Čas v Praze
Pentti Saarikoski
Finský básník, prozaik a překladatel, komunista a opilec, enfant terrible finské literární scény, strávil na přelomu let 1966 a 1967 dva měsíce v Praze. Pobýval v malém vypůjčeném bytě na Újezdě, kde nešla elektřina a společný záchod byl venku na pavlači, čas trávil po hospodách, kde se dával do řeči s místními i s cizinci, bloumal po neznámém městě a pozoroval jeho obyvatele. Text stejně jako u dublinského Dopisu pro mou ženu reflektuje autorovu snahu porozumět svému okolí doprovázenou krátkými, mimochodnými postřehy, do nichž se přimíchává bouřlivé vnitřní dění. V cizím prostředí se o to víc hlásí potlačené výčitky, autor vede dialog s blízkými osobami, zejména se ženami, do přítomnosti se prolíná minulost.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2017 , DybbukOriginální název:
Aika Prahassa, 1967
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si koupila v malém knihkupectví před cestou do Helsinek, zaujal mne název.
Nemohu úplně hodnotit, asi nejsem cílový čtenář. Na mne příliš intelektuální.
Dávám tři hvězdičky: jednu nakladatelství Dybbuk za příjemnou velikost knihy a grafickou úpravu, druhou za doslov Lenky Fárové, a tu třetí za pár zajímavých postřehů z Prahy, o ženách a životě vůbec.
Stejne jako cas v Dublinu, i cas v Praze Pentium Saarikoski travil tak, ze chodil do knajpy a domu a do knajpy a domu, kde cural po zdi a zebral penize, takze proste poradnej Indiana Jones. Dublin mi kazdopadne prisel o trochu vic dobrodruznejsi a s vetsim poctem opileckych/filozofickych postrehu. V Praze Pentium pravdepodobne nenarazil na Fernet, jinak bychom se dockali vetsiho armageddonu.
7/10, za me stale velmi osvezujici.
Krásná obálka a informačně přínosný doslov Lenky Fárové považuji za nejpřínosnější části této knihy. Vyjadřovací potenciál autora je obrovský, ale zdá se, že období času stráveného v Praze nebylo nejlepší jak pro něj, tak pro jeho múzy. Trápení od piva k pivu, rána k ránu a pro čtenáře rovněž od stránky ke stránce.
Četl jsem tuto knihu s dlouhými pauzami po několik měsíců a musel jsem se do ní nutit, ačkoliv jsem se na ni původně moc těšil. Člověk má (nejen) pocit, že čte to samé pořád dokola, je to až příliš dlouhá deprese, která se nikam neposouvá, reálií mnoho není a vlastně ani pořádných zážitků. Je to něco mezi opilostí a kocovinou na cestě domů po nepovedené kalbě.
Ale přesto závidím všem, kdo měli tu čest...
Líbilo se mi víc než Dopis; snad je to těmi pražskými reáliemi, jež jsou mi bližší než ty dublinské. Hodně z těch míst, kde se Saarikoski pohyboval znám. Vzpomínky na Finsko, na ženy, deníkové zápisky a snové pasáže se prolínají s šedí pražských ulic a barů.
kratičké zápisky třicátníka, v nichž se rychle střídají drobné lyrické reflexe všedního dne s osobními poznámkami o flákání v cizím městě, návštěvě hospod a vináren, přežívání ve vymrzlém pavlačovém bytu bez peněz a občasném povyražení s povolnými jednonočkami
Saarikoski v sobě nezapře "zrak básníka":
*Na ostnatým drátě sedí mezi ostnama ptáci.
*Lustig spí, a kdyby neměl hlavu a na ní brejle, vypadal by jak velikánskej čípek pro velikánskýho obra.
Prahu přelomu zimy 1966-1967 v Saarikoskiho popisu pozná asi málokdo, ale jeho akční radius "Újezd - most Legií - Národní třída" lze identifikovat, politická situace ho moc nezajímá, ale tohle je dobrý postřeh:
*A když má někdo návštěvu přes noc, musí na kurzy marxismu-leninismu. Cestou ke komunismu pohlavní život a stát postupně zaniknou.