Po stezkách
Raynor Winn
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525924/bmid_po-stezkach-654bdf2b91263.jpg
5
29
29
Příběh lásky a vytrvalosti plný soucitu, humoru a blízkosti k přírodě. Raynor Winnová ví, že zdravotní stav jejího manžela Motha je den ode dne horší. Naději vkládá do léku, který už jednou fungoval. V minulosti je v jejich nejtěžší hodině zachránilo splynutí s přírodou. Nyní doufají, že dokáže znovu čarovat. Připojte se k Raynor a Mothovi na jejich pozoruhodné 1 000 mil dlouhé procházce po stezce Cape Wrath – přes nejodlehlejší skotské hory a jezera až ke známým trasám jihozápadní pobřežní stezky od Northumberlandu k yorkshirským vřesovištím, od Walesu k jihozápadu. Raynor a Moth každým krokem mapují krajinu ostrovního národa, který stojí před nejistou cestou. Je to pouť, která začíná strachem, ale může skončit nadějí. Po dokončení Jihozápadní pobřežní cesty se Raynor Winnová nadále pravidelně věnuje dálkovým pochodům, píše o přírodě, bezdomovectví a táboření pod širým nebem. Žije v Cornwallu se svým manželem Mothem. Její první kniha Pobřežní cesta, oslava života prodchnutá magickou atmosférou, se stala mezinárodním bestsellerem, umístila se na žebříčku nejprodávanějších knih Sunday Times, získala cenu Christophera Blanda udělovanou Královskou literární společností, byla nominována na Wainwrightovu cenu a cenu Costa Book Award. Po druhém románu Bouřlivé ticho, nadějí prozářeném příběhu o návratu domů, následuje její třetí kniha, která příběh uzavírá.... celý text
Romány Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2023 , KazdaOriginální název:
Landlines, 2022
více info...
Přidat komentář
V 3.díle svádí spisovatelka boj s vidinou smrti svého muže..., lyrický popis přírody se prolíná s pochybnostmi, smutkem, ale také s nadějí. Knihou zaznívají i různá společenská témata, zamyšlení nad naší dobou, tíživá témata a myšlenky jsou vyvážená popisem okolní krajiny a ve vás tak těžké zmínky mohou doznít. Rytmus knihy je pro mě jako báseň..., hluboká, niterná a místy okouzlující díky obrazům přírody.
Příběh velmi silný, oba účastníci mají můj obdiv. Jen mě tedy zhruba v polovině knížky přišlo, že už vše bylo řečeno, že se autorka opakuje, místo zdlouhavého popisu přírody by mě spíše bavilo číst, co si ti dva povídali, asi to nebyla knížka úplně pro mě. Kdo má rád popisy přírody se zajímavým příběhem, tak bude nadšený.
Přitáhla si mě krásnou ilustrací, netušila jsem pořádně o čem je, ale tušila jsem, že tuhle knížku chci číst.
Úplně cítím s Ray, s její potřebou cítit vítr a cítit pohyb. Při čtení jsem si několikrát prohlédla místa kudy prošli a co viděli, vtáhlo mě to tak, že bych si ihned vzala svůj batoh a taky vyrazila na túru.
Krásný příběh, moc hezky napsaný a moc se mi nechtělo ho dočíst, nerada se loučím s příběhy, které mne vtáhnou. Nicméně už teď se těším na první díl - Pobřežní cesta. Jen doufám, že jsem to nevzala ze špatného směru a autorka mne dokáže pobláznit i svou prvotinou.
Souznění s přírodou.
Příběh je krásnou ukázkou narativního stylu.
Cape Wrath. Trek Cape Wrath Trail. Nebo Penniny? Anebo trek Sheigra Trail?
Skotsko je prodchnuté historií, mýty a legendami.
Dobrý nápad prohnat příběh covidem, protože co je zakázáno, je dáno a omezení a zúžení prostoru "vidět" poukazují na krásu viděného. Díky nevyhnutelnému se ukazují nové možnosti. Příběh věčně a přitom citlivě popisuje vztah dvou lidí k sobě a jejich vnímání k okolní "obyčejné" a současně neobyčejně krásné přírodě. Líbí se mi, jak si uvědomují, že jsou její součástí.
Když už do ruky vezmu nějaký román a dočtu ho, musí v něm být něco k zamyšlení, musí v něm být dobrodružství a musí mě vtáhnout do přírody, kde se odehrává. To se Raynor Winnové podařilo. Na vzdory manželově zákeřné nemoci se vydávají na patrně neobtížnější trek ve Velké Británii. Právě o jejich cestě, o splynutí s přírodou a o naději je tahle kniha.
Uvěřitelnost celého příběhu tkví v tom, že Raynor nevypráví jen o romantice dálkových treků, ale i o strastech, které způsobí špatné boty, potrhaný stan, o dnech strávených v mokrém oblečení o improvizaci, když už nemůžou dál. O nelehkém hledání noclehu v době Covidové, kdy se všichni rozhodli zůstat na prázdniny v domovské zemi. Jsou chvíle, kdy by nejraději nasedli na vlak a rozjeli se domů, jdou ale dál. Nakonec byla jejich 4 měsíční cesta dlouhá 1500 kilometrů. Na konci knihy se možná neubráníte slzám.
víc v recenzích
Po třetí jsem se vydala na cestu s Raynor a Mothem.
Raynor a Moth bydlí na farmě v Cornwallu. Mothovo zdraví se kvůli neurodegenerativní chorobě pomalu zhoršuje. A tak se s Raynor rozhodnou vydat na cestu, pěší túru do Skotska, jít naději naproti.
Putují ze severozápadního Skotska, z Sheigra až domů do Cornwallu. Cesta je neplánovaná, urazí kus a navážou další cestou, 1 500 kilometrů jdou čtyři měsíce.
Potkávají se s různými lidmi, Raynor poutavě popisuje přírodu, proměny denní doby i počasí.
Kráčí cestami, kterými před nimi putovali jiní lidé.
Zaujala mne myšlenka jinych světů, světů, do kterých se nám nikdy nepodaří proniknout, světů ptáků ve vzduchu a ryb ve vodě, které existují vedle toho našeho. " Všude kolem nás existují jiné dimenze, ne jako paralelní světy, ale jako jiné způsoby prožívání toho našeho. Tihle ptáci cítí vzduch tak, jak ho já nikdy cítit nebudu. Já zase cítím zemi tak, jak oni nikdy nedokážou, a ryby znají vodu tak, jak ji my znát nemůžeme ".
Je to kniha, která musí oslovit každého, kdo někdy někam šel, na výlet, s otevřenou myslí. Kdo byl na cestách promoklý, měl nohy odřené do masa, trápil ho průjem. "Chodec a cesta splynou v jednom on dosáhne cesty bez cesty." Cesta jako cíl, jako meditace.
Tak nějak se mi při četbě vybavila kniha, kterou jsem kdysi četla, jmenovala se Neuvěřitelná pouť Harrolda Frye. Románový Harrold šel v opačném směru, ale myslím si, že někde by se na cestě, pouti k sobě samému, s Raynor a Mothem mohl potkat.
Opět dobrodružně laděné a zároveň i dojemné čtení, tentokrát s příchutí covidu. Před oběma smekám, Moth je borec.
Tihle dva mají mou neskonalou poklonu a obdiv za to, co dokázali překlenout a hlavně způsob, který si oba dva dobrovolně zvolili. Dálkové túry musí být dokonale nádherné, ale pustit se do nich chce hodnou dávku odhodlání, síly a motivace! Všechno z toho tito dva mají!
Několik míst prvního dílu Pobřežní cesty se mi letos podařilo navštivit. Se třetí knihou Po stezkách jsem se naopak vracela do míst a na traily Skotskem a částečně Anglií již prochozené. A byl to krásný návrat (i když ty čtené davy na West Highland Way mě vyčerpaly, já měla to štěstí je začátkem deštivého května nepotkat stejně jako pakomárce).
Raynor opět mistrně vypráví o krásách i strastech dlouhých poutí a života, zachycuje přírodu v její hloubce, popisuje zajímavosti a dobrá i uspěchaná až nepříjemná lidská setkání, apeluje na ochranu přírody a nezastírá problémy ve Skotsku i Anglii (země, které si já, pravda, dokážu přes častou návštěvnost idealizovat). V první knize byli k cestě donuceni, teď už putují z vlastní vůle, jsou mnohem zkušenější a mnohem více si vše přes nelehké podmínky užívají. Přirozeně inspirující.
Lepší knižní začátek roku jsem si nemohla přát.
"Pajdám pryč. Vypadá to, že nezáleží na tom, na které straně meze stojíme: chorobná potřeba bránit vlastní hranice je lidem vrozená (...) Všichni žijeme v jedné společné zahradě, ale místo abychom si ji užívali a kochali se její krásou, neumíme nic než se hádat, komu patří včely."
Raynor a Moth chodí, aby žili. Tedy aby žil především Moth, jehož nemoc se začne zhoršovat, kdykoliv chodit přestane. A vyberou si k tomu pravděpodobně tu nejtěžší turistickou trasu v Británii, kterou lidé chodí jen na vlastní nebezpečí - Cape Wrath Trail. A taky že ji zvládnou - jenomže to je jenom začátek. Když už jsme to došli, proč nepopojít ještě kousek? Nebo se svézt na kole?
Kromě odhodlání nepoddat se zákeřné nemoci a splnit si dávné sny se tentokrát knihou proplétají ještě další témata. Raynor a Moth byli ekologicky založení od mládí, ale teď jim stav britské přírody začíná dělat opravdovou starost. Velkokapacitní zemědělství zničilo biodiverzitu krajiny a ta teď pomalu umírá. Nikde to není vidět lépe než na rozlehlých anglických rašeliništích, z nichž osmdesát procent je dnes zničených a mrtvých, ačkoliv tak na první pohled nevypadají. Dá se přírodní katastrofa ještě vůbec zastavit?
A v neposlední řadě je tu zajímavé téma, které by nás v Česku na první pohled nenapadlo. Právo volného pobytu v krajině není samozřejmost. Krom Česka už je v Evropě zákonem zakotveno jen ve Skandinávii, v pobaltských zemích, v Rakousku a na Islandu - a taky ve Skotsku, ale už ne v Anglii. Ve většině Evropy si prostě nesmíte zajít jen tak do lesa nebo se brouzdat po lukách. Jakmile Raynor a Moth přejdou ze Skotska do Anglie, spojnice v podobě přirozeně vyšlapaných stezek se přeruší, odteď už smíte zůstat jen na vyznačených turistických trasách, všude jinde porušujete zákon.
Po stezkách, v originále Landlines, tak bezděčně připomínají něco, čeho bychom si u nás měli nesmírně vážit a nikdy si to nenechat vzít.
Štítky knihy
partnerské vztahy nemoci Skotsko anglická literatura Wales putování manželství léčba, terapie podle skutečných událostí anglické romány
Skrýt reklamy
Až po dočítaní knihy som sa dozvedela, že je to vlastne tretia v poradí o od autorky. Prvá je oslavou života, druhá by mala byť majákom nádeje a táto tretia celý cyklus uzatvára. Neviem úplne odhadnúť, ako veľmi na seba nadväzujú, ale prvé dve mi pri čítaní nejako extra nechýbali.
Ako som už naznačila, sledujeme tu cestu autorky a jej manžela po škótskej a waleskej prírode. Keďže touto knihou uzatvárame cyklus, autorka tu okrem krásnej prírody popisuje aj to, ako sa vyrovnáva s ťažkou chorobou milovaného manžela.
Je to podľa mňa veľmi krásny príbeh, aj keď by som uvítala možno menej strán, nakoľko sa po čase autorka opakovala. Opisy prírody mi až tak neprekážali, niekoho to však môže odradiť. Klobúk dole pred manželom, ako sa pasuje s chorobou.
Po dočítaní tejto si určite rada prečítam aj predošlé dve knihy od autorky, jej štýl písania sa mi veľmi páčil. Navyše, takýto druh kníh je skvelý, keď má človek sentimentálnu chvíľku a chcel by sa vydať do prírody "z obývačky".