Továrna na maso
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487865/bmid_tovarna-na-maso-tZW-487865.jpg
4
115
115
Inženýr Leon Hebvábný je stejně výstřední jako jméno, které nese, a přesto se snaží žít výhradně svou prací a pro svou rodinu. Vystudovaný technik, který stál u počátků neonového rozsvěcení Prahy ve 20. letech 20. století, je pro svou tvořivost a činorodost zlákán zdánlivě jiným oborem: má vylepšovat společenský obraz Ústředních pražských jatek. Těm totiž vymyslí přezdívku „továrna na maso“, která se chytne nejdřív v pozitivním, později ale v čím dál negativnějším smyslu. Největší jatka ve střední Evropě jsou neohrozitelná a jejich pověst je čištěna a bělena Leonovým šarmem a důvtipem, když tu přijde do podniku nová zaměstnankyně a obrátí Leonův svět naruby. Jako by nestačilo, že v kafilerii na Maninách byly mezi zvířecími objeveny i lidské kosti…... celý text
Přidat komentář
Autor se rozhodl ulovit několik zajíců najednou a nakonec mu skoro všichni ušáci zdrhli.
Plusové body jistě za perfektní reálie prudce se rozvíjející Prahy, s jejími postavičkami, ulicemi, šantány, divadly, úředníky, fabrikami i samotnými velejatky. Nevšední je líčení samotného provozu jatek. Rovněž na popisu hlavní postavy románu, inženýra Hebvábného, si autor dal záležet. Tady se ale začíná projevovat hlavní neduh knihy: příliš mnoho písmenek. Rozvláčnost se týká manželského a také nevěrně-mimomanželského života páně inženýra. Ano, chápeme že místo ložnice spává raději na kanapi v kuchyni. Proč je ale zapotřebí vysvětlovat to šestkrát?
Audioknihu uvozuje předmluva samotného pana autora, který upozorňuje na nebinární osoby v románu. Ano, jsou tam, a jsou možná největší slabinou knihy: autor je včlenil jakoby nuceně, neorganicky. Nebo jsem nepochopil autorův záměr? Po předchozích výtečných Urbanových knihách je Továrna na maso zklamáním.
Na tuto knihu jsem se moc těšila, hlavně namlsaná Pragou Picolou, místa v knize jsou mi tak známá a byla jsem zklamaná. Možná někdy zkusím ještě jednou, zda mi něco krásného neuniklo Dobrou polovinu knihu jsem stále čekala, co se bude dít, přišla jsem si ošizená, že se vše odehraje na posledních cca 10-20 stránkách popis doby i atmosféry zajímavý, ale jako celek nevím. Škoda :-(
Po Libni, kde se jezdilo a utíkalo a přežívalo válku, tentokrát Holešovice. Čtvrť znám, bydlela jsem tam, tak se mi do míst docela snadno přenášelo. Jatka jako jedna velká podivnost, kolem které se shromažďují podivíni, kteří nejsou samosebou žádní křehounci. Bertold Neuman, inženýr z libeňské Pragovky byl pro mě světlou výjimkou mezi autorovými ústředními hrdiny, kteří mi pokaždé lezou na nervy /což nemá nic společného s tím, že bych o nich nechtěla číst/, jatkař-píárista.neónista Leon Hebvábný neměl pro mě Bertovo kouzlo, ale na nervy mi nelezl. Vlastně mi ta postava seděla.
Miloš Urban mým oblíbeným spisovatelem nebude. Téma knihy je zajímavé a trochu mi to připomínalo Spalovače mrtvol. Ale na mě se to moc táhlo a postavy mě nějak neuchvátily
Zpravidla jsem zápletkovej typ, a pokud knížka delší dobu přešlapuje, začínám se vrtět. S Továrnou jsem to měl ale přesně naopak. Prvních sedmdesát procent knihy píše Urban malý-velký příběhy doby. Výtečně pracuje s prostředím i vedlejšíma postavama. Píše o smradu z Bubnů, kultuře, ale třeba i o tom, jak se jednou nevhodně ožere Leonův tchán. Chladnej vztah Leona s manželkou Blankou je v Továrně vůbec nádherně nečernobílej a já se těšil z každýho jejich dialogu. Detektivní linii zmiňovat nechci. Kór proto, že se objeví docela pozdě a zapáchala by spoilerem. Zmínit však chci přítomnej - leč nijak uměle šponovanej - hororovej podtext. Řádky tu čpí úzkostí: velmi silně a velmi uspokojivě. Divná, výborná (a navzdory tématu) svěží věc.
Asi se tu všichni shodneme, že knihy Miloše Urbana čtenář buď miluje nebo nepobírá. Témata i postavy bývají silně výstřední, bizarní, to nesedne každému a je to naprosto v pořádku. Já jsem věrný čtenář-průzkumník, co se prokousává postupně autorovou tvorbou a oceňuje především její hravost. Ale dost bylo obecného. Továrna na maso je napsána krásným jazykem, vyzdvihuji hru se slovy, někdy i s písmenky. Odborná příprava k historickému tématu opět na jedničku! Prostředí jatek se všemi aspekty, které nám smrtelníkům třeba nikdy ani na mysl nepřišly, které dotvářejí nervózní a neutěšenou atmosféru celé dějové linky. Protože v této knize jsou snad všechny postavy s něčím nespokojeny. Respektive nejsou spokojeny. Hlavní postava, Leon Neon, ten mě moc nebavil. Zato obryně Antonie Antonínová, tu si budu pamatovat! Konec je bizarní, čekala jsem podobné šílené rozuzlení, tady to ani jinak nešlo. TOP příčku si u mě pořád drží Sedmikostelí, to je pro mě prostě největší "maso" :-)
Hvězdičky za atmosféru zoufalého bučení poráženého skotu a zápachu dráždícího čich všech hrdinů. Za atmosféru prvorepublikových Holešovic. I atmosféra avantgardy je podmanivá. Jen příběh napůl detektivní, napůl fraškovitý (s křečovitě podanými transgenderovými podivnostmi) mne moc nenadchl.
Vztahový román z počátku dvacátých let 20. století mi moc nesedl. Malý formát a něco málo přes 300 stránek jsem nemohla přelouskat. Nepomohla tomu ani malá detektivní zápletka, přesto mi knížka spíše nudila a nemohla jsem se začíst.
Autor však dokázal krásně zachytit atmosféru staré Prahy, přiblížit největší závod na zpracování masa ve středovýchodní Evropě – jatka ve starých Holešovicích. Celou knížkou prochází smrad, který se táhne podél řeky a zamořuje obytné čtvrti směrem podle vanoucího větru a doprovázející žalostné zvuky zvířat čekající na porážku.
Možná, i na mé ucho, strojená čeština s výskytem anachronismů přispěla k tomu, že se mi čtení nedostalo úplně pod kůži.
Továrna na maso nebyla prostě pro mě, přesto věřím, že si své čtenáře najde.
Těsně po dočtení bych zřejmě dal 4*, ale je to jedna z těch knih, kdy člověku až postupem času dochází, o co všechno v ní jde. Navíc Urban je můj favorit, asi i kvůli tomu, že čím víc jeho knih mám za sebou, tím víc jsem přesvědčen, že bychom si osobně velice rozuměli.
Zatímco Praga Piccola se zaměřuje spíš na vykreslení míst a doby, Továrna, ač ze stejné doby, je víceméně vztahový román (byť poněkud netradiční), stříknutý detektivkou. Ale podobně jako Piccola velice civilní a lidsky citlivý. Taková Závěrka z konce dvacátých let.
U předposlední autorovy knihy, Kar, jsem si řekla, že to je poslední Urbanova kniha, kterou jsem četla. Byla dost slabá. Nakonec jsem neodolala a dala šanci i dalšímu románu. Odhadem první dvě třetiny příběhu jsou prostě nuda, v poslední třetině se začne rozvíjet cosi jako detektivní případ, který ovšem skončí dřív než začal a vše završí uspěchaný, chaotický a překombinovaný závěr (jak už začíná být u Urbana tradicí). Navíc se nám pan autor trochu svezl na transgender vlně, ale velice opatrně. Takže tohle byl už skutečně poslední Urban, kterého jsem četla.
S neskutečnou grácií, píše Miloš Urban v této knize o zlaté éře - době první republiky. O možných kladech, ale i záporech, které díky hlavní postavě, postavám objevujeme.
V první části knihy je vše takové "nablýskané," pak se pozlátko začne odlupovat a čtenář se dostane do mnohem surovější, střízlivější atmosféry a reality.
To vše ještě spisovatel okořenil a přiostřil sexuální zápletkou..., která mi bohužel moc nesedla. Proto to na plný počet hvězd není, dát nemohu.
Nádherný jazyk a zapáchající genius loci, který čtenáři ožívá před očima. V tom je Urban geniální. Ale samotná zápletka jako taková vyvolává rozpaky. Dosti nezáživná jakobydetektivní story, která je spíš jen pozadím k traktování transgender tématiky - podané sice vkusně a s citem, ale tím pádem i trochu fádně. Takže to, co nakonec čtenáři utkví, jsou samotná jatka - ale příběh, který do nich autor naprojektoval, je bohužel velmi rychle zapomenutelný...
(SPOILER)
Jak by si čtenář nemohl oblíbit Leona Hebvábného? Takového svérázného, ale milého poděse. Když já mám pro ty podivné Urbanovy hrdiny velkou slabost. Tentokrát nás Urban zavádí do období první republiky. Celkově na mne Továrna na maso působila jako noir román se všemi jeho znaky - muž se zaplétá se zákeřnými padouchy, kteří kolem něj utahují smyčku, detektivní prvky, záhadná femme (či snad homme) fatale, prostředí kabaretu, pochybného baru, jatek i veřejných lázní.
O paralele mezi nádražím Praha-Bubny a nářkem nebohého dobytka vedeného na porážku si všiml skoro každý. Mne zaujala ta genderová problematika. Mohlo by se zdát, že se jedná o motiv, který je poplatný dnešní době. Jenže...Podle všeho se děj románu odehrává v roce 1928. V Praze malířka Marie Čermínová (která nosí ráda pánské obleky) mluví o sobě v mužském rodě a prohlašuje, že je malíř smutnej... V Německu se za dva roky chystá Marlene Dietrich na roli v Modrém andělu... a jen o pár let později na atletických závodech v Evropě excelují rodačky z Československa, oštěpařka Stefanie Pekarová a běžkyně Zdena Koubková, dvě lidské bytosti, které rozhodnutí porodních bab donutilo přijmout genderovou identitu, která jim nebyla vlastní.
A našla jsem v knize pěknou chybu, i když pan Urban je obvykle v uváděných reáliích velmi přesný. Při pohřbu pana Desátka Leon uvažuje o kráse Vyšehradského hřbitova, kde je pohřben Mácha. Mácha byl v roce 1928 stále pohřben v Litoměřicích, na Vyšehradské hřbitově byl pohřben až v roce 1939.
A na závěr velké významné plus za připomenutí jedné osobnosti, s kterou jsem se osobně potkala . Jako malá holčička jsem byla párkrát na hodině rytmiky u paní Milči Mayerové.
Moc se mi líbila. Atmosféra v knize je podmanivá. Možná trochu uspěchané ke konci, začátek se táhl a pak to najednou letělo a brzy skončilo. Samotný pan Hebvábný je docela praštěný, vybočující i dnes by to byl mimoň. Vůbec mi nevadilo to, že tam ukazuje, že i tehdy byly mezi lidmi běžné a žité jinakosti, jen se to víc skrývalo, dnes se o tom jen konečně i mluví. Musím si tu knížku přečíst ještě jednou, ale i další knihy vyprávějící o Praze.
Leon Hebvábný je přinejmenším zajímavě nevšední postava, ať už vzhledem, tak tím co dělá. Největší jatka ve střední Evropě své doby jsou určitě skvělé téma, které se pro Urbana hodí. Prvorepublikový příběh, který zahrnuje jak milostnou, detektivní tak genderovou zápletku určitě neurazí, ale poslední dobou se mi na Urbanovi spíše líbí jak dokáže popsat kulisy a atmosféru ve kterých se děj odehrává (styl života, mluva, auta, atd..).
4,5 *. Píšu to opakovaně: Miloš Urban mne umí překvapit. Zatímco první polovina je oddechová až rozvláčná, druhá se rozjede nebezpečnou rychlostí a o překot řeší jedno téma za druhým. Škoda, že v jejich přehršli se mezi sebou občas trochu zmatečně tlučou. Vyzdvihuji ale věrný popis dobového prostředí a postav, mrazivé odkazy na pozdější osud Holešovic-Bubnů coby shromaždiště nacistických transportů, odvahu pustit se - byť s nejednoznačným výsledkem - do komplikované problematiky genderu a sexuality... A ještě jedno: že Urban pořád umí psát nesmírně čtivě.
Krásný "dobový" jazyk, ale příběh bohužel slabší. Dlouhý rozjezd - téměř polovina knihy, a potom spíše popis sexuálních anomálií pro danou dobu celkem nepřijatelných. Miloš Urban pro mě nadále zůstává záhadou české literatury.
Miluju atmošku starých pražských časů, takže líbilo a přes drobné výhrady pohltilo!
Štítky knihy
tajemno tajemství kabaret jatky stará Praha transgender Holešovice (Praha)
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
" Pokud jde o gender nebo sexuální ustrojení postav, nechávám to na imaginaci čtenáře." MU.
Příběh ze smrdutých jatek Holešovic - Bubnů sliboval zajímavý příběh, ale nějak se to celé zašmodrchalo v něco, co mě nebavilo. 60%.