsem musela dát za pravdu, z jiných mrazilo. Všechny ale nutily k zamyšlení, ať už nad tím, jak špatně se dnes někteří lidé k přírodě chovají, nebo nad tím, kam až může zajít (jakékoli) radikální myšlení.
Příběh je zvláštní, horoskopy mě neberou, ale paní Dušejková mě pěkně vodila za nos. I přesto jsem si to užila, za mě je to na 90 %.
Hezky napsané, moc dobře se to čte. Občas pěkné zamyšlení, které oceňuji jako přínos knihy. Bohužel na můj vkus, tam často byla tuna zbytečného astrologického balastu, pro dokreslení, že hlavní postava je divná, by stačilo i výrazně méně. Rozumím, když se kritizuje dvojí morálka při chováni k lidem a ke zvířatům, ale nevím proč hned vzápětí se použije dvojí metr na otázku zodpovědnosti za své činy.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno zvířata, fauna polská literatura pytláci lesy astrologie rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Mám o Nobelových cenách své rezervy, tudíž jsem nepřistupoval k Tokarczukové s nijak zvlášť přehnaným očekáváním. O to více mne překvapilo, jak moc se mi tahle kniha líbila. Jak už jmenovaně, autorka píše výtečně. Kniha se čte sama. A navíc dokázala svůj talent spojit s velmi napínavým a rozhodně ne tuctovým thrillerem. Knihou proplouvají různé morální otázky, o nichž se mnoho dnešních autorů nevyjadřuje. Příběh je sice relativně lehce prokouknutelný, ale zde ani nejde o otázku, kdo je pachatelem. Jde mnohem více o ukázku nehoráznostech, které někteří lidé páchají v lesích, spojena s kriminální zápletkou. A možná to nezní nijak zvlášť lákavě, ale věřte, že čtení lákavé opravdu je.