Zvon v jezeře
Lars Mytting
Napínavý historický příběh vychází z legendy o dvou sestrách- -siamských dvojčatech z osady Hekne, které tkaly obdivuhodné koberce. Zemřely obě téhož dne a otec nechal na jejich památku vyrobit dva nezvykle znějící zvony, jimž se začalo říkat „sesterské“. Časem se kolem nich tvořily pověsti – zvony například zvonily bez lidského zásahu, když se mělo stát něco tragického. Dlouho po smrti dvojčat, po letech, kdy církev o kostel příliš nepečovala a stavba chátrala, se nový farář zasadil o to, aby postavili kostel nový a starý zbořili. O tom se dozvěděli kunsthistorikové v Drážďanech, kteří tušili, že jde o mimořádnou kulturní památku, rozhodli se kostel koupit, nechat ho rozebrat a převézt do Saska. Jeden z nich, skvělý kreslíř Gerhard Schönauer, se do Hekne vypraví. V Drážďanech se povídačkám o kouzelných zvonech smál, ale uprostřed hor a mezi lidmi, kteří žijí v naprostém souladu se svými prožitky a s přírodou, pověstem uvěří.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2024 , ArgoOriginální název:
Sosterklokkene, 2018
více info...
Přidat komentář
Tohle bylo taaak krásné!
Mám asi pro severské prostředí slabost, ale vzhledem k tomu, že na trhu z těchto koutů Evropy proudí hlavně kriminální příběhy, nedostanu se do Skandinávie na stránkách knih tak často. Tady mě nalákala už anotace, i když samozřejmě jako vždy nedočtená, abych si náhodou nevytvořila falešnou představu, o čem román bude. =D A v neposlední řadě to byly pozitivní ohlasy. A těm jsem po dočtení taky musela dát za pravdu.
Předně je to způsob, jakým je zde vykresleno prostředí – zadírá se do vás severský chlad a drsnost přírody, která na vás zvlášť v zimním období nebere žádné ohledy, a přesto to ve mně vzbuzovalo touhu zase se na sever vydat. I když dnes už to tam sice určitě vypadá jinak než na konci 19. století, kdy se odehrává tenhle příběh.
Miluju svébytné hrdin(k)y a Astrid taková rozhodně je. Trochu snílek, trochu holka, která i přes mírné ostýchání nakonec říká to, co si myslí, a k tomu ještě zvídavá. S ní bylo snadné se sžít. Trochu těžší to pak bylo s dvěma mužskými protagonisty, Kaiem Schweigaardem a Gerhardem Schönauerem – moje pocity k nim se pohybovaly v nepravidelných vlnách soucitu a rozpaků, sem tam zaběhly i do negativnějších rovin. Hodnověrnosti jejich charakterů se ale ani u nich, ani u Astrid nedalo nic vytknout, a i když jsem ve finále tušila, jak to s nimi všemi dopadne, bylo to skvělé až do poslední stránky.
Až když jsem román Zvon v jezeře začala číst, zjistila jsem, že jde o první knihu trilogie, čímž mi Lars Mytting radost neudělal, protože sérií už mám rozečtených až moc. Po dočtení už ale bezpečně vím dvě věci: 1) Zvon se dá v pohodě dá číst i jako samostatné dílo, 2) bylo to tak krásné čtení, že návrat do tohoto světa v budoucnu uvítám.
Nalákalo mě to ale i k tomu, abych si zjistila víc o stávkových kostelech a zatoužila se podívat na druhou stranu Sněžky a kostel Wang, který tam byl v půlce 19. století přestěhován právě z Norska a který Larse Myttinga inspiroval k tomuto románu. Ten prostě jednou musím vidět naživo!
“Prohrála jsem jen tak, že vy můžete vyhrát."
Ani tentokrát mě autor nezklamal. Zvon v Jezeře je poutavý příběh na motivy historických „stavkirke“ neboli roubených kostelů typických pro Skandinávii. Jsou nejstaršími dochovanými dřevěnými kostely, pocházejí z 12. století. Jedná se mj. o kostely v Urnes, Borgund, Mære, Torpo, Hylestad, Kinsarviku, Lomu, Kaupangeru, Hopperstad a oblasti Sogn. Nejstarší dochovaný kostel typu stavkirke byl vystavěn roku 1150 a nachází se ve zmíněném Urnes.
Příběh je inspirován skutečným kostelem Wang (někdy taky Vang), který byl přenesen ze stejnojmenné norské vesničky – Vang – do krkonošského městečka Karpacz.
Líbila se mi dějová linka nejen o historii kostelů a zvonů s názvem Sestry, ale i lidské příběhy, které se kolem nich odehrávaly.
Stejně jako předchozích Šestnáct stromů na Sommě , tak i tato kniha ve vás vzbudí fantazii a dokáže ve vás vyvolat pocit, že jste se na malý okamžik ocitli v Norsku.
Zvon v jezeře je kniha, která se mi velmi líbila. V příběhu v sobě spojují linka milostného příběhu s popisem života v Norsku v 19. století a s mystikou, pověstmi, proroctvími, předurčeností a tradicemi.
Celý příběh začíná někdy v 16. století. Na statku v Norsku, v Butangenu se narodí srostlé sestry, siamská dvojčata Gunhild a Halfrid. Ze sester vyrostou zručné vazačky tapisérií. Na prahu dospělosti umírají, když tkají nádherný koberec s motivem Noci zmaru, Posledního soudu. Jejich otec na jejich památku a památku jejich matky nechá odlít magické sesterské zvony, které jsou umístěny na zvonici butangenského štábkového kostela.
V roce 1880 se v Butangenu stává farářem mladý muž, Kai Schwigaard. Snaží se butangenské údolí modernizovat. Bojuje s pověrami a starými zvyky. Poslední kapkou je, když v kostele o novoroční bohoslužbě umrzne stará žena. Pastor se rozhodne starý kostel zbourat a vystavět nový, který bude odpovídat hygienickým požadavkům.
O starý kostel projeví v Drážďanech. Do Butangenu je vyslán mladý student Akademie, Gerhard Schönauer, aby dřevěný kostel zdokumentoval, rozebral a připravil k odeslání do Drážďan.
Astrid je krásná, inteligentní a přímá dívka ze statku Hekne. Jejím cílem je zabránit odvozu sesterských zvonů z Butangenu do Drážďan. Vždyť tyto zvony starému kostelu darovala její rodina.
Každý z hrdinů knihy sleduje své zájmy, proto se jejich osudy proplétají.
Vzniká mezi nimi milostný trojúhelník, pro mne s trochu překvapivým vyústěním.
Mojí oblíbenou postavou byl pastor Kai. On prošel největší proměnou. Je zároveň velice lidský, se svými vzteky, žárlivostí a pochybnostmi.
Jsem velmi zvědavá na další díly této trilogie.
Larse Myttinga si přidávám na seznam oblíbených autorů... ke Zvonu jsem se dostala po přečtení Šestnácti stromů a i tuto knížku jsem přečetla jedním dechem... Způsob, jakým píše a dokáže propojovat témata, je mi blízký. Mám ráda knížky, které ve mně ještě nějaký čas doznívají a motivují mě třeba i dozvědět se více k reáliím, které se v nich objeví. Už se moc těším na další kousky přislíbené trilogie.
Fantasticky. Silný příběh, který ve čtenáři zanechá stopu. Kniha mě lákala, protože téma, kdy křesťanství vytláčelo původní náboženství a jak se s tím obyvatelé vypořádávali, je snad nevyčerpatelné, ale za mě zatím málo beletristicky zpracované. Prý se autor inspiroval kostelem Wang. Uvidíme,jak se bude série vyvíjet. Zatím má parádně našlápnuto.
Ohromně silný příběh, který mi skoro vším podstatným (zasazením do severského venkova, místními legendami a magickým realismem, v němž se dávná minulost stále nějak prolíná se současností), tolik připomněl jinou událost letošní knižní sezóny, a to je finský román Usedlost. Čtenářský zážitek byl pro mě o to silnější, že jsem se během četby zcela náhodou dostal na polskou stranu Krkonoš, kde stojí přestěhovaný norský kostel Vang. Tím mi ta oživená minulost prastarých řezeb, v nichž se okřídlení draci či hadi zakusují v divokých rozvilinách do vlastních ocasů a rozšklebenými tlamami trčícími ze střech odhánějí zlo, vyvstala před očima i na dotek, a mohl jsem tak držet palce nejen postavám v jejich osudovém milostném trojúhelníku, ale i tomu starému kostelu, jenž je k sobě svedl dohromady. (Odhalování tajemství prastarého kostela mi připomnělo jinou krásnou novelu Měsíc na venkově.) Trochu mě zaskočilo, že ne všechno je dotažené do konce, čekal jsem uzavření některých klíčových motivů, ale ta otevřenost je asi dána tím, že kniha je prvním dílem trilogie. Rozhodně si ale myslím, že si nakladatelství mohlo odpustit ten neskutečný spoiler v podobě názvu knihy. Nechápu, proč se kniha nemůže jmenovat, tak jako v originále, Sesterské zvony. Takhle čtenář celou dobu tuší, co se stane a zvědav je už jen na to, jak k tomu dojde. Za to tedy palec dolů. Na druhou stranu mě dlouho žádná kniha tolik nedojala – samozřejmě kromě Usedlosti. Oba tyto romány těží z něčeho společného, co zrovna my, dnešní čtenáři, tolik potřebujeme slyšet, prožít a pocítit.
Zvon v jezeře je kniha plná imaginace. Lars Mytting dokáže čtenáře vtáhnout tak do děje, že se román přímo odehrává před jeho očima. Jak jinak si vysvětlit, že ač venkovní teplota atakovala třicet stupňů, já jsem zatoužila po hrnku s teplým čajem, neboť mi popisovaná čtyřicetistupňová norská zima zalézala za nehty. Díky knize se ocitnete v Norsku konce 19. století, za okny vás budou čekat hromady sněhu, nedotčená příroda a tvrdí a srdnatí sousedé. A toto prostředí budete po zaklapnutí knihy jen neradi opouštět.
Celé v recenzích.
Měla jsem to štěstí navštívit staré sloupové kostely v norském Urnesu a Borgundu, neuvěřitelná práce. I díky tomu jsem si román Zvon v jezeře užila včetně stavitelských a architektonických popisů, k tomu příběh zvonů opředených legendou i samotný přesunu kostela a s tím spojené osudy lidí. Velmi se mi líbila mystická stránka děje, popis staré norské osady i vnímání obyvatel. Samotné zvraty a události jakoby nebyly popsány napřímo, spíše ze vzpomínek retrospektivně, což sice ubírá na akčnosti, ale nějak to do celkového působení příběhu zapadá. Jen ty závěrečné kapitoly mi přišly uspěchané, nedovyprávěné. A i když má kniha hustě popsaných 478 stran, přijde mi to jen jako část nebo nástin příběhu, ráda bych se ztratila v ještě detailnějších popisech.
Celkově je to velice pěkný román.
Chcete tip na knihu, která vám otevře obzory, přinese krásný příběh a to hlavní: radost ze čtení? Zkuste tuto.
Mytting se inspiroval pověstí o dvou sestrách, siamských dvojčatech, které pletly přenádherné koberce a když zemřely, na jejich počest nechal otec odlít dva zvony, do kterých nechal roztavit stříbrné peníze. Vznikla tak legenda o zvonech, které chrání celý kraj.
Příběh této knihy je ale mnohem širší - je o novém světě, který se dere na místo toho starého a ne každý je s tím v pohodě. Je to také o silné lásce, o víře a cílevědomosti. Celou anotaci vám převypravovat nemusím, tu si dovedete přečíst sami.
Jsem přesvědčený o tom, že takhle evokativní kniha (toto jsem si musel najít, co znamená) tady už dlouho nebyla. Autorovi se velmi věrně povedlo přenést atmosféru chudého norského horského prostředí koncem 19. století ke dnešním čtenářům. Podmanivý je nejen jeho příběh, ale také způsob, kterým příběh vypráví.
Další inspiraci našel v osudech kostela Wang v polské Karpaczi. Ten totiž kdysi stál právě v horách u jezera, kde byl v 19. století rozebrán a přestěhován právě do Karpazce.
Víc toho o knize asi vědět nepotřebujete. Jen mi věřte, že to je fakt zážitek, na který budete velmi dlouho vzpomínat. Také kvůli skvělému překladu Jarky Vrbové.
Štítky knihy
norská literaturaAutorovy další knížky
2022 | Šestnáct stromů na Sommě |
2015 | Dřevo |
2024 | Zvon v jezeře |
Zajímavá kniha . Souhlasím s jelenSobolLos. Pokračování si nenechám ujít..