Lucienka220 komentáře u knih
Tady asi nemohu nezaujatě hodnotit.
O knize jsem se dozvěděla v komentářích k Šikmému kostelu. Našla jsem si o čem a odkud kniha je...a strnula jsem. Jako jsou mi krajina a havíři z Karvinska vzdálení a exotičtí, tak jsou mi textiláci a krajina u Lomnice nad Popelkou blízká. Je to kraj, odkud pocházeli můj dědeček a babička. Jezdila jsem tam na návštěvy za prababičkou, kterou si velmi dobře pamatuji, dožila se požehnaného věku. Narozená za Rakouska-Uherska, byla to dělnice v jedné z mnoha místních textilek. A mně náhle v knize ožívá její vypravování, jak chodí do fabriky a jak se bojí přepadení (to, co je detektivní zápletkou, bylo zřejmě dost časté)...o spiritistických seancích...o nemocných a umírajících sestrách...o všudypřítomném nedostatku, kterému se vzdoruje smyslem pro humor a houževnatostí.
Z detektivního příběhu se stává politický thriller, snad ještě napínavější, po stopách méně známé kapitoly vzniku republiky, o tom, co tehdy o dvacet let později vedlo k Mnichovské dohodě a poté ke kolektivní vině, odsunu. Velmi zajímavě napsáno.
Skutečný příběh z druhé světové války - statečná dvacetiletá polská dívka Stefanie (Fusi) Podgórska schovává v malém domku v Přemyšlu na půdě třináct Židů, kteří se zachránili z transportů do vyhlazovacích táborů.
Podařilo se jí, její mladší sestřičce i všem "potopeným" přežít, což byl zázrak sám o sobě. Z knihy jsem měla pocit, že o tom, že Fusi dělá něco nezákonného, popřípadě, že schovává lidi, vědělo a tušilo spousta lidí. Naštěstí ji nikdo neudal.
Pro mne bylo velmi smutné, že k Stefanii i k sestře Helence se po válce rodina Podgórskich přestala hlásit právě kvůli tomu, co udělala. Bylo mi také smutno, že kvůli svému "tajemství" si nesměla k sobě blíž pustit žádnou přítelkyni či chlapce.
Kniha přináší pohled na holocaust z jiné stránky.
(SPOILER) Je strašné, že v Indii polovina jejích obyvatel je považována za méněcenné, levnou pracovní sílu, sexuální otrokyně, platidlo, dobytče...
Je příšerné narodit se v Indii jako žena. Otec uvažuje, zda by nebylo lepší vás nechat utopit, protože by si rodina ušetřila výdaje za věno.
Když tedy přežijete dětství, nastane období, kdy vám rodina shání vhodného ženicha. Předvádí vás vaší budoucí rodině, které ještě platí vyděračské věno a která si sňatek může kdykoliv rozmyslet a hanba padne na celou rodinu. To, že máte školy a vaše rodina postavení, neznamená, že se vám taková ostuda nemůže stát (v knize příběh Aruny, pyšné švagrové jedné z hrdinek). Od sňatku se čeká, že budete mít děti, tedy syny. Když děti nepřijdou, nezaplatí se věno, dochází k ošklivým nehodám. Mladé ženy bývají popálené olejem či kyselinou...
Hlavní hrdinky, statečná a rázná Savita a přemýšlivá Purnima prožívají nelehký osud indických žen nejen v Indii, ale také v USA.
Autorka napsala velmi drsný, smutný, ale čtivý příběh. Jen mne trochu mrzelo, že konec byl tak nějak do ztracena.
Tak tohle byla síla...Několikrát jsem nad knihou plakala. Co se stane s lidmi, když je z kořenů vyvrátí lidé pomsty, komunisti, a začnou s nimi provozovat sociální experimenty. Na černou listinu (a důvod k popravě) je dostane nošení brýlí, dobré vzdělání, mimomanželské laškování či shánění obživy (ano, i sebrání planě rostoucích plodin k odvrácení smrti hladem je trestáno smrtí). Na jakékoliv porušení pravidel číhají vycvičení donašeči - děti.
George Orwell by byl jistě překvapen, že režim popsaný v 1984 se stal v Kambodži v sedmdesátých letech reálným.
Haing Samnang Ngor, i když byl lékař, měl to štěstí, že přežil. Většina jeho rodiny takové štěstí neměla.
Zajímavé je, že příběh nekončí opuštěním Kambodži, ale pokračuje v utečeneckých táborech v Thajsku a USA a při natáčení filmu, za který autor získal Oscara za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli.
Velmi zajímavá byla i kapitola o Salothu Sarovi, kterého známe pod jménem Pol Pot, vychovaném bratrem v královském paláci a studujícím ve Francii. Autor nás seznamuje s poměry a historií vzdálené Kambodže. I když vzdáleně vzdálené... která země světa se může pochlubit králem, který plynně ovládá češtinu?
(SPOILER) Velice zajímavý příběh života jednoho člověka. Je to příběh o lásce, jejích podobách a proměnách. Marca Carreru, hlavního hrdinu knihy, jsem si zamilovala. Hrdinně snáší všechny ty nepříjemné a tragické šťouchance, které dostává od života. Proč se mu říká Kolibřík, vysvětluje nejlépe První dopis o Kolibříkovi.
Už začátek knihy, kdy Marca přichází varovat před nebezpečím psychoanalytik jeho ženy, Danielle Carradori, mne vtáhl do příběhu. Velmi mě bavila struktura knihy, sestávající se z jednotlivých události, které nejsou chronologicky řazené, mailů, dopisů i přepisů telefonických hovorů. V poslední čtvrtině mi ale přišlo, že příběh ztrácí tempo, celá ta záležitost s novým člověkem mi přišla divná a nesympatická (nemám ráda influencery, a to že má nový člověk ochranku...), předposlední kapitola byla zase velmi dojemná a s poslední kapitolou nazvanou Tohle staré nebe byly důstojným rozloučením s Marcem.
Následuje velmi zajímavý doslov autora a neméně zajímavý doslov překladatelky.
Pro mne nejkontroverznější situací v knize nebyla otázka euthanázie, ale to, že Marco doprovází k porodu svou vlastní dceru, a dokonce je s ní v době porodu v bazénku. Osobně si tuto situaci neumím překstavit.
Kniha má pro mne plný počet hvězdiček, protože:
1) Sandro Veronesi má rád román Doktor Živago. Cítím, že vztah Marca a Luisy ve všech sblíženích, rozchodech a nedorozuměních je ozvěnou vztahu Jurije a Lary.
2) kniha mě obohatila o slovo šakul (thákil, vilomma, charrokammenos), výraz, který popisuje rodinný vztah, pro který v češtině nemáme slovo.
3) autor má rád písně Sinead O'Connor. Ostatně ona krásně také zapívala píseň Gloomy Sunday, která je pro příběh důležitá (a navíc se chudák Sinead stala během mé četby románu šakul).
Sestry Teresa a Angelina vyrůstají v malém městečku v jižní Itálii. Sledujeme jejich život během války a hlavně po válce, kdy se mění zavedené pořádky (Itálie byla zřejmě dost levicová). A právě dech beroucí krása Angeliny je i jejím prokletím.
Nebylo to úplně špatné, ale něco málo k dokonalosti vyprávění chybělo. Úplně jsem se nedokázala do sester, jejich prožitků a citů, vcítit.
Tak tohle byla opravdu síla. Nad příběhem malé dětské nevolnice jsem měla několikrát slzy v očích. Nejhorší je, že příběh je napsaný podle skutečnosti - Lisa všechny ty hrůzy prožila. Kolikrát jsem si musela připomínat, že se nejedná příběh sirotka z Lowoodu či Olivera Twista z viktoriánské Anglie, ale o život dívenky narozené jako já v 60. letech 20. století , na rozdíl ode mne ale ve Švýcarsku a ne komunistickém Československu. I když o švýcarské demokracii pochybuji už od chvíle, kdy jsem zjistila, že ženy tam získaly volební právo až v roce 1971.
Velice smutná kniha. Celou dobu jsem si říkala, co ta matka... ta je tam zřejmě zmiňovaná jen proto, že existuje, přitom v příběhu figuruje jenom jako jakýsi hrozivý stín. Vůbec jsem nechápala, že nemá nejmenší zájem o život svého mladšího syna. A možná to tak bylo i lepší. Připadala mi jako hysterická a protivná osobnost, jenom z útržků, které jsem se o ní dověděla (neodsuzuji, že se zhroutila, to nevíme, jak bychom v její situaci reagovali ani jí nezazlívám, že opustila otce, se kterým se podle všeho nedalo normálně žít).
Otec je sice asociál, ale aspoň své děti miluje. O tom jsem při čtení knihy vůbec nepochybovala. A je vidět, jak je otec na lásce a pozornosti Briana závislý (viz poslední průšvih, kdy má strach, že o syna přijde, žárlí na Emila, že se s Brianem hezky a přátelsky baví.
A třináctiletý Brian? Přátelský, bezelstný...Cokoliv s dobrým úmyslem začne, se mu vymstí. Prostě každý jeho dobrý skutek a snaha byly po zásluze potrestané :-(
(SPOILER) Odkaz - psychologický román o tom, co rodiče předávají svým dětem. Nejen geneticky, ale i svým chováním. Pentti a Siri Toimiovi měli celkem čtrnáct dětí, z nichž dvanáct ještě žije. Od nejstaršího Eska, kterému je kolem třicítky, po pětiletého Onniho. Každé dítě (a to i ty, které zemřely) má svůj osud, svou odlišnou povahu, často i velice výjimečné schopnosti, v každém z nich je kousek drsného otce a unavené, ale i laskavé matky. Nakonec mi všechny děti přišly, když už ne sympatické, tak svými pohnutkami pochopitelné.
Kniha začíná v okamžiku, kdy se celá rodina schází na Vánoce. Děti se snaží přesvědčit matku, aby opustila otce, který je nepříjemný a násilnický.
Člověk přemýšlí, co bylo tím zlomem, že vcelku sympatický Pentti se stane vzteklým a protivným zvrhlíkem. Kde se z odbojné Siri stala životem usmýkaná žena.
V knize je také několik zajímavých zmínek o relativně nedávné historii Finska.
A teď proč dávám jenom tři hvězdičky. Mne opravdu rozčiluje, že editor či korektor nečte knihu pozorně. Že autor si nedá pozor a neprovede úpravy sám. Možná je to něco, co se ztratilo v překladu. Nevím... Tady jsou příklady, které jsem odhalila. Annie jede na Vánoce domů, je těhotná - má porodit kolem Slunovratu. Nicméně nakonec její těhotenství trvá téměř rok - porodí na konci léta. Tarmo ve svém silném monologu v Helsinkách zmiňuje, že naučil číst svou starší sestru, mělo by podle příběhu jít o Lahju, ta je ale v dalším příběhu o rok mladší..
(SPOILER) Horory většinou nečtu. Mexická gotika mě zaujala obálkou s krásnou dívkou ve společenských šatech.
Při četbě se mi vybavoval hlavně Miloš Urban s knihou Boletus arcanus. Celou dobu až do rozuzlení jsem si říkala, zda hřiby Paquinové rostou i v Mexiku
Tentokrát mi přišlo, že podhoubí prorůstá Větrnou Hůrkou (není náhoda, že sídlo Doylových se jmenuje High Place), i charaktery byly podobné.
Celkově to nebylo špatné, moc jsem se u knihy nebála, spíš mi to přišlo jako společenský román s fantastickými prvky.
My, co jsme měli zřejmě doma lože od mrože, tak hodnotíme velice kladně :-)
Kniha mne zaujala, bylo to přesně inteligentní ženské čtivo, jaké mám ráda. Příběh o nepříliš známé poválečné kapitole australských a britských dějin byl dojemný, ale bez zbytečného sentimentu.
Hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami, nelíbila se mi, a dokonce na mne působila rušivě aboriginská linka příběhu.
Milá kniha o důležitých a smutných věcech v životě a o tom, že je důležité nepřestat tančit. Naštěstí je psaná s nadsázkou a humorem. Několikrát jsem se při čtení zasmála nahlas :-).
Zajímavé... od vraždění neviňátek v Palestině až po orbitální stanici u Jupitera prochází osamělý Poutník dějinami, které ho ovlivňují méně než jeho rodinné a přátelské konstelace. Jednotlivé motivy se opakují, prolínají, lehce se mění. Jak říká hlavní hrdina: Hněv zůstává, láska zůstává...
Celkově se mi kniha líbila. Trochu mi připomněla Mitchellovy Hybatele.
A teď se dostávám k tomu, proč knize dávám jenom tři hvězdičky. Nejsem příliš vzdělaná, ale některé autorovo svévolné nakládání s fakty na mne působilo, jako by mi dal facku. Vadilo mi, že v například použil, že v Peru v 7. století přijeli bratři na koních. Na Srí Lance jedl hrdina v 6. století karí s brambory...o kalení oceli v Mexiku v 8. století rovněž dosti pochybuji. Nevím, zda tam tyto nesrovnalosti byly záměrně, či zda je Boyne použil kvůli plynulosti vyprávění, ale mně osobně vadí...
Pokud hledáte knihu, ve které se vlastně nic dramatického nestane, která nenabízí psychologicky drásající vhled do duševních pochodů hrdinů, potom Rusovláska u cesty je tou pravou knihou pro vás. Knihou laskavou, plnou drobných vtipných postřehů (například královsky jsem se bavila při popisu domácnosti sestry hlavního hrdiny. Přemýšlela jsem, zda Ann Tylerová nebyla u nás doma. Také mám k nepořádku více než tolerantní přístup. Roztomilé jsou i rozmluvy s Bohem dopravy a také kdo, či co je rusovláska u cesty).
Čtyřicátník Micah je tak trochu puntičkář a má rád svůj rutinní život. Jenže jednou se stane něco, co Micaha donutí bilancovat a pak i vystoupit ze své konformní zóny.
Při hodnocení váhám mezi čtyřmi či pěti hvězdičkami. Uvidím...možná časem i tu jednu hvězdičku přidám.
Achernar je přesně ten typ knihy, který normálně nečtu. Achernar je kniha, která si mě našla:-) - zaujala mne obálka, přečetla jsem anotaci a rozhodla se knihu přečíst.
Spíš než horor (hororová mně přišla hlavně první část knihy) mi kniha přišla jako thriller. Příběh rychle plyne, sledujeme duševní pochody hlavní hrdinky. Kniha se četla dobře, poučila jsem se o existenci souhvězdí Eridanus, jednoho z největších souhvězdí oblohy, které bylo popsáno už Ptolemaiem. A také proč si nemám sedat na neobsazené sedačky v nacpaném metru či tramvaji.
Velmi zajímavý příběh. Jímavé osudy hrdinů z pro mne docela exotického koutu republiky. Kromě dobře napsaného příběhu je zde velmi dobře popsána pro mne například neznámá historie Těšínska.
Vzestup a pád města, které jako v legendách nenávratně zmizelo. Tentokrát se ale jedná o skutečnost - výstavné město nezmizelo kvůli přírodní katastrofě, ale za přičinění lidí, jejich pýše ohledně ovládnutí přírody, snaze o co nejvyšší zisky.
Hledala jsem si zmizelé stavby staré Karvinné - zámek, radnici a monumentální kostel sv. Jindřicha.
Objevná je také informace o občanské válce po vzniku republiky. Tato kapitola dějin mi byla zcela neznámá.
(SPOILER) Zajímavá kniha o vztahu dvou tak trochu zvláštních jedinců. Musím spisovatele, pana Giordana, velice pochválit, jak na pouhých 250 stranách rozehrál příběh rozervané dívky a velmi zvláštního chlapce, kteří se kdysi, řečeno slovy knihy, rozhodli k něčemu, a následky tohoto rozhodnutí si nesou do budoucnosti.
Asi více mi bylo líto Mattii, jehož rozhodnutí nevzít postiženou sestru na oslavu spolužákových narozenin mělo fatálnější následky. Přemýšlela jsem o tom, zda Mattia měl poruchu autistického spektra už předtím, nebo na něj zapůsobilo zmizení sestry (u té jsem si poruchou PAS téměř jistá), že začal trpět přinejmenším obsedantně kompulsivní poruchou se sebepoškozováním.
Mattiovi rodiče se k němu vůbec nechovali pěkně. Otec z toho vychází lépe, ale stejně mu jako malému chlapci dával žertem za vinu, že Michela je postižená. Matka na Michele lpěla, nicméně starost o ni vesele přehrávala na Mattiu. Navíc po Michelině zmizení cítila k Mattiovi nenávist a pěkně mu ji dávala najevo. Ani jednoho z rodičů Basolinových nezajímalo, jak se Mattia cítí, když chodí s Michelou do stejné třídy.
Alice na mne působila poněkud sobecky a rozmazleně, s lidmi ráda manipulovala (jak v okamžiku rozchodu správně odhalil Fabio). Její anorexie měla podle mého názoru důvod v tom, že Alice měla nějakou potravinovou alergii/intoleranci mléka a mléčných výrobků a bála se najíst, aby jí nebylo špatně (vzpomeňte zažívací problémy před její nehodou na lyžích), a pak také v onkologickém onemocnění matky (anorexii mají dost často dívky vážně nemocných matek, protože nechtějí dospět). I když Alice působí společensky přijatelněji než Mattia, cítila jsem, že se se vším mnohem hůř vyrovnává.
Závěr knihy na mne zapůsobil kupodivu optimisticky: Mattia se podle mého rozhodl zůstat na univerzitě v cizině a možná i pokračovat ve vztahu s Nadiou, Alice padla na úplné dno, od kterého se může odrazit. Oba jsou přeci jenom docela mladí a mohou začít znovu.
Pro mne to byla velmi zajímavá kniha. Bohužel jsem ji dala, nadšená, přečíst několika lidem, a těm připadala velmi nudná. Naštěstí každému z nás se líbí něco jiného.
Rodinný příběh, který se prolínal s příběhem domu. Vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, která na první pohled vypadá (až na jednu černou ovci) velmi spořádaně, přitom pod tímto povrchem se odehrávají dramata. Bavilo mě rozklíčovat, jak si kdo v rodině stojí.
Předěl a zdánlivě nelogický skok k Redovým rodičům byl zajímavý k objasnění toho, proč Red na domě tolik lpěl.
Výborně napsaná kniha o komplikovaném vztahu sester. Jsem moc ráda, že jsem se opět setkala s "Navrátilkou" a Adrianou a že jsem se dověděla, jak žily v dospělosti. Docela by mě zajímalo, jak knihu vnímali lidé, kteří předtím nečetli Navrátilku.
Předchozí kniha vypráví o jejich vztahu v dětství: z knihy Návrat do Borga Sud jako by vyplývalo, že Adriana je tak trochu závislá na své sestře, ovšem v dětství to bylo jinak, díky Adrianě a její lásce a obdivu se "Navrátilka" dokáže přizpůsobit novému životu.
Také si kladu otázku, jak dětství "Navrátilky" ovlivnilo volbu jejího manžela Piera. Možná si, jak byla šťastná, že o ni někdo stojí, nevšimla varovných znaků (ona byla vidět jeho nevyváženost už v té situaci, kdy hodlal vzdát studium).
A ani v této knize jsme se nedověděli, jak se vypravěčka, "Navrátilka" jmenuje křestním jménem.