Špulka modré nitě
Anne Tyler
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296322/bmid_spulka-modre-nite-0Zz-296322.png
3
179
179
Jeden dům. Jedna rodina. Tři generace. Rodina Whitshankových oplývá jakýmsi nepopsatelným nádechem výjimečnosti, zároveň se ale podobá jakékoli jiné rodině. V příbězích, které jednotliví protagonisté vyprávějí sobě i jiným, odhalují jen část pravdy – a některé kousky skládačky vyplouvají na povrch až po mnoha letech. Jako ve všech rodinách i v té jejich je spousta lásky a smíchu, stejně jako zklamání a žárlivostí. V centru vyprávění jsou manželé Abby a Red a jejich čtyři děti, především nejmladší syn Denny, neschopný se vázat ani k povinnostem, ani ke vztahům či práci, zároveň rozčilující i přitažlivý, který se do rodiny vrací a zase mizí, rozvíří emoce a stáhne se. Rodinná sága začíná ve dvacátých letech minulého století, kdy do Baltimoru přicházejí Redovi rodiče Junior a Linnie a táhne se až k Abbyiným a Redovým voučatům na počátku nového století. Hlavně se ale odvíjí kolem krásného domu, který patriarcha Junior kdysi postavil pro bohatého zákazníka a pak získal pro sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , Ikar (ČR)Originální název:
A Spool of Blue Thread, 2015
více info...
Přidat komentář
Já tedy nejsem extra náročná čtenářka ,ale tohle byla setsakra nuda. Středobodem je Denny,který vzal život do vlastních rukou a rodina se zachovala jak hejno vyplašených hus.Takhle to prostě ve střední Evropě nechodí.......
Tohle bylo utrpení dočíst. Běh času i Rusovláska mě nadchly, toto bylo zklamání .Trošku to zachránil konec, až posledních asi 50 stran mě celkem chytlo, ale celkový dojem - nuda.
Knihu jsem si před časem chtěla koupit. Nakonec jsem ji objevila v knihovně. Čekala jsem asi víc. První část s Abby me asi bavila nejvíc. Žádnou hloubku kniha neměla, ale nelituji, že jsem si ji přečetla. Takové čtení na oddych..
Dlouho, dlouho trvalo, než mě kniha začala nějakým způsobem bavit. Je to citlivě napsané, ale děj se pořád motá tak nějak zvláštně dokola ve vzpomínkách, klouže po povrchu. Dost emocí postav si čtenář musí domýšlet.
Knihu jsem dostala a ležela dlouho v knihovně. Začátek knihy mě moc nebavil, bylo to nějak dokola. Když vyprávění přeskočilo na minulou generaci, bylo to zajímavější a třetí část také. Čtvrtá už nic moc. Celkově knihu hodnotím jako průměr, oddychove čtení.
Přečetla jsem si nadšené výkřiky na zadní straně knihy, a byla vážně natěšená.
Četla jsem, četla, ale postupně přestávala, začala listovat a byla jsem na konci... Zklamaná? Nenaplněná? Podvedená? Nemusím mít nic extra, dokážu se zaujmout obyčejným příběhem (můj život je také obyčejný a nepřipadá mi zbytečný), ale zde jsem se neměla čeho chytit.
Dala jsem za ni 30kč, ráda pošlu dál, třeba ji někdo ocení lépe než já.
Pro mne to byla velmi zajímavá kniha. Bohužel jsem ji dala, nadšená, přečíst několika lidem, a těm připadala velmi nudná. Naštěstí každému z nás se líbí něco jiného.
Rodinný příběh, který se prolínal s příběhem domu. Vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, která na první pohled vypadá (až na jednu černou ovci) velmi spořádaně, přitom pod tímto povrchem se odehrávají dramata. Bavilo mě rozklíčovat, jak si kdo v rodině stojí.
Předěl a zdánlivě nelogický skok k Redovým rodičům byl zajímavý k objasnění toho, proč Red na domě tolik lpěl.
Velmi zajímavá kniha, pozvolně plyne, popisuje příběh jedné rodiny a několik jejích generací. Člověka vede k zamyšlení nad rodinou, vztahy a tím, že někdy nejsou věci takové, jaké se zdají. Kniha vyčnívá ze současné literatury, která mívá velký spád.
Nebýt pročítání komentářů uživatele Ventimiglia, tak bych se s touhle tuze zajímavou knihou úplně minula, a to by mi bylo moc líto. Takže převelice děkuju, protože to setkání stálo za to.
Od prvních stránek jsem obdivovala autorčin styl, takové jakoby nezávazné "jedna paní povídala". Ale právě v tomhle tlachání se skrývaly neuvěřitelné ťafky, takové malé elektrošoky, které mě vždycky zvedly ze židle a donutily vytřeštit oči. Anebo se rozesmát, i když k tomu docházelo spíše výjimečně; typickým příkladem pro mě byla návštěva "jednoho z Abbyiných sirotků - Atta, ve svých šedesáti nedávná imigrantka". Nebo jen takový detail: Jeannin a Amandin Hugh.
Komentáře Květinka008 a Ventimiglia vystihují velmi přesně mé pocity a dojmy po přečtení. Těch tajemství a (po)drobností, které se postupně dozvídáme od různých členů rodiny o jiných rodinných příslušnících, jejich (ne)očekávané reakce a prapodivné vazby. Už na s.31 narazíte na Amandin celostránkový monolog, takže neříkejte, že jste netušili, do čeho jdete.
A pak taky ten dům, to bylo něco - óda, sága, životní láska! Já jsem ho před sebou viděla, přicházela jsem po několikrát přebroušené a předlážděné (to ta švédská modrá) přední cestě, kochala jsem se dlouhou zastíněnou verandou s větráky s lopatkami v téže medové barvě, jakou měla podlaha, a užívala jsem si propracovaný interiér tohoto Juniorova životního díla.
"Roku 1936 se zamiloval do domu.
Ne, nejdřív se musel zamilovat do své ženy, protože to už byl ženatý. Někdy si vzal Linnie Mae Inmanovou. Ale o Linnie nikdy neměl moc co říct, zatímco toho měl hodně co povědět, přímo kvanta, o domě na Bouton Road."
Už jen tohle bylo naprosto dokonalé, ale v knize toho najdete mnohem víc, podáno velmi zvláštním, a přitom úchvatným způsobem.Takže moje jediná výtka se opět týká jazyka, resp. překladu, který mi občas připadá nevhodný (dnes na sobě měl triko, které bylo víc o dírách než o materiálu - tohle mi drásá uši, nemůžu si pomoct), případně drobných chyb v textu.
Skvělá kniha, ale neocení ji každý, takže se nenechte odradit nízkým hodnocením!
"Já tomu nerozumím," poznamenal Red k Amandě, když začala hrát hudba. "Kam že říkal, že odešla?"
"Do ohromného vědomí," odpověděla Amanda.
"No, to zní jako něco, co by vaše matka mohla udělat," přikývl. "Ale nevím, doufal jsem v nějaké konkrétnější místo."
Krásná kniha o lidech. Oddechové čtení, žádný rychlý spád. Prostě pěkná kniha na klidné odpoledne.
Z mého pohledu je zdejší celkové hodnocení nižší, než si knížka zaslouží. Příběh "obyčejné" rodiny je vyprávěn s lehkostí a zaujetím. Dobře se čte, i když chybí dramatické zápletky. Kniha mě ani chvíli nenudila.
Příběh rodiny Whitshankových. Rodiny, která je zrovna taková, jako ta Vaše a nebo Vašich sousedů. Rodinná sága je zde vylíčena od dvacátých let minulého století až po současnost a většinou se točí kolem krásného domu, který kdysi postavili.
Příběh je milý a krásný. Okamžitě se vžijete do rodinné atmosféry a prožíváte vše společně. Postupně odhalujete i malá tajemství, který si každý s sebou nese.
Tím, jakým způsobem je kniha napsána a Vy se dokážete vcítit do jednotlivých postav, tak Vám kolikrát dojde, jak se cítí třeba Vaše maminka, starší brácha,….
Celou knihou se nesou drobné náznaky, které se Vám postupně krásně spojí a Vám dojde spoustu maličkostí.
Kniha mě moc bavila. Jednu hvězdičku strhávám za začátek, kdy mi chvilku trvalo se začíst a některé pasáže bych možná malinko zkrátila, ale jinak určitě doporučuji k přečtení.
Myslím si však, že kniha nesedne každému. Rozhodně nečekejte žádnou velkou akci, ale bravurně vylíčený život jedné obyčejné rodiny.
Odpudivě přímočará obálka, překvapivě hluboký obsah, který se mě několikrát hluboce dotkl a rezonoval s tím, co prožívám a cítím. Přitom autorka nesděluje prvoplánově, zůstává spousta nevyřčeného, naznačeného, znepokojivého.
Zaměřením na intimní prostředí rodiny mi knížka trochu připomněla romány Petry Soukupové, vypravěčským stylem i jazykem je samozřejmě úplně jinde. Při čtení recenzí ostatních čtenářů jsem docela překvapená tím, jak velice se od sebe liší a jak negativně je vesměs hodnocená (někdo ji vnímá jako příjemné čtení - sic!, jiný jako rozvleklou nudu, prý se nic neděje, průměrná, nezajímavá atd.).
Sama jsem ji otvírala opatrně a s odklady (to kvůli té otřesné obálce), ale od prvního dialogu (Denny telefonuje, že je gay) už jsem byla "chycená". Fascinuje mě křehkost rodinných vztahů, (ne)srozumitelnost motivací, touhy, kterým postavy často nerozumí a při jejichž naplňování zapomínají, že život je tady a teď... ("Vždycky ses ptala, co to se mnou proboha je, ale myslíš, že já jsem se neptal? Ptám se celý svůj život; probudím se uprostřed noci a ptám se: Co to se mnou, proboha, je? Jak jsem to zas mohl takhle podělat? Někdy se dívám na to, jak se chovám, a prostě to nedokážu vysvětlit.", s. 293)
Hluboce mě dojala kapitola vnitřního monologu Abby (je to v er-formě, kouzlo vyprávění je zde i v polopřímé řeči); jemně, nesmírně důvěryhodně zobrazuje vnitřní svět staré ženy: "A když se slyšela promluvit, často se skoro lekla, jak cvrlikavě její hlas zní - tak hloupě a povrchně, jako by nějak padla do role matky v nějakém pitomém televizním seriálu.// Co se to s ní, proboha, stalo?" - s. 129. Vzpomínky se prolínají s obavami (ale není to sentimentální, nechybí něžný humor): "Možná by s Redem mohli umřít najednou. Řekněme v letadle. Mohli by být upozornění několik minut předem, pilot by jim oznámil, že padají, a oni by si tak mohli říct pár posledních slov. Až na tom, že oni nikam nikdy nelétají, tak jak by se tohle mohlo stát?" (s. 131) "Celé roky truchlila nad tím, jak si nechala život proklouznout mezi prsty. Kdyby dostala druhou šanci, říkávala si, dávala by si víc záležet na tom, aby ho víc prožila. Ale v poslední době zjišťovala, že ho koneckonců opravdu prožila a jen některé věci zapomněla, a ty se jí teď vracely." (142) Podobně se mě dotkla reverendova řeč na pohřbu: "Ale někdy mě napadá, že naše vzpomínky na milované osoby nejsou možná až tak důležité. Možná že důležité jsou jejich vzpomínky - všechno, co si odnesou s sebou. Co když nebe je jen jedno obrovské vědomí, do kterého se mrtví vracejí?A jejich úkolem je podat zprávu o zkušenostech, které nasbírali během svého pobytu na Zemi. (...) Jarní rána, kdy se probouzeli do halasů milionu ptáků, vyzpěvujících z plna hrdla, a letní odpoledne s ručníky, přehozenými po plavání přes zábradlí verandy, a teple zářící okna domu, když se večer vraceli sněhem domů. Tohle jsou moje zážitky, řeknou, a ty se založí k ostatním - další zpráva o tom, jaký byl jejich život. Jaké je být naživu." (s. 160)
Dalším kladem knihy je pro mě způsob, jak autorka odhaluje rodinné příběhy, které se tradují, a jejich skutečné pozadí - včetně toho, jak odlišně své příběhy jednotliví aktéři vnímají a jak jinak je "čtou" jejich potomci (příběh zakladatelů rodu Linnie Mae a Juniora Witshanka, historii domu, do kterého se Junior "zamiloval", vyprávění o tom, jak se Abby zamilovala do Reda) a jak různě vnímají své vztahy jednotliví členové rodiny (Nora vypráví o svém blízkém vztahu s Abby, kterou ve skutečnosti rozčiluje; Junior Linnii nesnáší, ale bez jejích projevů oddanosti žízní, Linnie je pro něho "koulí na noze", ale bez ní by zřejmě neuspěl). Knížka klade znepokojivé otázky, které si v realitě zřejmě klademe všichni, nebo je od sebe zaháníme, abychom o nich nemuseli přemýšlet... Navíc je všechno velmi proměnlivé, změna v rodinné rovnováze může rozkolísat i zdánlivě neměnné charaktery: pomoci může odpouštění, ale někdy trvá dlouho, než k němu dospějeme.
Dojemný detail: keramický domeček, který vyrobila Abby a který jí připadal velice povedený, na hromadě věcí určených k vyhození, nevzhledný a kýčovitý.
Zvláštní rodinnná sága, vyprávící o třech generacích. Nic zásadního se v ní nestane. Plynnule, příjemně se odvíjí příběhy jednotlivých členů rodu. Některé jsou zajímavé, jiné tolik ne. Obsah vlastně názvu knihy velmi odpovídá.
Vlastně se mi ta rodina moc líbila - opravdu to bylo velmi zemité vylíčení skutečného průměru, a přitom každý ze členů rodiny byl drahokam s vlastním brusem a vlastní logikou. A ze začátku proklamovaná absence rodinných příběhů sama sebe negovala bohatstvím rozvíjených motivů a historek. A když se objevila konečně na scéně špulka modré nitě, věděla jsem, že tihle hrdinové stáli na stránkách téhle knížky za potkání...
Z knihy mám takový rozpačitý pocit. Nečetla se špatně, ale retrospektiva mi tentokrát dost vadila a chování většiny postav bylo takové zvláštní, bylo těžké najít mezi nimi někoho sympatického. Po knize jsem sáhla, protože podle žebříčku na DK splňovala jeden bod z Výzvy, ale pak jsem zjistila, že ho vlastně nesplňuje.
Kronika,neboli rodinný příběh jedné,pro mě zajímavé rodiny.Bavilo mě to celé,já jsem spokojená.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Špulka modré nitě |
| 2019 |  Běh času |
| 2021 | Rusovláska u cesty |
| 2016 | Děvče na ocet |
| 1991 |  Večeře v restauraci Domov |
Na knihu ma nalákala nálepka Edícia svetový bestseller a aj to, že autorka je držiteľkou Pulitzerovej ceny. Bohužiaľ, musím sa hneď na začiatku priznať, že som sa prvých 5 kapitol, cca 120 strán, nevedela do príbehu začítať. Zmena u mňa nastala vo chvíli, keď som sa začítala do prerozprávania života Redových rodičov - Juniora a Linnie May (2. a 3. časť). V 4. časti opäť upadlo moje nadšenie, táto časť ma nezaujala rovnako ako 1. časť knihy. Takže, keď si to zhrniem, 50% knihy ma bavila a 50% nebavila a musela som sa ňou doslova pretĺkať.
Asi najhlavnejším dôvodom, prečo som z príbehu v rozpakoch je nezáživnosť deja, nemyslím si, že život rodiny Whitshankových bol nezajímavý, skôr mi nesadol autorkin štýl opisu ich života. Skrátka som sa nevedela ponoriť do čítania a vcítiť sa do emócií postáv.
Okrem tohto dôvodu už ani sama neviem opísať, prečo ma kniha nebavila, ale bohužiaľ nemám ani žiadny dôvod ju odporučiť ostatným čitateľom.