Zvon v jezeře přehled
Lars Mytting
Napínavý historický příběh vychází z legendy o dvou sestrách- -siamských dvojčatech z osady Hekne, které tkaly obdivuhodné koberce. Zemřely obě téhož dne a otec nechal na jejich památku vyrobit dva nezvykle znějící zvony, jimž se začalo říkat „sesterské“. Časem se kolem nich tvořily pověsti – zvony například zvonily bez lidského zásahu, když se mělo stát něco tragického. Dlouho po smrti dvojčat, po letech, kdy církev o kostel příliš nepečovala a stavba chátrala, se nový farář zasadil o to, aby postavili kostel nový a starý zbořili. O tom se dozvěděli kunsthistorikové v Drážďanech, kteří tušili, že jde o mimořádnou kulturní památku, rozhodli se kostel koupit, nechat ho rozebrat a převézt do Saska. Jeden z nich, skvělý kreslíř Gerhard Schönauer, se do Hekne vypraví. V Drážďanech se povídačkám o kouzelných zvonech smál, ale uprostřed hor a mezi lidmi, kteří žijí v naprostém souladu se svými prožitky a s přírodou, pověstem uvěří.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2024 , ArgoOriginální název:
Sosterklokkene, 2018
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zvon v jezeře. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (10)
“Prohrála jsem jen tak, že vy můžete vyhrát."
Ani tentokrát mě autor nezklamal. Zvon v Jezeře je poutavý příběh na motivy historických „stavkirke“ neboli roubených kostelů typických pro Skandinávii. Jsou nejstaršími dochovanými dřevěnými kostely, pocházejí z 12. století. Jedná se mj. o kostely v Urnes, Borgund, Mære, Torpo, Hylestad, Kinsarviku, Lomu, Kaupangeru, Hopperstad a oblasti Sogn. Nejstarší dochovaný kostel typu stavkirke byl vystavěn roku 1150 a nachází se ve zmíněném Urnes.
Příběh je inspirován skutečným kostelem Wang (někdy taky Vang), který byl přenesen ze stejnojmenné norské vesničky – Vang – do krkonošského městečka Karpacz.
Líbila se mi dějová linka nejen o historii kostelů a zvonů s názvem Sestry, ale i lidské příběhy, které se kolem nich odehrávaly.
Stejně jako předchozích Šestnáct stromů na Sommě , tak i tato kniha ve vás vzbudí fantazii a dokáže ve vás vyvolat pocit, že jste se na malý okamžik ocitli v Norsku.
Zvon v jezeře je kniha, která se mi velmi líbila. V příběhu v sobě spojují linka milostného příběhu s popisem života v Norsku v 19. století a s mystikou, pověstmi, proroctvími, předurčeností a tradicemi.
Celý příběh začíná někdy v 16. století. Na statku v Norsku, v Butangenu se narodí srostlé sestry, siamská dvojčata Gunhild a Halfrid. Ze sester vyrostou zručné vazačky tapisérií. Na prahu dospělosti umírají, když tkají nádherný koberec s motivem Noci zmaru, Posledního soudu. Jejich otec na jejich památku a památku jejich matky nechá odlít magické sesterské zvony, které jsou umístěny na zvonici butangenského štábkového kostela.
V roce 1880 se v Butangenu stává farářem mladý muž, Kai Schwigaard. Snaží se butangenské údolí modernizovat. Bojuje s pověrami a starými zvyky. Poslední kapkou je, když v kostele o novoroční bohoslužbě umrzne stará žena. Pastor se rozhodne starý kostel zbourat a vystavět nový, který bude odpovídat hygienickým požadavkům.
O starý kostel projeví v Drážďanech. Do Butangenu je vyslán mladý student Akademie, Gerhard Schönauer, aby dřevěný kostel zdokumentoval, rozebral a připravil k odeslání do Drážďan.
Astrid je krásná, inteligentní a přímá dívka ze statku Hekne. Jejím cílem je zabránit odvozu sesterských zvonů z Butangenu do Drážďan. Vždyť tyto zvony starému kostelu darovala její rodina.
Každý z hrdinů knihy sleduje své zájmy, proto se jejich osudy proplétají.
Vzniká mezi nimi milostný trojúhelník, pro mne s trochu překvapivým vyústěním.
Mojí oblíbenou postavou byl pastor Kai. On prošel největší proměnou. Je zároveň velice lidský, se svými vzteky, žárlivostí a pochybnostmi.
Jsem velmi zvědavá na další díly této trilogie.
Související novinky (1)
Proradná kráska, Poslední sbohem a další knižní novinky (19. týden)
05.05.2024
Citáty z knihy (2)
„Její sny byly jako žebřík, který směřuje vzhůru, ale končí někde ve vzduchu.“
„Cestovat vyžaduje vůli, ale vůli vyžaduje i zůstat.“
Kniha Zvon v jezeře v seznamech
v Právě čtených | 5x |
v Přečtených | 45x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 7x |
v Knihotéce | 52x |
v Chystám se číst | 119x |
v Chci si koupit | 33x |
v dalších seznamech | 1x |
Tohle bylo taaak krásné!
Mám asi pro severské prostředí slabost, ale vzhledem k tomu, že na trhu z těchto koutů Evropy proudí hlavně kriminální příběhy, nedostanu se do Skandinávie na stránkách knih tak často. Tady mě nalákala už anotace, i když samozřejmě jako vždy nedočtená, abych si náhodou nevytvořila falešnou představu, o čem román bude. =D A v neposlední řadě to byly pozitivní ohlasy. A těm jsem po dočtení taky musela dát za pravdu.
Předně je to způsob, jakým je zde vykresleno prostředí – zadírá se do vás severský chlad a drsnost přírody, která na vás zvlášť v zimním období nebere žádné ohledy, a přesto to ve mně vzbuzovalo touhu zase se na sever vydat. I když dnes už to tam sice určitě vypadá jinak než na konci 19. století, kdy se odehrává tenhle příběh.
Miluju svébytné hrdin(k)y a Astrid taková rozhodně je. Trochu snílek, trochu holka, která i přes mírné ostýchání nakonec říká to, co si myslí, a k tomu ještě zvídavá. S ní bylo snadné se sžít. Trochu těžší to pak bylo s dvěma mužskými protagonisty, Kaiem Schweigaardem a Gerhardem Schönauerem – moje pocity k nim se pohybovaly v nepravidelných vlnách soucitu a rozpaků, sem tam zaběhly i do negativnějších rovin. Hodnověrnosti jejich charakterů se ale ani u nich, ani u Astrid nedalo nic vytknout, a i když jsem ve finále tušila, jak to s nimi všemi dopadne, bylo to skvělé až do poslední stránky.
Až když jsem román Zvon v jezeře začala číst, zjistila jsem, že jde o první knihu trilogie, čímž mi Lars Mytting radost neudělal, protože sérií už mám rozečtených až moc. Po dočtení už ale bezpečně vím dvě věci: 1) Zvon se dá v pohodě dá číst i jako samostatné dílo, 2) bylo to tak krásné čtení, že návrat do tohoto světa v budoucnu uvítám.
Nalákalo mě to ale i k tomu, abych si zjistila víc o stávkových kostelech a zatoužila se podívat na druhou stranu Sněžky a kostel Wang, který tam byl v půlce 19. století přestěhován právě z Norska a který Larse Myttinga inspiroval k tomuto románu. Ten prostě jednou musím vidět naživo!