Lucienka220
komentáře u knih
Dlouhé loučení
Kjóko Nakadžima
(SPOILER) Něžná, křehká kniha. Popisuje deset posledních let v životě pana Šohei Higašiho, bývalého ředitele školy a učitelé, který trpí Alzheimerovou nemocí.
Seznamujeme se s jeho obětavou manželkou Jóko, která o manžela vzorně pečuje i s jeho třemi dcerami, vnuky a zeti.
Kniha je rozdělená do osmi kapitol. Jak nemoc postupuje, Šoheiovy kognitivní funkce se zhoršují a rodina se musí čelit novým, někdy nečekaným situacím.
I když kniha popisuje smutné věci, celkově nevyznívá depresivně. Kupodivu mnoho příhod z knihy vyznívá humorně.
Mne osobně dojala pasáž, kdy manželka přemýšlí nad tím, že i když její manžel už neví, jak se jmenuje a kdo je, stejně je osobou, na kterou se vždy usmívá a rád vidí.
Bohužel takové dlouhé loučení čeká většinu z nás, ať v pozici pečujícího, tak v roli pacienta.
Dítě prachu
Nguyễn Phan Quế Mai
(SPOILER) Mám ráda knihy z dalekých zemí, navíc pokud je napsal spisovatel, který z té země pochází.
A právě takovou knihou je i Dítě prachu. Autorka nás ve své knize seznámí s osudy Ameroasiatů, dětmi amerických vojáků a vietnamských dívek, míšenci, které posměšně nazývají děti prachu.
Takovým míšencem je Phong, muž, který se snaží s rodinou dostat do USA. Phong to má velice těžké, vyrůstal v sirotčinci vedeném laskavými jeptiškami, protože byl odložené dítě. Navíc Phongův otec byl afroamerického původu, takže se i vzhledem velice liší od většiny vietnamské populace.
Další linkou ze současnosti je příběh Dana a jeho manželky Lindy. Dan se vrátil z války ve Vietnamu s pocuchanými nervy. Po více jak 40 letech se rozhodne vrátit do Vietnamu, kde chce vyhledat svou někdejší přítelkyni, Vietnamku Kim, kterou opustil těhotnou.
Třetí dějová linka se odehrává koncem šedesátých let, kdy dvě sestry Trang a Quýnh se vypráví pracovat do baru v Saigonu, aby splatily dluhy svých rodičů.
Je jasné, že se všechny tři linky příběhu propojí.
Na knize je vidět, že autorka čerpala z autentických vyprávění Ameroasiatů. Celkově je kniha obžalobou války, protože, jak je v knize zmíněno, nikdo není vítězem.
Prameny Vltavy
Petra Klabouchová
(SPOILER) Asi půjdu proti proudu, ale moc se mi to nelíbilo.
Děj knihy se odehrává na Šumavě a týká se vyšetřování vraždy mladičké dívky, která je oblečená do trestaneckých šatů s židovskou hvězdou a jejíž tělo je nalezena na Den holocaustu poblíž tajemstvími opředeného koncentračního tábora Prameny Vltavy.
Myslím, že detektivní příběhy v sobě mají mít jakousi očistnou, pohádkovou funkci, že zlo bude odhaleno a zločin neujde trestu.
To se bohužel v tomto příběhu nestalo, a trpěli a vinu nesli ti nevinní. Počínaje obětí...
Navíc všechny postavy byly vrcholně nesympatické: sebestředný vyšetřovatel, jeho trpitelská manželka, mladá paní Marysková, orientovaná jen na hmotné statky, její totálně ujetý manžel a jako koruna vší ohavnosti, reportérka Daniela Kobzová.
Děj knihy je navíc velmi překombinovaný a připadá mi, že se do něj míchá příliš mnoho přísad. A jak to dopadlo se stokrát dobrým dortem, víme z příběhů pejska a kočičky.
Hvězdičky dávám:
jednu za informace o koncentračním táboře Prameny Vltavy,
další za napínavost a plno zvratů,
a tu poslední za bohatý jazyk, kterým autorka píše.
Malá lhářka
Pascale Robert-Diard
Drama z francouzské soudní síně. Člověk se dozví, jak jsou ve Francii vedeny soudy.
Zneklidňující pohled na pravdu, lež a vinu. Jak jednoduché je odsoudit někoho, kdo je nesympatický, má divný původ a divně se chová, jak je jednoduché věřit mladičké oběti.
Lisa svým přístupem ukazuje, že o věcech přemýšlí a že jako dospělá je ochotná nést následky svého činu z patnácti let. Kniha popisuje, že dospívání není vůbec lehkým obdobím. Dotýká se i aktuálního tématu šikany, která je stále častější.
Bohužel podle mého, je překlad poněkud zavádějící a nevím, zda zajímavé knize neubral na čtivosti. Jako např. kaloň s rýží na str. 55 (jako opravdu?).
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
Neposedná světýlka představují výlet do morytátů, folklóru a pověstí ze staré Šumavy. Od děsivých mordů přes tanec s mrtvolami, od divokých odsunů Němců po zakázaná území s ploty nabitými elektřinou.
Některé věci byly jenom naznačené: je náhoda, že voják, obr s pisklavým hlasem se jmenuje Rankl?
Líbí se mi ta představa, že spravedlnost si viníka najde (někdy i v další generaci a trochu nespravedlivě).
Bavil mne začátek knihy, expozice postav, atmosféra tajuplné podzimní Šumavy, další část mne trochu nudila, konec byl svižný a se spoustou nečekaných zvratů.
Hodiny z kostí
David Mitchell
(SPOILER) Knihy Davida Mitchella mám ráda. Musím je číst pozorně, udělat si na čtení čas.
V případě Hodin z kostí jsem trochu na rozpacích...
V knize je zobrazený život Holly Syksové. Seznamujeme se s ní v osmdesátých letech 20. století. Holly je patnáct a právě se hrozně pohádala s mámou. Rozhodne se seknout se školou a utéct za svým klukem. Jenže nic není takové, jaké se zdá, a Holly není tak úplně obyčejná náctiletá holka. Už dříve se dostala kvůli svým psychickým kvalitám do hledáčku nebezpečných "rádiových lidí". Tuto část příběhu vypráví sama Holly.
V dalších částech sledujeme život v jednotlivých dekádách Holly optikou její náhodné, ale pro další děj důležité, známosti, dále životního partnera Eda a potom přítele a kolegy spisovatele Crispina Hersheye.
V dalším desetiletí dochází ke katastrofické Druhé misi.
V poslední části knihy je opět vypravěčkou Holly. Došlo ke kolapsu civilizace, Holly žije v Irsku se svou vnučkou a malým marockým imigrantem Rafiquem. Podaří se jí zajistit dětem lepší a bezpečnější budoucnost?
Kniha mi přišla nevyvážená, v prvních čtyřech částech je spousta malých detailů, které odkazují k budoucímu ději, provázanost jednotlivých linek příběhu, v páté části dochází ke katarzi (jsem jediná, kdo si vzpomněl na film Highlander, hit mého mládí?)
V poslední části jako bych se náhle ocitla v ději ekologického kvarteta od Majy Lund, jako by tato část byla tak nějak ke zbytku knihy připojená.
A pak jsem trochu zklamaná, v knize nebyla více rozpracovaná myšlenka Scénáře a Protiscénáře.
Pro mne bylo zajímavé i to, že hlavní hrdinka Holly je asi o čtyři měsíce mladší než já, a její dcera Aoife je stejný ročník jako moje dcera...
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Velmi milá, laskavá knížka. Několikrát jsem se zasmála nahlas. Navíc se autor nevyhýbá i smutným věcem v životě.
Koho by nebavil věčně mrlající Ove, umanutý na řád, pořádek a auta značky Saab. Každý z nás se občas chová jako on, popřípadě známe někoho, kdo se podobně chová.
Myslím, že Ove měl poruchu autistického spektra. Jenom mi přišlo, že se choval a reagoval jako starší, než na pouhých padesát devět let.
Oskar a Růžová paní / Noemovo dítě / Pan Ibrahim a květy koránu
Éric-Emmanuel Schmitt
(SPOILER) To byla milá kniha. Knížka o velmi důležitých věcech, ovšem podaných laskavě a bez sentimentu. Knížka o víře, lidskosti, toleranci a smyslu života, stále aktuální v době, kdy můžeme vytvářet další sbírky ohrožených a utlačovaných.
Oskara a růžovou paní jsem v divadle, chtěla jsem si příběh přečíst. Sehnala jsem vydání, kde jsou další dvě povídky.
Takže jsem si kromě Oskárka a babí Růženky zamilovala Josefa, Moma, otce Pemzu i Ibrahima.
Při četbě se mi vybavoval nápis na Jubilejní synagoze v Praze: "Což nemáme všichni jednoho otce? Což nás nestvořil jediný Bůh ?"
Chlapec, který kreslil stíny
Oriana Ramunno
Knížka mne bavila, děj byl napínavý.
Myslím, že si člověk při čtení opět uvědomil zrůdnost koncentračních táborů a nacistické ideologie.
Jenom nevím, zda rozuzlení je reálné. I když občas se v koncentračním táboře děly opravdu neuvěřitelné věci...
Hlad
Alma Katsu
(SPOILER) "...omáčku si tam zamícháš paznehtem z buvola..."
Celou dobu četby mi v hlavě zněla píseň Greenhornů o strastiplné cestě přes pláně.
A o čem kniha Hlad je?
Příběh vychází ze skutečné události. Zpracovává beletristicky a hororově tragický osud tzv. Donnerovy výpravy.
V roce 1848 se asi 90 lidí, rodin různého společenského postavení a rozdílně majetných, vydává ze Springfieldu v Illinois do Kalifornie za lepším životem. Celý svůj majetek naloží na vozy kryté plachtou a tažené volskými spřeženími. Postupně se seznamujeme s jednotlivými účastníky výpravy, každý z nich má svůj důvod, proč chce začít nový život, každá rodina má své tajemství, u kterého by mu velmi vadilo, kdyby se prozradilo.
Jenže už tak náročnou cestu jim komplikuje něco, či někdo, kdo je sleduje a čeká na svou příležitost.
Cesta se tragicky zvrtne, když se Donnerova skupina rozhodne vydat novou, prý kratší, ale neprozkoumanou cestou přes solnou poušť a průsmyky Sierra Nevady.
O tragické Donnerově výpravě jsem kdysi četla v knize Volkswagen blues. Je to jeden z příběhů, který nepřestává fascinovat.
Proč jejich cesta tak tragicky a hrůzostrašně i ve skutečnosti dopadla? Pravděpodobně za tím bylo, že skupina vyrazila na cestu příliš pozdě, potom se chyby vršily.
Zajímavé je, že výprava opravdu procházela místem, které spravoval Jim Bridger. Ten je v knize popisovaný jako stařík, ale ve skutečnosti mu bylo v té době asi čtyřicet. Ano, to je ten stopař, co má v jiné písni Zelenáčů špatné spaní. Je to také ten člověk, co pohřbil za živa Hugha Glasse (příběh Revenant). Život Jima Bridgera je tedy plný zajímavých historek z Divokého západu.
Přemýšlím o tom, že samotné vyústění Donnerovy výpravy zapadá do vyprávění o Divokém západě. Kdysi jsem četla knihu Cesta na severozápad, kdy jeden ze skupiny průzkumníků se taktéž uchyluje z hladu a zmagoření ke kanibalismu. Také v mém oblíbeném filmu Jima Jarmusche Mrtvý muž je jeden ze stopařů kanibal.
Kniha mi přišla zajímavá, bohužel překlad nebyl asi úplně dobrý (někdy mi přišlo, že chyběly korektury). A bohužel i něco málo chybělo, aby z průměrné knihy byla velmi dobrá kniha.
Sen o stromě
Maja Lunde
(SPOILER) Na dalekém severu, Špicberkách, funguje po velkém kolapsu civilizace ve 22. století téměř dokonalá společnost. Takový malý ráj za polárním kruhem. Jenže i do tohoto odlehlého ráje přichází zkáza...
Výsledkem je, že přežije pouze šest obyvatel, pět dětí a jedna stará žena. Ta je nemocná, má rakovinu, navíc má poslání. Je strážkyní semenné banky - skladu všech kulturních semen z celého světa.
Po její smrti se s osaměním a dědictvím strážce musí vyrovnat její osmnáctiletý vnuk Tommy společně se stejně starou Ráchel, dívkou, se kterou nemá snad vůbec nic společného.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak dopadl příběh Louise, s kterou jsem se potkala jako dítě v Modré a jako mladou, těhotnou ženu v Koni Převalského. Příběh v knize Sen o stromě se obloukem vrací k Tchao, hrdince jedné z dějových linek Historie včel.
Přemýšlím, jaké to muselo být, když se člověk octne osamělý s někým, s kým si nerozumí, jaké to je, zůstat sám a přežívat s pocitem viny v nehostinném prostředí.
Přemýšlím o tom, zda máme právo využívat přírodu a nutit kulturní plodiny ke stále větším výnosům, zabírat životní prostředí ostatním rostlinám.
V knize jsem se navíc dověděla o zakladateli banky semen v Leningradě, Nikolaji Vavilovi.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Docela dlouho jsem čekala na poslední díl Šikmého kostela. Trochu jsem se bála, zda i tento díl dosáhne na vysoce nastavenou úroveň dílů předchozích.
Po pár počátečních, pro mne trochu rozpačitých kapitolách s expozicí děje, se příběh rozvinul a byl velice čtivý. S případným tápáním "kdo je kdo" mi pomohl rodokmen na vnitřní straně desek.
Paní Lednická nám v tomto dílu vypráví neobyčejně smutný příběh - příběh zmaru a zániku krásného, kdysi výstavného města. Bylo smutné, jak bylo kvůli nešetrné těžbě obětováno.
Na tomto pozadí se odehrávají osudy rodiny Pospíšilových a Źebrokových, do jejich života zasahuje realita budování socialismu, procesy, nedostatek základního zboží i měnová reforma. V příběhu vystupují i skutečné osoby, jejich medailonky jsou v příloze na konci knihy.
Moc jsem držela palce Žence, Ludwik mě bavil svým přímým přístupem k životu, byla jsem smutná s Anuškou a Fankou.
"Člověku se uleví, když se smíří s tím, že nemůže mít všechno, co by chtěl."
Na závěr: určitě udělali dobře všichni, kteří si všechny tři díly Šikmého kostela pošetřili a přečetli je v krátké době za sebou.
Klub lhářů
Mary Karr
(SPOILER) Autobiografický příběh, memoáry spisovatelky, o nelehkém dětství s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem, který také dost pil a byl navíc cholerický.
Příběh je rozdělený do třech částí: v první části se odehrává v Leechfieldu, malém městě ve východním Texasu. Seznámíme s Pokey (to je domácí přezdívka spisovatelky), její sestrou Lecií, otcem, matkou a babičkou Moorovou.
Babička Moorová umírá na rakovinu, její dcera, malířka Charlie, se o ni stará. Otec se víceméně ztratí do práce na ropných vrtech, soužití s tchýní, která je po amputaci nohy, má velké bolesti a navíc má pocit, že dcera se vdala pod svojí úroveň, není rozhodně jednoduché. Matka je navíc "nervózní", což je eufemismus pro emoční labilitu. Po smrti babičky se matka zcela zhroutí, navíc se dostane do psychiatrické léčebny, protože se pokusí zabít své děti (před tím se několikrát pokouší o rozšířenou sebevraždu).
Další část knihy nás zavede do Colorada. Matka podědí docela pěkný majetek, rodina se na cestě do Seattlu rozhodne zůstat v Coloradu, koupí tam pěkný dům. Neshody mezi otcem a matkou vygradují do rozvodu. Dcery zůstávají s matkou (aby nedopadla špatně). Matka s novým manželem pije stále více, nakonec Pokey s Lecií utečou za tátou.
Matka nakonec dojede za nimi, dojde k usmíření, a s otcem se znovu vezmou. Dědictví ovšem stačila v krátké době zcela utratit.
Třetí část se odehrává o patnáct let později. Dcery jsou dospělé, mají svůj život. Otec prodělá mrtvici, dojde ke sblížení Pokey s matkou a odhalení, proč se matka chová tak, jak se chová.
Ze začátku mi matka hrozně lezla na nervy, nejen svým pitím, ale celým nezodpovědným přístupem k životu, podle mého názoru sobeckým a sebestředným jednáním.
Otec na mne působil jako stabilizující prvek, sice byl cholerický a pro ránu (v hospodě) nešel daleko, ale holčičkám se věnoval.
Titul knihy je odvozený od společenství jeho kumpánů, se kterými chodil na ryby a lovit, a kam sebou Pokey brával. On sám se proslavil vyprávěním neuvěřitelných příhod, které ovšem měly reálný základ.
Celkově jsem si říkala, že dcerky neměly až tak šílené dětství: nebyly týrané, ani rodiči zneužívané (zneužití je tam zmíněno dvakrát, pokaždé od člověka mimo rodinu a pokaždé tak nějak vyšumí do ztracena, což mi přišlo zvláštní, protože to bylo pokaždé jen tak nějak zmíněno), ani netrpěly nějakým materiálním či citovým nedostatkem .
Reálné a smutné mi přišlo, jak se dcerky snažily neustále chránit a hájit matku.
Potom dojde k obratu - čtenář se dozví, co se matce stalo. Daleko více chápe její přístup k životu.
Knihu bylo pro mne velmi těžké hodnotit: docela dlouho mi trvalo než jsem se začetla, matka mi byla vrcholně nesympatická, asi v polovině se to začalo lámat a závěr knihy jsem hltala.
P.S. Možná jste si všimli, ale jedna situace s babičkou jako by vypadla z knihy Tiché roky od Aleny Mornštajnové.
U severní zdi
Petra Klabouchová
Tohle byla síla! Jedna z knih, z které jsem měla opravdu ošklivé sny. Myslím, že tato kniha by měla být zařazena do doporučené školní četby.
O tom, že padesátá léta dvacátého století nebyla v socialistickém Československu hezkou a radostnou dobou, vím. Ale to, jak byla popsána v této knize, předčilo mé představy. A nejhorší je, že to není vymyšlené.
Takto syrovou knihu jsem už dlouho nečetla. Nechávám stranou spojující linku s Ošetřovatelkou umírajících a Mužem s dírou v srdci.
Vede mne to k úvahám: kde se v lidech bere tak šílené zlo, nemilosrdnost a schopnost ubližovat druhým? Jsme pod civilizačním nátěrem takoví všichni? Stačí málo, abychom se k sobě takhle chovali? Dá se to omluvit naivitou, hloupostí, zatrpklostí?
Jako tygr ve sněhu
Juhea Kim
(SPOILER) Od knihy Jako tygr ve sněhu jsem čekala romantickou love story z Koreje. To jsem se docela přepočítala, přečetla jsem docela drsný příběh. Osudy několika hrdinů knihy sledujeme v průběhu padesáti let dvacátého století.
Příběh začíná v roce 1917, kdy je dívenka Jade prodaná rodinou jako učednice na kurtizánu. Pro ni je to docela štěstí, zatímco její rodina hladoví, ona má dostatek jídla a může se vzdělávat. Navíc se spřátelí se stejně starou Lotos, dcerou majitelky školy Silver.
Po docela drsném zvratu se dostává Jade i Lotos do Soulu k sestřenici Silver, Dani. Pokračuje ve výcviku na kurtizánu, stává se docela slavnou herečkou, zamiluje se do mladého rikši a studenta Kim Han Čchola.
Jade mi byla svou laskavostí a cílevědomostí nejvíce sympatická z celé knihy.
Druhou hlavní postavou je prchlivý sirotek Nam Džung Ho, který také přichází do Soulu ze severní Koreje. Jeho otec, lovec divokých zvířat Džung Hoa naučil, jak přežít. Tyto znalosti se mu hodí i v městské džungli, stane se hlavou gangu malých žebráků. Potkává Jade jako velmi mladou dívku, a ta se stává jeho nedosažitelnou celoživotní láskou.
V knize se potkáváme s mnoha dalšími postavami, levicově zaměřeným intelektuálem Lee Mjung Boem a oportunistickým podnikatelem Kim Sung Sooem, japonskými důstojníky Item a Jamadou, kurtizánami Silver, Lotos a Lunou a chlapci z pouličního gangu. Všechny postavy jsou vypodobněny uvěřitelně, s dobrými i špatnými vlastnostmi.
A tomu všemu vládne injon - víra v lidský osud, v to, že veškeré vztahy a setkání mezi lidmi jsou předem dané.
Takže osudy všech postav se proplétají, ovlivňují i opakují. (Milostný a vztahový trojúhelník Dani - Mjung Bo - Sung Soo se v knize obměňuje a prolíná mezi zúčastněnými do trojúhelníku Jade - Džung Ho - Han Čchol).
Celkově na knize velmi oceňuji, že má pouhých 360 stránek a že nás mezi řádky seznámí s historií Koreje ve 20. století. Bylo to pro mne příjemné čtenářské překvapení.
Manazuru
Hiromi Kawakami
Nějak jsem se s příběhem míjela.
Kei žije v domě s matkou a šestnáctiletou dcerou. Manžel, kterého velmi milovala, před třinácti lety beze stopy zmizel. Kei v jeho deníku objeví několik poznámek, které by jí mohly pomoci zjistit, co se s Reiem stalo. Jednou z poznámek je i Manazuru, jméno letoviska u moře.
Kei se několikrát do Manazuru vypraví, o Reiovi nic nezjistí, cesty jí však přinesou vyrovnání se s Reiovým zmizením i sebou samou.
Kniha mi přišla hrozně nevyvážená. Poprvé, když se Kei zmiňuje o pronásledování, jsem si pomyslela, že má psychické problémy. Ač mám prolínání světů a japonské podivno ráda, v této knize mi nesedělo.
Líbilo se mi ale, jak jsou popsané vztahy Kei s matkou a dcerou Momo, vztah Kei a jejího ženatého milence Seidžiho i odhalování vztahu s Reiem. A i možné důvody, proč od Kei a malé dcerky odešel.
Také mne v určité chvíli připadalo, že je naznačená možnost, že ho mohla i Kei zavraždit.
Po stezkách
Raynor Winn
Po třetí jsem se vydala na cestu s Raynor a Mothem.
Raynor a Moth bydlí na farmě v Cornwallu. Mothovo zdraví se kvůli neurodegenerativní chorobě pomalu zhoršuje. A tak se s Raynor rozhodnou vydat na cestu, pěší túru do Skotska, jít naději naproti.
Putují ze severozápadního Skotska, z Sheigra až domů do Cornwallu. Cesta je neplánovaná, urazí kus a navážou další cestou, 1 500 kilometrů jdou čtyři měsíce.
Potkávají se s různými lidmi, Raynor poutavě popisuje přírodu, proměny denní doby i počasí.
Kráčí cestami, kterými před nimi putovali jiní lidé.
Zaujala mne myšlenka jinych světů, světů, do kterých se nám nikdy nepodaří proniknout, světů ptáků ve vzduchu a ryb ve vodě, které existují vedle toho našeho. " Všude kolem nás existují jiné dimenze, ne jako paralelní světy, ale jako jiné způsoby prožívání toho našeho. Tihle ptáci cítí vzduch tak, jak ho já nikdy cítit nebudu. Já zase cítím zemi tak, jak oni nikdy nedokážou, a ryby znají vodu tak, jak ji my znát nemůžeme ".
Je to kniha, která musí oslovit každého, kdo někdy někam šel, na výlet, s otevřenou myslí. Kdo byl na cestách promoklý, měl nohy odřené do masa, trápil ho průjem. "Chodec a cesta splynou v jednom on dosáhne cesty bez cesty." Cesta jako cíl, jako meditace.
Tak nějak se mi při četbě vybavila kniha, kterou jsem kdysi četla, jmenovala se Neuvěřitelná pouť Harrolda Frye. Románový Harrold šel v opačném směru, ale myslím si, že někde by se na cestě, pouti k sobě samému, s Raynor a Mothem mohl potkat.
Tři dny, dvě ženy, jedna opice a smysl života
Karolien Notebaert
Kniha o pozitivním myšlení, o tom, jak myšlenky ovlivňují naše skutky a ty potom nad charakter a osud.
Jak už komentáře přede mnou zmiňovaly, v knize je určitá škrobenost, která může lézt na nervy. Dokonalá, zvídavá dcera, matka, co ví vše a umí vše vysvětlit.
Jenže kniha má klasickou strukturu filozofického spisku, kdy zkušený učitel vede inteligentního žáka. Takže proto je tam určitá názorná a modelová umělost. Jako třeba setkání s vyhořelou právnickou Christinou, které podtrhuje to, co bylo řečeno. Možná je to tím, že je motivační text zasazený do skutečně existující krajiny. Tím je jeho umělost ještě zdůrazněna.
Jednu hvězdu dávám, protože motivační knihy je dobré vnímat jako mantru. Všechny se zabývají tématem, jak žít lepší a plnější život, a čtením a opakováním se můžeme sami posunout dále.
Druhou hvězdu dávám za pěkné ilustrace a názorné obrázky mozku a za vysvětlení, jak mozek reaguje na emoce a stres.
A ta třetí je za to, že bychom se měli stát nejlepší verzí sebe samé.
A pokud nás k tomu tato knížka aspoň popostrčí, tak svůj účel splnila.
Les, čtyři otázky, život a já
Tessa Randau
Ty čtyři otázky nejsou špatné a je v životě důležité si je klást. Trochu mě rozčiloval ten sluníčkový závěr, ale proč ne?
Uvažuji o tom, co bylo v knížce zmíněno. Lidé se mohou cítit spokojeně, jen když mají nějaké stabilní zázemí. A pak si mohou i v klidu klást tyto otázky.
Opravdu uvědomělý, probuzený člověk dokáže podle otázek žít i ve velmi nejistých podmínkách...
Zapomenutá
Jiří Klečka
(SPOILER) Tato kniha se mi moc líbila. Je to druhá kniha Jiřího Klečky, kterou jsem četla a přišla mi lepší než Papírové domky.
V Zurčí, malé vesnici kdesi v Jeseníkách, je v bývalé invalidovně a hospitalu pro raněné vojáky nyní umístěno zařízení pro klienty s kognitivními poruchami, Dům paměti. Právě v tomto zařízení se setkává po více jak půl století Pavel a Božena. Kdysi se velmi milovali, ale jejich život se rozdělil po příchodu spřátelených vojsk v roce 1968.
Božena se rozhodne odejít do Domu paměti, jak se zařízení nazývá, po té, co zjistí, že její výpadky paměti mohou ohrožovat její blízké, Pavel, slavný scénárista, se tam léčí po mrtvici, po které ztratí schopnost číst a psát.
Dům paměti, místo se zvláštní, působivou architekturou a ještě podivnější historií, dokáže některým klientům jejich ztracené schopnosti vrátit, paměť obnovit, ale na druhou stranu za vše se musí platit...
Bavilo mne vyprávění a odhalování osudů dalších lidí - klientů Světlany, Eduarda, malířky porcelánu Tran Anh, dále ředitelky domu paměti Ilony, správce Lukáše a jeho sestry Sáry, Boženiny a Pavlovi rodiny.
Vše se točilo kolem paměti a vzpomínek, mnohdy velice bolestných, skoro všechny postavy byly nějak vnitřně zraněné a bolavé. Všechny měli za sebou něco, co by bylo lepší a příjemnější zapomenout.
První dvě třetiny knihy jsou spíše společenským románem, s občasným náznakem nějakého tajemna, postavy jsou velmi dobře vykreslené, i se svými horšími stránkami (zde bych vyzvedla postavu Lukáše - ten člověk mi na začátku byl hrozně nesympatický, ale člověk postupně zjišťoval, proč je takový, jaký je), v poslední třetině se kniha stává thrillerem s okultními a hororovými prvky.
Možná, pro určitou nevyváženost, strhávám jednu hvězdičku.