Klub lhářů
Mary Karr
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522370/bmid_klub-lharu-cjW-522370.jpg
4
40
40
Dnes již kultovní dílo americké spisovatelky zařadily The New York Times mezi nejlepší memoáry za posledních padesát let. Nesentimentální, dojemné a vtipné vyprávění o apokalyptickém dětství získalo řadu literárních ocenění. Autorka láskyplně reflektuje bouřlivý život s alkoholickými rodiči a starší sestrou. Matka je psychicky labilní umělkyně, která se provdala za dělníka pracujícího u naftových vrtů ve východním Texasu. Prudkými vášněmi ovládá celou rodinu. Nenávidí městečko Leechfield s bigotními a buranskými sousedy, kde rafinerie a chemičky zaplavují okolí zápachem zkažených vajec. I příroda je tu nepřátelská: hadi, všežravé kobylky, tornáda a nemoci připomínají biblické rány. Ropná a bavlníková pole zas představující úmornou dřinu. Jediným světlým místem je dělnická hospoda, kde chlapi pijí, šťouchají kulečník a vesele lžou.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , ProstorOriginální název:
The Liars Club, 1995
více info...
Přidat komentář
Tušila jsem, že tohle se mi bude líbit... A ano, tenhle slavný americký memoárový bestseller z 90. let jsem přečetla jedním dechem. Až s Mary Karrovou jsem si uvědomila, jak moc si užívám tzv. "zpovědní" literaturu. V tomto případě vzpomínky spisovatelky na její divoké dětství v jižanské díře, s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem pracujícím u naftových vrtů. Autorka popisuje svoje (nejednou) děsivé zážitky bez sebelítosti, s určitým odstupem a pro mě lákavým pnutím mezi dětským prožívajícím já a dospělou verzí, která již analyzuje, vytěsňuje, vyvozuje, prosívá vzpomínky a doplňuje ona chybějící místa.
.
Líčení autorčiných vzpomínek prýští v mohutném proudu detailů a vyjma první kapitoly, je to proud, který vás strhne až do konce. Popisuje svět, v nemž si děti hrají v oblaku DDT a jsou svěřovány do péče psychicky labilní matce, která je tak trochu chtěla zabít...Přízračná krajina plná ropných zásobníků, chemiček, štítivého šustotu švábů, hadů a jiné havěti, všudypřítomný zápach i hrozivý Rainbow most se v knize odráží s tesknou a bezvýchodnou symbolikou.
.
Mary Karrová zručně líčí jižanskou přízemnost a přímost s básnickou snivostí i literární zručností. Na textu zkrátka poznáte, že autorka je i básnířka. Bylo to strhující čtení, upřímné a plné krásy i bolu. Ve světe nadprodukované literární fikce působí osobní zpověď "obyčejného" člověka jako návrat ke kořenům a smyslu literatury. Jako něco vyššího a ryzejšího v přemíře dnešního odosobněného stylu psaní. Jsem ráda, že po více než 25 letech se tento dnes již kultovní memoár dostal i k českému čtenáři díky nakladatelství Prostor a překladu Josefa Moníka.
Alkolismus v krystalické podobě, ničení jedné bytosti v té nejdrsnější podobě. Skvěle napsané, ale drásající.
Životní příběh autorky, jejíž dětství zabíjí jed alkoholismu obou rodičů, byť ke svým dvěma dcerám nepřistupovali vyloženě zle, nebyly fyzicky týrané. Co si ovšem sebelítost rodičů, zejména matky, která nedokázala v mládí prorazit se svým uměleckým talentem a následně jej utápěla ve sklence lihoviny, nevybrala na fyzických tělech dětí, její následky jsou navždy vepsány do psychiky i srdcí obou dětí, které nikdy nepoznaly rodinnou harmonii, skutečnou pozornost rodičů a okolnostmi byly přinuceny dospět dříve, než by bývalo bylo nutné.
Vyprávění autorky bych přirovnala k hyperbole. Chvíli velice poutavý příběh, střídá propad se zbytečně detailními a zdlouhavými popisy, které jsem občas měla tendenci přeskakovat.
Co mě, krom jiného, udivovalo byl fakt, že nikdo z protagonistů nikdy neřídil automobil ve střízlivém stavu, ale vždy byl řidič/řidička pod obraz, přestože nikdy nejeli sami...
Kniha, pri ktorej si hovoríte, na čo vôbec čítate o nových a nových traumách dievčiny ďalej. A na konci sa to pekne krásne ukáže, čo za šrámy niesli aj rodičia, hlavne teda Charlie (jej matka). Na druhú stranu, niektoré časti knihy boli robené takým tým spôsobom, že napíše istú traumatizujúcu sexuálnu udalosť a potom už nič viac k tomu, alebo ako ju to ovplyvnilo v budúcnosti. Neupieram, že zažila hrozné veci to vôbec, ale kniha bola písaná trošku "bestsellerovo", aby vzbudila otázky. A ak na základe tejto knihy prišiel autorke úspech, tak super- sama píše, že peniaze riadne potrebovala.
V letošním roce moje třetí kniha o dětství, které je formováno alkoholem... Shuggie Bain, Andělin popel a teď Klub lhářů. Mě to čtení skoro až bolelo. V tomto případě byl rozdíl v tom, že rodiče dětem projevovali city a rodina nestrádala nedostatkem financí....ale ty matčiny stavy to prostě bylo silné kafe. Mě ty vyděšené holčičky, které byly dány na milost či nemilost matince, úplně rvaly srdce.
Životopisný příběh autorky, kdy nám vypráví o svém dětství v šedesátých letech, které rozhodně nebylo ukázkové. Matka alkoholička, která nesnáší místo, kde žije. Otec dělník pracující u naftových vrtů, který nejraději zajde do hospody, kde může vyprávět své smyšlené příběhy. Do toho starší sestra a problémy, které děti mohou vnímat jinak.
Mám ráda memoáry, skutečné příběhy a nelehké osudy, proto jsem si Klub lhářů potřebovala přečíst. Nebylo to snadné čtení, ale zároveň to je skvělá kniha.
Chvilku mi trvalo se začíst, byly tu různé vzpomínky, jedna za druhou, autorka nám předkládá svůj život, slepuje svůj příběh a dává nám nahlédnout do rodiny, ve které byste rozhodně nechtěli vyrůstat. Ze začátku je to takové oťukávání, poznávání, a postupně vám začne být úzko a vlastně ani nevíte, jestli chcete číst dál, ale nakonec, touha dozvědět se víc, zvítězí.
Ač je to smutné téma, autorka se nelituje. Dočkáte se i humoru a nadhledu, ale i tak to na mě působilo těžce a bolavě. Je tu opravdu spousta vážných témat, jedno vedle druhého. Když si myslíte, že už nemůže být hůř, opět se něco objeví.
Rozhodně musím vyzdvihnout autorčin jazyk (a samozřejmě překlad), je to napsáno krásně, ač je to o nepěkných věcech. Některé věty, některá přirovnání jsou vskutku úžasná a díky tomu jsem si čtení užívala.
Tato kniha si žádá čas, žádné rychločtení tu není na místě. Dostane se vám pod kůži i do hlavy, a i po dočtení ve vás bude doznívat.
Mary Karr - Klub lhářů
Americká básnířka Mary Karr nás ve svých memoárech přenáší do jejího raného dětství, které se ovšem rozhodně nedá nazvat příjemným. Marry vyrůstala s o pár let starší sestrou Lecii, v rodině psychicky nestabilní matky alkoh.ličky a s otcem, který tráví většinu času prací v rafinerii a nebo v pánském klubu nad lahví alkoholu. Oba mají své dcery sice rádi a záměrné jim neubližují, zároveň ale mají k ideálním rodičům hodně daleko a především matčiny záchvaty šílenství vytváří extrémně krizové situace. Marry a Lecia se tak o sebe musí starat především sami. Z obou sester postupně vyrůstají samostatné a zároveň velice svérázné děti.
Většina knihy se odehrává v poměrně krátkém časovém odbdobí, od roku 1961, do roku 1963 a sleduje Marry od jejích šesti, do osmi let. Život obou sester byl ovšem natolik bouřlivý, že i na ploše takového krátkého období má autorka stále co vyprávět.
Celá kniha je takovou kombinací smíchu a pláče. Autorka své zážitky vypráví s obrovskou dávkou sarkasmus a černého humoru. Humor je ovšem poměrně ostrý a rozhodně není pro každého. Kniha často přechází i do své druhé polohy, ve která dokáže být velice pochmurná a smutná. Při vyprávění těžkých zážitků je autorka vážná a svojí upřímnou výpovědí, bez jakékoli sentimentality, dokáže silně zasáhnout a upřímně dojmout. Mary Karr střídá tyto dvě polohy naprosto přirozeně, obě polohy se vzájemně doplňují a celý takto vzniklý kontrast skvěle funguje.
Kniha je velice dobře čitelná, dobře srozumitelná a má velice rychlý spád. Autorka šetří s popisnými pasážemi, když už je ale použije, tak krásně dokreslují atmosféru. Kniha ale přeci jenom není po jazykové stránce úplná špička a například podobně laděná kniha "Pod skleněným zvonem" od Sylvie Plath je dle mého názoru v tomto ohledu lepší.
V knize jsem postrádal nějakou nosnou myšlenku a mě osobně po této stránce nepřinesla nic nového. Pak jsou tu ale lidé, kteří se dokáží s vyprávěním Mary Karr ztotožnit a kniha k nim promluví i na hlubší, osobní úrovni. Je pro mě naprosto pochopitelné, že se pro takové čtenáře může jednat o jednu z nejlepších knih v jeho životě, s velkým terapeutickým rozměrem.
Mé hodnocení 4/5
Klub lhářů
(SPOILER) Autobiografický příběh, memoáry spisovatelky, o nelehkém dětství s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem, který také dost pil a byl navíc cholerický.
Příběh je rozdělený do třech částí: v první části se odehrává v Leechfieldu, malém městě ve východním Texasu. Seznámíme s Pokey (to je domácí přezdívka spisovatelky), její sestrou Lecií, otcem, matkou a babičkou Moorovou.
Babička Moorová umírá na rakovinu, její dcera, malířka Charlie, se o ni stará. Otec se víceméně ztratí do práce na ropných vrtech, soužití s tchýní, která je po amputaci nohy, má velké bolesti a navíc má pocit, že dcera se vdala pod svojí úroveň, není rozhodně jednoduché. Matka je navíc "nervózní", což je eufemismus pro emoční labilitu. Po smrti babičky se matka zcela zhroutí, navíc se dostane do psychiatrické léčebny, protože se pokusí zabít své děti (před tím se několikrát pokouší o rozšířenou sebevraždu).
Další část knihy nás zavede do Colorada. Matka podědí docela pěkný majetek, rodina se na cestě do Seattlu rozhodne zůstat v Coloradu, koupí tam pěkný dům. Neshody mezi otcem a matkou vygradují do rozvodu. Dcery zůstávají s matkou (aby nedopadla špatně). Matka s novým manželem pije stále více, nakonec Pokey s Lecií utečou za tátou.
Matka nakonec dojede za nimi, dojde k usmíření, a s otcem se znovu vezmou. Dědictví ovšem stačila v krátké době zcela utratit.
Třetí část se odehrává o patnáct let později. Dcery jsou dospělé, mají svůj život. Otec prodělá mrtvici, dojde ke sblížení Pokey s matkou a odhalení, proč se matka chová tak, jak se chová.
Ze začátku mi matka hrozně lezla na nervy, nejen svým pitím, ale celým nezodpovědným přístupem k životu, podle mého názoru sobeckým a sebestředným jednáním.
Otec na mne působil jako stabilizující prvek, sice byl cholerický a pro ránu (v hospodě) nešel daleko, ale holčičkám se věnoval.
Titul knihy je odvozený od společenství jeho kumpánů, se kterými chodil na ryby a lovit, a kam sebou Pokey brával. On sám se proslavil vyprávěním neuvěřitelných příhod, které ovšem měly reálný základ.
Celkově jsem si říkala, že dcerky neměly až tak šílené dětství: nebyly týrané, ani rodiči zneužívané (zneužití je tam zmíněno dvakrát, pokaždé od člověka mimo rodinu a pokaždé tak nějak vyšumí do ztracena, což mi přišlo zvláštní, protože to bylo pokaždé jen tak nějak zmíněno), ani netrpěly nějakým materiálním či citovým nedostatkem .
Reálné a smutné mi přišlo, jak se dcerky snažily neustále chránit a hájit matku.
Potom dojde k obratu - čtenář se dozví, co se matce stalo. Daleko více chápe její přístup k životu.
Knihu bylo pro mne velmi těžké hodnotit: docela dlouho mi trvalo než jsem se začetla, matka mi byla vrcholně nesympatická, asi v polovině se to začalo lámat a závěr knihy jsem hltala.
P.S. Možná jste si všimli, ale jedna situace s babičkou jako by vypadla z knihy Tiché roky od Aleny Mornštajnové.