Lucienka220 komentáře u knih
"Pusťte si někoho k sobě, a on vám ublíží", říká jedna z postav knihy.
Dvanáctiletý Oskar, citlivý, osamělý kluk, který je krutě šikanovaný spolužáky, si k sobě pustí Eli, upíra. A s Eli přijde do jeho života i přátelství, něha, sebevědomí a sebeúcta.
Možná, že větší monstra než upíři jsou zlí lidé.
Příběh jsem nejprve viděla jako divadelní hru ve Švandově divadle, zaujal mne, proto jsem si přečetla i knihu.
Upírský příběh je napsáno na přebalu. Nečekejme romantiku pro dívky jako ve Stmívání, zde se jedná spíš o punkovou romanci.
Děj se odehrává na periférii, na sídlišti Blackeberg, vyloučené lokalitě, obývané různými lidmi na okraji společnosti, kde není divu, že jeden 220 let starý upírek v podobě dvanáctiletého dítěte nevzbudí pozornost.
Celkově je kniha napsaná velmi napínavě, děj má spád bez hluchých míst. Líbily se mi dialogy jednotlivých postav.
Pro mne bylo velmi zajímavé srovnání - jsem stejný ročník jako Oskar (a také autor, který vyrůstal rovněž v Blackebergu) a také jsem prožila dětství na sídlišti na periférii velkého města. Mohu porovnat, co bylo podobné, co stejné a co zcela odlišné.
Pěkně napsáno, čtivě a zajímavě. Paul Bryson obývá starou faru, kterou nás provází. Vypráví o jednotlivých místnostech, jejich historii, vybavení, zařízení i lidech, kteří v nich pracovali.
Seznámí nás s historií architektury, životem chudiny, služebnictva, jídlem, dětstvím...
Bohužel knihu jsem četla velmi dlouho, takže některé historky ze začátku zapomínala, trochu jsem se topila v přemíře informací.
A také mě mrzelo, že v knize je málo obrázku,které dokreslují text. Ještě, že máme internet, kde jsem si mohla vše vyhledat.
Naposledy jsem se ponořila do temného vyprávění z Barcelony. Nepochybuji o tom, že i tato matička má také pěkně ostré drápy a člověka nepustí.
Povídky mají tradiční atributy Zafónových příběhů. Gotické zápletky, padlí andělé, bledé, krásné ženy umírají na zlomené srdce a mají záhadnou minulost, muži, kteří jsou zoufalí a dělají zoufalé věci, ať z lásky či nenávisti.
Škoda, že pan Zafón už nic dalšího nenapíše.
(SPOILER) Milé, laskavé a vtipné čtení. Trnitá cesta Samiho a jeho přátel a rodiny za obyčejným lidským štěstím. Nejen, že všechno dobře dopadne (tak trochu tři pohřby a jedna svatba na vlnách finského podivna), ale několikrát jsem se zasmála nahlas. A to se počítá.
(SPOILER) Po této knize jsem sáhla, protože mi přišlo zajímavé téma, navíc spisovatelka je gruzínského původu. Ale cítím se z příběhu trochu zklamaná.
Je to příběh a vině a trestu, svědomí a vykoupení, o morálce a pravdě. Je to příběh o válce, o okupování území a chování dobyvatelů, kniha je tedy v dnešní době velmi aktuální.
Do příběhu nás uvádí vyprávění mladé dívky Nury o životě v horské čečenské vesnici,aulu, kde stále platí staleté kmenové zákony.
Nura se představuje jako hrdá, statečná a svobodomyslná žena, bohužel dále v knize už vystupuje jen okrajově. Přičemž ona je hlavní hybatelkou děje a celý příběh se otáčí kolem jejího tragického osudu.
Herečka gruzínského původu s přezdívkou Kočka má to štěstí či smůlu, že je velmi podobná Nuře, proto ji asi 20 let po Nuřině smrti bohatý ruský podnikatel Orlov, řečený Generál, přiměje, aby natočila video v němž vystupuje jako Nura. (Tato pasáž, kdy je k filmování přemlouvaná mi připomněla mého milovaného Mistra a Markétku, kdy Markétka zaprodá svou duši Volandovi a účastní se ďábelského bálu. A líbí se mi myšlenka za jakou částku je možné si koupit naše sny).
Kromě Orlova, s jehož minulostí se také postupně seznámíme, vystupuje v knize i novinář Onno, Vrána, posel špatných zpráv, který se už dlouho snaží k Orlovovi dostat a vylíčit jeho životní příběh. K tomu je ochotný jít doslova přes mrtvoly.
A tyto tři hlavní postavy a několik vedlejších rozehrávají hru, která nemůže dobře dopadnout.
Přišlo mi zajímavé, že dvě důležité ženské postavy, Nura a Orlovova dcera Ada, jsou již mrtvé, jejich smrt navzájem souvisí a my se s nimi seznamujeme optikou vyprávění Orlova nebo novináře Onna.
Bohužel se v knize střídaly napínavé pasáže s nudnějšími, kdy jsem se do čtení musela nutit. Myslím si, že pokud by kniha byla trochu seškrtaná, určitě by to napínavosti děje neuškodilo a byla by čtivější.
(SPOILER) Knihu jsem začala číst a říkala jsem si, že už jsem toto četla, osamělá hrdinka, která se nebaví se sourozencem a žije s kočkou...jo jako Nora Seedová z Půlnoční knihovny...
Ale naštěstí příběh Meredith se vyvíjí jinak. Zajímalo mne, co se jí stalo, že trpí agorafobií. Jenže nakonec vyplyne, že ona celý život prožila v odloučení, v dětství byla ona i její sestra přinejmenším zanedbávané nezralou a narcistní matkou, která také prožila nešťastné dětství.
Přesto i během svého odloučení a navzdory prožitému týrání a zneužívání dokáže Meredith navazovat a udržovat hezká přátelství. Dokáže pracovat na svých panických atakách. Kniha je napsaná z pohledu Meredith, s občasným flash backem. Celkově je kniha, i když pojednává o týrání a zneužívání, napsaná bez zbytečného sentimentu a s optimistickým závěrem.
Jsem podobný ročník jako chlapec Alexander a některé historky mi připadaly velmi blízké. Pohled na monstra (a kdo jsou ta monstra) a jejich život pod postelí, v garáži či pod zahradou, vyrovnávání se strachy a obavami, některé příběhy ze školy i popis svérázných sousedů s opakujícími se vzorci chování.
A nad tím vším je starší sestra, nemocná se srdcem, ale se silou mládí rebelující proti zavedeným pořádkům a rodičům.
Vše rámuje hudba Pink Floyd, které jsem si kvůli knize po mnoha letech pustila (Roger Waters mne také svými výroky před pár lety naštval, tak jsem je přestala poslouchat).
Moc pěkný epilog.
A dobré, přesné postřehy stran lékařů a jejich dost nevhodného chování vůči nevyléčitelně nemocným dětským pacientům. Kdo nezažil, neuvěří.
Mám pocit, že by si Alexander mohl rozumět s českou holčičkou Helenkou Součkovou z Ničína. Oba velmi o věcech přemýšlí a hloubají.
edit: 8. 2. 2023 přikládám odkaz na článek. Že by přeci jen byl Roger Waters nejděsivější monstrum ze všech? https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-rusko-zada-aby-ho-roger-waters-hajil-na-zasedani-rady-bezpecnosti-osn-40422347#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=abtest214_doporucovane_medium_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
(SPOILER) Pokud jste četli Unorthodox, určitě vás zajímalo, jak to bylo s Deborou dál.
V knize Exodus Deborah otevřeně vypráví jaké to bylo být svobodnou matkou, která se protlouká životem na Manhattanu, potom v Nové Anglii. Nemůže se spolehnout na svou rodinu, protože ta ji zcela zavrhla ( a příbuzní jí doporučují, aby radši spáchala sebevraždu).
Přitom si klade otázky, jak ji formovalo přísné ortodoxní prostředí, neustálá přítomnost přežití holokaustu... Seznamuje s novými lidmi a prožívá milostné vztahy.
Nakonec se vypraví do Evropy po stopách své milované babičky.
Po přestěhování do Berlína nás provede napínavým pátráním po předcích z matčiny strany a jedním procesem s poslancem neonacistou.
Při to všem se z Deborah stává člověk vyrovnaný s rodinnou minulostí.
V Severní Americe jsem nikdy nebyla. Severní Ameriku jsem ale několikrát projela: ve Volkswagenu s Jackem Watermanem a Velkou kobylkou, se Salem a Deanem i s královským pudlem Charliem.
Tentokrát mne na projížďku pozvala dvě nesmírná stvoření ze samé Boží zahrady ráje - žirafy Kluk a Holka.
Skutečný příběh cesty žiraf z New Yorku do Zoo v San Diegu v knize vypráví stařec Woody Nickel, kterému je už přes 100 let.
Žirafy jako zázrakem přežijí plavbu přes Atlantský oceán navzdory tomu, že je při plavbě zastihl hurikán. Sedmnáctiletý kluk z texaské farmy, sirotek Woody, je svědkem jejich vylodění. Něžní obři ho okamžitě zaujmou, a tak se rozhodne je následovat při jejich cestě přes kontinent do Kalifornie, do zoologické zahrady v San Diego.
Shodou okolností si může prožít svůj "americký sen", může řídit náklaďák s žirafami a starat se o ně. Cestou prožívají různá dobrodružství, setkávají se s dobrými lidmi i padouchy, čelí zrádným objížďkám i nepřízni počasí. Potkává svou první, upřímnou a čistou lásku, musí se vyrovnat s minulostí...
Žirafy totiž v době neutěšené hospodářské krize a na prahu druhé světové války představují naději, že vše dobře dopadne...
(SPOILER) Kdysi, v 90. letech, byla v Praze velká výstava děl Egona Schieleho. Fascinovala mne Schieleho posedlost lidským tělem, smyslovostí a otevřenou a upřímnou sexualitou. Člověk skoro nemůže uvěřit, že jeho díla vznikla před více jak sto lety.
Vídeň v té době musela být zajímavé místo: Sigmund Freud s psychoanalýzou a sexualitou jako zdrojem psychických potíží. Arthur Schnizler pár let poté vydá svoji Snovou novelu o sexuálních fantaziích a pokrytectví.
Kniha Sophie Haydock se snaží odhalit motivaci proč tak odvážně pózovaly jednotlivé modelky z Schieleho obrazů. Od zvláštního, velmi důvěrného vztahu se sestrou Gelli, přes profesionální modelku a ženu, která vždy věděla, jak se správně zachovat, Wally Neuzilovou až k něžné a hýčkané Edith Harmsové. Do toho vložila Sophie Haydock postavu "temné dámy", Edithinu sestru Adele.
Osud Egona Schieleho, jeho ženy Edithy, nenarozeného děťátka a modelky Wally mne vždy dojímal. Něco tak smutného snad nemůže být ze života...
(SPOILER) Tak s Cizinkou jsem se trochu míjela. Ta kniha byla jiná, než jsem očekávala, což samozřejmě neznamená, že je špatná.
Jak dalece dítě ovlivní život s neslyšícími rodiči, navíc když otec je lehkomyslný a nezodpovědný psychicky nevyrovnaný jedinec a matka je bohémka. To, že je člověk rozpolcený mezi dvěma kulturami a světadíly.
V knize bylo několik zajímavých osudů (příběh strejdy Artura a Daniely, sestřenice Malindy a závislosti, příběh jak se seznámili rodiče) a postřehů (postřehy z Londýna, o chudém stravování).
Celkově knihu hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami.
(SPOILER) Kniha o objevech, o jejich dvojznačnosti, možnosti zneužití. Možná spíš než o životě významných fyziků je tato kniha o metodě, která je k objevu či zapsání rovnice dovedla. V otázkách matematiky, fyziky i chemie jsem totální analfabet, takže jsem se tak trochu ztrácela ve vlnách i maticích. Motivy jednotlivých příběhů se opakují i prolínají.
Asi nejvíce mne zaujal příběh matematika Groethendiecka, nejen kvůli silnému životnímu příběhu, ale říkala jsem si, co asi děsivého ve svých rovnicích objevil. Něco, co vyděsilo dalšího geniálního matematika, Japonce Močizukiho.
Vlastně to radši ani vědět nechci....
Osobně mám ráda tlusté Murakamiho knihy, ve kterých rozehraje mou představivost.
Četla jsem i jiné sbírky jeho povídek a pokaždé jsem horko těžko schopná dát dohromady jednu povídku ze sbírky.
Tady uvidím... Líbilo se mi spojení jednotlivých povídek s hudbou či fiktivními sbírkami poezie (poezie psaná na baseballových zápasech je docela zábavná, popřípadě básně tanka servírky z pizzerie).
Osobně se mi nejvíce líbila povídka Charlie Parker hraje bossanovu o to, že pokud něco stvoříme, začne to žít svým vlastním životem. Povídka o opici (nebo to byla opice s opicí), na hraně reality a snu, povídka snad o odlišnosti a touze někam patřit, také nebyla špatná. A pak povídka Karneval (toho Schumanna si musím pustit) s úvahou o masce, pravé tváři, škvíře mezi maskou a tváří je povídkou, o které musím přemýšlet.
Uvidím, jak si na ty povídky vzpomenu, dejme tomu za půl roku.
Wahala je výraz označující v Nigérii problémy, potíže.
Tři kamarádky, Londýňanky, kterým je třicet pět a mají nigerijský původ, spolu kamarádí od vysoké školy. Každá z nich prožívá trápení i úspěchy kamarádek.
Zubařka Ronke, výborná kuchařka, by se ráda vdala a měla rodinu. Jenomže si vybírá muže, kteří zneužívají její dobrotu a laskavost.
Biochemička Boo má hodného a pozorného manžela a hyperaktivní a rozmazlenou dcerku. Připadá jí, že uvízla v nudě každodenního obyčejného života.
A Simi, pracující v módním průmyslu, má milujícího manžela, který je pracovně v New Yorku. Špatně snáší manželství na dálku, navíc její Martin by rád založil rodinu. A Simi si najednou není jistá, zda se touží stát matkou.
Jednoho dne přivede právě Simi na sraz s kamarádkami Isobel, krásnou a bohatou ženu, s kterou se kamarádila jako dítě v Lagosu. Isobel si Simi vyhledala na internetu. Jenže s Isobel přijdou wahala, potíže.
A od té chvíle se život tři kamarádek začíná hroutit, a navíc jejich přátelství pevné jako skála začíná díky Isobelině manipulaci dostávat trhliny...
Celkově kniha nebyla špatná, ale vadil mi téměř akční závěr a až příliš mnoho náhod.
Ale zase plusem jsou Rončiny recepty na nigerijská jídla, která jsou v knize zmiňovaná.
Hodnotím třemi hvězdičkami.
Tohle byla zvláštní kniha. Oceňuji bohatý jazyk a to, jak byla napínavě napsaná. Nutila mne si přečíst ještě kousek.
Ovdovělá květinářka Marie s seznámí s historikem Janem. Její dvě děti, teenagerka Šárka a předškolák Martin jsou převážně v péči babičky. Jenže ta umírá, a do výchovy se vloží otčím. Vypadá to, že děti svým působením obohacuje, citlivý Marek se přesto dostává do depresí. Šárka tuší, že něco je špatně, otec ji odhaluje jako patologickou lhářku, žárlivou a závistivou povahu, po maturitě zcela mizí z rodiny.
Až po náhlé smrti otce dostává Marek od Šárky dopis a začne pátrat, proč tak náhle z domova odešla.
Přesto se nemohu zbavit dojmu, že s námi autor hraje hru ( jak už poznamenala ve svém komentáři lalela). A ta hra je vždy má logiku a vede k dalšímu posunu děje.
Líbilo se mi, že se v příběhu střídal pohled Marka, Šárky i Jana. Také velice hodnotím grafickou úpravu knihy.
To, co se v rodině stalo, jsem odhadla, nicméně je skvěle popsaná manipulace s dítětem a překrucování a omlouvání si dosti otřesné skutečnosti.
Celkem knihu hodnotím 3 a 1/2 hvězdičkami.
Knihu jsem si koupila v malém knihkupectví před cestou do Helsinek, zaujal mne název.
Nemohu úplně hodnotit, asi nejsem cílový čtenář. Na mne příliš intelektuální.
Dávám tři hvězdičky: jednu nakladatelství Dybbuk za příjemnou velikost knihy a grafickou úpravu, druhou za doslov Lenky Fárové, a tu třetí za pár zajímavých postřehů z Prahy, o ženách a životě vůbec.
Knížku jsem si vzala na cestu a nebyla jsem zklamaná. Děj se odehrává svižně, byla jsem napnutá z jeho vývoje, líbilo se mi střídání pohledů jednotlivých účastníků akce. Kdo je oběť jsem odhadla správně, u vraha si jistá nebyla .
Celkově mi hlavní postavy, Katie, Emma, Miranda, Julien a Mark, nebyly příliš sympatičtí, což vůbec nebylo na škodu. Zvláště v případě Mirandy jsem měla pocit, že taková ta primadona je popsaná až trochu jako karikatura, krásné děvče z dobré rodiny, které vlastně celý svůj život vybudovalo jen na pěkném vzhledu a nekultivuje svou duši, na druhou stranu mi jí potom bylo až líto.
Příběh nastolil docela zajímavé otázky ohledně starých přátelství: kdy je přátelství ještě živé, obohacující všechny zainteresované a kdy je vyčpělé a stává se spíše protivným závazkem.
Kdysi jsem viděla italský film Naprostí cizinci, tento příběh mi ho hodně připomněl. Ta malá i velká ošklivá tajemství, které před ostatními ukrýváme a hýčkáme si je, a která pak v mezních situacích vyjdou na světlo.
(SPOILER) Jak by si čtenář nemohl oblíbit Leona Hebvábného? Takového svérázného, ale milého poděse. Když já mám pro ty podivné Urbanovy hrdiny velkou slabost. Tentokrát nás Urban zavádí do období první republiky. Celkově na mne Továrna na maso působila jako noir román se všemi jeho znaky - muž se zaplétá se zákeřnými padouchy, kteří kolem něj utahují smyčku, detektivní prvky, záhadná femme (či snad homme) fatale, prostředí kabaretu, pochybného baru, jatek i veřejných lázní.
O paralele mezi nádražím Praha-Bubny a nářkem nebohého dobytka vedeného na porážku si všiml skoro každý. Mne zaujala ta genderová problematika. Mohlo by se zdát, že se jedná o motiv, který je poplatný dnešní době. Jenže...Podle všeho se děj románu odehrává v roce 1928. V Praze malířka Marie Čermínová (která nosí ráda pánské obleky) mluví o sobě v mužském rodě a prohlašuje, že je malíř smutnej... V Německu se za dva roky chystá Marlene Dietrich na roli v Modrém andělu... a jen o pár let později na atletických závodech v Evropě excelují rodačky z Československa, oštěpařka Stefanie Pekarová a běžkyně Zdena Koubková, dvě lidské bytosti, které rozhodnutí porodních bab donutilo přijmout genderovou identitu, která jim nebyla vlastní.
A našla jsem v knize pěknou chybu, i když pan Urban je obvykle v uváděných reáliích velmi přesný. Při pohřbu pana Desátka Leon uvažuje o kráse Vyšehradského hřbitova, kde je pohřben Mácha. Mácha byl v roce 1928 stále pohřben v Litoměřicích, na Vyšehradské hřbitově byl pohřben až v roce 1939.
A na závěr velké významné plus za připomenutí jedné osobnosti, s kterou jsem se osobně potkala . Jako malá holčička jsem byla párkrát na hodině rytmiky u paní Milči Mayerové.
(SPOILER) Kdysi dávno jako velmi mladá holka jsem četla Stratfordskou romanci. Knihu, která mě seznámila s Anne Hatheway, manželkou Williama Shakespeara.
V knize Hamnet je Shakespearova manželka zpodobněná jiným způsobem.
Stejně je to zajímavé, o 16. století máme docela dost různých zápisů, které nám poskytnou informace o osobnostech, událostech i způsobu života té doby. Ale o životě Shakespeara, jednoho z největších dramatiků a básníků, kteří kdy žili, toho víme s určitostí velmi málo.
A to dalo prostor spisovatelce Hamneta k vytvoření příběhu osudu dramatikova syna. Je to příběh, v kterém se objevuje a proměňuje síla sourozenecké lásky a soudržnosti (Hamnet a Judith, Bartholomew a Agnes, William a Eliza).
Je to příběh o veliké lásce mezi mužem a ženou.
Ale hlavně je to příběh o způsobu vyrovnání se ztrátou milovaného dítěte. Popis duševního prožívání Agnes po smrti Hamneta je asi tím nejdojemnějším a nejniternějším popisem ztráty, který jsem kdy četla.
A vzpomeňme na nebohou Ofélii. Když zešílí vyjmenovává spoustu bylinek, které jsou v příběhu zmiňovány Agnes.
Kniha je napsaná velice barvitým a bohatým jazykem. Ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem si na tento styl zvykla a do příběhu se dokázala ponořit.
(SPOILER) Příběh Nory, která má trému ze života.
Během jednoho dne se jí navíc sesype celý svět - umře kocour, přijde o práci i přivýdělek, s bratrem nekomunikuje, soused si sjednal pomoc s nákupy jinde. Má pocit, že všechny zklamala a že život zklamal ji a nemá už jí co nabídnout, že všechna její rozhodnutí byla špatná. Po spáchané sebevraždě se dostane do místa, kde mezi světy živých a mrtvých může prožít alternativní životy.
Líbil se mi motiv možnosti různých životů, myšlenka půlnoční knihovny či videopůjčovny.
Byla jsem ráda, že kniha dopadla dobře a že Nora přežije a dokáže si uspořádat svůj pravý a možná jediný život.
Celkově mi to ale přišlo jako cvičení z kurzu pozitivního myšlení okořeněné pár myšlenkami z Thoreaua.