Bouřlivé ticho
Raynor Winn
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493762/bmid_bourlive-ticho-xN3-493762.jpg
4
69
69
Po tisícikilometrové Jihozápadní pobřežní cestě se manželé Raynor a Moth snaží vrátit k normálnímu životu a zase žít mezi čtyřmi zdmi. Jenže to pro ně není vůbec jednoduché. Raynor bojuje se strachem z lidí i z budoucnosti a Moth vzdoruje postupující nemoci. Ale postačí neuvěřitelné gesto někoho, kdo si přečetl o jejich putování a ztrátě domova, a znovu se v nich probudí síla a odhodlání. Když dostanou šanci obnovit zpustlý statek v cornwallských kopcích a vrátit přírodu do míst, odkud vymizela, objeví se před nimi nová cesta, po které je třeba vykročit. Bouřlivé ticho je příběh o naději, která vítězí nad zoufalstvím, o celoživotní lásce, která vítězí nad vším. Vypráví o vnitřní síle, o nezlomném sepětí lidského ducha s přírodou a o tom, jak je to pro nás všechny životně důležité.... celý text
Literatura světová Romány Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2022 , KazdaOriginální název:
The Wild Silence, 2020
více info...
Přidat komentář
Anotace je podrobná, není třeba rozvádět. Láska, velká vůle bojovat se zákeřnou chorobou, síla žít naplno i přes bolest a další překážky. Nevím, zda je možné tak těžké onemocnění překonat fyzickou zátěží. Co je fikce a co skutečnost?
Protože se mi do rukou díky spolupráci s @kazdaknihy dostal tento, pro mě překvapivě, druhý díl, tak jsem si řekla, že to ani tak nevadí. Autorka nám stejně v začátcích popíše děj předešlé knihy, za což jsem byla ráda a mohla jsem si alespoň letem světem udělat o tom, o čem byl první díl. Mě tyto skoky nevadí, nejsem malé dítě, tak si přečtu první díl potom. Žádný stres.
V tomto druhém díle se opět setkáváme s Raynor a Mothem, kteří si přejí vrátit se k dřívějšímu životu. Zase budou mít domov. Zatímco Raynor bojuje se strachem z toho, co bude a také z lidí, protože lidi soudí. Nepřijde si zajímavá nebo že by někoho mohlo zajímat, čím si prošli. A tak se ani nikde nepochlubí, že píše knihu. A Moth se potýká s nemocí. Navzdory jí se tedy pouší do svého vlastního dobrodružstí.
Ale jak to tak bývá, přijde nabídka na to, aby se ujaly statku v cornwallských kopcích. Majitel se statku nechce vzdát, ale je to otec od rodiny a tak jde právě za Raynor.
Jak tohle celé dopadne? Dokáží se věční poutníci usadit na jednom místě a čelit svým vlastním strachům, obavám a příležitostem?
Příběh o naději, která tu je neustále, o lásce na celý život a o síle ducha se četl tak jemně a plynul krásným tempem. Část, kdy Raynor poopisuje, jak se s Mothem poznala, jsou to takové útržky vzpomínek a byly moc krásné. Objeví se tu i jejich děti a to by nebyli oni, kdyby se přece jen nevydali na nějaké putování. A my to všechno sledujeme s nimi. Prožíváme to. Určitě knihu doporučuji, hned si musím pořídit zbývající dva díly.
(SPOILER)
Raynor Winn je žena, se kterou mám v reálném životě máloco společného, přesto mě ale její knihy baví a uchvacují.
Jako autorka má cit pro slovo, její popisy přírody jsou krásné, celá kniha se velice dobře četla.
Na můj vkus tam bylo příliš mnoho pasáží popisujících jinými slovy totéž - jak miluje přírodu, jak je s ní spjatá, jak ona a příroda jedno jsou. I když zrovna v případě Raynor Winn to autorce věřím a asi by to ani nebyla ona, kdyby to tam nebylo opakováno.
V tomto druhém díle mají pobřežní cestu za sebou a Moth už začíná zase pomalu chátrat. Proto se vydají na další, tentokrát mnohem kratší, cestu po Islandu. I tady vidíme, jak se malými zázračnými krůčky vrací Mothovi síla a životní energie. Stejně, jako ji začínají Winnovi vracet sešlé farmě na výrobu cideru.
Opět je tady naděje a víra i přesto, že všichni vědí, kam Mothova nemoc spěje. To, jak oba bojují, je obdivuhodné. Zejména to, jak bojuje Moth. Všude se píše o Raynor jako o autorce, ale já bych se ráda seznámila s Mothem.
Stejně jako po dočtení první knihy i tady mám pocit, že bych mohla se svým životem něco udělat. Vyrazit na nějakou cestu, ne jen zaprděně sedět doma. Zajímalo by mě, kolik lidí nazula Raynor svými knihami do pohorek a zvedla z křesel.
Už se těším na přečtení třetího dílu.
První díl jsem nečetla, ale celkem to nevadilo, protože právě zde se odehrává ten vnitřní boj a hledání rovnováhy, které vyústilo v napsání knihy o pobřežní cestě. Krásně napsaná kniha, barvitý jazyk plný poezie, který vypráví o naději, sounáležitosti, vzájemné podpoře a znovunabití klidu.
Opět skvělé. Ray a Moth se snaží usadit, podaří se jim to? Nechybí prostřihy do minulosti, úvahy a přemýšlení nad tím, co bylo, je a bude. Krásné popisy divoké přírody vás nalákají na Cornwall. Jsem zvědavá na třetí díl.
Je to krásné. Forma je v tomto případě silnější než děj, ale není to na škodu.
Navazuje na Pobřežní cestu, doplňuje a posouvá příběh Ray a Motha. Místy se až moc vrací k předchozímu dílu, ale to jak poutavě popisuje přírodu kolem sebe mě hodně baví. Pokládám si otázku, dokázala bych to co oni? Nevím.
Po Pobřežní cestě, ze které jsem byla nadšená, jsem se musela pustit i do Bouřlivého ticha. Kniha má pomalejší start a je tu dost repetitivních částí z prvního dílu. Ale moc mě baví autorčin styl psaní i přemýšlení o světě. Miluju každou zmínku o přírodě.
Ač jsem nebyla tak nadšená jako u Pobřežní cesty, pořád se mi kniha moc líbila a určitě doporučuju!
Líbila se mi mnohem víc než Pobřežní cesta, Rayina prvotina, která byla psaná jednodušším stylem a byla trochu únavná pod(r)obnými popisy putování a živoření den za dnem. Teď už se autorka vypsala, po úspěchu své amatérské autobiografické prvotiny a lepším manželově zdravotním stavu se zřejmě cítila o hodně lépe a mohla se vrhnout na mnohem barvitější a ekologičtější styl. Zase ze života, plné vzpomínek od dětství, mládí s Mothem, až po současnost, sice s jeho trvající nemocí a hned v úvodu umíráním maminky, ale přeci jen hodně o přírodě, zážitcích, vjemech, dumání o budoucnosti a co pro to může sama udělat...
V první knize jsem si vůbec nevšimla, že vlastně s manželem už v mládí hodně putovali, prošli důkladně Jezerní oblast, divokou Skotskou vysočinu či nebezpečnou Snowdonii, kde se setkali nevyhnutelně s nepřízní počasí a složitými situacemi, které mohly i špatně skončit. Tyhle zážitky pěkně zapracovala do Bouřlivého ticha. Takže na svoji Jihozápadní štreku v první knize (pár vzpomínek na ni, ale hlavně spíš na samotnou prvotinu a její cestě ke čtenáři, v tomhle pokračování je), ve středním věku, jako bezdomovci, vůbec nešli jako nějací amatéři. Ve stávající knize sice o velkém výletu v domovině v současnosti není nic, zato se vypravili na pár dní na Island a tamní trek byl ještě výživnější.
Popisy přírody, od krajiny, atmosféry, zvířat i vlivu člověka se autorce opravdu povedli, doma i v cizině. Vzhledem k tomu, jak se manžel přes svoji degenerativní diagnózu drží a pohyb i životní změny mu spíš pomáhají, než ubližují, nejspíš bude ještě nejedna kniha a tentokrát ji budu se zájmem vyhlížet. 99%
Mám ovšem výhradu k českému titulu:
Wild Silence s ohledem na obsah se totiž spíš týká ticha v divočině/mlčenlivosti divočiny, zatímco "bouřlivé ticho" naneštěstí nedává v kontextu knihy žádný smysl...
Pobřežní cesta pokračuje cestou životem i v druhé knize Raynor Winn z bydlení v kapli u pobřeží přes zanedbanou farmu s jabloňovým sadem až k treku na Islandu - a líbila se mi. Osobní pocity a obavy jsou vyváženy popisem okolí a myšlenkami o přírodě. Popsaný samotný trek na Islandu byl kratší, ne moc detailní, ale plný zajímavostí a autorka neschovávala ani ty negativní stránky jako je hromadný turismus (jak jen jsem ráda, že jsem ostrov poznala ještě před tímto masovým náletem).
A já doufám a těším se, že u nás brzy vyjde i autorčina třetí kniha, která je o putování Skotskem.
Pokud chcete vědět jaky byly další osudy autorky knihy s jejim manzelem, po té co dokončili Pobřezní cestu.
V teto knize se dozvíte jak vznikala kniha Pobrezní cesta, jak se spolu hlavni hrdinové knihy v mladí seznamili a jak to snimi celkově dopadlo a kde nakonec našli svoje štěstí.
Vše je podle skutečné udalosti. Hezky příběh, pěkna a poučná kniha.. Kdo máte radi přírodu a tuláctví ,tak neváhejte
Po Pobřežní cestě jsem si hned přečetla i Bouřlivé ticho, protože jsem byla zvědavá co se dál dělo a hádala, že jsem o něco starší než ona a ono ne, dle vikipedie jsme stejně staré, ovšem životní zkušenosti zcela odlišné. Trochu odbočím - snažím se odolávat vlivu médií, přesto mě dnes a včera napadlo - nemůžu skončit jako oni bez domova? Můžu, ale vyrostla jsem ve skromných podmínkách a dokážu se uskromnit a budu doufat, že ustojím nesmyslné ceny energií, zima bude o zimě, brrr, netěším se. Zpět ke knize - prožívala jsem s ní odchod její matky a vracely se vzpomínky na odchod mých rodičů. U Raynor obdivuji její pro mě nepochopitelné sepětí s přírodou. Podobně jako ona jsem cítila, že se blíží smrt, kolikrát jsem brečela ještě předtím a nakonec to přijala a vyrovnání přišlo až s odstupem času, to máme každý jinak a nedá se to uspěchat. Oba mají v sobě sakra nezdolnou vytrvalost, kterou obdivuji. I přes nemoc Moth ještě vystudoval, dokázali bydlet v nájmu a nakonec přišla díky knize úžasná možnost vrátit se na venkov, to prostě píše život sám. Navíc přesně i to psaní pomohlo samotné Raynor. Zase si neodpustím osobní poznámku - začala jsem se už před několika lety stranit lidí (jsem po otci, to byl samotářský jezevec), mám svůj malý okruh blízkých a nevyhledávám větší společnost a nikdy nechci být součástí davu, neexistuje.... zdrhám domů, kde jsem svou paní, takže možná jí v tomto ohledu trochu víc rozumím. Jejich práce v novém domově je obdivuhodná a umím si představit, že jim tato práce přináší uspokojení. Cesta na Island mě překvapila a žasla jsem, že jí absolvovali a Mothovi opět prospěla i přes pro mě tvrdou a nehostinnou přírodu, opravdu neuvěřitelné a přeji jim ještě hodně dalších cest a šťastné návraty domů doprostřed přírody, sadu... Mně Bouřlivé ticho zaujalo, asi je to celkovým vyzněním a i díky věku.
Pobřežní cesta mě nadchla, proto jsem s Raynor Winn a jejím manželem Mothem ráda strávila další čas a přečetla si Bouřlivé ticho.
Román tentokrát postrádá onu atmosféru osobního neštěstí (byť Moth samozřejmě stále bojuje se svou degenerativní nemocí) v kontrastu s vychutnáváním dobrodružné a nabíjející cesty, což prvotině dodávalo silný náboj, ale když překonáte poněkud pomalejší rozjezd, je to opět velmi dobré čtení.
Čtenář tu má možnost zjistit, jaká byla Rayina cesta k vydání předchozí knihy, a zároveň sleduje další osud nezdolného manželského páru na jeho další životní cestě, která se díky náhodnému setkání posune zase úplně jinam.
A nebyli by to Winnovi, kdyby si zase někam nevyrazili na vandr! Oproti South West Coast Path sice jejich další cesta není nijak zvlášť dlouhá, ovšem o to je náročnější. Cestují na Island (což jim moc závidím, protože sama bych se tam strašně moc chtěla vydat!) a zdolávají Laugavegur trail. Nepochybuji, že to musela být cesta překrásnou přírodní scenérií, i když musím říct, že oproti Pobřežní cestě se tentokrát Ray při psaní více soustředila na popis strastí při jejich putování a méně na přírodní krásy. Když si ale na googlu najdete obrázky z míst, jimiž procházeli, jejich cesta se vám tak překrásně vybarví.
V září by měla autorce vyjít třetí kniha s názvem Landlines, kde se s manželem vydává na další trail, a to do Skotska. A protože Skotsko je moje další láska, moc doufám, že román opět vyjde i v češtině! =)
Já jsem bohužel nečetla první díl Pobřežní cestu ,ale přesto mi tato kniha nezklamala.Silný příběh Motha a Raynor a jejich celoživotní lásce .Nemocný Moth odmítá léky a pomoc lékařů a žil tím k čemu byl stvořen spojen s přírodou .Čtivý v podstatě smutný příběh.
Po přečtení Pobřežní cesty mne zajímalo, jak pokračoval život Raynor a Motha. Nějaké informace jsem si našla na internetu společně s informací, že Raynor napsala novou knížku.
Tentokrát to nebyl tak silný příběh jako v případě předchozí knihy. Kniha mne nezklamala, je pěkně napsaná, jsou v ní krásné popisy přírody, ale sílu Pobřežní cesty v sobě prostě nemá.
Jak to bylo s Raynor a Mothem dál? Jak se jim žije v novém domově? Jaké následky na ně rok na Pobřežní cestě zanechal? Na to všechno Bouřlivé ticho odpovídá, a ještě mnohem víc. Raynor během roku bez domova ztratila důvěru k lidem, ale postupně ji znovu nalezne, když se rozhodne jejich příběh sepsat - a získá ještě mnohem víc.
Bouřlivé ticho je napsané stejně skvěle jako první díl, Raynor Winn zkrátka píše úžasně. Obsah není tak přelomový jako Pobřežní cesta, ale opět v sobě nese úžasnou náladu. Všechno, co Raynor líčí, jako byste viděli přímo před sebou.
Uvidíme, zda Raynor Winn dokáže využít svůj nepochybný spisovatelský talent i v nějakém jiném než autobiografickém příběhu. Moc bych si to přála.
Opět příjemná náladovka, podobně jako Pobřežní cesta. Nicméně, je zde dost odkazů na první knihu a nic moc nového už tato kniha podle mě nepřináší.
Jako audiokniha to byl příjemný poslech, ale tak nadšená jako z Pobřežní cesty už nejsem.
Nádherně napsaná kniha, libila se mi mnohem více než první díl..., v této knize jsem našla vše, co mi chybělo v prvnim díle. Mnohem více niternych pocitů, myšlenek a vzpomínek... upřímná a silná kniha. Autorka se rozepsala a píše jako Bůh. Těším se na 3.díl.