Klub lhářů přehled

14.05.2024

(SPOILER) Autobiografický příběh, memoáry spisovatelky, o nelehkém dětství s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem, který také dost pil a byl navíc cholerický.
Příběh je rozdělený do třech částí: v první části se odehrává v Leechfieldu, malém městě ve východním Texasu. Seznámíme s Pokey (to je domácí přezdívka spisovatelky), její sestrou Lecií, otcem, matkou a babičkou Moorovou.
Babička Moorová umírá na rakovinu, její dcera, malířka Charlie, se o ni stará. Otec se víceméně ztratí do práce na ropných vrtech, soužití s tchýní, která je po amputaci nohy, má velké bolesti a navíc má pocit, že dcera se vdala pod svojí úroveň, není rozhodně jednoduché. Matka je navíc "nervózní", což je eufemismus pro emoční labilitu. Po smrti babičky se matka zcela zhroutí, navíc se dostane do psychiatrické léčebny, protože se pokusí zabít své děti (před tím se několikrát pokouší o rozšířenou sebevraždu).
Další část knihy nás zavede do Colorada. Matka podědí docela pěkný majetek, rodina se na cestě do Seattlu rozhodne zůstat v Coloradu, koupí tam pěkný dům. Neshody mezi otcem a matkou vygradují do rozvodu. Dcery zůstávají s matkou (aby nedopadla špatně). Matka s novým manželem pije stále více, nakonec Pokey s Lecií utečou za tátou.
Matka nakonec dojede za nimi, dojde k usmíření, a s otcem se znovu vezmou. Dědictví ovšem stačila v krátké době zcela utratit.
Třetí část se odehrává o patnáct let později. Dcery jsou dospělé, mají svůj život. Otec prodělá mrtvici, dojde ke sblížení Pokey s matkou a odhalení, proč se matka chová tak, jak se chová.
Ze začátku mi matka hrozně lezla na nervy, nejen svým pitím, ale celým nezodpovědným přístupem k životu, podle mého názoru sobeckým a sebestředným jednáním.
Otec na mne působil jako stabilizující prvek, sice byl cholerický a pro ránu (v hospodě) nešel daleko, ale holčičkám se věnoval.
Titul knihy je odvozený od společenství jeho kumpánů, se kterými chodil na ryby a lovit, a kam sebou Pokey brával. On sám se proslavil vyprávěním neuvěřitelných příhod, které ovšem měly reálný základ.
Celkově jsem si říkala, že dcerky neměly až tak šílené dětství: nebyly týrané, ani rodiči zneužívané (zneužití je tam zmíněno dvakrát, pokaždé od člověka mimo rodinu a pokaždé tak nějak vyšumí do ztracena, což mi přišlo zvláštní, protože to bylo pokaždé jen tak nějak zmíněno), ani netrpěly nějakým materiálním či citovým nedostatkem .

Reálné a smutné mi přišlo, jak se dcerky snažily neustále chránit a hájit matku.
Potom dojde k obratu - čtenář se dozví, co se matce stalo. Daleko více chápe její přístup k životu.

Knihu bylo pro mne velmi těžké hodnotit: docela dlouho mi trvalo než jsem se začetla, matka mi byla vrcholně nesympatická, asi v polovině se to začalo lámat a závěr knihy jsem hltala.

P.S. Možná jste si všimli, ale jedna situace s babičkou jako by vypadla z knihy Tiché roky od Aleny Mornštajnové.

13.05.2024

Tušila jsem, že tohle se mi bude líbit... A ano, tenhle slavný americký memoárový bestseller z 90. let jsem přečetla jedním dechem. Až s Mary Karrovou jsem si uvědomila, jak moc si užívám tzv. "zpovědní" literaturu. V tomto případě vzpomínky spisovatelky na její divoké dětství v jižanské díře, s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem pracujícím u naftových vrtů. Autorka popisuje svoje (nejednou) děsivé zážitky bez sebelítosti, s určitým odstupem a pro mě lákavým pnutím mezi dětským prožívajícím já a dospělou verzí, která již analyzuje, vytěsňuje, vyvozuje, prosívá vzpomínky a doplňuje ona chybějící místa.
.
Líčení autorčiných vzpomínek prýští v mohutném proudu detailů a vyjma první kapitoly, je to proud, který vás strhne až do konce. Popisuje svět, v nemž si děti hrají v oblaku DDT a jsou svěřovány do péče psychicky labilní matce, která je tak trochu chtěla zabít...Přízračná krajina plná ropných zásobníků, chemiček, štítivého šustotu švábů, hadů a jiné havěti, všudypřítomný zápach i hrozivý Rainbow most se v knize odráží s tesknou a bezvýchodnou symbolikou.
.
Mary Karrová zručně líčí jižanskou přízemnost a přímost s básnickou snivostí i literární zručností. Na textu zkrátka poznáte, že autorka je i básnířka. Bylo to strhující čtení, upřímné a plné krásy i bolu. Ve světe nadprodukované literární fikce působí osobní zpověď "obyčejného" člověka jako návrat ke kořenům a smyslu literatury. Jako něco vyššího a ryzejšího v přemíře dnešního odosobněného stylu psaní. Jsem ráda, že po více než 25 letech se tento dnes již kultovní memoár dostal i k českému čtenáři díky nakladatelství Prostor a překladu Josefa Moníka.