Tasmánie
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537310/bmid_tasmanie-662e5b06425a9.png
4
44
44
Pátý román Paola Giordana Tasmánie lze přiřadit k žánru autofikce. Jeho vypravěčem a hlavním hrdinou je fyzik, který se živí psaním, zrovna pracuje na románu o atomové bombě a prožívá několik krizí: krizi středního věku, krizi manželskou, krizi tvůrčí a současně i krizi klimatickou, společenskou, zkrátka krizi našeho světa. Jeho životní tápání sledujeme v rozmezí přibližně sedmi let, od teroristického útoku na pařížský Bataclan až po ústup epidemie covidu. Sedm let charakterizovaných jak frenetickým zrychlením života, rozvoje technologií, polarizací názorů a společnosti, tak i ochromením, zastavením a potřebou kontaktu, který není jenom virtuální.... celý text
Přidat komentář
Knihy Paola Giordana mám ráda, tahle mě ale vůbec neoslovila. Tematicky je zajímavá - hlavní postava prochází krizi v několika směrech, bohužel jsem se ale kvůli střídání témat i postav nedokázala začíst a knihu jsem často odkládala. Když si vzpomenu na pocity při čtení Osamělosti prvočísel nebo Dobývání nebe, jsem mírně zklamaná...
V knize je pár silných okamžiků, ale celkově to není vzhledem k tomu, v jakém prostředí se hlavní hrdina pohybuje, moc záživné čtení. Román mi přijde zajímavější ve chvílích, kdy řeší osobní krizi. Ale celkově mě jeho obsah dost minul. Pasáže o Hiroshimě a Nagasaki jsou důkazem toho, že Paolo Giordano je dobrý vypravěč... když má o čem vyprávět. Ale jak sám v autofikci přiznává, o tomto tématu je skoro nemožné napsat něco nového. V množství odboček a úvah se to celé tříští a Tasmánie určitě není symbol, který by text držel pohromadě.
Tasmánie je úžasnou ukázkou toho, jak napsat knihu zdánlivě o všem, co je na světě důležité a současně neříct vůbec nic. A tím myslím i to nic a nic nového zároveň.
Jako by témata jen prolétla jeho myslí a bez hlubšího zkoumání a zamyšlení zas táhla za obzor zájmu (inu skoro jako ta mračna) jen aby se autor dál mohl vrátit k sobě.
Proměnit tápání životem i vlastním světem v knihu je zajímavým počinem, ovšem pokud je takových knih moc – začne i to trošku lézt na nervy.
Z mého pohledu zatím autorova nejslabší kniha.
Tak Paolo Giordano psát umí... Jen nevím, proč to použil takhle. :-) Třeba bude význam téhle autofikce (či jak se tomu nadává) postupně růst, kvůli zachycení doby, ale myslím, že čtenáře autor neztratí spíše díky románům, jako byla úžasná Osamělost prvočísel. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)
Paola Giordana mám jako spisovatele poměrně rád, hlavně Osamělost prvočísel mě kdysi velmi nadchla. Jeho poslední knihu ale vnímám poměrně rozporuplně. V Tasmanii se noří do osobnějších vod autofikčního románu, ve kterém zpracovává vlastní životní a vztahovou krizi. V souvislosti s touto osobní linií dále rozvíjí téma velkých globálních krizí, s největším důrazem na tu klimatickou. Kniha je ovšem plná i dalších témat, jako například genderové rozdíly, či terorismus.
Paolo Giordano se v knize snaží pojmout opravdu široké spektrum různých aktuálních témat, jak na úrovni globálních problémů, tak i na úrovni osobních prožitků a mezilidských vztahů. Vše spojuje vidina krize a přímo hrozícího konce. Autor se navíc snaží všechna tato témata různě kontextuálně prolínat. Myšlenka propojení osobních a globálních krizí je velice zajímavá, témat je ale tolik, že jsou zpracována poměrně povrchně, některá jen lehce načrtnuta. Většina navíc pouze poukazuje na existenci problémů, více se jimi ale nezabývá.
Vždy mi připadalo, že největší síla Paola Giordana spočívá v psaní osobních příběhů, které buduje s citem a lehkostí a dokáže jimi ve čtenáři vyvolat silné emoce a dojem, že jde o něco osobnějšího, než jen smyšlené vyprávění. To do určité míry platí i pro Tasmanii. Osobní linie je zajímavá, mě samotného se dokázala dotknout, a věřím, že rozhodně nebudu jediný, kdo se v Giordanově příběhu v něčem ztotožní. Měl jsem ale pocit, že v předchozích knihách zpracovával osobní příběhy a mezilidské vztahy do větší hloubky a dával větší důraz na emoce. V Tasmanii se však drží trochu zpátky a spíše naznačuje. Chápu, že je to autorův záměr, na mě však lépe fungoval přímočařejší a doslovnější přístup v jeho minulých knihách.
Tasmanie se snaží zpracovat velké množství současných problémů. Bohužel jsem se po celou dobu čtení nemohl zbavit dojmu, že kvantita převažuje nad kvalitou. Určitě to není špatná kniha, věřím, že si najde spoustu fanoušků. Ve mně ale nezanechala nic hlubšího. Zůstává pro mě zajímavým konceptem, který se však ubírá trochu jiným směrem, než by mi vyhovovalo.
3/5
Krize ve všech možných podobách - existenciální, vztahová, manželská, klimatická. Paolo řešící absenci otcovství a píšící o bombě, Novelli vstupující do nebezpečné džungle gender sporů, Karol a konflikt jeho lásky k bohu a Elise, Lorenza, Eugenio, Cruzie... Všem chybí smysl konání a stav světa jim tak úplně nepomáhá... Nejsem schopná převyprávět, o čem román je - ale dýchá z něho tak hluboký smutek, že jsem měla problém se k němu vracet. Napsaný je nicméně skvěle.
Pokud máte z Giordanovy tvorby rádi Osamělost prvočísel a Dobývání nebe, může se vám stát to, co mě a budete zklamaní, protože tohle je úplně jinej šálek. Něco jako když milujete McEwana a pak si jdete přečíst Solar... Tohle mi přišlo hodně neosobní, postavy mi přišly nezajímavý, nedokázala jsem se na ně naladit. Pro mě bylo těžký přelouskat první půlku, pak už to docela odsejpalo. Téma ekologie, globální krize atd. mi není cizí, naopak, těšila jsem se na to, ale tohle mi přišlo takový nějaký... Plochý.
Vzhledem k autorově zaměření je to dílo znepokojivé ....hodnotící minulost a vyjádření obav z budoucnosti ....
Existovala by pro nás fiktivní Tasmánie ?
Hrdina knihy prochází obdobím tápání a rozpolcenosti ....
Zamýšlí se nad spoustou aktuálních otázek ...
Klimatické změny, bezuzdnost konzumu, krize rozumu, genderová vyváženost ....
Žijeme ve světě, kde byla fakta zlikvidována a postupně nahrazena výhodnými interpretacemi ?
A kromě účasti na vzpomínkové akci v Hirošimě a Nagasaki mne zaujala i vzpomínka na Marii Sklodowskou :
.... byla plna ujišťujícího přesvědčení, že záření přinese lidstvu jedině dobro ....
Rozhodně pozoruhodné dílo .... a já doufám, že Tasmánie není náš osud ....
Můžeme chtít vědět všechno a nemusíme chtít vědět vůbec nic. Obojí je v pořádku. Ten styl mě baví, je přímočarý, dětsky čistý a nebojí se svléknout do naha.
"Karol nechal věty stékat do jednoho ze svých dlouhých mlčení bez výčitek."
"Nikdy jsem mu nedovolil, aby mi chyběl."
"Byla by to ta správná příležitost promluvit si o nás, zatímco my jsme si začali povídat o druhých."
Do knížky jsem se začítala pozvolna, občas jsem trochu bojovala a nakonec převažuje pocit, že P.G. prostě umí psát výborně, mám ho ráda a těším se na jeho další (lepší) román.
"Zeptal jsem se ho, na jaký typ světa bychom si měli zvyknout, a on mi trochu netrpělivě odpověděl: Na svět, jako je ten, který jsem právě popsal. Kde se na jedné straně umírá žízní a na druhé se topíte. Jste obeznámen s teorií gradualismu?
Obávám se, že ne..."
Můj oblíbený spisovatel, nová kniha, vylepšený design odeonek - pro mě mnohem lepší...byť to není ten jeho styl jako u předešlých knih, je více osobní - chvílemi až "naučná", přesto se mi líbila.
Když si přečtete anotaci této knihy, nebude vám jasný její název. Ale slibuji, že po jejím dočtení se budete chtít do Tasmánie alespoň podívat….
Hlavním tématem knihy je krize – ať už krize ve vztahu, krize středního věku, krize tvůrčí, ale i krize klimatická a celkově krize našeho světa. Je jasné, že to zrovna nebude veselé čtení, ale nebojte se a ponořte se do vyprávění hlavního hrdiny a jeho vzpomínek, co zažil za posledních sedm let.
Miluji Odeonky a teď ještě o něco víc! Nakladatelství Odeon se rozhodlo změnit font písma i použít jiný papír a hned na začátku musím zmínit, jak skvěle se nyní Odeonky čtou! Více lahodí oku a tím i celý příběh pro mě byl přístupnější a snad i bližší. V tomto případě zapracovala i krásná obálka a dokonalá kniha je na světě.
Dokonalá i svým příběhem. Příběh, který reflektuje současný stav světa – nelehký, plný násilí, útoků a přírodních katastrof. Ale není to jen o krizích ve světě, ale hlavně o krizích uvnitř nás.
Nečekejte tu tak žádnou velkou akci, je to „jen“ přemítání o životě, a přesto jsem byla moc zvědavá, kam nás autor nakonec dovede. Bylo to velmi osobní a intimní a celou dobu jsem měla pocit, jako kdybych hlavního hrdinu znala celý můj život.
V knize bylo tolik vážných témat, ať už těch celosvětových, ale i těch osobních, lidských. Některé z nich vás určitě zasáhnou a dotknou se vás. Nečekejte lehké a pohodové čtení, je to čtení o bolesti a znechucení, ale je to opravdu skvěle napsané.
Nedokáži porovnat Tasmánii s autorovými předchozími knihami, neboť jsem zatím žádnou nečetla, ale je jasné, že si od něj potřebuji přečíst všechno, co napsal. Myslím, že mám nového oblíbence.
Plácání o existenční krizi hrdiny a tomtéž ve větším měřítku - klimatu, politiky, terorismu, celého světa... Nezáživné, nezajímavé, ještě dřív než depresivní... Odloženo.
Jelikož jsem si nepřečetla, o čem má kniha být (sáhla jsem po ní jen kvůli Giordanovi, kterému důvěřuju), tak jsem si celou dobu říkala "o co tady vlastně jde?" I když jsem nevěděla, tak mě bavilo promíchání vybraných, "krizových" témat. Zahrnout do jedné knihy tolik odlišných a přeci v kořeni stejných témat by mohlo působit občas zmatečně, ale nestalo se.
Přečíst si jako první poslední větu knihy, asi by se mi to četlo lépe a celá kniha by působila možná až dojemněji.
Paolo Giordano je úžasný spisovatel. Jeho knihy plynou lehce, i když to mnohdy není zrovna lehké čtení. Osamělost prvočísel je stále moje top. Tasmánie byla diametrálně odlišná než jeho další díla, ale i tak naprosto perfektní. Propojení vědy, aktuálních témat ve společnosti a pocitů hlavního hrdiny ze začátku působilo překombinovaně, ale později to celé začalo dávat smysl. Autorova nejintimnější kniha, kde se prakticky celý odhalil. Kniha mě posunula zase krůček k tomu shlédnout konečně film Oppenheimer.
Opäť dávam prvý komentár? No toto... Ale v poriadku, kniha je pomerne nová, preto ešte nikto nestihol. Snáď pribudnú ďalšie. Od Giordana som prečítal niekoľko kníh, ktoré, priznám sa, páčili sa mi viac. O čom táto kniha je, si každý prípadný záujemca prečíta v anotácii vyššie. Dávam len osobné subjektívne a nie teda smerodatné názory. Pristihol som sa dokonca pri tom, ako som už chcel konečne skončiť, dôjsť na koniec. Miestami ma to aj trochu nudilo, v iných častiach práve naopak. Čo už so mnou.... Nehádžte na mňa atomovku....
Štítky knihy
přátelství ekologie italská literatura atomová bomba psychologické romány autobiografické prvky vztahy úzkost manželská krize mraky, oblaky intelektuálové
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Zhruba do dvou třetin mi čtení utíkalo rychle, pak jsem si chvíli říkala, že už je to trochu zdlouhavé.. závěr to zachránil :) a doslov Alice Flemrové je třešničkou na dortu. Dávám tak vysoké hodnocení, protože témata knihy se mnou hodně rezonují, ale chápu, že ne každému budou připadat záživná.