Lucienka220
komentáře u knih
Poklesky maloměsta
Ken Jaworowski
(SPOILER) Knížka byla pro mne příjemným překvapením. Tři na sobě zdánlivě nesouvisející příběhy z malého pensylvánského města Locksburg.
Celý příběh mi připomínal ty filmy, populární asi před dvaceti, třiceti lety, kdy jednotlivé epizody skládají kaleidoskopicky dohromady celý film (třeba Crash, Grand Canyon, Magnolie nebo i populární Láska nebeská).
Děj se odehrává v jednom červencovém týdnu. Poznáváme dobrovolného hasiče Nathana a jeho ženu Paulu. Nathan se dostane jako první na místo požáru v lesní chatě. Zachrání tam člověka a odnese si pytel plný bankovek. Je přesvědčený, že peníze pochází z prodeje drog a rozhodne si je ponechat.
Ale to není první morální dilema, které ve svém životě řeší...
To Andy je narkoman, který kvůli rodině už deset let drogy nebere. Jenže dojde k tragédii. A Andy nedopatřením získá důkazy, které usvědčují, že vážený člen společnosti je ve skutečnosti sexuálním predátorem. Andy se snaží zabránit, aby byly zneužívány další oběti. Jenže jak obstojí narkoman proti autoritě?
Ve třetím příběhu se seznámíme se zdravotní sestrou Callie. Callie je lehce cynická a vše, co se v jejím životě stane, svádí na jizvu, kterou má po nepovedené plastice rozštepu. Callie ale ví, co je správné, a proto se rozhodne splnit dívce v terminálním stádiu rakoviny přání, vzít ji k moři...
Všechny tyto tři příběhy vyprávějí o tom, kde jsou hranice, kam až jsme ochotní zajít při řešení morálních dilemat, jak daleko či blízko může být od myšlenky k činu, o tom, že často je náš život řetězcem příčin a následků a že občas i dobří lidé mohou dělat špatná rozhodnutí či zlé činy.
*******
Je to dva dny, co jsem knihu dočetla. Ještě o tom příběhu přemýšlím. A čím dál víc cítím vztek na Kate. Jak mohla být tak sobecká a Andymu udělat to, co udělala? Vždyť to vypadalo, že ho milovala. Tohle milovanému člověku nemůžete udělat, zvlášť když Vás někdo navede na zenovou myšlenku, že nevíte, na co se Vám po probuzení můžete moc těšit...
Červená planeta
Joonatan Tola
(SPOILER) Dost drsná kniha o jedné velice zvláštní rodině. Spisovatel pátrá po svém otci, který zemřel, když byl malý chlapec. Z útržků: dopisů, fotek, nahrávek, telegramů sestavuje obrázek otce, uměleckého malíře (a také básníka a dramatika) Mikka Toly. Byl to podle všeho velmi inteligentní a zábavný člověk, bohužel celý jeho život byl ovlivněný psychickým onemocněním. Navíc vnitřní démony zahání kombinací sarkasmu, alkoholu, jízdou na mopedu, mečem či střelbou ze vzduchovky.
Chvílemi mi to přišlo vtipné, ale spíš mi běhal mráz po zádech. Asi i proto, že v mém blízkém okolí se několik lidí s psychickými problémy vyskytuje (my jsme vždy pro odchod léčebny používali výraz vydat se na Floridu). Uvědomuji si díky této knize, jak bezútěšné je občas sdílet domácnost s "psychem".
Mikka, otec rodiny, si pořídí čtyři děti. Jeho manželka nakonec onemocní roztroušenou sklerózou. On je všechny velmi miluje, ale vše nazírá skrze sebe, vše se musí točit kolem něho... Nevnímá, jak je jeho žena vysílená a strádá, děti jsou z něj občas vyplašené a velmi často hladové. Je jasné, že kniha nespěje k happy endu.
O to více obdivuji děti, že dokázaly v takovém zmatku vyrůst a podle všeho si zachovat i zdravý rozum.
Nikdy nevystoupat na vrchol
Paolo Cognetti
(SPOILER) Paolo Cognetti nás v této knize pozval na cestu po náhorní plošině Dolpo v Himálaji.
Vypravil se tam se svými dvěma přáteli, se kterými si obstaral průvodce a karavanu mul. Společně s nimi stoupáme úbočími hor, procházíme průsmyky, táboříme na břehu jezera, procházíme vesnicemi, setkáme se s místními obyvateli i zvířaty.
Paolovi dělá společnost i kniha Petera Matthiesena Sněžný levhart (tuto knihu jsem neznala a přemýšlím, že bych si ji přečetla), ve které spisovatel Matthiesen popisuje svou cestu stejnou krajinou v sedmdesátých letech 20. století.
Nechme se zmást jednoduchostí a prostotou vyprávění.
Nahoře v horách je možné vše - i z Křišťálové hory, která je posvátná a tedy na kterou je zakázáno vystoupat, vidět vrchol další posvátné himálajské hory, Kailás. Vyčistit si hlavu od informací a neustále dostupnosti mobilním telefonem. Cítit přítomnost plachého sněžného levharta. Uvědomit si, že cesta je cíl a že správně vidíme jenom srdcem.
Zvon v jezeře
Lars Mytting
Zvon v jezeře je kniha, která se mi velmi líbila. V příběhu v sobě spojují linka milostného příběhu s popisem života v Norsku v 19. století a s mystikou, pověstmi, proroctvími, předurčeností a tradicemi.
Celý příběh začíná někdy v 16. století. Na statku v Norsku, v Butangenu se narodí srostlé sestry, siamská dvojčata Gunhild a Halfrid. Ze sester vyrostou zručné vazačky tapisérií. Na prahu dospělosti umírají, když tkají nádherný koberec s motivem Noci zmaru, Posledního soudu. Jejich otec na jejich památku a památku jejich matky nechá odlít magické sesterské zvony, které jsou umístěny na zvonici butangenského štábkového kostela.
V roce 1880 se v Butangenu stává farářem mladý muž, Kai Schwigaard. Snaží se butangenské údolí modernizovat. Bojuje s pověrami a starými zvyky. Poslední kapkou je, když v kostele o novoroční bohoslužbě umrzne stará žena. Pastor se rozhodne starý kostel zbourat a vystavět nový, který bude odpovídat hygienickým požadavkům.
O starý kostel projeví v Drážďanech. Do Butangenu je vyslán mladý student Akademie, Gerhard Schönauer, aby dřevěný kostel zdokumentoval, rozebral a připravil k odeslání do Drážďan.
Astrid je krásná, inteligentní a přímá dívka ze statku Hekne. Jejím cílem je zabránit odvozu sesterských zvonů z Butangenu do Drážďan. Vždyť tyto zvony starému kostelu darovala její rodina.
Každý z hrdinů knihy sleduje své zájmy, proto se jejich osudy proplétají.
Vzniká mezi nimi milostný trojúhelník, pro mne s trochu překvapivým vyústěním.
Mojí oblíbenou postavou byl pastor Kai. On prošel největší proměnou. Je zároveň velice lidský, se svými vzteky, žárlivostí a pochybnostmi.
Jsem velmi zvědavá na další díly této trilogie.
Mara
Robinson Jeffers
Na pár stránkách je rozehraný tragický příběh jedné rodiny farmářů Fergusonových. Otec rodu umírá na rakovinu, matka se o něj obětavě stará, ale nemůže mu zapomenout, že měl milenky.
O to více nenávidí svou snachu, Srnku. Srnka je mladá, je krásná a je jí teprve dvacet let.
Svého manžela Bruce se bojí, má poměr s jeho bratrem Allenem.
Všichni o tom poměru tuší či vědí. A Bruce? Ten je vězněm své prchlivosti a hloubavé povahy, o poměru své ženy podvědomě ví, ale zdráhá si ho zpočátku připustit, potom se ho snaží racionalizovat, nakonec podlehne žárlivosti. A k tomu se mu zjevuje Mara, jakýsi démon našeptávač, s kterou Bruce pravidelně komunikuje...
Krása a drsnost přírody v kontrastu s lidskými emocemi.
Děj se odehrává na počátku druhé světové války, ale mohl by se odehrávat kdykoli.
Fotografové vzpomínek
Sanaka Hiiragi
(SPOILER) Něžná a laskavá kniha, i když pojednává o smrti.
V okamžiku smrti se dostanete do fotoateliéru pana Hirasaky, jakéhosi místa mezi životem a smrtí. Za úkol si máte vybrat jednu fotografii za každý den vašeho života. Navíc kvůli té, ke které se váže nejvíce vzpomínek, se můžete na jeden vrátit zpátky a prožít ten den jako pozorovatel.
Jako první do ateliéru přichází stará paní, bývalá učitelka z mateřské školy, paní Hacue. Ta celý svůj život zasvětila práci s dětmi. Prožíváme s ní, jak po válce budovala v bombardováním zničené části Tokia školku pro děti. Problémem byl nedostatek, neochota i zášť některých lidí.
Paní Hacue však ze svého cíle neustoupila, a svou laskavostí si pro myšlenku vybudování školky získala i své odpůrce.
V druhém příběhu nahlédneme do života Wanigučiho, člena jakuzy. I když se to nezdá,i otrlý a cynický mafián se zachová laskavě k opraváři Krysákovi, mladému muži s neuvěřitelně šikovnýma rukama a poruchou autistického spektra, a malému vietnamskému chlapci Tienovi.
Třetí příběh o týrané holčičce Micuru je asi nejsmutnější. Odhalí nám, proč pan Hirasaka nemá sám žádné vzpomínky.
Všechny příběhy jsou mezi sebou propojeny
jemnými náznaky.
Černý písek
Cristina Cassar Scalia
Příjemně se četla detektivka ze Sicílie. Vanina, šéfová oddělení vražd v Katánii, objasňuje téměř šedesát let starou vraždu.
Mnoho svědků dávných událostí je nejen obdivuhodně naživu, ale i většinou mentálně svěžích (že by důsledek středomořské stravy?) A to různě vypadávají staří kostlivci ze skříní (a to někdy doslova). Vanina se svým týmem rozplétá předivo podivných vztahů, všude přítomných vazeb rodinných klanů až k rozuzlení příběhu.
Líbily se mi barvitě popsané sicilské restaurace, oslavy a jídlo.
Celou knihou prostupuje jižní sluníčko a temperament.
A jako bonus QR kód s recepty v samém konci knihy.
Maniac
Benjamín Labatut
(SPOILER) Stejně jako Strašlivá závrať Maniac klade více otázek než odpovědí.
V první části nazvané Paul se klade otázka iracionálního jako hybatele všeho, protože se vymyká všemu, co je popsatelné či měřitelné.
V další části se seznamujeme s životem a dílem Johnnyho (Jánose) von Neumanna. Ve vyprávění se střídají jeho přátelé, kolegové i členové rodiny. Ze střípků jejich pohledů si sami děláme obrázek o Johnnym Von Neumannovi. Byl velice inteligentní, geniální, od dětství posedlý stroji, zbraněmi, rychlými auty i krásnými ženami. Poznáváme ho jako dobrého přítele i člověka, který možná kradl nápady.
Jeho konfigurace počítače se používá stále. Kniha vypráví o jeho roli při vytvoření atomové bomby a při vývoji vodíkových bomb.
Zajímavé jsou pasáže o Nilsovi Aallu Barricellim, který se snažil vytvořit žijící a reprodukující tvory v počítačové paměti. A snaha Von Neumanna vytvořit počítačovou myslící entitu schopnou se učit.
Několikrát jsem si při četbě vzpomněla na hrdinu knihy Foucaultovo kyvadlo, Belba, který se také zabýval čísly, kabalou a nakonec ho stejně jako Neumanna zahubila rakovina. Jako by zahrávání s informací vedlo k množení jejího kódu.
Třetí část knihy vypráví o go, hře mistra této hry I Sedola s počítačovým programem AlphaGo. O tom, že o vítězství AI rozhoduje výpočet, provedený zcela bez emocí. Myslím si, že tato třetí část o AI, možnostech jejího sebezdokonalování a učení, jde docela hrůza.
Dlouhé loučení
Kjóko Nakadžima
(SPOILER) Něžná, křehká kniha. Popisuje deset posledních let v životě pana Šohei Higašiho, bývalého ředitele školy a učitelé, který trpí Alzheimerovou nemocí.
Seznamujeme se s jeho obětavou manželkou Jóko, která o manžela vzorně pečuje i s jeho třemi dcerami, vnuky a zeti.
Kniha je rozdělená do osmi kapitol. Jak nemoc postupuje, Šoheiovy kognitivní funkce se zhoršují a rodina se musí čelit novým, někdy nečekaným situacím.
I když kniha popisuje smutné věci, celkově nevyznívá depresivně. Kupodivu mnoho příhod z knihy vyznívá humorně.
Mne osobně dojala pasáž, kdy manželka přemýšlí nad tím, že i když její manžel už neví, jak se jmenuje a kdo je, stejně je osobou, já kterou se vždy usmívá a rád vidí.
Bohužel takové dlouhé loučení čeká většinu z nás, ať v pozici pečujícího, tak v roli pacienta.
Dítě prachu
Nguyễn Phan Quế Mai
(SPOILER) Mám ráda knihy z dalekých zemí, navíc pokud je napsal spisovatel, který z té země pochází.
A právě takovou knihou je i Dítě prachu. Autorka nás ve své knize seznámí s osudy Ameroasiatů, dětmi amerických vojáků a vietnamských dívek, míšenci, které posměšně nazývají děti prachu.
Takovým míšencem je Phong, muž, který se snaží s rodinou dostat do USA. Phong to má velice těžké, vyrůstal v sirotčinci vedeném laskavými jeptiškami, protože byl odložené dítě. Navíc Phongův otec byl afroamerického původu, takže se i vzhledem velice liší od většiny vietnamské populace.
Další linkou ze současnosti je příběh Dana a jeho manželky Lindy. Dan se vrátil z války ve Vietnamu s pocuchanými nervy. Po více jak 40 letech se rozhodne vrátit do Vietnamu, kde chce vyhledat svou někdejší přítelkyni, Vietnamku Kim, kterou opustil těhotnou.
Třetí dějová linka se odehrává koncem šedesátých let, kdy dvě sestry Trang a Quýnh se vypráví pracovat do baru v Saigonu, aby splatily dluhy svých rodičů.
Je jasné, že se všechny tři linky příběhu propojí.
Na knize je vidět, že autorka čerpala z autentických vyprávění Ameroasiatů. Celkově je kniha obžalobou války, protože, jak je v knize zmíněno, nikdo není vítězem.
Prameny Vltavy
Petra Klabouchová
(SPOILER) Asi půjdu proti proudu, ale moc se mi to nelíbilo.
Děj knihy se odehrává na Šumavě a týká se vyšetřování vraždy mladičké dívky, která je oblečená do trestaneckých šatů s židovskou hvězdou a jejíž tělo je nalezena na Den holocaustu poblíž tajemstvími opředeného koncentračního tábora Prameny Vltavy.
Myslím, že detektivní příběhy v sobě mají mít jakousi očistnou, pohádkovou funkci, že zlo bude odhaleno a zločin neujde trestu.
To se bohužel v tomto příběhu nestalo, a trpěli a vinu nesli ti nevinní. Počínaje obětí...
Navíc všechny postavy byly vrcholně nesympatické: sebestředný vyšetřovatel, jeho trpitelská manželka, mladá paní Marysková, orientovaná jen na hmotné statky, její totálně ujetý manžel a jako koruna vší ohavnosti, reportérka Daniela Kobzová.
Děj knihy je navíc velmi překombinovaný a připadá mi, že se do něj míchá příliš mnoho přísad. A jak to dopadlo se stokrát dobrým dortem, víme z příběhů pejska a kočičky.
Hvězdičky dávám:
jednu za informace o koncentračním táboře Prameny Vltavy,
další za napínavost a plno zvratů,
a tu poslední za bohatý jazyk, kterým autorka píše.
Malá lhářka
Pascale Robert-Diard
Drama z francouzské soudní síně. Člověk se dozví, jak jsou ve Francii vedeny soudy.
Zneklidňující pohled na pravdu, lež a vinu. Jak jednoduché je odsoudit někoho, kdo je nesympatický, má divný původ a divně se chová, jak je jednoduché věřit mladičké oběti.
Lisa svým přístupem ukazuje, že o věcech přemýšlí a že jako dospělá je ochotná nést následky svého činu z patnácti let. Kniha popisuje, že dospívání není vůbec lehkým obdobím. Dotýká se i aktuálního tématu šikany, která je stále častější.
Bohužel podle mého, je překlad poněkud zavádějící a nevím, zda zajímavé knize neubral na čtivosti. Jako např. kaloň s rýží na str. 55 (jako opravdu?).
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
Neposedná světýlka představují výlet do morytátů, folklóru a pověstí ze staré Šumavy. Od děsivých mordů přes tanec s mrtvolami, od divokých odsunů Němců po zakázaná území s ploty nabitými elektřinou.
Některé věci byly jenom naznačené: je náhoda, že voják, obr s pisklavým hlasem se jmenuje Rankl?
Líbí se mi ta představa, že spravedlnost si viníka najde (někdy i v další generaci a trochu nespravedlivě).
Bavil mne začátek knihy, expozice postav, atmosféra tajuplné podzimní Šumavy, další část mne trochu nudila, konec byl svižný a se spoustou nečekaných zvratů.
Hodiny z kostí
David Mitchell
(SPOILER) Knihy Davida Mitchella mám ráda. Musím je číst pozorně, udělat si na čtení čas.
V případě Hodin z kostí jsem trochu na rozpacích...
V knize je zobrazený život Holly Syksové. Seznamujeme se s ní v osmdesátých letech 20. století. Holly je patnáct a právě se hrozně pohádala s mámou. Rozhodne se seknout se školou a utéct za svým klukem. Jenže nic není takové, jaké se zdá, a Holly není tak úplně obyčejná náctiletá holka. Už dříve se dostala kvůli svým psychickým kvalitám do hledáčku nebezpečných "rádiových lidí". Tuto část příběhu vypráví sama Holly.
V dalších částech sledujeme život v jednotlivých dekádách Holly optikou její náhodné, ale pro další děj důležité, známosti, dále životního partnera Eda a potom přítele a kolegy spisovatele Crispina Hersheye.
V dalším desetiletí dochází ke katastrofické Druhé misi.
V poslední části knihy je opět vypravěčkou Holly. Došlo ke kolapsu civilizace, Holly žije v Irsku se svou vnučkou a malým marockým imigrantem Rafiquem. Podaří se jí zajistit dětem lepší a bezpečnější budoucnost?
Kniha mi přišla nevyvážená, v prvních čtyřech částech je spousta malých detailů, které odkazují k budoucímu ději, provázanost jednotlivých linek příběhu, v páté části dochází ke katarzi (jsem jediná, kdo si vzpomněl na film Highlander, hit mého mládí?)
V poslední části jako bych se náhle ocitla v ději ekologického kvarteta od Majy Lund, jako by tato část byla tak nějak ke zbytku knihy připojená.
A pak jsem trochu zklamaná, v knize nebyla více rozpracovaná myšlenka Scénáře a Protiscénáře.
Pro mne bylo zajímavé i to, že hlavní hrdinka Holly je asi o čtyři měsíce mladší než já, a její dcera Aoife je stejný ročník jako moje dcera...
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Velmi milá, laskavá knížka. Několikrát jsem se zasmála nahlas. Navíc se autor nevyhýbá i smutným věcem v životě.
Koho by nebavil věčně mrlající Ove, umanutý na řád, pořádek a auta značky Saab. Každý z nás se občas chová jako on, popřípadě známe někoho, kdo se podobně chová.
Myslím, že Ove měl poruchu autistického spektra. Jenom mi přišlo, že se choval a reagoval jako starší, než na pouhých padesát devět let.
Oskar a Růžová paní / Noemovo dítě / Pan Ibrahim a květy koránu
Éric-Emmanuel Schmitt
(SPOILER) To byla milá kniha. Knížka o velmi důležitých věcech, ovšem podaných laskavě a bez sentimentu. Knížka o víře, lidskosti, toleranci a smyslu života, stále aktuální v době, kdy můžeme vytvářet další sbírky ohrožených a utlačovaných.
Oskara a růžovou paní jsem v divadle, chtěla jsem si příběh přečíst. Sehnala jsem vydání, kde jsou další dvě povídky.
Takže jsem si kromě Oskárka a babí Růženky zamilovala Josefa, Moma, otce Pemzu i Ibrahima.
Při četbě se mi vybavoval nápis na Jubilejní synagoze v Praze: "Což nemáme všichni jednoho otce? Což nás nestvořil jediný Bůh ?"
Chlapec, který kreslil stíny
Oriana Ramunno
Knížka mne bavila, děj byl napínavý.
Myslím, že si člověk při čtení opět uvědomil zrůdnost koncentračních táborů a nacistické ideologie.
Jenom nevím, zda rozuzlení je reálné. I když občas se v koncentračním táboře děly opravdu neuvěřitelné věci...
Hlad
Alma Katsu
(SPOILER) "...omáčku si tam zamícháš paznehtem z buvola..."
Celou dobu četby mi v hlavě zněla píseň Greenhornů o strastiplné cestě přes pláně.
A o čem kniha Hlad je?
Příběh vychází ze skutečné události. Zpracovává beletristicky a hororově tragický osud tzv. Donnerovy výpravy.
V roce 1848 se asi 90 lidí, rodin různého společenského postavení a rozdílně majetných, vydává ze Springfieldu v Illinois do Kalifornie za lepším životem. Celý svůj majetek naloží na vozy kryté plachtou a tažené volskými spřeženími. Postupně se seznamujeme s jednotlivými účastníky výpravy, každý z nich má svůj důvod, proč chce začít nový život, každá rodina má své tajemství, u kterého by mu velmi vadilo, kdyby se prozradilo.
Jenže už tak náročnou cestu jim komplikuje něco, či někdo, kdo je sleduje a čeká na svou příležitost.
Cesta se tragicky zvrtne, když se Donnerova skupina rozhodne vydat novou, prý kratší, ale neprozkoumanou cestou přes solnou poušť a průsmyky Sierra Nevady.
O tragické Donnerově výpravě jsem kdysi četla v knize Volkswagen blues. Je to jeden z příběhů, který nepřestává fascinovat.
Proč jejich cesta tak tragicky a hrůzostrašně i ve skutečnosti dopadla? Pravděpodobně za tím bylo, že skupina vyrazila na cestu příliš pozdě, potom se chyby vršily.
Zajímavé je, že výprava opravdu procházela místem, které spravoval Jim Bridger. Ten je v knize popisovaný jako stařík, ale ve skutečnosti mu bylo v té době asi čtyřicet. Ano, to je ten stopař, co má v jiné písni Zelenáčů špatné spaní. Je to také ten člověk, co pohřbil za živa Hugha Glasse (příběh Revenant). Život Jima Bridgera je tedy plný zajímavých historek z Divokého západu.
Přemýšlím o tom, že samotné vyústění Donnerovy výpravy zapadá do vyprávění o Divokém západě. Kdysi jsem četla knihu Cesta na severozápad, kdy jeden ze skupiny průzkumníků se taktéž uchyluje z hladu a zmagoření ke kanibalismu. Také v mém oblíbeném filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž je jeden ze stopařů kanibal.
Kniha mi přišla zajímavá, bohužel překlad nebyl asi úplně dobrý (někdy mi přišlo, že chyběly korektury). A bohužel i něco málo chybělo, aby z průměrné knihy byla velmi dobrá kniha.
Sen o stromě
Maja Lunde
(SPOILER) Na dalekém severu, Špicberkách, funguje po velkém kolapsu civilizace ve 22. století téměř dokonalá společnost. Takový malý ráj za polárním kruhem. Jenže i do tohoto odlehlého ráje přichází zkáza...
Výsledkem je, že přežije pouze šest obyvatel, pět dětí a jedna stará žena. Ta je nemocná, má rakovinu, navíc má poslání. Je strážkyní semenné banky - skladu všech kulturních semen z celého světa.
Po její smrti se s osaměním a dědictvím strážce musí vyrovnat její osmnáctiletý vnuk Tommy společně se stejně starou Ráchel, dívkou, se kterou nemá snad vůbec nic společného.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak dopadl příběh Louise, s kterou jsem se potkala jako dítě v Modré a jako mladou, těhotnou ženu v Koni Převalského. Příběh v knize Sen o stromě se obloukem vrací k Tchao, hrdince jedné z dějových linek Historie včel.
Přemýšlím, jaké to muselo být, když se člověk octne osamělý s někým, s kým si nerozumí, jaké to je, zůstat sám a přežívat s pocitem viny v nehostinném prostředí.
Přemýšlím o tom, zda máme právo využívat přírodu a nutit kulturní plodiny ke stále větším výnosům, zabírat životní prostředí ostatním rostlinám.
V knize jsem se navíc dověděla o zakladateli banky semen v Leningradě, Nikolaji Vavilovi.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Docela dlouho jsem čekala na poslední díl Šikmého kostela. Trochu jsem se bála, zda i tento díl dosáhne na vysoce nastavenou úroveň dílů předchozích.
Po pár počátečních, pro mne trochu rozpačitých kapitolách s expozicí děje, se příběh rozvinul a byl velice čtivý. S případným tápáním "kdo je kdo" mi pomohl rodokmen na vnitřní straně desek.
Paní Lednická nám v tomto dílu vypráví neobyčejně smutný příběh - příběh zmaru a zániku krásného, kdysi výstavného města. Bylo smutné, jak bylo kvůli nešetrné těžbě obětováno.
Na tomto pozadí se odehrávají osudy rodiny Pospíšilových a Źebrokových, do jejich života zasahuje realita budování socialismu, procesy, nedostatek základního zboží i měnová reforma. V příběhu vystupují i skutečné osoby, jejich medailonky jsou v příloze na konci knihy.
Moc jsem držela palce Žence, Ludwik mě bavil svým přímým přístupem k životu, byla jsem smutná s Anuškou a Fankou.
"Člověku se uleví, když se smíří s tím, že nemůže mít všechno, co by chtěl."
Na závěr: určitě udělali dobře všichni, kteří si všechny tři díly Šikmého kostela pošetřili a přečetli je v krátké době za sebou.
