Lucienka220
komentáře u knih

V Severní Americe jsem nikdy nebyla. Severní Ameriku jsem ale několikrát projela: ve Volkswagenu s Jackem Watermanem a Velkou kobylkou, se Salem a Deanem i s královským pudlem Charliem.
Tentokrát mne na projížďku pozvala dvě nesmírná stvoření ze samé Boží zahrady ráje - žirafy Kluk a Holka.
Skutečný příběh cesty žiraf z New Yorku do Zoo v San Diegu v knize vypráví stařec Woody Nickel, kterému je už přes 100 let.
Žirafy jako zázrakem přežijí plavbu přes Atlantský oceán navzdory tomu, že je při plavbě zastihl hurikán. Sedmnáctiletý kluk z texaské farmy, sirotek Woody, je svědkem jejich vylodění. Něžní obři ho okamžitě zaujmou, a tak se rozhodne je následovat při jejich cestě přes kontinent do Kalifornie, do zoologické zahrady v San Diego.
Shodou okolností si může prožít svůj "americký sen", může řídit náklaďák s žirafami a starat se o ně. Cestou prožívají různá dobrodružství, setkávají se s dobrými lidmi i padouchy, čelí zrádným objížďkám i nepřízni počasí. Potkává svou první, upřímnou a čistou lásku, musí se vyrovnat s minulostí...
Žirafy totiž v době neutěšené hospodářské krize a na prahu druhé světové války představují naději, že vše dobře dopadne...


(SPOILER) Kdysi, v 90. letech, byla v Praze velká výstava děl Egona Schieleho. Fascinovala mne Schieleho posedlost lidským tělem, smyslovostí a otevřenou a upřímnou sexualitou. Člověk skoro nemůže uvěřit, že jeho díla vznikla před více jak sto lety.
Vídeň v té době musela být zajímavé místo: Sigmund Freud s psychoanalýzou a sexualitou jako zdrojem psychických potíží. Arthur Schnizler pár let poté vydá svoji Snovou novelu o sexuálních fantaziích a pokrytectví.
Kniha Sophie Haydock se snaží odhalit motivaci proč tak odvážně pózovaly jednotlivé modelky z Schieleho obrazů. Od zvláštního, velmi důvěrného vztahu se sestrou Gelli, přes profesionální modelku a ženu, která vždy věděla, jak se správně zachovat, Wally Neuzilovou až k něžné a hýčkané Edith Harmsové. Do toho vložila Sophie Haydock postavu "temné dámy", Edithinu sestru Adele.
Osud Egona Schieleho, jeho ženy Edithy, nenarozeného děťátka a modelky Wally mne vždy dojímal. Něco tak smutného snad nemůže být ze života...


(SPOILER) Tak s Cizinkou jsem se trochu míjela. Ta kniha byla jiná, než jsem očekávala, což samozřejmě neznamená, že je špatná.
Jak dalece dítě ovlivní život s neslyšícími rodiči, navíc když otec je lehkomyslný a nezodpovědný psychicky nevyrovnaný jedinec a matka je bohémka. To, že je člověk rozpolcený mezi dvěma kulturami a světadíly.
V knize bylo několik zajímavých osudů (příběh strejdy Artura a Daniely, sestřenice Malindy a závislosti, příběh jak se seznámili rodiče) a postřehů (postřehy z Londýna, o chudém stravování).
Celkově knihu hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami.


(SPOILER) Kniha o objevech, o jejich dvojznačnosti, možnosti zneužití. Možná spíš než o životě významných fyziků je tato kniha o metodě, která je k objevu či zapsání rovnice dovedla. V otázkách matematiky, fyziky i chemie jsem totální analfabet, takže jsem se tak trochu ztrácela ve vlnách i maticích. Motivy jednotlivých příběhů se opakují i prolínají.
Asi nejvíce mne zaujal příběh matematika Groethendiecka, nejen kvůli silnému životnímu příběhu, ale říkala jsem si, co asi děsivého ve svých rovnicích objevil. Něco, co vyděsilo dalšího geniálního matematika, Japonce Močizukiho.
Vlastně to radši ani vědět nechci....


Osobně mám ráda tlusté Murakamiho knihy, ve kterých rozehraje mou představivost.
Četla jsem i jiné sbírky jeho povídek a pokaždé jsem horko těžko schopná dát dohromady jednu povídku ze sbírky.
Tady uvidím... Líbilo se mi spojení jednotlivých povídek s hudbou či fiktivními sbírkami poezie (poezie psaná na baseballových zápasech je docela zábavná, popřípadě básně tanka servírky z pizzerie).
Osobně se mi nejvíce líbila povídka Charlie Parker hraje bossanovu o to, že pokud něco stvoříme, začne to žít svým vlastním životem. Povídka o opici (nebo to byla opice s opicí), na hraně reality a snu, povídka snad o odlišnosti a touze někam patřit, také nebyla špatná. A pak povídka Karneval (toho Schumanna si musím pustit) s úvahou o masce, pravé tváři, škvíře mezi maskou a tváří je povídkou, o které musím přemýšlet.
Uvidím, jak si na ty povídky vzpomenu, dejme tomu za půl roku.


Wahala je výraz označující v Nigérii problémy, potíže.
Tři kamarádky, Londýňanky, kterým je třicet pět a mají nigerijský původ, spolu kamarádí od vysoké školy. Každá z nich prožívá trápení i úspěchy kamarádek.
Zubařka Ronke, výborná kuchařka, by se ráda vdala a měla rodinu. Jenomže si vybírá muže, kteří zneužívají její dobrotu a laskavost.
Biochemička Boo má hodného a pozorného manžela a hyperaktivní a rozmazlenou dcerku. Připadá jí, že uvízla v nudě každodenního obyčejného života.
A Simi, pracující v módním průmyslu, má milujícího manžela, který je pracovně v New Yorku. Špatně snáší manželství na dálku, navíc její Martin by rád založil rodinu. A Simi si najednou není jistá, zda se touží stát matkou.
Jednoho dne přivede právě Simi na sraz s kamarádkami Isobel, krásnou a bohatou ženu, s kterou se kamarádila jako dítě v Lagosu. Isobel si Simi vyhledala na internetu. Jenže s Isobel přijdou wahala, potíže.
A od té chvíle se život tři kamarádek začíná hroutit, a navíc jejich přátelství pevné jako skála začíná díky Isobelině manipulaci dostávat trhliny...
Celkově kniha nebyla špatná, ale vadil mi téměř akční závěr a až příliš mnoho náhod.
Ale zase plusem jsou Rončiny recepty na nigerijská jídla, která jsou v knize zmiňovaná.
Hodnotím třemi hvězdičkami.


Tohle byla zvláštní kniha. Oceňuji bohatý jazyk a to, jak byla napínavě napsaná. Nutila mne si přečíst ještě kousek.
Ovdovělá květinářka Marie s seznámí s historikem Janem. Její dvě děti, teenagerka Šárka a předškolák Martin jsou převážně v péči babičky. Jenže ta umírá, a do výchovy se vloží otčím. Vypadá to, že děti svým působením obohacuje, citlivý Marek se přesto dostává do depresí. Šárka tuší, že něco je špatně, otec ji odhaluje jako patologickou lhářku, žárlivou a závistivou povahu, po maturitě zcela mizí z rodiny.
Až po náhlé smrti otce dostává Marek od Šárky dopis a začne pátrat, proč tak náhle z domova odešla.
Přesto se nemohu zbavit dojmu, že s námi autor hraje hru ( jak už poznamenala ve svém komentáři lalela). A ta hra je vždy má logiku a vede k dalšímu posunu děje.
Líbilo se mi, že se v příběhu střídal pohled Marka, Šárky i Jana. Také velice hodnotím grafickou úpravu knihy.
To, co se v rodině stalo, jsem odhadla, nicméně je skvěle popsaná manipulace s dítětem a překrucování a omlouvání si dosti otřesné skutečnosti.
Celkem knihu hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami.


Knihu jsem si koupila v malém knihkupectví před cestou do Helsinek, zaujal mne název.
Nemohu úplně hodnotit, asi nejsem cílový čtenář. Na mne příliš intelektuální.
Dávám tři hvězdičky: jednu nakladatelství Dybbuk za příjemnou velikost knihy a grafickou úpravu, druhou za doslov Lenky Fárové, a tu třetí za pár zajímavých postřehů z Prahy, o ženách a životě vůbec.


Knížku jsem si vzala na cestu a nebyla jsem zklamaná. Děj se odehrává svižně, byla jsem napnutá z jeho vývoje, líbilo se mi střídání pohledů jednotlivých účastníků akce. Kdo je oběť jsem odhadla správně, u vraha si jistá nebyla .
Celkově mi hlavní postavy, Katie, Emma, Miranda, Julien a Mark, nebyly příliš sympatičtí, což vůbec nebylo na škodu. Zvláště v případě Mirandy jsem měla pocit, že taková ta primadona je popsaná až trochu jako karikatura, krásné děvče z dobré rodiny, které vlastně celý svůj život vybudovalo jen na pěkném vzhledu a nekultivuje svou duši, na druhou stranu mi jí potom bylo až líto.
Příběh nastolil docela zajímavé otázky ohledně starých přátelství: kdy je přátelství ještě živé, obohacující všechny zainteresované a kdy je vyčpělé a stává se spíše protivným závazkem.
Kdysi jsem viděla italský film Naprostí cizinci, tento příběh mi ho hodně připomněl. Ta malá i velká ošklivá tajemství, které před ostatními ukrýváme a hýčkáme si je, a která pak v mezních situacích vyjdou na světlo.


(SPOILER) Jak by si čtenář nemohl oblíbit Leona Hebvábného? Takového svérázného, ale milého poděse. Když já mám pro ty podivné Urbanovy hrdiny velkou slabost. Tentokrát nás Urban zavádí do období první republiky. Celkově na mne Továrna na maso působila jako noir román se všemi jeho znaky - muž se zaplétá se zákeřnými padouchy, kteří kolem něj utahují smyčku, detektivní prvky, záhadná femme (či snad homme) fatale, prostředí kabaretu, pochybného baru, jatek i veřejných lázní.
O paralele mezi nádražím Praha-Bubny a nářkem nebohého dobytka vedeného na porážku si všiml skoro každý. Mne zaujala ta genderová problematika. Mohlo by se zdát, že se jedná o motiv, který je poplatný dnešní době. Jenže...Podle všeho se děj románu odehrává v roce 1928. V Praze malířka Marie Čermínová (která nosí ráda pánské obleky) mluví o sobě v mužském rodě a prohlašuje, že je malíř smutnej... V Německu se za dva roky chystá Marlene Dietrich na roli v Modrém andělu... a jen o pár let později na atletických závodech v Evropě excelují rodačky z Československa, oštěpařka Stefanie Pekarová a běžkyně Zdena Koubková, dvě lidské bytosti, které rozhodnutí porodních bab donutilo přijmout genderovou identitu, která jim nebyla vlastní.
A našla jsem v knize pěknou chybu, i když pan Urban je obvykle v uváděných reáliích velmi přesný. Při pohřbu pana Desátka Leon uvažuje o kráse Vyšehradského hřbitova, kde je pohřben Mácha. Mácha byl v roce 1928 stále pohřben v Litoměřicích, na Vyšehradské hřbitově byl pohřben až v roce 1939.
A na závěr velké významné plus za připomenutí jedné osobnosti, s kterou jsem se osobně potkala . Jako malá holčička jsem byla párkrát na hodině rytmiky u paní Milči Mayerové.


(SPOILER) Kdysi dávno jako velmi mladá holka jsem četla Stratfordskou romanci. Knihu, která mě seznámila s Anne Hatheway, manželkou Williama Shakespeara.
V knize Hamnet je Shakespearova manželka zpodobněná jiným způsobem.
Stejně je to zajímavé, o 16. století máme docela dost různých zápisů, které nám poskytnou informace o osobnostech, událostech i způsobu života té doby. Ale o životě Shakespeara, jednoho z největších dramatiků a básníků, kteří kdy žili, toho víme s určitostí velmi málo.
A to dalo prostor spisovatelce Hamneta k vytvoření příběhu osudu dramatikova syna. Je to příběh, v kterém se objevuje a proměňuje síla sourozenecké lásky a soudržnosti (Hamnet a Judith, Bartholomew a Agnes, William a Eliza).
Je to příběh o veliké lásce mezi mužem a ženou.
Ale hlavně je to příběh o způsobu vyrovnání se ztrátou milovaného dítěte. Popis duševního prožívání Agnes po smrti Hamneta je asi tím nejdojemnějším a nejniternějším popisem ztráty, který jsem kdy četla.
A vzpomeňme na nebohou Ofélii. Když zešílí vyjmenovává spoustu bylinek, které jsou v příběhu zmiňovány Agnes.
Kniha je napsaná velice barvitým a bohatým jazykem. Ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem si na tento styl zvykla a do příběhu se dokázala ponořit.


(SPOILER) Příběh Nory, která má trému ze života.
Během jednoho dne se jí navíc sesype celý svět - umře kocour, přijde o práci i přivýdělek, s bratrem nekomunikuje, soused si sjednal pomoc s nákupy jinde. Má pocit, že všechny zklamala a že život zklamal ji a nemá už jí co nabídnout, že všechna její rozhodnutí byla špatná. Po spáchané sebevraždě se dostane do místa, kde mezi světy živých a mrtvých může prožít alternativní životy.
Líbil se mi motiv možnosti různých životů, myšlenka půlnoční knihovny či videopůjčovny.
Byla jsem ráda, že kniha dopadla dobře a že Nora přežije a dokáže si uspořádat svůj pravý a možná jediný život.
Celkově mi to ale přišlo jako cvičení z kurzu pozitivního myšlení okořeněné pár myšlenkami z Thoreaua.


(SPOILER) Příběh dívky Olivie ze Sicílie, která je statečná a má sílu se vzepřít dávné tradici fuitině a postavit se proti veřejnému mínění i zákonům. Hrozné je, že kniha se odehrává v ne až tak vzdálené minulosti (Olivie je stejně stará jako "geniální přítelkyně" Lenú a Lila v geograficky nedaleké Neapoli a jako moji rodiče v daleké České republice).
Dočetla jsem včera a ještě příběh vstřebávám. Jsem moc ráda, že autorka byla laskavá ke svým postavám, a vypadá to, že jejich osudy dobře dopadnou. Rodina Denarových měla štěstí, protože ve svízelné situaci se mohli spolehnout nejen na sebe, ale také zjistili, že mají ve svém okolí lidi, kteří jim pomohou a podpoří je.
Přemýšlím, zda maminka Amélia by podpořila Olivii, pokud by její druhou sestru Fortunatu netýral manžel.
Velmi se mi líbil vztah Oliviiných rodičů i vztah Olivie s nemluvným a zdánlivě netečným tatínkem.


Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Mazl tov bylo pro mne zcela objevné, přitom kniha Minjan nebyla vůbec špatná. Z různých střípků si sestavuji celý kaleidoskop života ortodoxních Židů. Zajímavé je zejména nahlédnutí do zvyků chasidské komunity, která je svými nařízeními pro nás, jako většinovou společnost, zcela nepochopitelné a svazující. To vše je zasazené do nedávné doby covidových lockdownů.


Kdo všechno pochopí, vše odpustí.
Román nás zavede do exotického prostředí korejského ostrova Čedžu během dvacátého století. Do přečtení románu jsem znala jen japonské lovkyně perel ama z křížovek. Nyní jsem se seznámila s potápěčkami henjo, jejich tradicemi a kulturou. Velmi se mi líbilo, jak henjo respektují životní cykly v moři a chovají se k jeho darům s úctou. Podívala jsem se i na dokument čt o ostrově Čedžu, takže jsem si mohla porovnat, zda se má představa lišila od skutečnosti.
Příběh vztahu dvou přítelkyň, henjo, se odvíjí na pozadí událostí dvacátého století a je jimi ovlivňován a určován (pro mne bylo zajímavé, že hrdinky byly stejný ročník jako moje halmang). A že dějiny Koreje v dvacátém století jsou velice dramatické. Při líčení následků incidentu 43 mne mrazilo...princip kolektivní viny je stále používaný v Severní Koreji, zemi, ze které je jen pár znepokojivých svědectví... Je to pokaždé násilí páchané lidmi u moci na spoluobčanech.
Je to příběh o odpuštění, provinění, hlubokém přátelství, krásném a nebezpečném povolání. V knize je mnoho zajímavých pasáží se zvyky, šamanskými obřady a přiléhavými příslovími. Autorka si musela dát velkou práci s vyhledáním všech těchto reálií.


(SPOILER) Nikdy asi nebudu bezvýhradnou fanynkou knih Jo Nesba.
Knihu Království jsem četla v angličtině, což pro mne vždy znamená, že čtu pomalu, soustředěně a pozorně.
Musím přiznat, že první polovina knihy mi připadala trochu zdlouhavá, expozice postav a místa poněkud rozvláčné. Celá ta záležitost s otcem nechutná (zvláště, když bylo jasné, že matka musela aspoň něco tušit a nic neudělala) a jedná se o Norsko, kde, jak mám pocit z tisku, úřady okamžitě při podezření na něco takového zakročí.
Potom kniha nabrala spád, bylo tam několik zajímavých a pro mne nečekaných zvratů. Mrtvoly se tak nějak v knize začínají objevovat jako houby po dešti (a mizí beze stopy v propasti).
Co je Carl zač, jsem "prokoukla" hned na začátku, musela jsem přemýšlet, zda se jako soucitná a citlivá patologická osobnost narodil, či se jí stal po létech zneužívání.
Tak trochu jsem nechápala, proč mu Roy v závěru pomohl zakamuflovat poslední vraždu....
A na závěr. Pokud budu chtít někdy spáchat nějaký zločin, musím si dát velký pozor na to, kde jsou mobily zúčastněných.


Příběh Marty Kristiny, řečené Stina, mne zasáhl. Příběh o jednom zajímavém osudu ve vzdálené a drsné zemi. Marta Kristina jde cílevědomě za svým snem se stát certifikovanou porodní bábou. Projde nejprve školením v nedalekém správním městě a pak i ve vzdáleném hlavním městě, Kristianii.
Oporou v naplnění tohoto snu jsou její rodiče, starostlivá Karen a praktický Anders a její manžel Hans, který podle všeho trpí těžkými depresemi a posttraumatickou poruchou, i její švagr Ole, který je předákem vesnice, ve které Marta Kristina žije.
Velmi zajímavé byly pasáže týkající se soudního vymáhání pokut v případě neohlášení porodu certifikované porodní bábě, dražby majetku vdovy i zvyklostí na svatbě.
Suchý a věčný styl, kterým je kniha napsaná, mi vyhovoval. Pěkně jsem si uměla popisované osoby, místa i věci představit a zároveň jsem měla dostatek prostoru pro fantazii.


(SPOILER) Nebylo to špatné. Byla to první kniha, kterou jsem od Hakana Nessera četla. Spíše než jako detektivní příběh se mi kniha zdála jako román o lidech vyrovnávajících se s traumaty. Osobně se mi líbily rozhovory Barbarottiho s Bohem a mrtvou manželkou, příběh Ellen a Billyho mne dojímal, o existenci Sester si nevím, co si myslet...
Příběh Barbarottiho přítele Axela mi přišel legrační, je to taková klasika, jak lidé chtějí být klamáni. Ale úplně jsem nechápala, proč je zakomponovaný do děje knihy.


Po přečtení Pobřežní cesty mne zajímalo, jak pokračoval život Raynor a Motha. Nějaké informace jsem si našla na internetu společně s informací, že Raynor napsala novou knížku.
Tentokrát to nebyl tak silný příběh jako v případě předchozí knihy. Kniha mne nezklamala, je pěkně napsaná, jsou v ní krásné popisy přírody, ale sílu Pobřežní cesty v sobě prostě nemá.


(SPOILER) Pohádkový příběh o Růžence, která přijede po smrti svého otce, se kterým se nikdy nesetkala, do Japonska. Přijede si nejen vyslechnout jeho závěť, ale také splnit jeho přání, aby prošla buddhistické chrámy i zahrady.
Příběh samotný je prokládaný krátkými zenovými příběhy, které zahajují a nastiňují děj příští kapitoly. Květomluva, zadumané a melancholické popisy rostlin a krásných zahrad, nezvyklých chutí čajů a jídel. Průhledný a čistý, i když předvídatelný, příběh o nečekané lásce.
Příběh o odkládání života, Růženčině spánku, a chuti žít. Kdo není připravený trpět, není připravený ani žít. O tom, že nikdy není pozdě začít žít.
Celkově se mi kniha líbila více než S elegancí ježka.
Hodnocení možná změním, uvidím, zda mne příběh zasáhl uvnitř a budu se k němu chtít vracet.
