Manazuru
Hiromi Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/528395/bmid_manazuru-657dab39e0ee4.jpg
4
60
60
Hlavní hrdinka Kei se snaží vyrovnat s tím, že její manžel Rei před dvanácti lety beze stopy zmizel. Netuší, zda je manžel mrtvý, nebo zda od rodiny utekl. V jeho diáři ji zaujala poznámka Manazuru, což je název malého přímořského letoviska nedaleko Tokia. Kei žije se svou matkou, vychovává dospívající dceru Momo a udržuje vztah se ženatým mužem, ale myšlenky na zmizelého manžela nedokáže dostat z hlavy. Znovu a znovu ji to táhne k moři, do Manazuru. Koneckonců tam, v hluku příboje, můžete najít všechno: ztraceného manžela, zapomenutou minulost i sebe. V Manazuru totiž vstupuje do světa, kde čas se dokáže zastavit i vrátit, zvuky se vytrácejí a věci mizí. Duchové přicházejí a odcházejí, loď na moři hoří, oběšená žena visí nad hladinou. Dějí se tam opravdu podivné věci. Děj se pohybuje jakoby ve vlnách mezi přítomností a minulostí, reálným a neskutečným světem. Plyne pomalu, ale přitom udržuje čtenáře v napětí. Díky poetickému stylu autorky, kterému nechybí prvky magického realismu, tajemno, melancholie ani jemný humor, je z příběhu cítit tichá něha.... celý text
Přidat komentář
Připadá mi, že knížka neví, čím chce být. Nejdřív se to tvářilo jako „detektivka“, kde Kei hledá svého manžela, pak mi to připadalo jako generační román a skončilo to jako mysteriózní kniha. Ale jinak to bylo dost příjemné čtení.
Kei se už dvanáct let trápí otázkami souvisejícími se zmizením manžela, otce své dcery Momo. Křehká, citlivá, japonská žena nás nechá nahlédnout hodně hluboko do své duše. Magická, velmi otevřená, čtivá, kouzelná, tajemná….
“Každodenní život skryje opravdu všechno. Tedy i věci, kterým nechceme čelit přímo…. S 143
“Má sebevědomí, které pramení z toho, že ještě netuší, co ji čeká za útesem.
Nebo možná ví. Možná, stejně jako je celý vesmír obsažen v jedné kapce vody, je v jejím dětském světě obsažen celý lidský život…S 28
Celý příběh je jakoby utopený v mlze, sem tam při záblesku slunce se na chvilku rozestoupí, ale jen na krátký okamžik, nejsem schopná postihnout podstatu a to mě žene dál, k další letmé příležitosti a najednou je konec... To se mi ještě nestalo, abych shltala knížku ,kterou od začátku do konce nemůžu pochopit, s takovou chutí.
Ani nevím co napsat, co chtěla autorka knihou říct. Líbila se mi obálka i popis knihy, ale obsah mě docela dost minul. Nejzajímavější pro mě byly japonské názvy. Hlavně u jídla jsem měla často chuť ochutnat.
Do Hiromi som sa zamilovala v jej knihách Vetešníctví pana Nakana a Podivné počasí v Tokiu, a tak som si hovorila, že si Manazuru nemôžem nechať ujsť. Manazuru neušlo zo spárov mojej peňaženky, ale moje mozgové závity ju púšťajú k vode...
Anotácia je veľmi sľubná- istej žene pred 12 rokmi zmizne bez slova a bez stopy manžel. Žena sa so zmiznutím musí vyrovnať, pretože s ním má malú dcéru, a pretože život, financie, niekde bývať musí a hlavne potrebuje sa postarať o maloletú dcéru. Avšak, o 12 rokov neskôr vidíme, že žena má ešte vždy nevyjasnené pocity ohľadom zmiznutia, a síce o tom nehovorí ani sama pred sebou, avšak minulosť ju dobieha. Do tohto deja mal vstupovať aj magický realizmus a proste to japonské podivno, ktoré môžem. Áno, to všetko tu bolo, aj snová atmosféra, ale ku mne to nepreniklo. Na vyššie spomenuté dve knihy autorky to podľa mňa nemá, a celý príbeh šiel štýlom, ktorý ma nepriťahuje ani neláka. Možno kniha chytí čitateľa, ktorému zase nesadli autorkine predchádzajúce knihy. A pre tých, ktorých japonská literatúra ešte len čaká, tak si dajte radšej toho Murakamiho...
Nějak jsem se s příběhem míjela.
Kei žije v domě s matkou a šestnáctiletou dcerou. Manžel, kterého velmi milovala, před třinácti lety beze stopy zmizel. Kei v jeho deníku objeví několik poznámek, které by jí mohly pomoci zjistit, co se s Reiem stalo. Jednou z poznámek je i Manazuru, jméno letoviska u moře.
Kei se několikrát do Manazuru vypraví, o Reiovi nic nezjistí, cesty jí však přinesou vyrovnání se s Reiovým zmizením i sebou samou.
Kniha mi přišla hrozně nevyvážená. Poprvé, když se Kei zmiňuje o pronásledování, jsem si pomyslela, že má psychické problémy. Ač mám prolínání světů a japonské podivno ráda, v této knize mi nesedělo.
Líbilo se mi ale, jak jsou popsané vztahy Kei s matkou a dcerou Momo, vztah Kei a jejího ženatého milence Seidžiho i odhalování vztahu s Reiem. A i možné důvody, proč od Kei a malé dcerky odešel.
Také mne v určité chvíli připadalo, že je naznačená možnost, že ho mohla i Kei zavraždit.
Tato kniha je jako jemné předivo japonského hedvábí ....
Prolínání života a reality - a moře jako symbol vzpomínek ....
Pátrání po ztraceném muži přivádí hlavní hrdinku na hranici magických snů ....
..... Přicházíme odnikud .... a vracíme se nikam ....
A možná se v budoucnosti znovu setkáme ....
Křehký příběh o smyslu života .... doporučím.
Jak já jsem se na ni těšil, když jsem loni zjistil, že vyjde. A dočkal jsem se, opět nádherného a úžasného vyprávění plného reálného života tří žen v jednom domě a zároveň života magického, hlavní hrdinky Kei, které jednoho dne zmizí beze stopy manžel Rei. Tři ženy, Kei, její dcera Momo a matka. Děkuji Hiromi za skvělou knihu a děkuji Jane Levoro za skvělý překlad a vysvětlivky na konci knihy.
Skutečná literatura je denní snění, říkával Škvorecký. Tady je snových vizí nepřeberné množství. Příběh začíná v realitě a také se do ní v závěru vrací, ale předivo fantazijních vjemů násobně převažuje. I v Podivném počasí v Tokiu se hrdinka na krátký čas ocitla mimo město s podobnými pocity. Přestože by mohly působit podivně, nejasně, nahodile, při čtení dávají smysl. V paměti zůstává, jak na sebe navazují, a jakkoli jde jen o dojmy, mají svoje poslání. To zdejší by se dalo shrnout jako smíření s tím, že nejsme schopni ovlivnit cizí životy, a někdy tak docela ani svůj vlastní. Nebo ještě stručněji, že „nakonec všichni odejdou“, ale vždycky zůstává naděje, že to není napořád.
„Co bys řekla sušeným houbám šiitake?“ zeptala se matka. „Říkáš sušené šiitake? No, vlastně proč ne“, odpověděla jsem trochu nezávazně. Než jasně přiznat, že je to dobrý nápad, je lepší odpovědět takhle váhavě, protože tak je zachován obecný tón konverzace. Kdybych na rovinu připustila, že to je skvělý nápad, obě bychom se cítily poněkud nepříjemně.“
Štítky knihy
přátelství Japonsko láska japonská literatura duchové a přízraky Dálný východ vztahy jídlo TokioAutorovy další knížky
| 2019 |  Podivné počasí v Tokiu |
| 2018 | Vetešnictví pana Nakana |
| 2024 | Manazuru |
Nebudu hodnotit, knížku jsem nedočetla. Podivné počasí v Tokiu mi přišlo lepší a to jsem si paradoxně myslela, že se mi Manazuru bude líbit víc. Těžko jsem se prokousávala každou stránkou a hodně jsem se ztrácela v ději. To skákání v čase bylo strašně nepřehledné, takže za sebe bohužel nedoporučuji.