Dlouhé loučení
Kjóko Nakadžima
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529686/bmid_dlouhe-louceni-661416f96e4a4.jpg
4
23
23
Soubor vzájemně propojených příběhů starého pána Šóheie Higašiho, bývalého ředitele školy, postiženého Alzheimerovou chorobou. Postupná proměna dopadá na jeho manželku, tři dospělé dcery a vnoučata, kteří se pokoušejí vyrovnat s jeho stavem a během deseti let dennodenně řešit praktické problémy, jež testují pouta jejich vztahů. Zpočátku se snaží jeho stav zakrýt, později jej chránit a zároveň povzbuzovat. I v trapných situacích se však setkáváme s okamžiky rodinné sou- držnosti a jemného humoru. Jak se příznaky Šóheiovy demence zhoršují, jeho rostoucí dezorientace vede k novým, nečeka ným setkáním s lidmi kolem. Nakonec se sami sebe ptáme: „Co z nás bez vzpomínek dělá toho, kým jsme?“ Příběhy se odehrávají na pozadí života v současném Japonsku, kde se přežívající tradice střetávají s postojem a každodenními problémy mladé generace.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , ArgoOriginální název:
長い お別れ / Nagai owakare, 2019
více info...
Přidat komentář
Velmi poutavé téma i vývoj příběhu. Naprosto mi ale nevyhovoval nespisovný jazyk v přímých řečích, taky sem tam nějaký renonc v korektuře/ překladu (podpadky - to jsem myslela, že na nějaké patnácté straně přestanu číst, nebo třeba tyčinky ve smyslu jídelní hůlky). Nebýt tohoto, dala bych rozhodně vyšší hodnocení.
Skvěle napsáno i přeloženo. Těžké téma, navíc jsme řešili totéž u maminky. Proto jsem měla obavy se do knihy pustit. Líbil se mi však autorčin Malý dům, tak jsem nakonec neodolala - a jsem tomu ráda. Je zřejmé, že autorka má se situací vlastní zkušenosti. Dokázala poměrně detailně popsat úskalí péče o nemocného. Přesto na mě kniha nepůsobila depresivně. Je smutná, ale ani úsměvné okamžiky nechybí. Je jako život sám. Zajímavé jsou i japonské reálie. Autorku si dávám do oblíbených a těším se na případné další knihy.
Nebylo to špatné, takové decentní ztvárnění příběhu jedné rodiny. Ale asi jsem čekala víc.
(SPOILER)
Něžná, křehká kniha. Popisuje deset posledních let v životě pana Šohei Higašiho, bývalého ředitele školy a učitelé, který trpí Alzheimerovou nemocí.
Seznamujeme se s jeho obětavou manželkou Jóko, která o manžela vzorně pečuje i s jeho třemi dcerami, vnuky a zeti.
Kniha je rozdělená do osmi kapitol. Jak nemoc postupuje, Šoheiovy kognitivní funkce se zhoršují a rodina se musí čelit novým, někdy nečekaným situacím.
I když kniha popisuje smutné věci, celkově nevyznívá depresivně. Kupodivu mnoho příhod z knihy vyznívá humorně.
Mne osobně dojala pasáž, kdy manželka přemýšlí nad tím, že i když její manžel už neví, jak se jmenuje a kdo je, stejně je osobou, já kterou se vždy usmívá a rád vidí.
Bohužel takové dlouhé loučení čeká většinu z nás, ať v pozici pečujícího, tak v roli pacienta.
Jak tak čtu, tak choroby jsou univerzální bez ohledu na lokalitu ....
V této knížce nás autorka na základě vlastní zkušenosti seznamuje s motivem " dlouhého loučení " - pozvolným odchodem člena rodiny, který už má svůj vlastní svět a vzpomínky se mu pomalu vytrácejí ....
.... měl pocit, že se od něj vzdaluje jako odliv na moři .... a uvědomoval si, že příliv už nenastane ....
V podstatě smutné a pravdivé čtení, které umí autorka projasnit lehce humornými okamžiky ....
Mladá generace možná nebude tolik chápat - i když dnes už možná má ve svém okruhu takto odcházejícího ....
Doporučím.
Velmi důležité téma stárnutí a nemoci, péče a vyrovnávání se s odchodem milovaného člověka. Je to výzva, které budou muset jednou čelit téměř všichni z nás. Každý už přemýšlel o tom, jak vyčerpávající bude se starat o nemocného a umírajícího partnera či partnerku, jak to dopadne na celou rodinu, jak to bude finančně a emočně náročné, jak budeme bojovat se systémem, který péči nepokládá za důležitou a tak jsou všechny služby za hranou svých kapacit, s lidmi nedostatečně zaplacenými a vyhořelými. Není jednoduché na to myslet, ale je to smutná realita.
Styl knihy mi občas vadil, nevím, zda to bylo překladem či původním rukopisem. Někdy jsme byli stále dokola upozorňováni na fakta, která už byla v knize několikrát zmíněna. Je však možné, že to bylo z důvodu Alzheimerovy choroby, kterou hlavní hrdina trpěl, a ono opakování nám neustále připomínalo povahu nemoci. Nevím. Mě to spíš rušilo.
Dokázal bych si představit jít více do hloubky především u rodin dcer nemocného otce, kde jsme se dozvěděli spíš málo a někdy by mi přišlo lepší, kdybychom o nich raději nevěděli nic. Ale to tak je s knihami vždy. Někdo by chtěl více detailů, někomu to vyhovuje.
Celkově určitě doporučuju.
Je trochu zvláštní to napsat o knize, která pojednává o životě s Alzheimerovou chorobou, ale Dlouhé loučení byla kniha docela vtipná. Autorka popisuje závěrečných deset let života starého profesora s postupující nemocí a jeho rodiny, která se s tím vším musí popasovat. Jejich tatínek/manžel postupem času zcela ztrácí svou osobnost a schopnost se o sebe postarat, což každý z rodiny prožívá jinak. Kniha byla fajn, ale po skvělém Malém domě jsem měla vyšší očekávání.